Letem kytarovým světem - Pokračovatelé art rocku
Art rock? Dneska? Ale ano! A že není moc vidět? Že ho neslyšíme při nákupu v supermarketu z rádií? No a co? O to je to snad horší? Koneckonců, v první polovině sedmdesátých let také nebývaly dlouhé skladby dychtivě očekávanou a vyžadovanou náplní běžného vysílání v pásmu VKV v obchodních řetězcích. Správně - už jenom kvůli stavbě a délce skladeb. No vida! To už se dostáváme tam, kam máme!
O tomto stylu, který patří mezi nejzákladnější součásti rockového fenoménu, kdy jde v podstatě o synonyma rocku (jaké že jsou ty základní momenty a styly?), jsme psali v rámci projektu Rockové styly, v tomto případě přímo v číslech 11 a 12/2003. Občas jsme se tohoto tématu dotkli i v jiných souvislostech, například ve studii Vzájemné ovlivnění klasické a nonartificiální hudby. Tyto základní informace si ale musíme rozšířit o nejnovější poznatky o vývoji této hudby. Definovat si ale současné stylové hranice bude dosti obtížné.
Úplně na počátku si totiž musíme vymezit oblast našeho článku. Až na výjimky se zaměříme opravdu „jen“ na art rock v těch intencích, které jsme si určili v uvedených článcích. To znamená, že mnohé další styly, které bývají v současné době přiřazovány do tohoto ranku, jako kupříkladu noise music, industrial, různé formy experimentu (mnohdy snaha o originalitu za každou cenu), musique concréte, radikální avantgardy a noise-popové formace, odsuneme stranou. Něco jiného bude do určité míry art metal či progresivní metal, kde návaznost na klasický art rock je více než zjevná.
Celkové zhodnocení stylu
Art rock jako svébytný styl představuje výraznou složku rockové hudební scény, který svým významem přesáhl dobu svého největšího rozkvětu a jehož vlivy můžeme najít i v mnoha dalších žánrech. Spolu s hard rockem se stal určujícím stylem přelomu šedesátých a sedmdesátých let a období let sedmdesátých a výrazně se podílel na včlenění rockové hudby do kontextu světového hudebního dědictví.
Tento vklad je v určitých momentech vývoje skupin a osobností dokonce výraznější než u hard rocku a srovnatelný pouze s nejvypjatějšími okamžiky britské hudební scény 60. let (beatlemánie).
Po útlumu v letech osmdesátých se na přelomu osmé a deváté dekády minulého století prostřednictvím obnovením činnosti řady určujících skupin žánru opět vrací, a i když nezaznamenává takový ohlas jako hudba 60. let a hard rock (zejména v albové tvorbě), přesto se opět díky koncertům dokáže etablovat. Úpadek autorské invence a velký tlak na průměrnost posluchače orientujícího se hudebního průmyslu pak ke konci devadesátých let přivádí klasický art rock do krize, z které si po prvních letech nového tisíciletí začíná opět dostávat díky svým koncertům. Ty ovšem, postavené až na výjimky většinou na klasickém repertoáru z raných sedmdesátých let, stále více začínají dostávat nádech nostalgie.
Některé skupiny vyloženě vycházejí ze svého stylu a v podstatě ho rozvíjejí, jiné se sice drží v intencích svého feelingu, ale jejich autorská invence už postrádá ono těžko definovatelné kouzlo let minulých a začíná se utápět v tzv. kompozicích pro kompozice.
U nových interpretů jde o dva základní směry. Buď se nechávají zcela ovlivnit největšími jmény tohoto stylu a lavírují (někdy velmi zdařile) na hraně mezi požadavky současné laciné nabídky à la „pokud do minuty nepřijde refrén, nemá cenu to poslouchat“ a opravdového posluchače-fanouška, nebo sázejí na vlastní přístup a tvorbu se snahou o vlastní tvář. Řada z nich vychází nejen ze sedmdesátých let, ale mnohdy ze současné scény a svými dalšími prvky projevu bývá řazena i k jiným stylům a subžánrům. Napomáhají k tomu i větší tematické projekty, kde máme na mysli zejména konceptuální alba.
Z představitelů artrockových struktur po roce 2000, a tedy jako přímé pokračovatele tohoto stylu můžeme jmenovat jen několik opravdu výrazných představitelů. Mezi jinými jsou to Mostly Autumn, které můžeme chápat jako takové přemostění mezi klasiky žánru a novými tvářemi, zcela určitě superskupina Transatlantic, dnes už klasičtí Mars Volta a Porcupine Tree, výborní Blackfield a Spock’s Beard s názvuky klasiky, totéž lze říci o norských Gazpacho, patří sem i výrazní Pure Reason Revolution, mířící i k vodám new prog a elektronic, a zcela jasně zářící velké jméno, velikáni (dnes už vlastně legenda) Dream Theater s progresivním přístupem k současnému rocku či metalu.
