Dávno, dávno už tomu, co jsme se v rámci tohoto seriálu věnovali kráskám za kytarou. A to je určitě škoda.
Ano, celkově jsme se tomuto tématu věnovali na konci roku 2006, kdy jsme si uvedli ta historicky nejproslulejší jména, jako Jennifer Batten, Lita Ford, Joan Jett, Chrissie Hynde, Nancy Wilson, Bonnie Raitt, Debbie Davies, Memphis Minnie, Joan Baez, Joni Mitchell a řadu dalších. Ale to už je přece jenom nějaký čas. Nejenom od doby uvedení článku, ale vzhledem ke klasickému již pojetí námi uvedených jmen se leccos změnilo a nové generace kytaristek, byť ne všechny tak výrazně, dokázaly na sebe upozornit. Ta, které se dnes chceme věnovat, to nejen umí, ale má toho ještě hodně před sebou...
Schválně jsem v úvodu nepoužil vžité již sousloví něžné pohlaví, protože tyhle krasotinky to dovedou čstokrát hodně dobře rozpálit. To je také případ blonďaté šelmičky z Austrálie. Pojďme se tedy podívat v rámci profilu nejen na ni, ale protože zde nejde o další jméno do seriálu Kytaroví velikáni, i na další současná jména ženské australské kytarové scény.
Viva ne Las Vegas, ale Viva Austrálie!
Ono se to nezdá, ale tento malý kontinent dodal na světovou scénu hodně velká jména. Když to vezmeme opravdu jen letem světem, tak posuďte se mnou (pomineme přitom popové stars, jako třeba Kylie Minogue, Olivia Newton-John atd.):
Okamžitě každého napadnou AC/DC, což je bez debat. Patří sem ale i vysoce úspěšní INXS, klasika šedesátých let Easybeats, přemýšliví Dead Can Dance, postpunkoví Birthday Party, z nichž vzešel Nick Cave, metaloví Rose Tattoo, poprockoví Air Supply, ke grunge se hlásící Silverchair, osobnost Jason Donovan, písničkoví Church, zpěvák Rick Springfield, stálice na světové rockové scéně Midnight Oil nebo třeba vyzrálí Men at Work, oslovující hodně široké spektrum posluchačů. To není špatné... Viva Las Klokans!
Orianthi
Orianthi Panagaris se narodila 22. ledna 1985 v Adelaide. Jak je zřejmé podle jména, je řecko-australského původu. Už ve třech letech se začala učit hře na klavír a o tři roky později to začala zkoušet na kytaru. Hodně ji v tom podporoval zejména její otec. Když jí bylo jedenáct let, vzala do ruky elektriku a té se vlastně již nepustila. K jejím velkým vzorům patřili zpočátku Robert Johnson, Stevie Ray Vaughan, Howlin’ Wolf, později k nim přibyli B. B. King a Carlos Santana, což později přineslo ovoce. Velice brzy přišla na chuť i dalším kytaristům a svojí technikou hry se pustila do dalších dimenzí. Ale jak sama podotýká, nechce kopírovat přístup Eddieho Van Halena, nechce být jajko Jennifer Batten, chce být sama sebou.
Vai, Santana a ti druzí
Od čtrnácti let se začala pohybovat v různých kapelách, ale vždy v krátké době se ukázalo, že jí tento rámec prostě nestačí. V patnácti začala sama i psát skladby, ale tehdy se přihodilo to, že si jí všiml Steve Vai: „Steve byl první velký muzikant, kterému jsem dělala support. Hrála jsem spolu s ním v jednom klubu v Adelaide, v klubu Heaven. Ze zákulisí mne Steve pozoroval, a kupodivu mně u toho nebylo nijak úzko, protože byl moc fajn.“ Z této známosti poté vzniklo i společné vystupování na části Vaiova turné po USA.
Kym Campbell se sice narodila v USA, ale žije a vystupuje v Austrálii. Stylově se pohybuje někde mezi rockovou písničkou, folkem a reggae. Na kontě má zatím jedno CD.
Brody Dalle se stala známou zejména pro své členství u punkrockových The Distillers a alternativních Spinnerette. Začala vystupovat již ve třinácti letech, v Los Angeles se dostala do povědomí s Distillers a jejich debutem. Po rozpadu založila s Alainem Johannesem z Eleven formaci Spinnerette, od roku 2012 působí sólově. Hostovala např. u Queens of the Stone Age, Nosfell, Boots Electric a dalších.
