Letem kytarovým světem - Pamatujete zlatá sedmdesátá?

Pamatujete zlatá sedmdesátá?

aneb

Právě tehdy se dovařilo to, co se dalo na plotnu v šedesátkách

Nedá se nic dělat, přátelé, je potřeba si to přiznat. Sedmdesátky dovedly do dokonalosti to, co s menším či větším řevem vykouklo v předchozí dekádě. A to i z hlediska nastalých změn na mapě rockové muziky. Generační souputníci mi dají za pravdu, ti mladší, na které ten věk kamenného uhlí ještě čeká, si tak mohou uvědomit, jaké prvopočátky měla muzika dalších dekád, o které jsou často přesvědčeni, že před ní nic tak dokonalého prostě nemohlo a nemohlo být...

Pojďme se tedy podívat na toto období a přibližme si to, co jím hýbalo. A nezdržujme se, je toho opravdu hodně... Po dlouhých úvahách jsem se rozhodl koncipovat oba díly tak, že nejdříve si uvedeme celkový obraz období a poté se konkrétně, rok po roku, podíváme na ty nejúspěšnější tituly. Samozřejmě z oblasti převládajících stylů a žánrů.

Vymezení období

Za prvé je nutné si tuto dekádu rozdělit do dvou částí, což nám vychází velmi dobře, protože rok 1975 byl rokem velkých a zásadních změn (viz Muzikus 3/2014). Za druhé je důležitý fakt, že první polovina sedmdesátých let je přímým produktem neuvěřitelného období přelomu let šedesátých a sedmdesátých, obecně datovaného 1969-1971 (viz Muzikus 9/2012). Takže dnes nás čeká první polovina tohoto období, tedy léta 1972-1975.

Obecná charakteristika

Bohatost forem - tak se dá charakterizovat hudební scéna první poloviny sedmdesátých let. Tato etapa se obecně vyznačuje na jedné straně dotvořením instrumentální dokonalosti v jednotlivých nástrojích jak po stránce techniky hry, tak i výrazu, cizelací osobitosti přístupu a vyzrálostí tvorby, na straně druhé zde začínala svou dráhu či těsně před svým zenitem stála řada skupin inspirovaných rozvojem stylové rozmanitosti předchozí etapy.

Určující styly

Výrazný rozvoj tak zaznamenává hard rock, který se na rozdíl od konce šedesátých let více vymaňuje z bluesových struktur a vytváří s jednotlivými hlavními vrcholy žánru, tvorbou skupin Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath a Uriah Heep, velmi plodný a vlivný styl (Free už jsou jen stínem své minulé slávy). Navíc se objevují noví představitelé tohoto žánru, jako např. Thin Lizzy, bořící svými alby žebříčky Melody Makeru, zpočátku hodně tvrdí Nazareth, původně hardrockoví a později trochu stylově rozpolcení Sweet, uhlazenější UFO, řinčiví Aerosmith, drsně riffoví kanadští BTO, hard ‘n’ heavy Montrose, stylově hardrockoví Bad Company s manažerem Peterem Grantem za zády, megaúspěšní stadiónoví Kiss, totéž u AC/DC, patetičtí Rush, vycizelovaní Rainbow a další, z nichž zejména Thin Lizzy a Rainbow mají z hlediska vývoje postavení kytary výraznější význam. Thin Lizzy tím, že, navazujíce z hlediska spolupráce obou kytar na odkaz Wishbone Ash, definovali úlohu dvojice kytar jako zcela svébytných, ze zorného úhlu vztahu doprovod-sólo samostatných nástrojů. Rainbow kytaristy Ritchieho Blackmorea zase dokázali vynést do interpretačních vrcholů sólovou linku v hard rocku, a to jak po stránce techniky hry, tak i ve vztahu k tónu a skladbě.

