Takže navazujeme na předchozí díl, a to ještě představiteli z první poloviny tohoto období.
Roku 1974 bodují Deep Purple se svým novým zpěvákem alby Burn a Stormbringer s již menším tahem na bránu. Bad Company vydávají svůj pětinásobně platinový debut, na vlně platiny se veze i druhé album Aerosmith, Get Your Wings, a Sweet realizují svá dvě nejúspěšnější alba, Funny Adams a Desolation Boulevard. Kanadští B.T.O. oslovují svět hitem You Ain’t Seen Nothing Yet z Not Fragile a Status Quo definují svůj styl silným LP Quo. Upozorňují na sebe i Blue Öyster Cult s Secret Treaties, Queen se prokousávají svými počátky albem II a UFO se poprvé dostávají do anket albem Phenomenon.
V artrockovém světě vydává Rick Wakeman své eponymní dílo Journey to the Centre of the Earth a u Yes ho nahrazuje Patrick Moraz, kdy výsledkem je velmi příjemné Relayer. Genesis se snaží navázat na předchozí titul albem The Lamb Lies Down on Broadway a v singlech kralují Mud (Tiger Feet) a vycházející hvězda ABBA (Waterloo).
Žebříčkově nejúspěšnějším albem přelomového roku 1975 (viz Muzikus 3/2014) je Band on the Run McCartneyových Wings. Ovšem ani další tituly nejsou žádným čajíčkem. Nazareth dosahují svého vrcholu na Hair of the Dog, Kiss šokují přesvědčivostí Alive, Queen dobývají svět superalbem A Night at the Opera a Led Zeppelin drtí světové ankety vyzrálým Physical Graffiti. Black Sabbath poprvé ustupují ze svých platinových pozic deskou Sabotage, Bad Company tam ale díky Straight Shooter zrovna trojnásobně nastupují. Status Quo zvyšují svůj kredit díky On the Level, ovšem Deep Purple odchodem Blackmorea ztrácejí, co se dá (Come Taste the Band). Uriah Heep se ještě drží albem Return to Fantasy, ale zato Jeff Beck září platinovým Blow by Blow.
Art rock zastupuje multiplatinové Wish You We Here mocných Pink Floyd. Rick Wakeman s Myths and Legends trochu „přepaluje“ monotématiku, King Crimson si drží standard s Red a Jethro Tull zahajují Minstrel in the Gallery svou akustičtější trilogii.
A singly? Tady vévodí jednoznačná skladba všech tehdejších večírků - Fox on the Run od Sweet, chráněnců produkční stáje Chinn & Chapman.
Vymezení období 1976-79
Druhá polovina let sedmdesátých znamenala pro rock velké změny, zvláště přímo rok 1975. Rocková hudba ve svých formách, námi uvedených výše (zejména pak v případě hard rocku a art rocku), začala přešlapovat na místě, nastala doba reakce, kdy se naplno rozvinul punk. Zde odkazuji na Muzikus č. 3/2014 a svůj článek To byl ten rok 1975 aneb Konec starých, zlatých časů.
Nový, velmi výbojný styl v sobě zahrnoval nejen okázalou neformálnost a odpor vůči již zavedeným kapelám, ale i anarchismus a další formy společenské vzpoury. Hudebně se vyžíval v agresivitě projevu a jednoduchosti hry. Ramones, Clash, Elvis Costello a zejména Sex Pistols, tito „Beatles punku“, jak byli postupem času občas nazýváni, smetli svým nástupem řadu zavedených hodnot, ovšem po výbuchu této revolty najednou sami nevěděli, jak dál (zejména z hlediska skladby). Některým souborům, zvláště s hlubšími muzikantskými základy, se podařilo tento stav překlenout (např. Stranglers). Celkově však tento bouřlivý proces, jakkoli ve svém důsledku do určité míry oživující již občasnou zkostnatělost tvorby některých zavedených rockových dinosaurů, nedokázal uspokojit poptávku rockových posluchačů po jinak zahrané kytaře než způsobem charakteristickým pro punk (tato skutečnost se týkala i skladby samotné). Z toho důvodu tedy nejen stále existovaly a úspěchy sklízely zavedené kapely minulých období (zvláště ty s nejsilnějším skladatelským potenciálem), ale vznikaly i nové, často až s omračujícím nábojem energie, jako třeba Motörhead, virtuozity, kde se jednoznačně nabízí příklad Van Halen, a pompy (např. u Triumph). Přetrvává stále i zájem o přímočarou, klasickou rockovou písničku, kdy hodně boduje třeba Tom Petty. Navíc se začal rozvíjet další styl, všeobecně označovaný jako New Wave, který přes počáteční pokles úlohy kytary ji dokázal nakonec v některých případech dovést opět k jednomu z jejích zenitů, který představuje zejména tvorba skupiny Police.