Lisa Gerrard je velice zajímavou interpretkou na australské scéně. Jako členka dnes již kultovních Dead Can Dance vytvořila vysoce osobitý, dobře rozpoznatelný feeling. Tato multiinstrumentalistka je vedle své sólové tvorby známa nejen pro své hostování (např. s Klausem Schulzem), ale i pro spolupráci na soundtraccích, včetně filmů Gladiator, The Insider, Tears of the Sun a několika desítek dalších.
Další významný skok pro její kariéru znamenal kontakt s Carlosem Santanou. To jí bylo osmnáct let. Santana ji tehdy pozval na zvukovou zkoušku a poté jí nabídl, aby s ním vystoupila na jeho koncertě v Memorial Drive v Adelaide dne 30. března 2003. Výsledek byl úžasný, oba muzikanti navázali dlouhodobé přátelství, které v podstatě trvá dodnes. Navíc, byl to právě Santana, který navedl Orianthi na značku Paul Reed Smith, která se poté stala její hlavní firmou (ale o tom až dál). Mladá kytaristka se tehdy přestěhovala do Los Angeles, podepsala smlouvu s Geffen Records a mj. si i „odskočila“ na prestižní kytarovou open-air akci Crossroads Guitar Festival Erica Claptona.
To již měla za sebou vydání svého debutu, ještě na nezávislé značce, kdy se v podstatě postarala vedle kytary o všechny další party. Vzhledem k dalším deskám nešlo o žádný výrazný úspěch. Jenže...
Další významný mezník přišel roku 2009, kdy ji hodila lano Carrie Underwood, úspěšná americká zpěvačka. Při této příležitosti si jí ale také všiml i Michael Jackson a přemluvil ji, aby se účastnila zkoušek na jeho nešťastné turné k This is It: „Nevím přesně, proč si mne vybral, ale možná, že viděl má videa na YouTube. Myslela jsem si, že bude hrát hodně sól, ale většinu partu tvořily akordy a rytmy funky.“ Kytaristka se poté účastnila i memoriálu 7. července 2009 a objevila se i v některých dokumentech přibližujících poslední chvíle krále popu.
Sólová tvorba
Důležité ale bylo, že Orianthi nezůstala stát na místě, ale odhodlala se jít dál i vlastní cestou. Její druhé album, Believe (2009, Geffen), pak bylo trefou do černého. Singl z alba, According for You, získal platinu nejen v Austrálii, ale i v USA. navíc ve skladbě Highly Strung hraje i Steve Vai. A mimochodem, dlouho jsem neviděl svěžejší instrumentální video.
Christina Bonacci (*1964) je nejen hard ‘n’ heavy kytaristkou, která se nejvíce proslavila členstvím v Girlschool, se kterými natočila alba Running Wild, Nightmare at Maple Cross, Take a Bite a Girlschool. Se svým Gibsonem Les Paulem, Marshallem za zády a širokým stylovým přístupem ke hře vystupovala či působila i s dalšími umělci, mezi něž patří artpopový Marc Almond, elektronik Mark Shreeve, ovšem také i Samantha Fox nebo All Saints. V poslední době působí s formací Electracult.
Fiona Boyes je vynikající bluesová kytaristka, nominovaná a oceněná řadou nadnárodních cen a anket. Od roku 1990 vydala jak v rámci The Mojos, tak i sólově řadu alb, z nichž zejména Lucky 13 a Live from Bluesville sklidily mnoho ocenění a zasloužený úspěch. Pinetopem Perkinsem, který hrával s Muddym Watersem, byla označena za největší ženský objev bluesové kytary od dob Memphis Minnie. Vystupovala např. i s Hubertem Sumlinem.
Lin Buckfield je vedle své činnosti v televizi a médiích známá i pro svou činnost s poprockovými Electric Pandas a F.O.O.D. V současnosti působí se sydneyskou kapelou The Bully Girls.
... a také i Alice!
Orianthi se stala všeobecně populární osobností a následný rok procestovala celý svět, a to i jako headliner. Vystupovala také s řadou dalších proslulých umělců, jako např. s Kidem Rockem či Daughtry. Třešničkou na dortu z těchto vzájemných spoluprací pak bylo oznámení 29. srpna 2011, že Orianthi se stala členkou kapely Alice Coopera! Nahradila tak Damona Johnsona, který se stal členem reunionového projektu Thin Lizzy. S Cooperem absolvovala dvě velká světová turné a její místo na pódiu mezi tou Cooperovou bandou je až úžasně logické, a to i vzhledem k image kapely jako celku.
Rock, rock, rock!