Neměli bychom zapomenout na multiinstrumetalistu Neala Morseho, který zde zastupuje úlohu velkých jmen sedmdesátých let (od Wakemana přes Emersona po Niemena či Vargu), dále na Poláky Riverside, Karnivool z Austrálie, výrazně melodické a k new prog se hlásící Muse, k alternativě směřující Oceansize z Manchesteru, své místo by zde mohli mít i jednoznační metaloví progresivisté jako Tool, Fates Warning, švédští Opeth a hodně dobří Pain of Salvation, také i Coheed and Cambria, proč ne, a určitě i další superskupina, Perfect Circle. Pojďme si tedy ty nejblíže náplni našeho článku trochu přiblížit.
Porcupine Tree
Vznikli roku 1987, roku 2010 se rozpadli. Dnes již legendární angličtí progresivisté nejdříve čerpali z psychedelického období raných Pink Floyd a poté se nechali více ovlivnit alternativnějšími směry rocku a metalu. V současnosti se činnost obnovila. Jejich tvorba získala označení „Pink Floyd současnosti“. Jednoznačně hnací jednotkou je kytarista a zpěvák Steven Wilson. Najdeme ho i v dalších formacích, jako Blackfield, No-Man atd.
Do anket se alba dostala až po roce 2000, velmi úspěšné se stalo jejich CD The Incident (2009), které v USA získalo 25. pozici, v Anglii se dostalo dokonce o dvě příčky výš a zabodovalo i v Polsku a Holandsku.
Spocks Beard
Losangeleská artrocková sestava, založená roku 1992 bratry Nealem a Alanem Morseovými (g). Skupina má vyrovnanou kariéru, pořád se drží, orientuje se hodně na koncerty. Studiová alba jsou hodně zajímavá, vedle Day for Night (1999) bych doporučil i jejich současné album Brief Nocturnes and Dreamless Sleep s rozsáhlou kompozicí Waiting for Me, na které se podílel i Neal Morse.
Muse
Dnes slavná spacerocková či symphonicrocková sestava, která vznikla roku 1994 v Devonu v Anglii. Ve svém výrazu mixuje hodně podnětů, od klasické hudby přes rock a elektroniku k rockové opeře. A dlužno říci, že se jim to daří dobře. Už debut Showbiz se dostal do žebříčků v Anglii a hned druhá deska, Origin of Symmetry, vystoupala na třetí pozici v UK a získala platinu. Absolution bylo ještě úspěšnější, ale úplná smršť vzácného kovu a předních míst v anketách nastala s albem Black Holes and Revelations (2006), deskou, která mj., obsahuje i Supermassive Black Hole, skladbu, kterou zpopularizoval první díl ságy Stmívání (ano, tam, kde upíři hrají baseball). A deska Resistence se dostala na první místa snad ve všech myslitelných žebříčcích, od USA (tam byla třetí) přes Kanadu, Francii a Holandsko po Nový Zéland. Prakticky stejný úspěch slavila i prozatím poslední deska, The 2nd Law.
Mostly Autumn
Britská artrocková formace vzniklá roku 1996, jednoznačně čerpající z klasických artrockových sedmdesátých let, zvláště z odkazu Genesis, Pink Floyd, Renaissance a dalších. Tvorba má koncepci, je dotažená, fanoušci obdrží očekávaný produkt, a to nyní nemyslím nijak pejorativně. Patřím už delší dobu k jejich fan klubu.
V současné době je tvořena třemi zakládajícími členy, Bryanem Joshem (voc, g), Liamem Davisonem (g, voc) a Iainem Jenningsem (key), na septet je doplňují Andy Smith (bg), Anna-Marie Helder (fl, key), Olivia Sparnenn (voc) a bubeník Gavin Griffiths. Vydávají hodně koncertní alba, ani u jedné ze studiových desek se nebudete nudit. Osobně mám nejraději For All We Shared (1998), Music Inspired by Lord of the Rings (2001) a Glass Shadows (2008).
Gaspacho
Artrocková kapela z Norska trvá od roku 1996. Mezi jejich vzory patří Marillion, Radiohead či Porcupine Tree. Jde o šestičlennou kapelu, jejíž zejména poslední alba, Missa Atropos (2010) s motivem řecké mytologie a March of Ghosts (2012), navazující tematicky na svého předchůdce, ale pojaté jako sbírka příběhů, okamžitě zaujmou. Jako třeba Black Lily a další.