V Německu se čím dál více začal prosazovat rockový impresionismus a elektronická hudba. Stále více souborů, které odmítaly při realizaci svých nahrávek ustupovat komerčním požadavkům gramofonových společností, začalo vydávat desky vlastním nákladem či za pomoci malých vydavatelských značek. Ze zpětného pohledu se tento proud nazýval alternativní hudba, ale označení bylo do určité míry zavádějící už jenom z toho hlediska, že skoro každý stylový výstřelek ze zavedeného žánru mohl být takto označen. Většinou zde tedy chápeme tento termín jako označení tvorby souborů typu Joy Division či Residents.
V této dekádě nelze přehlédnout ani výrazný nástup europopu s obdivuhodnou skladatelskou invencí švédské formace ABBA a zejména pak uplatnění diskotékové hudby, což už zasahuje mimo námi vymezenou stylovou oblast tohoto článku.
Vedle rocku v opozici, orientujícího se na málo známé soubory mimo angloamerickou scénu a tancovačkového pub rocku, reprezentovaného zejména skupinou Dr. Feelgood, se celá scéna ke konci sedmdesátých let vyznačovala nevýrazností mnoha nových skupin a směrů a následnou stylovou rozmělněností. Rocková hudba jako celek se dostala do stojatých vod, které začaly čím dál razantněji rozčeřovat soubory, z nichž mnohé se v následném období staly tvůrci a nositeli dalšího žánru, heavy metalu (v tomto období máme na mysli např. Samson, Accept, Saxon).
Hard rock měl sice pro zavedená jména a početně velmi silný tábor fanoušků své postavení jisté, ale čelit tak obrovskému náporu energie, nadto zcela nové a z hlediska rockové historie velmi svěží, nebylo v žádném případě tak snadné. I když tedy řada souborů pokračovala dál včetně nových, přesto můžeme tuto etapu shrnout tak, že v podstatě šlo o zápas mezi hudebním dědictvím let minulých a novou, agresivnější tváří rocku.
V art rocku bylo ještě hůř. Nastává zde velký zvrat, kdy některé ze silných skupin se ještě vzepnou k výborným výkonům (Yes, Pink Floyd), ale celkové klima přestává být tomuto stylu nakloněno. Na scéně se sice objevuje např. Jean-Michel Jarré se svými monstrózními show, Anthony Phillips s nepřekomplikovanými deskami a U. K. s originální syntézou jazz rocku a art rocku, ale skupiny se začínají orientovat k přehlednějším skladbám (Genesis), prakticky se rozpadají (Yes, Emerson, Lake & Palmer), úplně ztrácejí vliv (Moody Blues) nebo se etablují ve vlastním světě (Jethro Tull). Výjimkou stále zůstávají Pink Floyd, i když jejich The Wall je pod taktovkou Rogera Waterse přece jenom jiná než předešlé počiny.
Představitelé
Roku 1976 měl hard rock úplné žně. Rainbow vydali jeden z vrcholů žánru, eponymní Rising, Kiss doslova zazářili nadčasovým Destroyer, Boston přímo definovali pomp rock diamantovým debutem Boston, Thin Lizzy poprvé pronikli do žebříčků na obou stranách Atlantiku albem Jailbreak, stále mocní Led Zeppelin zavalili trh svým Presence a Queen se albem A Day at the Races podařilo navázat na úspěch předešlé Opery. Status Quo utvrzují hnutí quománie dusajícím LP Blue For You, ovšem Black Sabbath pomalu opouštějí ankety i přes vyzrálé Technical Ecstasy. Totéž platí o Uriah Heep High and Mighty (a tohle LP mne hodně baví). Jeff Beck je ale stále platinový (Wired), Aerosmith dokonce několikanásobně (Rocks) a z Holandska přicházejí vynikající Livin’ Blues s dokonalým Blue Breeze.
Art rock se stahuje ze svých pozic. Není divu. Rick Wakeman vypouští slabší No Eartly Connection, Genesis si trochu spravují chuť s A Trick of the Tail, ale King Crimson uzavírají jednu etapu live albem USA.
V singlech kraluje švédská ABBA (Dancing Queen a Fernando), také ovšem Queen s Bohemian Rhapsody a nezničitelné Chicago (If You Leave Me Now).
V tomto roce 1977 pokračuje hard rock na nastavené vlně. Kiss zvyšují své renomé s dalším živákem, Alive 2, a studiovkou Love Gun, Queen dokončují vysoce úspěšnou trilogii deskou News of the World, hodně úspěšné živáky mají i Rainbow (On Stage) a zejména také živě Thin Lizzy (Live and Dangerous). Uriah Heep těží ze své autorské smrště na Firefly a trochu slabším Innocent Victim, AC/DC stoupají strmě vzhůru s Let There Be Rock, stále zlatí Status Quo dělají čest svému jménu na Rockin’ All over the World a zlato sklízejí i Blue Oyster Cult s LP Spectres.
Art rock prožívá své poslední vzepětí. Yes vydávají velmi úspěšné Going for the One, Pink Floyd opět multiplatinové Animals, Rick Wakeman sytí své fanoušky typickými alby White Rock a Criminal Record, EL & P jsou zlatí s prvním dílem Works a Jethro Tull vydávají jedno ze svých vůbec nejpříjemnějších alb, Song from the Wood, a Alan Parson Project příjemně šokuje platinovým I Robot.