Velmi silnou subžánrovou skupinu vytváří zejména k polovině této dekády pomp rock, který, vzniklý na základě podnětů hard rocku a art rocku, je zastoupen tvorbou skupin Kansas, Styx, Rush, Queen, Boston (později) a dalších. Na scénu i v těchto souvislostech výrazně vstupuje i tzv. kanadský rock (zde jde ještě  spíše o souhrnný název pro soubory pocházející z Kanady a produkující hard rock či pomp rock), který je specifikován charakteristickou tvorbou souborů Rush, vyznačující se výraznou instrumentální i autorskou vyzrálostí, BTO, známých pro syrovost projevu, a později např. i Triumph s vysoce patetickým zvukem.

Jako zcela svébytný styl se začíná výrazně projevovat southern rock, vyznačující se dlouhými improvizacemi a širokou stylovou rozmanitostí. Vedle nesporného vkladu klasiků tohoto žánru, Allman Brothers Bandu, se zde objevují skupiny jako např. ke country směřující Charlie Daniels Band, syrovější a bluesovější raní ZZ Top, dále Lynyrd Skynyrd, z nichž se velmi brzy stali stylotvorní zástupci jižanského rocku, patří sem Atlanta Rhythm Section, Black Oak Arkansas, hardrockoví Blackfoot a Molly Hatchet, instrumentálně zaměření Dixie Dregs a další.

Jako výlučná součást hard rocku se rozvíjí i glam rock ve všech svých třech základních podobách -zaměřený na píseň (Elton John), klasický glam (T. Rex) a hardrockový (např. Gary Glitter, do tohoto subžánru byli občas pro svůj pódiový projev zařazování i Kiss, Alice Cooper a další).

Všeobecně se tedy dá říci, že hard rock se v tomto období rozvoje dalších žánrů stává synonymem rockové kultury obecně a vytváří si takovou pozici, jež přímo či nepřímo ovlivňuje další etapy vývoje rocku v následujících dekádách až do dnešních dnů. Spolu s art rockem je tak v podstatě příčinou nástupu dalších stylů, včetně punku a New Wave jako pokusu o svou negaci, a staví základy pro nástup heavy metalu jako svého přímého následovníka.

V první polovině sedmdesátých let zažíval art rock nebývalý rozmach, kapely byly na svém tvůrčím i interpretačním vrcholu, vzniklá alba patří k mistrovským dílům žánru - za všechny můžeme na úvod jmenovat Close to the Edge od Yes, kde došlo k zenitu naplnění všech základních znaků stylu při dodržení celistvosti skladby, Dark Side of the Moon Pink Floyd, které se stalo jednou z nejúspěšnějších desek vůbec a Pictures at an Exhibition tria Emerson, Lake & Palmer s dosud nepřekonaným svébytným ztvárněním klasického materiálu.

Dochází také ale i k prvním uměleckým rozporům uvnitř skupin, ale prozatím to nevede k oslabení pozic stylu, naopak, dochází k ještě většímu uměleckému vzepětí. K závěru této etapy také ale zaznamenáváme i určité zahlcení trhu, objevuje se hodně koncertních desek, některé kapely vydávají rozměrné opusy, které již nejsou z hlediska autorské invence tak soudržné.

Dochází také k tomu, že se kapely začínají, až na výjimky, tak trochu opakovat a tzv. vykrádat samy sebe. Vidíme také první známky orientace k přímočařejším skladbám, nastávají první rozpady a přesuny muzikantů.

King Crimson se rozpadají, Yes se celkem dobře vyrovnávají se ztrátou Wakemana, ten slaví úspěchy se svými verneovskými motivy. Pink Floyd jedou dál s neztenčenou silou, Genesis začínají trochu zvolňovat, na scéně se objevují nová jména, jako elektroničtí Kraftwerk či tematičtí Alan Parsons Project. Alba jsou vyrovnaná, můžeme hovořit o setrvalém stavu, ale na světovou hudební scénu se již začaly drát velmi bezprostřední a agresivní hudební styly, které začaly art rock odsouvat z hlavních pozic pozornosti (prodejů ani návštěvnosti koncertů se to zatím ale netýkalo).

Rozšiřuje se také space rock, který se od vzletných kompozicí Pink Floyd posunul do oblasti elektronické hudby, kde nejvíce dominují skupiny typu Tangerine Dream. Objevují se rovněž i první vážnější tendence k avantgardě, jako např. minimalismus (viz tvorba Briana Ena).

