Na těchto stránkách jsme si v řadě dílů našeho seriálu nastínili historii vývoje rockové hudby. Jak uvádíme ve druhé příloze, kde jsou odkazy na jednotlivé články, podívali jsme se na tuto problematiku nejen z obecně-historického hlediska, ale přiblížili jsme si ty nejsignálnější žánry, a to hned z několika hledisek. Na ta jste si již zvykli, a koneckonců nebudou z valné většiny chybět ani dnes. Přesto ale půjde o něco jiného.
Čeká nás totiž všeobecná úvaha, kde se nezaměříme na historii jako takovou, ale zamyslíme se nad úlohou kytary v ní, nad tím, jak se vyvíjelo a kam až dospělo její postavení v celém tom komplexu vývoje nádherného fenoménu, obecně zvaného rock.
Jako obvykle bych chtěl upozornit na přílohy, zejména k tomuto článku dosti těsně se vztahující (většinu z nich naleznete na CD). A to nejen na tabulkové, ale i textové, zvláště pak na tu, kde jsou vzhledem k rozsahu tohoto článku pouze lehce načrtnuty přehledy jednotlivých sestav kapel vzhledem k určitým, námi již uvedeným žánrům (toto téma bude někdy v budoucnu podrobeno mnohem hlubší analýze, materiály jsou v současné době dokončovány). A také mi zkuste napsat, jak jste se vyrovnali s jedním úkolem...
Tak kde začít...?
Postavení kytary, tak jak ji chápeme dnes, můžeme začít sledovat od padesátých let minulého století. Předtím sice hrála svou nezaměnitelnou roli, zejména pak v rozvoji jednotlivých forem bluesové hudby a rhythm and blues, ale jako svébytná součást nějakého tělesa se začala prosazovat až koncem této dekády. Neznamená to ovšem, že by předtím kytara jako výrazný nástroj tří a vícečlenných komb neexistovala. Už ve čtyřicátých letech Charlie Christian významně přispěl k chápání sólové úlohy kytary a díky svému feelingu, technice a v neposlední řadě i amplifikaci ji dokázal postavit na úroveň trubce, saxofonu a dalším dechovým nástrojům, jež měly vyhrazeny místa pro sólové, tedy určující party. Významný vliv měla i celá plejáda kytaristů nejdříve akustického, posléze elektrického blues a rhythm and blues, a to nejen z hlediska samotné hry, ale i z pohledu formy skladby a výrazného začlenění blues do povědomí hudebního světa. Můžeme zde namátkou zmínit třeba Charleyho Pattona (trioly do čtvrťového taktu), Blind Blakea (synkopická členění), Mississippi Johna Hurta (důraz na kvalitu tónu), Reverenda Garyho Davise (smysl pro souhru), Blind Lemona Jeffersona (vyhrávky mezi zpěvem), Blind Willieho Johnsona (tlumení pravou rukou) a zejména pak T-Bona Walkera (jednotónové sólové linky), Roberta Johnsona (arpeggia, ostináta, frázování), Johna Barnese (elektrická kytara poprvé na oficiální nahrávce), Muddyho Waterse (slide) a řadu dalších. V letech padesátých se ale začal mocně ozývat tepot rock and rollu, který nejdříve pomalu, a pak velmi rychle obsadil scény vyhrazené předtím bluesové a rhythm and bluesové muzice. Ovšem ani zde nebyla kytara hned zpočátku v popředí zájmu - základním nástrojem byl totiž stále klavír, a to jak z hlediska harmonického, tak i harmonicky-rytmického. I kontrabas (basová kytara se začala masověji používat až ke konci této dekády) a bicí stály svým instrumentálním významem za piánem. Jenže to se mělo brzy změnit.
Elvis Presley by se bez kytary u mikrofonu nemohl ani objevit, a což teprve, když to začali na pódiu rozbalovat Paul Burlison (člen Johnny Burnette Rock 0n` Roll Trio, propagátor zkresleného zvuku), Guitar Slim (intenzita tónu), Carl Perkins (ohýbání tónu), Ike Turner (používání páky) a zejména dva z prvních kytarových velikánů, Chuck Berry a Bo Diddley! Právě tito dva se nejvíce ve svém počátku zasloužili o to, že se kytara vymanila ze svého předchozího, mnohdy méně nápadného područenství, a začala se přímo cpát do popředí zájmu publika i muzikantů. Vklad těchto dvou osobností pak dokonale potvrdil a o další pomyslný stupínek kytaru popostrčil charismatický Buddy Holly, určující osobnost rockandrollové kytary a významný propagátor stratocastera, neměli bychom zde zapomenout ani na Geneho Vincenta, Eddieho Cochrana a další postavy raných dějin elektrické kytary.