Ankety singlů naprosto zahlcuje nadčasový hit Eagles (Hotel California) a balada Wings (Mull of Kintyre).
Roku 1978 bodují Thin Lizzy s velice silným live dvojalbem Live and Dangerous. Hard rock má vůbec hodně silné pozice. Van Halen vydávají diamantový debut Van Halen, Who realizují multiplatinové LP Who Are You, Rainbow jsou v anglických žebříčcích v top 10 albem Long Live Rock ‘n’ Roll, Status Quo neboli zlatí a stálí, tentokrát s If You Can’t Stand the Heat. Nazareth se rozšiřují na kvintet na No Mean City a Queen září platinovým Jazz. Uriah Heep i přes výborné album Fallen Angel stále klesají,.zato Boston získávají za Don’t Look Back sedminásobnou platinu.
Artrocková scéna se snaží udržet si pozice, ovšem už se jí to moc nedaří. Yes mají sice velmi čerstvé LP Tormato a Genesis pořád jedou s And Then There Were Three, ale třeba EL & P se snaží mainstreamovat svůj styl, a to trochu nešťastně na Love Beach. Snaží se i U.K. Johna Wettona albem U. K. a Jethro Tull pořád produkují kvalitu na Heavy Horses a live Bursting Out.
V singlech se už o slovo hlásí jiné zájmy, kdy na vrcholcích jsou Bee Gees (Stayin’ Alive a Night Fever) a Boney M (Rivers of Babylon).
Rokem 1979 někteří klasici ztrácejí na síle. Hard rock je ale dál mocný. Není divu. V tomto roce vydávají Thin Lizzy album Black Rose a totéž s celosvětovým dosahem lze říci u AC/DC o jejich albu Highway to Hell. Rainbow trochu amerikanizují sound (Down to Earth), ovšem Van Halen mají další platinovou smršť s II, Foreigner s Head Games totéž a Kiss s melodickým Dynasty taktéž. Americká scéna prostě jede. Klasičtí Led Zeppelin jsou stále multiplatinoví (In Through the Out Door), Status Quo (Whatever You Want) stále zlatí, Whitesnake jsou s Love Hunter ještě před svým zásadním skokem, zapojuje se dobře i Sammy Hagar s příjemným LP Street Machine.
Art rock je v této době prezentován jen velkým opusem The Wall Pink Floyd, který ovšem znamená labutí píseň této legendy. Rick Wakeman akademizuje svými Rhapsodies a Jethro Tull úspěšně zakončují svou minisérii folkověji laděných alb (Stormwatch).
A co bylo dál? Za dveřmi už čekal mocný heavy metal, aby pak on sám po několika letech přepustil tehdy už své hodně uniformní posty opět klasickým jménům. Ovšem také i dalším stylům, zejména pak jednomu z města Seattle. Ale to už je jiná kapitola.
Včera a dnes 10
Fleetwood Mac dneška
Co se stalo u Fleetwood Mac od doby, kdy jsme o nich psali na podzim roku 1998 v rámci Letem kytarovým světem? Tehdy prohlásila zpěvačka Stevie Nicks, že už s kapelou nechce jezdit, a stáhla se do ústraní. Že by kapela úplně skončila? Nechtělo se tomu věřit. Zvláště když kapela viděla, jaký je o její repertoár stálý a velký zájem - jejich label totiž roku 2002 uvolnil velmi hezky udělanou 2CD kompilaci, která získala v řadě zemí platinu, a to včetně USA. Takže opravdu, jak se říká, stará láska nerezaví - Nicks se nakonec toho roku spojila s bývalými členy a natočili spolu nové album. Klávesistka a dlouholetá členka Christine McVie zde už do sestavy nepatřila, ovšem vystupuje na albu jako host (mimochodem, Sheryl Crow na albu hraje na Hammondky). Výsledkem bylo CD Say You Will (2003, Reprise), které natočila sestava Stevie Nicks, Lindsay Buckingham (g) a staří klasici, zakladatelé kapely, bubeník Mick Fleetwood a baskytarista John McVie. Deska se dostala na třetí místo v Billboardu (což bylo poprvé od roku 1982, kdy se jejich deska vyhoupla do Top 5), v Anglii a řadě dalších zemí se umístila v Top Ten.
Co o albu říci? Dobrý. Pokud neznáte alba jejich vrcholné éry, tak dokonce skvělé. Jenže... Je zřejmé, že vysoká prodejní čísla a umístění pramenila spíše ze zájmu, co kapela vyprodukuje. To si také členové Fleetwood Mac i řekli, a i když se znovu sešli roku 2009, nedokopali se nakonec k vytvoření nové desky a soustředili se na dlouhé turné. Což se ukázalo nakonec jako správný tah a jejich jméno a odkaz nebylo rozmělněno novým opusem. Správnost postupu potvrdilo i EP z dubna 2013, které nezaznamenalo nijak závratný úspěch.
I když mají jednotliví členové své vlastní kariéry, spolu dohromady produkují klasiku, která vždy nesla visačku kvality. Nezapomeňme, že jde o kapelu, jejíž album Rumours patří mezi deset nejprodávanějších alb všech dob!