Vedle toho samozřejmě nezapomněla na své sólové ambice. Její trojka, Heaven In This Hell (2013, Robo Records), si teprve razí cestu žebříčky. V každém případě jde o zajímavé album, kde najdeme vedle klasického rockového nářezu i, jak uvedla v době vydání média, názvuky moderního country a blues (ale tohle je třeba brát s rezervou a spíše jako navedení k vyznění celého alba). Album produkoval Dave Stewart, osobnost z Eurythmics. Celkově jde o hodně poctivou rockovou desku, která zní velmi sympaticky a uvolněně. Je znát, že Orianthi ji nahrála v naprosté pohodě a s radostí.
Mary Hansen byla (zemřela 9. 12. 2002 ve věku 36 let) členkou alternativních Stereolab, se kterými natočila šest studiových alb. Vedle kytary hrála i na baskytaru, perkuse a klávesy. Jako vedlejší projekt dala dohromady kapelu Schema, která se pohybovala ve vodách space rocku.
Missy Higgins je spíše multiinstrumentalistkou, ovšem velmi úspěšnou. Vydala zatím tři studiová alba, v Austrálii ovšem všechna platinová. Proslula i jako aktivistka za práva zvířat. Stylově se pohybuje ve vodách ne zcela mainstreamového popu.
Milica Ilic je v Bosně narozená klasická kytaristka, která se s rodiči přestěhovala do Perthu během bosenského konfliktu. Vystupuje po celém světě jak sama, tak i s orchestrem. Roku 2002 vystupovala s José Carrerasem. Je také autorkou kytarové učebnice Guitar in Tuition.
Opravdu se těším na další dílo této výrazné osobnosti. Je to opravdu výjimečná dívka. (Poslechněte si třeba její sóla ve Frozen nebo v How Do You Sleep - z toho jde mráz po zádech už jenom z toho pocitu, že někdo v této době a tak mladý se nebojí hrát s feelingem a ne jako na předváděčce. Je to fakt síla, opravdu doporučuji, přenese vás to někam jinam.) Držím palce!
Jodi Martin je folková a folkrocková umělkyně, která svou profesionální dráhu začala v šestnácti letech, když předskakovala Arlovi Guthriemu. Jako své největší vzory uvádí Joni Mitchell, Tracy Chapman a Suzanne Vegu. Debut Water and Wood je z jejich alb nejúspěšnější.
Lisa Maxwell je další multiinstrumentalistkou, která vedle kytary a baskytary hraje na klávesy a dulcimer. Je to i producentka. Její nahrávky jsou svěžím mixem indie rocku, grunge a rockové písničky. Nejúspěšnějším albem z jejího katalogu bylo Select Vacancy z roku 2006.
Jess McAvoy vydala přes dvanáct alb, vystupuje neúnavně po celém světě a vlastní label Henduwin Music. Její hudba sice nese visačku mixu folku a pop rocku, ale McAvoy se spíše orientuje k méně zaběhlým zvyklostem zejména po stránce harmonie.
Na co všechno tahle blondýnka od protinožců hraje?
Orianthi je známa i pro svou volbu nástroje Paul Reed Smith, kdy tato firma vyprodukovala její signature model. Rozhodla se pro tuto značku kytar poté, co roku 1997 viděla koncert Carlose Santany, který tehdy vystupoval v Austrálii v rámci svého světového turné. Nespornou zajímavostí pak je, že o deset let později sám Santana prohlásil, že kdyby měl někomu předat štafetu hry na PRS, byla by Orianthi jeho první volbou. No to už něco znamená...
Roku 2012 pak její model získává nový tvar (spíše jiné vybrání) výřezu korpusu, přepínač push/pull k rozepnutí cívky snímače a také i jinou povrchovou úpravu, Red Sparkle nahradila Scarlet Red. Korpus je z koriny s javorovou deskou, krk je z javoru a ebenový hmatník má 24 pražců. Nástroj je osazen klasicky, tak jak je poslední dobou typické pro tuto značku - vše je PRS Designed, s tím že u krku je model Vintage Bass a u kobylky (také PRS Designed) s vibratem (samozřejmě PRS Designed) model HFS Treble. Mimochodem, výrobce se málo vypovídajícím označením svých snímačů a dalších komponentů snaží docílit toho, aby muzikant celý nástroj poslouchal, ne se pídil po tom, jak se parametry tohoto snímače blíží parametrům jiného snímače jiné značky apod. Zajímavý přístup. Mně osobně sice moc nevyhovuje, ale to je pouze můj osobní názor.