Karnivool
Australská prog-rocková skupina vznikla roku 1997 a od počátku si získala slušné renomé zejména díky hned první nadupané desce Themata. Duší kapely je dvojice Ian kerry (voc) a kytarista Andrew Goddard, který mimochodem hrál v Nirvana Tribute Nirvanarama.
Oceansize
Anglická artrocková kapela vznikla roku 1998 a do svého zániku v roce 2011 natočila čtyři pozoruhodná alba, z nichž zejména první dvě byla jejich pojetí kytarového space rocku asi nejblíže. Kvinteto často uvádělo, že svou tvorbu chápe spíše jako improvizaci na dané téma, jako volnější jam session. Nějakou dobu to skutečně fungovalo, snad i díky tomu, že jednotliví členové měli různé hudební vzory, od Radiohead po Nine Inch Nails.
Transatlantic
Superskupina progresivního rocku, založená roku 1999 a obnovující svou činnost roku 2009. V sestavě najdeme Neala Morseho (multiinstrumentalistu), Mikea Portnoyho (dr, Dream Theater), Peteho Trewavase (bg, Wishing Tree, Marillion) a Roineho Stolta (g, artrockoví Flower Kings). Zajímavé je, že na svých albech se v bonusech nebojí uvést i cover verze, třeba Beatles či Rolling Stones, Pink Floyd nebo Deep Purple.
Neal Morse
Multiinstrumentalista a osobnost, v současném art rocku se etablující do role velikánů art rocku první poloviny sedmdesátých let. Narodil se 2. 8. 1960 v Kalifornii. Se svým bratrem Alanem založil artrockovou formaci Spocks Beard, s Mikem Portnoyem vytvořil superskupinu Transantlantic. První sólové album mu vyšlo roku 1999 a mělo velmi kladné recenze. Jeho alba, jako Testimony (oba díly) či Momentum, jsou opravdu zážitky. Velmi příjemně se poslouchá i deska plná cover verzí Cover to Cover, kde jsou skladby od Cream přes U2 k Who.
Blackfield
Jde v podstatě o čistě artrockový hudební projekt Stevena Wilsona, kytaristy z Porcupine Tree. Vznik roku 2001. Původně se vůbec nepředpokládalo, že kapela vydrží, ale její tvorba, výrazně čerpající z odkazu skupin King Crimson, Genesis a Pink Floyd, zaujala hodně posluchačů, takže kapela působí dodnes. Doporučuji vyváženou desku Welcome to my DNA (2011).
Mars Volta
Vznikají roku 2001 a jejich alba zaznamenala stále větší ohlas. De-Loused in the Comatorium (2003) se v USA umístilo na 39. místě a v UK na 40. místě, Frances the Mute (2005) vystoupalo v USA na 4. pozici, v Anglii na 23. příčku, třetí studiový počin Amputechture (2006) vyšplhal v USA na 9. místo (v Anglii šlo spíše o propad), The Bedlam in Goliath (2008) se pak stalo prozatím nejúspěšnějším albem skupiny, kdy v USA dosáhlo na 3. pozici. Kapela, kde sestavu tvořili Cedric Bixler-Zavala (voc), Omar Rodriguez-Lopez (g, synth), Juan Alderete de la Peña (bg), Isaiah Ikey Owens (key), Marcel Rodriguez-Lopez (dr, synth) a host Adrian Terrazas-Gonzales (fl, sax), se po dalších dvou albech, která se sice dostala do žebříčků, ale jejich pozice stále klesaly, dostala do osobních problémů a činnost se zadrhla.
Jejich sound je neotřelý a mnohdy hodně syrový, nebojí se rozebírat i studiově některé motivy a nemusí se přitom opírat o širokou instrumentaci.
Riverside
V našem výčtu se nemusí ztratit ani polští Riverside, vzniklí roku 2001. O jejich stylu nejvíce napoví, že jako základ si stanovili tvorbu a feeling Mars Volta, Dream Theater, Pink Floyd, Tool či Porcupine Tree. Zlatou desku v Polsku získali za alba Anno Domini High Definition (2009) a Shrine of New Generation Slaves (2013). A není divu, jedná se o hodně našláplou muziku.
Pure Reason Revolution
Britská kapela, fungující v letech 2003-2011, vznikla na univerzitě ve Westminsteru. Ústřední dvojící se stali multiinstrumentalisté Jon Courtney a Cloe Alper.
