Nejhorší kapela v USA? Ano, to byly některé výkřiky „sofistikovaných“ novinářů hudebních časopisů, kteří nemohli přenést přes srdce, že je tu kapela nosných riffů, silných melodií a osobité pódiové prezentace, která se neohlíží napravo, nalevo, a prostě jede. Mimochodem, už jenom vzhledem k platinovým úspěchům bych klidně „skousnul“ mít tu nejhorší kapelu v USA...
Není to poprvé a ani naposled, co kritika má zcela jiný názor (aspoň nějaký čas) než nadšené davy fanoušků. Ono pokušení publicisty, vyjádřené asi tak, že „musím čtenáře vychovat k obrazu svému, proč to poslouchají, je to hnus...“ někdy občas vytryskne na povrch. Ovšem tady se hudební mravokárci hodně mýlili...
Tato glamrocková, spíše glammetalová či hairmetalová, parta, která měla více přídomků (např. podle jejich líčení stejně jako třeba Mötley Crüe rtěnkové bomby), vznikla roku 1983 v Mechanicsburgu ve státě Pensylvánie. Tehdy se spolu sešli zpěvák Brett Michaels, baskytarista Bobby Dall a bubeník Rikki Rockett, doplněni o kytaristu Matta Smithe.
Michaels už měl zkušenosti s hraním v kapele Laser, roku 1979 spolu s Rockettem dal dohromady novou skupinu Spectres a o rok později byla úvodní sestava pohromadě, ovšem tehdy ještě pod názvem Paris. I když skupina začala být v Pensylvánii dost známá, přesto se všichni rozhodli začít jinak a roku 1983 přesídlili do Los Angeles, kde došlo i ke změně názvu na Poison.
Rovnou na stupně vítězů
Poison se na novém působišti hodně rychle chytili a jejich manažer je cpal čím dál více do známějších a známějších klubů ve snaze získat smlouvu s labelem. Tohoto slibně se rozjíždějícího vlaku se ale polekal Smith, který se tehdy měl stát otcem, a z kapely odešel. Poison rychle vyhlásili konkurz a zúžili pole uchazečů na tři adepty. Prvním byl Slash (!), ten se ale poté dal ke Guns N’ Roses, druhým se stal Steve Silva (hrál v Joe Perry Project) a konečně třetím byl C. C. DeVille.
Roku 1986 podepsala sestava smlouvu s Enigma Records (pod Capitolem) a natočili svůj debut Look What the Cat Dragged In (1986, Capitol). No ale - ono to vyšlo! Dokonce více než vyšlo! Album vyletělo rovnou na třetí místo v Billboardu, v Americe získalo trojnásobnou platinu, na tento vzácný kov si sáhlo i v Kanadě a skladby jako Talk Dirty To Me, I Won’t Forget You se staly výraznými hity.
Úspěšná sestava Brett Michaels, C.C. DeVille, Bobby Dall a Rikki Rockett se dostala přesně tam, kde chtěla být. Svou image si vylepšovala kontraverzními, výstředními rozhovory pro média (fanoušci je za to milovali) a rozjeli se spolu s Ratt, Cinderellou a Quiet Riot na společné velké turné.
Velmi rychle se ale Poison zbavují nutnosti jezdit turné s další kapelou a přecházejí do rolí headlinerů a poté organizují i vlastních turné.
Jejich prudce se zvedající úspěch dotvrzuje druhé album, které zaznamenalo i výrazný průnik do světových anket. Open Up and Say...Ahh! (1988, Capitol) obsazuje druhou pozici v Billboardu a je nakonec oceněno až pětinásobnou platinou (v Kanadě to je čtyřikrát platina). Není divu, album obsahuje tak výrazné skladby, jako je řinčivá Nothin’ But a Good Time či nádherná baladická Every Rose Has Its Thorn (mimochodem s velmi hezky udělaným klipem).
Skandály kolem kapely (vedle nezměrného pití například časté bitky zpěváka s kýmkoli) jen utvrzují její renomé a Poison jedou dál dle hesla „hard work - play hard“. Což ztvrzují další deskou, velmi silným a vyzrálým albem Flesh & Blood (1990, Capitol). Kapela si drží svou pozici, album má tři platiny v USA, a dokonce čtyři v Kanadě a umisťuje se v top 5 ve většině zemí. Vedle silných a očekávaných songů, jako Unskinny Bop a Something to Believe In, kapela předvádí i trochu jiný náhled do svého feelingu, což zatím vůbec nikomu nevadí. Dokonce dostávají děkovný dopis od ministra obrany USA za dodání 20 000 CD vojákům operace Pouštní bouře a zvednutí jejich bojové morálky... Kapela se dobře prosadí i na festivalu Monsters of Rock roku 1990 po boku Whitesnake, Aerosmith a dalších. Úspěšný je i jejich první živák, Swallow This Live (1991, Capitol). Prostě všechno se daří, ale... Uvnitř kapely stoupá napětí kvůli extrémnímu vypětí z činnosti kapely. První otřes nepřežil kytarista (enormně tehdy závislý na kokainu) a nahrazuje ho další Pensylvánec, Ritchie Kotzen.
