Co se skrývá pod tímto poetickým nadpisem, nemusíme snad ani vysvětlovat. Jistě jste již stáli před dilematem, hrát pohodlně na tenké struny, nebo obětovat trošku konfortu a natáhnout na kytaru tlustý dráty. Něco o výhodách i nevýhodách obojího řešení se dočtete v dnešním Muziduelu.
Štěpán Gruchala: Ve svých kytarových začátcích jsem nechápavě kroutil hlavou nad tím, proč někteří, mému srdci blízcí, kytaristi používali struny až nepředstavitelné síly (např. SRV v jednom období údajně až .017-.060). Otázku tvrdosti strun jsem pokládal pouze za záležitost pohodlí a jejímu vlivu na celkový zvuk kytaristy jsem nepřikládal nijak velkou váhu.
Reakce Jiřího Křivky: Podceňování volby správných strun je běžná záležitost, samotného mě dlouho vůbec nezajímalo, z čeho jsou ty dráty udělané. Ale ani extrémní důraz na maximální tloušťku mi nepřipadá rozumný. Pokud SRV používal tlusté struny od třináctek nahoru, musel být blázen nebo masochista. Protože hraju i na basu, vím, o čem je řeč. To už je lepší použít na tlustý zvuk rovnou baskytaru, nejlépe Fender Precision.
Postupem času jsem dospěl ke zcela odlišnému názoru a tvrdost strun dnes považuji za jeden z prvních a neopomenutelných článků, jež se na zvuku podílí. Od devítek jsem se brzy dopracoval k jedenáctkám (Ernie Ball .011-.048), na kterých jsem se také "usadil".
No to musí být tedy posaz, potěš pánbůh. Ale proč ne, pěkně to zvoní, jen se člověk nadře jako kůň s kobylou dohromady. Může to být dobrý trénink na souboj s pořadatelem při nedodržení smluvních podmínek, takový kytarista jistě bídáka snadno vyřídí jednou ranou.
Za standard pokládám desítky a doporučil bych je také jako výchozí bod v hledání vaší cesty. Strunami měkčími vycházíte vstříc pouze vlastnímu pohodlí, zatímco strunami tvrdšími umožňujete nástroji ukázat naplno svůj potenciál. Se silnějšími strunami vzrůstá pevnost a tloušťka tónu, v mnoha případech také sustain, a zvuk je bohatší na harmonické.
A co když nechci vzrůstající pevnost a tloušťku tónu, ale hodí se mi do aranžmá nebo k mému stylu hry opak? Zvuk nemusí být vždycky bohatší na harmonické, občas zní pěkně i tóny, které jsou bližší sinusovce, zvláště v kombinaci s některými druhy zkreslení.
Optimální tvrdost strun je však dosti individuální, a to nejen pro kytaristy, ale ve velké míře pro nástroje samotné. Setkal jsem se s mnoha nástroji, které se s devítkami jevily vyloženě jako podprůměrné a s jedenáctkami tomu bylo právě naopak. Tento jev jsem pozoroval především ve vztahu k tvrdosti materiálu, (například fendery z bahenního jasanu (swamp ash) versus nástroje z tvrdého jasanu - mnohé '70 kusy). Je to jednoduchá fyzika, tvrdší dřevo potřebuje víc energie, aby rezonovalo.
Tak, a celá debata se ve světle poznání, že všechno je u kytary individuální, jeví jako akademická a téměř zbytečná, jako ostatně jakékoliv úvahy na téma "je lepší to, nebo tamto?". Protože vždycky se člověku zdá lepší to, co zrovna nemá. Co je podprůměrné nebo nadprůměrné, to se vždycky vztahuje k něčemu uprostřed, tedy k nějakému průměru, který může být pro každého muzikanta jinde. A je tu další hledisko, pomineme-li fakt, že většina lidí je dnes téměř hluchá, a tím je vnímání krásy a barvy tónu. Příklad za všechny: současný pop. Nejsou hlasy, nejsou osobnosti, zvuk je neposlouchatelný. Ale někdo tu muziku kupuje.
Podobné, i když ne tak jednoznačné vztahy lze pozorovat také vzhledem k menzuře nástroje a typu nástroje. Osobně si telecaster s devítkami ani neumím představit, tyto nástroje zkrátka potřebují více. Naopak gibsony mi připadají v tomto směru tolerantnější, i když takové to zobecnění je jistě částečně zavádějící.
Něco na tom je. Jak má zvonit Fender Telecaster ze 60. let jsem pochopil, až když jsem ho nakonec nekoupil za neuvěřitelnou cenu od Michala Pavlíčka. Jeden ze smutných příkladů, že když se vám kytara líbí, je to ta pravá, i kdyby vám všichni tvrdili opak. Předtím jsem vlastnil kopii značky Custom a ta se opravdu rozezněla až po natažení tvrdších strun. Ale až do poloviny 80. let jsem preferoval spíš devítky před desítkami, u kterých mi vadilo, že se nedají tak snadno vytahovat.