Svůj styl začala označovat jako astral folk či new prog. Kladně se o jejich tvorbě vyjádřil i Rick Wakeman. Samotní členové uváděli, že se inspirují zejména ve tvorbě kapel Kraftwerk, Pink Floyd, Porcupine Tree či Fleetwood Mac. Za celou existenci natočili tři studiová alba, z nichž zejména první dvě, The Dark Third (2006), Amor Vincint Omnia (2009) byla velmi zajímavá.
Z celé plejády představitelů progresivního metalu blížící se tématu našeho článku nesmíme zapomenout na Dream Theater, což je zcela určitě ikona současného stylu s visačkou prog. Vedle nich bychom si mohli uvést ještě dva výrazné soubory a připomenout další.
Dream Theater
Pod názvem Majesty vznikají roku 1985. Jedna z nejvýraznějších kapel současnosti nejen v ranku progresivního metalu, ale i obecně. Je tvořena vynikajícími instrumentalisty, z nichž mnozí patří mezi velikány svého nástroje - za všechny určitě můžeme jmenovat fenomenálního Johna Petrucciho (g), Johna Myunga (bg) či klávesistu Jordana Rudesse. A platí to i o bývalých členech, jako je Mike Portnoy (dr) či třeba Derek Sherinian (key). Počínaje Image and Words jsou jejich alba neustále přítomna v Billboardu, prozatím poslední desky dokonce vystoupaly až do Top10 - Black Clouds & Silver Linings, A Dramatic Turn of Events, u Dream Theater (2013) se zatím čeká. Nejvíce se mi líbí jejich alba z počátku nového tisíciletí, Six Degrees of Inner Turbulence, Train of Though a zvláště Octavarium.
Tvorba a přístup jsou založeny na propracovanosti a autorské invenci jednotlivých členů kapely s výrazným vstupem Petrucciho. I když jde o vysoké instrumentální výkony, kapela působí kompaktně a nejde zde o předvádění jednotlivců ani o samoúčelné plochy k dlouhým technickým improvizacím.
Fates Warning
Jedna ze tří kapel, o nichž se obecně tvrdí, že charakterizovaly progresivní směr v soudobé metalové hudbě. Vznikli roku 1983 a ústřední postavou je kytarista Jim Matheos spolu se zpěvákem Rayem Alderem. Už po vydání CD Awaken the Guardian bylo zcela jasné stylové směřování kapely, které si vydobylo i uznání kritiků. Po výborném albu FWX přišla dlouhá pomlka, kdy si současná deska Darkness in a Different Light musí tak trochu zase znova razit cestu.
Queensrÿche
Úspěšná kapela, která ohromila svět už alby Operation Mindcrime (1988), Empire (1990) a Promised Land (1994). V současnosti z původního složení zbyl Michael Wilton (škoda jeho spolupráce s Chrisem DeGarmo), Eddie Jackson (bg) a Scott Rockenfield (dr).
Na progresivní notu také velmi výrazně hrají švédští Opeth s výborným kytarovým duem v popředí, tvořeným Mikaelem Ǻkerfeldtem a Fredrikem Ǻkessonem. Poslední alba Watersheed a Heritage atakovala v řadě anket první desítku.
Výrazní jsou i švédští Pain of Salvation, v podstatě projekt kytaristy a zpěváka Daniela Gildenlöwa, jejichž každé album, plné synkopických zvratů, polyrytmických změn a osobitého vedení harmonie, je ucelený konceptuální celek.
Myšlenku konceptu využívají i američtí Coheed and Cambria, které vede Claudio Sanchez, vedle kytaristy i velmi dobrý textař, což je znát na jejich úspěšných ságách Good Apollo a The Aftermath. Kapela už od třetího alba dokázala v USA dostat své desky do Top 10.
Ani Tool s jejich určitou fixací na feeling King Crimson nesmíme vynechat. Všechna jejich alba získala platinu, dokonce několikanásobnou, kdy navíc Laterelus a 10.000 Days obsadila první místa v Billboardu.
V našem výčtu bychom neměli zapomenout ani na Perfect Circle, superskupinu tvořenou Maynardem Keenanem (voc, Tool, Deftones, RAtM), Billym Howerdelem (g), Jamesem Ihou (g, key, Smashing Pumpkins), Mattem McJunkinsem (bg, 30 Seconds to Mars a Jeffem Friedlem (dr, Devo).