Na rozruchu kolem tehdy v podstatě nově objeveného nástroje se začalo podílet i více okolností. Vedle prvních pokusů využívání efektových zařízení (spíše bychom je v duchu doby měli nazývat tónovými modifikátory) začalo záležet i na dojmu - mám zde na mysli třeba proslulý "kachní" krok Chucka Berryho, různé ekvilibristiky při hře (kupříkladu T-Bone Walker a jeho mávání) či obdélníkový tvar kytar Bo Diddleyho...
Kytara jako taková sice padesátá léta přímo neovládla, ale z hlediska jejího dalšího boomu vytvořila velmi důležitý nástupní prostor.
A už to jede!
Léta šedesátá bychom mohli z hlediska náplně našeho článku rozdělit na několik období. První, vymezené lety 1960 až zhruba 1962, se neslo ve znamení už rozjeté rockandrollové vlny a vzniku již na kytarách postavených skupin. Právě tahle část informace má zásadní význam. Začala se totiž tvořit taková tělesa, kde nebyl frontmanem jen jeden člověk (ať už zpěvák či instrumentalista - to přišlo v rocku až později), ale skupinka více či méně navzájem nepostradatelných osobností, které dokázaly svůj vklad sjednotit na celkovém výrazu vzniklého komba. Což mělo i za následek, že pokud došlo k výměně toho určitého člena, k jeho odchodu či posílení sestavy o dalšího hráče, v drtivé většině případů to přineslo charakteristickou změnu do celé tvorby a života skupiny. Anonymita byla v podstatě zcela setřena, což přineslo obrovskou variabilitu feelingu, techniky a tvorby na jedné straně, a zvýraznění nástrojů ve skupině na straně druhé. A to se v tomto období začalo týkat zejména kytary.
Je zřejmé, že klasický příklad představují The Beatles, Shadows, Kinks, Animals, Rolling Stones, Hollies, Yardbirds, Searchers a řada dalších. Postavení kytary v krátké době vykrystalizovalo na mnohdy celkem výrazné rozdělení na kytaru sólovou a kytaru doprovodnou. Mělo to své opodstatnění, a to jak z hlediska návaznosti na minulou éru (zpěvák, doprovázející se na kytaru), tak i z dalších hledisek včetně doplňování se při doprovodné hře, podklad pro sólové linky při live hraní atd.
1. zlaté období
elektrické kytary
V následujícím období, jehož vrchol lze spatřovat v letech 1965-1967/1968, všeobecně označovaném za 1. zlaté období vývoje rockové kytary, se kytara plně rozvinula i po stránce techniky a výrazu a posunula se interpretačně na místo, které, pokud ještě prozatím pomineme přelom šedesátých a sedmdesátých let a první polovinu let sedmdesátých, s menšími dobovými obměnami v podstatě zaujímá dodnes. Během krátkého období se stala určujícím prvkem většiny skupin a z hlediska interpretace získala post mistrovského nástroje. V mnoha ohledech se tak sice na jedné straně na okamžik prohloubil rozdíl mezi doprovodnou a sólovou kytarou, ale už v tomto období došlo k několika významným záležitostem.
Za prvé se zde objevili lidé, kteří přímo svou hrou začali bortit představy o jednoznačném zaměření kytary (Pete Townshend z The Who), za druhé začalo přímo uvnitř skupin docházet k proměňování úloh obou kytaristů, jako tomu postupem času nastalo u Rolling Stones či pozdních The Beatles (na vliv kytarových armád amerického Jihu byl ještě čas) a, to už za třetí, zejména úloha instrumentálně zdatného kytaristy vešla natolik do popředí, že takto vzniklá osobnost mohla ve skupině působit zcela a úplně sama. A to i jako sólový kytarista nebo dokonce jako určující osobnost kapely. Klasickým příkladem tohoto období je Eric Clapton z doby působení u Johna Mayalla.
Celý vývoj nakonec dospěl k tomu, že další nástroje musely náskok kytary vlastně dohnat, aby jí mohly, jednoduše řečeno, stačit. K čemuž zejména koncem tohoto období došlo, takže zde byla vytvořena naprosto kompaktní rovina instrumentálního složení kapel, kde bylo mistrovství kytary často doplněno (či dokonce předznamenáno) stejně kvalitním přístupem dalších nástrojů, zejména kláves, bicích a posléze i baskytarou (viz dále).