Každopádně si myslím, že tvrdšími strunami nikdy nic nepokazíte, snad jen některé krky levných asijských nástrojů, na kterých ještě před několika týdny "rostly zelené listy".
Nejde o to strunami něco kazit nebo vylepšovat, ale o hledaný charakter tónu a konkrétní styl hry. Někdy se prostě hodí měkčí struna, jindy ne. Takže bych tenčím drátům dřevěný odpad na výrobu pilin nepřisuzoval a nechal je zahrát i na kvalitním značkovém nástroji.
Samozřejmě že pocit ze hry, pohodlí i samotné zvládnutí strun větší síly nelze opomenout. Problémy a počáteční pocit omezení zažijí všichni, a to nejen kytaristé, kteří potřebují být "rychlejší než vlastní stín". Jsem ale přesvědčen, že všechny tyto obtíže a bolest brzy zmizí a vše, co v budoucnu zahrajete, bude mít zkrátka větší váhu.
Jiří Křivka: Dostal jsem od zástupce šéfredaktora nevděčný úkol napsat obhajobu tenkých strun. Člověk se třicet let snaží hrát tvrdou hudbu, a nakonec má ještě hájit kolegy měkkýše, kteří se s nástrojem jenom mazlí. Ale nakonec jsem si uvědomil, že jsem sám tenké struny používal řadu let, než mě to přestalo bavit. Myslím si, že kdo se nebojí, dokáže zahrát na všechno, co mu zlomyslný osud podstrčí pod ruku. Pokud je nástroj osobitý, vede s muzikantem dialog. A z něj se nějaká ta dohoda nakonec může vyvinout.
Reakce Štěpána Gruchaly: Uznávám, že tato pozice je poněkud nevděčná, možná by však argumenty zněly přesvědčivěji, kdyby autor sám neuváděl, že jej tenké struny přestaly bavit. Čtenář automaticky zapřemýšlí, jakou to mělo příčinu, nějakou pravděpodobně ano. Jistě, kytarista by měl zahrát i na násadu od rýče a kus drátu, ale mám pocit, že předmětem naší diskuze je spíše optimální stav, který si navíc můžeme vytvořit. Je evidentní, že "nějaká ta dohoda" má k "harmonickému vztahu" daleko.
Když jsem poprvé vzal do ruky kytaru, měla tvrdé struny a vysoký dohmat, takže mě bohužel napadlo, že to nebude nástroj pro mě. Teprve někdy ve dvanácti letech jsem se rozhodl souboj se strunami vyhrát a začal jsem cvičit. S lacinou studentskou španělkou jsem se trápil několik hodin denně. Po nějakém čase jsem struny dokázal zmáčknout a zvykl si na ostrou bolest v prstech, na jejichž bříškách jsem měl vydřené černé koleje. Od začátku byl mým cílem čistý tón s co nejdelším sustainem. Proto mě nepřekvapilo, když jsem si někdy prsty rozedřel do krve. Počítal jsem totiž s tím, že nakonec nad nepoddajnou hmotou zvítězím.
V začátcích mají měkčí struny jistě opodstatněné místo. Když proti vám a vašemu snažení bojují rodiče (obávající se, co z toho dítěte vyroste), vaše vlastní dřevěné prsty (nechápající, co se po nich chce), a k tomu všemu i neseřízený nástroj a nepoddajné dráty, vydrží jen ti nejodhodlanější jedinci. Ale i tato analogie Darwinova přirozeného výběru má snad nějaký smysl.
První elektrickou kytaru Jolana jsem dostal pod stromeček ve třinácti, a přestože se na ní dal dohmat nastavit, měla opět tvrdé struny, které se nedaly tahat. Moje snaha proto vedla k nalezení nějakého řešení, až jsem nakonec nadšeně objevil tenké struny na šestistrunné banjo. Používal jsem je na všech dalších kytarách, především na modelu Gibson SG ze 70. let. Občas jsem vyzkoušel i silnější dráty, ale na desítky se mi nehrálo dobře a silnější struny brzo praskaly. Faktem je, že se mi pořád nedařilo dostat agresivnější a zvonivý tón z kytary, a tak jsem hledal příčiny měkkého zvuku v aparátech.