... další kytarista a další kytarista...
Ten také dodává kapele trochu jiné stylové vyznění, a ta se začíná více orientovat na hard rock a blues rock. Včetně pro kapelu nového přístupu k sólovým partům, kdy nechává naplno vyznít svůj um a preciznost. Nejen pod dojmem těchto změn (uvědomme si v té době drtivý nástup grunge) znamená album Native Tongue (1993, Capitol) určitý pokles, kdy v Kanadě získává platinu, ale v USA „jen“ zlato. I tento fakt přináší do kapely rozmrzelost, navíc umocněnou i románkem Kotzena s Rocketovou přítelkyní. Místo kytaristy je bleskem uvolněné a na tento post v listopadu 1993 přichází Blues Saraceno.
Natáčení dalšího alba zdrží Michaelsova nehoda, ale po uzdravení se jede dál a vzniká Crack A Smile... and More! (2000, Capitol). I když se neposlouchá špatně, nemá to sílu předcházejících alb a kapela jde dolů (131. místo v Billboardu). Nad touto sestavou se opět začínají stahovat mraky, a to i když se celkem dobře umisťuje koncertní záznam Power to the People (2000, Cyanide).
Zpátky po staru
Nakonec dojde Michaelsovi a spol. ten fakt, že by - už jenom pod dojmem doby, kdy se vracejí staré sestavy (a veskrze úspěšně) - měli opět spojit s bývalým kytaristou. K tomu nakonec dochází a v klasickém složení Brett Michaels, C.C. DeVille, Bobby Dall a Rikki Rockett vychází očekávané album Hollyweird (2002, Cyanide), které zaznamenává mírný vzestup. Zajímavostí je zde cover od Who Squezze Box.
Což předznamenává další událost. Po živáku Seven Days Live (2006, Cherry Red) se kapela pouští do tehdy vysoce módní záležitosti - totiž natočit album coverů svých oblíbenců (udělala to - a dodnes to dělá - celá řada umělců a někdy to je i hodně dobré...). Výsledkem je Poison’d! (2007, EMI), kdy se ukazuje, že záměr a načasování bylo správné. Album zaznamenává výrazný vzestup, obsazuje 32. místo v USA a nabízí velmi hezké cover verze skladeb například od Sweet (Little Willy), Alice Coopera (I Never Cry), Toma Pettyho and the Heartbreakers (I Need to Know), Rolling Stones (Dead Flowers), Kiss (Rock and Roll All Nite), Who (Squeeze Box), Grand Funk (We’re an American Band) a dalších. Producenty tohoto díla nebyli nikdo jiní než proslulí Rick Rubin a Don Was. Živák Live, Raw & Uncut (2008, Cyanide) potvrzuje životaschopnost souboru, album vystoupá až na osmou příčku Billboardu. Poison jsou tedy zpět. A že se jim nechce do dalšího studiového alba? Není divu, živáky a kompilace se prodávají perfektně, turné jsou úspěšná, tak proč riskovat? (Doplatili na to třeba Uriah Heep s Sonic Origami, ale také i vyšší hráči. Osobně si prostě myslím, že Endless River není to nejdůstojnější albové zakončení takové legendy, ale to je jen můj názor...)
Pro úplnost z celé řady kompilací zmiňme jen mnou preferované: vůbec nejlepší Poison’s Greatest Hits: 1986-1996 (1996, Capitol), 2x platina v USA a The Best of Poison: 20 Years of Rock (2006, Capitol), v USA zlaté.
A co ještě dodat o třech kytaristech, kteří utvářeli zvuk této glamové legendy, a o čem jsme ještě nepsali?
Blues Saraceno (Muzikus 1/2012), známý i ze svého působení s Kingdom Come (výborné album Hands in Time) a s Jackem Brucem a Gingerem Bakerem (Cream) rozjel svou kariéru v televizním průmyslu.
Richie Kotzen (Muzikus 2/2017), který si udělal jméno i jako člen nadupaných Mr. Big, dál jede svou sólovou kariéru, a navíc silně zaujal jako člen jedné v současnosti z nejlepších hardrockových kapel, The Winery Dogs, kteří patří k těm souborům, jež přenesly hard rock do 21. století a definovaly ho pro současnost. Toto power trio je tvořeno Kotzenem, Billym Sheehanem (bg, např. Mr. Big, Steve Vai) a Mikem Portnoyem (dr, např. Dream Theater) neboli samými supertěžkými váhami ve svém oboru.
A C. C. DeVille (Muzikus 7/2014)? I když vyvíjel v pauze od Poison určitou činnost (založil kapelu Samantha 7), nic nepřekryje jeho působení u této glammetalové party.