Navíc se objevily takové skupiny, kde se opět v čele objevuje instrumentalista, ale tentokrát na zcela jiné úrovni, a to nejen z hlediska kytary samotné, ale i celého složení zbytku tělesa (zcela v intencích chápání skupiny jako takové). Jako typický příklad mohou posloužit soubory typu Cream, Jimi Hendrix Experience, Ten Years After...
Trochu stranou sice z tohoto hlediska stojí bluesová a jazzová scéna či spíše jejich fúze, ale zde musíme mít na mysli to, že šlo většinou o osobnosti, přinášející si svůj styl již z předchozích let (např. B. B. King a další příslušníci jeho generace).
I když opět nastupují soubory, kde je hlavní hvězdou zpěvák, i zde platí chápání kapely jako sestavy výrazných osobností (Janis Joplin, David Bowie, Captain Beefheart, Crazy World of Arthur Brown...)
Cesta na vrchol
Třetí, zásadní období vývoje elektrické kytary, je pak šířeji ohraničeno lety 1967/68 - konec první poloviny sedmdesátých let. Vnitřně ale musíme tuto epochu rozdělit, na přelom šedesátých a sedmdesátých let a na první polovinu let sedmdesátých. V první části tohoto časového úseku vznikla a své první desky vyprodukovala řada skupin a souborů, které se nakonec staly nositeli a představiteli (mnohdy často zakládajícími) nových rockových stylů. Nesmírná košatost tohoto období je až neuvěřitelná a ne nadarmo se tato léta označují přívlastkem 2. zlaté období vývoje elektrické kytary. Kytara zde již naplno funguje jako zcela svébytný nástroj, plně rozvinutý nejen v sólových a doprovodných strukturách, ale až na malé výjimky i z hlediska jednoznačně určujícího nástroje doby. Stačí si jen uvědomit, že na scénu tehdy vtrhli Deep Purple*, Free*, The Gun*, Led Zeppelin*, Status Quo*, Alice Cooper*, Grand Funk*, Uriah Heep*, Wishbone Ash*, Steppenwolf*, Black Sabbath*, Atomic Rooster*, Ted Nugent (tolik aspoň za hardrockovou větev), Pink Floyd*, Nice, Jethro Tull*, Genesis*, Yes*, King Crimson* (jako příklady artrockového přístupu), Fleetwood Mac* (a la další zástupci blues rocku), Creedence Clearwater Revival*, T. Rex*, Neil Young, C, S, N & Y, Joe Cocker (s orientací na písničku), Black Oak Arkansas, Allman Brothers Band*, ZZ Top* (za jižany), nemluvě o spoustě dalších, ve svém důsledku odlišných souborů, jako Blood, Sweat & Tears, Grateful Dead, Chicago, Groundhogs, Mott the Hoople, Colosseum a další včetně sestav kolem Carlose Santany, Erika Claptona...
Na plný plyn!
Druhá část tohoto období se pak vyznačovala na jedné straně dotažením instrumentální dokonalostí v jednotlivých nástrojích jak po stránce techniky hry, tak i výrazu, a na straně druhé zde "dojížděla" vlna nově vzniklých skupin, inspirovaných boomem stylové rozmanitosti předchozí etapy. Hardrocková vlna zde přináší napříkladThin Lizzy, Nazareth, Sweet, UFO, Aerosmith, BTO, Montrose, Bad Company, Kiss, AC/DC, Rush, Rainbow a další, z nichž zejména Thin Lizzy a Rainbow mají z hlediska vývoje postavení kytary výraznější význam. Thin Lizzy tím, že, navazujíce z hlediska spolupráce obou kytar na odkaz Wishbone Ash, definovali úlohu dvojice kytar jako zcela svébytných, ze zorného úhlu vztahu doprovod/sólo samostatných nástrojů. Blackmoreovi Rainbow zase dotáhli do dokonalosti sólovou linku v hard rocku, a to jak po stránce techniky hry, tak i ve vztahu k tónu a skladbě.
Stranou nezůstal ani art rock, ale tam v některých případech je úloha kytary lehce potlačena (Emerson, Lake & Palmer). Vrchol prožívá i blues rock (Rory Gallagher), zasloužené pozornosti se na alespoň krátkou dobu dostává jazz rocku (Mahavishnu Orchestra), stále "jede" rocková, kytarová písnička (J. J. Cale, Eagles), o slovo se vehementně hlásí pomp rock (Electric Light Orchestra, Styx, Queen), stranou nezůstává ani rychle se rozvíjející southern rock (Atlanta Rhythm Section, Lynyrd Skynyrd) a prvními drápky se zachycují budoucí hvězdy heavy metalu (Judas Priest, Krokus). Zcela svébytnou tvorbu pak přinášejí Blue Oyster Cult, kytaru trochu potlačující Manfred Mann`s Earth Band, do alternativnějších vod směřující Roxy Music s Bryanem Ferrym.