Co nového u kytarových velikánů
Peter Green
Co se děje v současnosti s jedním nejvlivnějších elektrických bluesových kytaristů druhé generace? Kam zmizel po roce 2004 člověk, jehož jako vzor uváděli Joe Perry či Gary Moore? Co zrovna dělá umělec, kterého jeho současníci Eric Clapton a Jimmy Page považují za jednoho z nejlepších bluesmanů? Kam se poděl člověk, o jehož tónu prohlásil B. B. King, že se při jeho poslechu zpotil?
Poté co roku 2004 rozpustil svou kapelu Splinter Group, kdy jako důvod uvedl silnou medikaci ovlivňující jeho výkon na kytaru, se Green z hudební scény prakticky vytratil. Přesídlil do Švédska a několik let o sobě, až na vzácné výjimky, v podstatě vůbec nedal vědět. Pouze kompilace a tematicky zaměřené výběry občas uvedly jeho jméno.
Až roku 2009 se objevil se svou kapelou Peter Green and Friends. Tu tvořili doprovodný kytarista Mike Dodd, dále basista Matt Radford (mj. od Nicka Loweho), vynikající klávesista Geraint Watkins (hrál kupříkladu s Billem Wymanem, Davem Edmundsem, Van Morrisonem apod.), bubeník Andrew Flude a saxofonista Martin Winning. Na jejich velmi dobře přijatém turné jim předskakoval Andrew Morris.
Po anglickém klubovém turné se vydali i na pevninu, kde měli také úspěch. Legenda se prostě vrátila. Nikoli na prvních stránkách bulvárů, ale přes muziku. Klidně. Důstojně. Zcela ve stylu jeho proslulého tónu.
Diskografie:
1 Peter Green/Peter Green Splinter Group
The Best of Peter Green Splinter Group (2006, kompilace, Snapper)
Blues Don’t Change (2006, druhé vydání, první vydání bylo dostupné jen na jejich koncertech, Eagle)
33+333 světových kytaristů (Muzikus, 1997, str. 89)
Muzikusy 10/1998, 11/1998 - Letem kytarovým světem - Fleetwood Mac (2 díly, miniprofil, str. 28, str. 27)
Muzikus 1/2006 - Letem kytarovým světem - 1+2+3 nejulítlejších kytaristů (miniprofil, str. 56)
Muzikus 5/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)
33+333 světových kytaristů (druhé aktualizované a rozšířené vydání) (Muzikus, 2006, str. 122)
Muzikus 8/2007 - Letem kytarovým světem - John Mayall’s Bluesbreakers (1. díl) (miniprofil, str. 54)
Osudové album 33
Travis Stever
Travis Stever je spolu s Claudiem Sanchezem zakládající člen osobitého souboru Coheed and Cambria, velkého příslibu progresivněji laděné současné rockové scény. O této dvojici jsme psali v rámci seriálu Kytaroví velikáni v letošním květnovém čísle, tak jenom dodejme některé nejnovější skutečnosti. Po tematických albech série Good Apollo a předělovém albu Year of the Black Rainbow si kapela svou pozici opět upevnila dalším tematickým konceptem The Aftermath. První díl, Ascension, vyšel roku 2012 a v Billboardu vystoupal na 5. příčku, v anketě Top Rock dokonce na bronzovou pozici. Není divu, deska je dotažená nejen koncepčně, ale i muzikantsky a skladatelsky. Prokazuje šíři autorské invence. I o rok později realizovaný druhý díl série, Descension, se celkem povedl. Umístění v Top Rock se nezměnilo, v Billboardu jde „zatím“ o deváté místo. Album ale ještě nemělo moc čas, aby se více projevilo. Pravda je, že při srovnání s přecházejícím albem může posluchač postrádat více silných momentů, ale na druhou stranu je deska přehlednější a přímočařejší. Osobně se mi líbí, že se kapela nesnaží za každou cenu uvést něco samoúčelně nového, ale dokáže propátrávat vlastní přístup a nalézat další polohy.
„Appetite for Destruction (pozn. red. 1987, Geffen) od Guns N’ Roses je právě to album, které mne dostalo ke kytaře. A skladba, která mne odrovnala? Jednoznačně It’s So Easy. Bylo mi deset let a cítil jsem se při ní jako velkej drsňák. Můj táta byl muzikant, takovej typickej rockovej chlápek pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých let. Měl ve zvyku nosit kožený kalhoty, takový leopardí, a všechny ty dobový sračky. Vzpomínám si, že jsem poslouchal tuhle desku a jemu to nic neřeklo, protože byl odchovanec starý školy. Ale dneska mám takovej pocit, že bych mu mohl říct, pojď dál táto, pokecáme o tom, a on by to vzal.“