Dnes dáme prostor příznivcům tlustých strun. O pravdivosti přísloví, že méně je někdy více, jsme dali popřemýšlet Jarynu Jankovi a Zdeňkovi Wimpymu Tichotovi.
Jaryn Janek: Ne že bych se považoval za staromilce nebo nedej bože nějakého ortodoxně-patologického čtyřkaře! Sám vlastním a užívám nástroje pětistrunné i jiného, alternativního ladění. Ale jakýsi niterný vztah ke "klasice" prostě mám. Možná to bude trochu tím, že když jsem studoval nebo hrál na nějaký nástroj, dejme tomu třeba violoncello nebo kontrabas, tak vyjma mnohačetného strunění svého pionýrského bubínku místní mládežnické dechovky se vždy jednalo o záležitosti čtyřstrunné. Dokonce i svůj velký a dávný vzor, Johna Patitucciho, mám nějak raději za kontrabasem, než třeba s Yamahou TRB JP.
Reakce Wimpyho: Není to zrovna k tématu, ale musím poznamenat, že John Patitucci se mi zvukově líbil spíš na baskytary Ken Smith a nebo Sadowsky, než s Yamahou, ale asi by mne taky zlomilo, kdyby mi byl nabídnut model třeba Ibanez MXKZZ 859G Wimpator... :-) jinak na kontrabas je John samozřejmě supr!
Prostě jestliže se mi na hudbě líbí ta správná dávka špinavosti, tak zároveň také všechna ta glisanda, slyšitelné výměny poloh a jejich zvukové nevyváženosti, které u sofistikovaného "šestibijce" patrně nepostřehnete.
Hm, myslím, že ten, kdo vkusně zachází s onou špinavostí, má ji "zažranou pod kůží" a používá ji jako svůj výrazový prostředek, tomu se určitě zdaří přenést tento takzvaný "smrad" i na multistrunné nástroje.
Ať chceme nebo ne, první nástroje pana Fendera z padesátých let, se všemi těmi "vlky" a výrobními vadami, tady už jsou drahně let, vytvořily nějaký zvukový ideál a naše ucho je na ně zvyklé. Mohl bych mluvit i o výhodách proporčně-dispozičních, kdy, jak se ve své vyučující praxi nezřídka setkávám, máme problém správně kočírovat obligátní E-A-D-G. Nabízí se také celkem jednoduchý a účinný systém tlumení strun a problematika slapu je kapitolou sama o sobě. Hráč expresivní a krajní dynamiku milující ví své...
... vše je otázka zvyku, svojí roli hraje i kvalita a konstrukce nástroje.
I když diskuse o výhodách a nevýhodách čtyř či šestistrunných baskytar se jeví jako ošemetná a v mnoha ohledech zbytečná,
Taky se přikláním k této myšlence, je to asi jako diskuze, jestli limuzínu nebo combi, jestli blondýnku nebo brunetku... Ideální je zkusit všechno a využívat to či ono podle potřeby...
Začátečníkovi opravdu doporučuji začít opravdu od píky. Čtyřka je prostě na usazení pravé i levé ruky, získání správné orientace na hmatníku a hlavně "pohodového" sblížení s nástrojem prostě ideální.
No myslím, že do začátku by i pětička nezaškodila, ale výhodu čtyřky spatřuji spíš v umění vystačení si s málem. Potom určitě v nejlepší akci při slapování, a pokud zmiňujeme fender, tak právě nástroje typu jazz bass mě osobně připadají pro tuto techniku jako zvukový ideál (ne každý kus ale musí býti tím pravým).
Nemluvě o tom, že cenově dostupný, znějící (hlavně v těch nadstandardních polohách) "šestidrát" prostě neexistuje.
Těžko říct, myslím, že se dá najít něco dobrého i z levných luhů a hájů, ale pravda, když šestku, tak už něco pořádného.
Zdeněk Wimpy Tichota: Po šestistrunné baskytaře jsem začal toužit ve stejný okamžik, kdy jsem ji poprvé uzřel! Okouzlila mě možnost tónového rozsahu jak směrem dolů, tak i nahoru, určitě mi ale imponovaly i její proporce a design. Šesti a více strunné nástroje jsou díky širokému hmatníku opravdu expresivními monstry. Mnoho lidí si při hodnocení, nebo při prvním osahání basy řekne: "na to bych teda hrát nemohl", ale myslím, že je to jen první mylný dojem. Jde jen o to trochu se zorientovat a ujasnit si, která struna je která.
Jaryn Janek reaguje: Toto, vzhledem k pravidelné kvartové příbuznosti strun, bych jako hlavní problém neviděl, spíše nedostatek kvalitní literatury ke studiu.
Šířka krku vůbec neznamená, že byste museli mít dlouhé prsty, na krk připomínající žehlicí prkno se hraje opravdu v pohodě.
Věc v pravdě individuální - nezřídka se setkávám s tím, že jsme nuceni s žákem se poohlédnout i po vhodném nástroji s krátkou menzurou.
Osobně mi trvalo asi měsíc, než jsem přestal hypnotizovat hmatník a přestal si plést strunu H se strunou E.
Šestka vás odmění právě velkým rozsahem, zjistíte, že můžete zahrát spoustu věcí v poloze.
A tady se blížíme nebezpečí zvanému sterilita...
V praxi jsem se setkal se spoustou skladeb, kde je šestka prostě nutná, autor ve svém díle někdy už přímo počítá s tóny struny H, nebo třeba téma napsané pro baskytaru v horní poloze se vám bude nesporně hrát pohodlněji na šestku, než na čtyř/pěti strunných nástrojích na posledních pražcích u snímače. Autor vám ale může napsat váš part i tak, že noty na čtyř/pěti strunných nástrojích prostě nenajdete.
Jestliže komponista hraje na piano a sem tam nějaký ten syntík, tak na to vemte jed.
Další výhodou je rozšíření módů stupnic v poloze, toto oceníte hlavně při improvizaci, určitě se vám budou hrát lépe i akordy, basista by samozřejmě měl hrát hlavně basovou linku, ale nastanou situace (například při hraní v triu), kdy zůstanete na doprovod sám a tu a tam přijde nějaký ten dvojzvuk nebo trojzvuk určitě vhod.
Toť odvěký nešvar všech basistů - neustále míti potřebu se montovat, nebo jak sami vzletně říkáme alternovat ostatní, v našich očích méně přehlédnutelné nástroje (ještě že vlna slapových exhibic je za námi)...
Šestistrunná basa byla mým jediným nástrojem po dobu asi osmi let a do určité míry jsem neměl problém ani při slapování, je to opět jen otázka zvyku naučit se hrát touto technikou tak, aby se vám ostatní struny náhodně nerozeznívaly.
Maximálně souhlasím.
Myslím, že vícestrunný nástroj (šesti, ale i pětistrunný) s moderním zvukem doplněný nástrojem typu jazz bass je dnes standardním minimem. Šestky mají svůj smysl i kouzlo, tedy i místo ve vašem arzenálu nástrojů.