Čas změn
Druhá polovina let sedmdesátých znamenala pro rockovou kytaru velké změny. Mladé generaci začalo vadit, že své idoly vidí z velké dálky již jen na stadiónech, kde bezprostřednost byla tehdy přece jen diskutabilnější. Navíc, nové adepty, toužící se také postavit na pódium, zcela mátla a až lekala instrumentální zdatnost zavedených hvězd. Blues, to bylo pro ně také zastaralé, o přístupu k jazzovým fúzím ani nemluvě. A tak není divu, že nastala doba reakce (občas nazýváno "cesta zpět do klubů" či "cesta k jednoznačné kytaře"), kdy se naplno rozvinul punk, který silou svého plamene zakrátko pohltil sám sebe. Ramones, Elvis Costello a zejména Sex Pistols, tito "Beatles punku", jak byli postupem času občas nazýváni, smetli svým nástupem hodně ze starých hodnot, ale po této revoltě najednou sami nevěděli, jak dál (hlavně z hlediska skladby). Některým souborům, zejména s hlubšími muzikantskými základy, se podařilo tento stav překlenout a rozvíjeli se dál (například Stranglers). Celkově však tato vichřice, jakkoli ve svém důsledku vymetající občasnou zatuchlost tvorby některých zavedených dinosaurů, nedokázala uspokojit poptávku po jinak zahrané kytaře, než se vžilo pod názvem punk (to se týkalo i skladby). Proto tedy nejen "dojíždějí" zavedené kapely a vznikají nové, často s až omračujícím nábojem (Motörhead, Van Halen, Triumph), proto stále běží klasická rocková písnička (Tom Petty), ale rozvíjí se další styl, obecně označovaný jako new wave, který přes počáteční pokles úlohy kytary ji nakonec v některých případech dovede až do netušených výšin (Police). A mimochodem, v jedné oblasti to začíná už pořádně vřít - nastupují kapely typu Samson, Accept, Saxon...
Osobní autorova poznámka
Ještě než se pustíme do dalších řádků, dovolte mi jedno vyjádření - člověk a jeho názory se vyvíjejí, rozvíjejí se i možnosti získávání informací (včetně časových), ani jednotlivé styly, ať už současné či dřívější, nezůstávají stát ve svém vývoji na místě a prožívají změny ať už interní (vznik subžánrů, prolínání dalších vlivů, vlastní rozvoj stylu, úloha osobnosti, fúze... ), či externí (názory jak od posluchačů, tak i muzikantů, kritiků, muzikologů a dalších) - to všechno a ještě řada dalších kritérií ovlivňuje celkový výstup myšlenek. Už jenom z hlediska širšího a podrobnějšího záběru bych tedy chtěl na základě vašich ohlasů napravit určitý deficit, například k tématu Hard rock a Art rock... Ptáte se jak? V tom případě se nechte překvapit, protože s redakcí Muzikusu připravujeme opravdu unikátní, dosud nevídanou záležitost! Zatím to ovšem musíme tajit, ale to už nebude trvat dlouho, protože přípravné práce jsou v plném proudu...
Přehled článků s přímou návazností k vývoji rocku v rámci tématu Rockové styly
Nultý díl: Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let - Muzikus 1/2003
1. díl: Blues, Blues rock - Muzikus 4/2003
Pozn.: K tomuto dílu je z hlediska komplexnosti nutné přiřadit:
a) Hluboké kořeny akustického blues - Muzikusy 8/2002, 9/2002
b) Elektrifikace blues (Cesta blues od W.C. Handyho k Johnu Mayallovi) - Muzikus 4/2007
2. díl: Hard rock - Muzikus 7/2003
3. díl: Art rock - Muzikusy 11/2003, 12/2003
4. díl: Southern rock - Muzikusy 4/2004, 5/2004
5. díl: Heavy metal - Muzikusy 9/2004, 10/2004, 11/2004
6. díl: Punk, punk rock - Muzikusy 2/2005, 3/2005
7. díl: New wave - Muzikusy 10/2005, 11/2005
8. díl: Grunge - Muzikusy 5/2006, 6/2006