Na delší čas dobu svého největšího ohlasu zažívají i představitelé blues rocku, (např. Rory Gallagher), zasloužené pozornosti se na alespoň krátkou dobu dostává jazz rocku (Mahavishnu Orchestra), v podstatě neměnnou míru ohlasu zaznamenává přímočará rocková písnička (J. J. Cale, Eagles), objevují se i soubory, ze kterých se později vyvíjí představitelé klasického heavy metalu (Judas Priest, Krokus). Zcela svébytnou tvorbu pak přináší celá plejáda dalších kapel, jako syrově mohutní Blue Öyster Cult, spíše na klávesové nástroje zaměření Manfred Mann’s Earth Band, do alternativnějších postupů tvorby směřující Roxy Music s Bryanem Ferrym atd.

Představitelé

Roku 1972 vydává své silné album Neil Young (Harvest), které se stává nejprodávanější deskou roku. Naše úvodní slova potvrzují eponymní alba Deep Purple, totiž špičkové Machine Head a live dvojalbum Made in Japan, jedno z nejlepších koncertních alb vůbec. I Wishbone Ash vydávají své nejlepší dílo Argus, Uriah Heep uvádějí také hned dvě alba, Demons and Wizards a Magician’s Birthday, Black Sabbath bodují titulem Vol. IV. a Alice Cooper realizuje School’s Out. Free se marně pokoušejí o comeback deskou Free at Last a Slade na sebe upozorňují divokou Slayed?.

Art rock rozhodně nezůstává pozadu, kdy Yes vynášejí trumf v podobě Close to the Edge, Genesis mistrovské Foxtrot, King Crimson trochu zmatené live Earthbound a ELP rozšiřují svůj záběr deskou Trilogy. Dobře nastupují i svébytní Roxy Music Roxy Music, Jethro Tull potvrzují svou top kvalitu uvedením vyšperkované opery Thick As a Brick.

A co se podívat na situaci třeba z pohledu nejúspěšnějších singlů? Tak tady vede jednoznačně Marc Bolan a jeho T.Rex se skladbami Telegram Sam a Metal Guru, prodejem všechny ovšem válcuje  zpěvná Heart of Gold Neila Younga.

Za žebříčkově nejúspěšnějšími alby roku 1973 stojí velikáni obou hlavních žánrových břehů, Pink Floyd s The Dark Side of the Moon a Led Zeppelin s Houses of the Holy. Ostatní si ale rozhodně nestojí špatně - Uriah Heep vydávají Live a hned zároveň vyzrálé Sweet Freedom, Black Sabbath bodují svým Sabbath Bloody Sabbath, Status Quo se nezadržitelně rozjíždějí přes Hello! a Alice Cooper dosahuje svého vrcholu deskou Billion Dollar Babies. Nazareth vypouštějí hitové Razamanaz, Montrose svůj nepřekonaný debut Montrose a power trio Beck, Bogert & Appice nenapodobitelnou Beck, Bogert & Appice.

Art rock rozhodně nezůstává ve stínu, nositelé stylu Yes omračují live trojalbem Yessongs a trochu zahlcují sebe sama rozvláčným Tales from the Topographic Oceans, na což jejich klávesista Rick Wakeman reaguje odchodem a velmi sofistikovaným albem Six Wives of Henry VIII. Genesis vedle živáku vydávají vysoce vyzrálé a příjemné Seling England by the Pound, totéž se daří i King Crimson v díle Larks Tongues in Aspic a ELP se pokoušejí dobýt ztracené pozice těžkým opusem Brain Salad Surgery. Jethro Tull si drží jedničku na americkém trhu svými A Passion Play a Mike Oldfield šokuje deskou Tubular Bells a získává řadu následovníků.

A singly? Tady vedou Rolling Stones s éterickou Angie, Sweet s našlapanou Ballroom Blitz a Elton John písničkovou Crocodile Rock.

Protože příští díl bude mít menší část teoretickou, necháme si i zbytek tohoto období na příště!