Struny pro banjo byly asi ve své době velice oblíbené, slyšel jsem o nich už z vyprávění starších kolegů mnohokrát. Stejně jako chápu smysl měkčích strun pro mladého muzikanta, vidím v tom i jisté nebezpečí. Pokud už člověk získá potřebnou techniku a nástroj se přestane bránit, velmi snadno si na ten pocit přivykne. Často se dalšímu snažení o zvládání tvrdších strun brání, posouvají jej zase o kousek zpátky, směrem k výše popisované bolesti. Tón tvrdých strun je s měkkými nedosažitelný, samozřejmě totéž platí reverzně. Pokud si kytarista zvolí měkčí struny, nemělo by to však být pouze z důvodů pohodlnosti, aniž by poznal charakter protipólu. Pokud silnější struny brzo praskaly, mohl za to pravděpodobně stav a materiál kamenů, další konstrukční problémy, anebo zde byly zkrátka přes čas. K problému s vytahováním tvrdých strun na Jolaně přidám svůj poznatek. Mne naopak devítky vedly v začátcích ke špatné technice. Šlo to tak snadno, že jsem používal k vytahování pouze jeden prst.
Kdo si zvykne na banjové struny a jejich citlivost, na techniku hry, těžko přechází na materiál, který klade odpor a k rozeznění potřebuje větší sílu. Na jedenáctky jsem začal hrát až nedávno a jejich vlastnosti mě nijak nenadchly. Svůj význam mají na akustické kytaře, kde je považuji za totéž co desítky u elektriky. Větší tvrdost mi ale u normální elektrické kytary nedává smysl, pokud člověk nemá za cíl ztrátu citu v prstech. Netvrdím však, že tloušťka drátu může za všechno. Otázkou je taky stylové zaměření a zvukový ideál. Osobně mi stačí zkušenost s hraním punku. Musel jsem úplně změnit techniku hry, která se budovala několikahodinovým hraním denně, a nahradit ji radikálním přístupem k věci. Tvrdé struny jsou v tomto případě posledním hřebíčkem do rakve. Ale kde mají dvanáctky a větší průměry jednoznačně smysl, je bez diskuse jazzová kytara. Na nástroji typu Gibson ES-175 si ani jiné než tlusté hlazené dráty neumím představit.
Rovněž považuji u elektrické kytary desítky a u akustické kytary jedenáctky za standard. Škoda že nám o smysluplnosti silnějších strun a ztrátě citu v prstech nemohou něco přispět SRV, Jimi Hendrix nebo jeho bluesové veličenstvo B. B. King.
Tenčí kovové struny jsem používal i na klasické akustické kytaře, kde umožňovaly mnohem rychlejší hru a nechaly více vyniknout barvě tónu než struny nylonové, samozřejmě už proto, že větší průměr strun by utrhl kobylku. Natočil jsem s ní několik stěžejních nahrávek a s úspěchem ji využíval v kombinaci s houslemi a violoncellem. Není ale nic podivnějšího, než slyšet u čistě akustické hudby tvrdý zvuk kovových strun hraných trsátkem, nebo ještě ke všemu snímaných piezoelektricky. Podobně totiž zní i elektrická kytara, sejmutá mikrofonem z těsné blízkosti.
Měkčí struny znamenají i měkčí zvuk a snadnější vibráto nebo tahání tónů, což nejlépe vynikne na kytarách, jako je gibson les paul. Mohu potvrdit, že když jsem po pětadvaceti letech konečně dostal do ruky téměř identickou kytaru, na kterou jsem kdysi hrál, měla natažené jedenáctky a byl to docela jiný nástroj. Teprve s desítkami se charakter zvuku bližší fenderu vrátil do patřičných mezí a je možné, že po natažení devítek se kytara bude chovat jako její dvojče v roce 1982.
Stále jen snadnější, pohodlnější, umožňující rychlejší hru, s tím nezbývá než souhlasit, ale co dál? Jde nám opravdu jen o pohodlí? Ano, pakliže se někomu zalíbí tento "měkčí zvuk", není co řešit. V tomto ohledu jsem skeptický, nemyslím si, že by bylo v řadách hráčů na "muddy strings" mnoho těch, jejichž hlavním důvodem jsou jejich zvukové vlastnosti.
Tenčí struny mají rozhodně své výhody a pro hráče se slabší fyzickou konstitucí jsou téměř nutností. Přesto, že se nejedná o můj případ, na některých kytarách mám prostě rád devítky, na některých desítky a jedenáctky zatím jen na akustice. Ale třeba tudy vede cesta, nejhorší ze všeho je pro každého muzikanta stagnace a zvyk na vyježděné koleje.
Neodpustím si pro dobro věci poznamenat kompromitující informaci. I s pekelně těžkým Les Paulem přesáhnu jen o fous hranici 60 kg. Na velikosti nezáleží, tvrdé struny jsou záležitostí zvyku a vytahovat jedenáctky o dva a půl tónu není žádný problém.