Anne McCue je výraznou alternativní country kytaristkou, producentkou a videorežisérkou. Po absolvování University of Technology naplno rozjela svou hudební kariéru, kdy se stala sólovou kytaristkou rockové kapely Girl Monstar, která stanula na špici australských nezávislých anket. Poté vstoupila do tria Eden AKA a začala spolupracovat s celou řadou umělců. Prosadila se i sólově (např. alba Live: Ballad of an Outlaw Woman).
Jodi Phillis je sólistka úspěšných indierockových The Clouds. Po jejich prvním rozpadu založila formaci The Dearhunters. Začala vydávat i sólově, kdy první deska měla hodně názvuků word music. Druhá byla již konvenčnější a setkala se s větším úspěchem.
Sherry Rich je countryrockovou kytaristka a zpěvačka z Melbourne. Poté co se účastnila řady přehlídek a festivalů, hrála i v Girl Monstar. Po odchodu založila svou doprovodnou kapelu The Grevious Angel a postila se po sólové dráze. Ta se po delší dobu odehrávala v Tennessee, kde vystupovala s řadou dalších osobností. Jeden z jejích nejposlednějších úspěchů je album Dakota Avenue.
Donna Simpson je členka folkrockové kapely The Waifs. S touto skupinou také vydala velmi úspěšná alba Up All Night a Sun Dirt Water.
Vikki Thorn je další folkrocková umělkyně, členkoa The Waifs (spolu se svou sestrou, Donnou Simpson). jejím velkým vzorem jej Bob Dylan a Everly Brothers.
Orianthi tak svým modelem rozšířila nyní již početnou obec proslulých kytaristů, kteří v řadě SE vyprodukovali s PRS svůj signature nástroj. Takže můžeme za všechny uvést třeba Bernieho Marsdena, Dave Navarra, Marka Tremontiho, Martyho Friedmana, samozřejmě Carlose Santanu a další.
Mezi další nástroje patří řada ostatních modelů PRS, nejvíce pak kytary řady Custom 24 a Custom 22. Hraje i na Gibsony Les Pauly, z akustických kytar preferuje Martinky a nástroje australského výrobce Maton. U aparátů není tak silně zaměřena jen na jednu značku, jako je tomu u kytar, přesto dává přednost stackům EVH 5150 III, k jejím oblíbeným patří i stacky Engl s hlavou Savage, v době vzniku alba Believe hrála na Marshally, nejvíce hlavy JVM a DSL.
Z efektů nejvíce používá wah pedál Dunlop Crybaby 95Q a Morley Bad Horsie 2 Contour Wah, v jejím pedalboardu najdeme i DigiTech Whammy Pedal, z vlastních krabiček se u ní dlouho drží Boss Delay (většinou vždy poslední model) a produkty od TC Electronic, jako krabice Corona Chorus, Vortex Flanger a Nova Delay a v racku klasický G-Force a G-Major. Vlastně i ladička je od této firmy a ground control je také značky TC Electronic (G-System).
www:
Co nového u kytarových velikánů
Jeff Lynne
Muzikus 1/2007 - Kytaroví velikáni (str.48, noty, diskografie)
Lynne je výraznou výjimkou v celém spektru kytarových velikánů. Patří totiž do kategorie, kde výraznou roli hraje jeho producentská činnost, v některých případech dokonce převažující nad jeho osobními hudebními projekty, byť mají mnohdy výjimečný úspěch ve svém ranku. A není divu.
Stačí si jen uvědomit, kolik toho udělal pro The Beatles, respektive pro George Harrisona, Paula McCartneyho a Ringa Starra, nemluvě o velkém úspěchu Traveling Wilburys (o stálé síle těchto nahrávek svědčí i drahými kovy oceněné vydání kompilace roku 2007, The Traveling Wilburys Collection) a jeho úzké spolupráce s Tomem Pettym.
Roku 2002 se podílel na Concert for George (hrál tam mj. třeba The Inner Light) a spolupracoval s Tomem Pettym a jeho Heartbreakers na Handle with Care. Když byl Harrison uveden do Rock and Roll Hall of Fame, Lynne spolu s Pettym a jeho kapelu zahráli While My Guitar Gently Weeps. V následných letech realizoval řadu prestižních vystoupení a nahrávek. Roku 2012 mu vyšlo nádherné album Long Wave, které obsahuje cover verze jím oblíbených osobností, které ovlivnily jeho vývoj jako skladatele v dobách, kdy žil v Birminghamu. Hned po vydání album debutovalo na anglickém žebříčku na 7. pozici, pro tento typ alba bylo dobré i umístění v Billboardu (133. místo v Top 200). Najdeme zde tedy skladby, pod nimiž jsou podepsáni například Charles Aznavour, Don Everly, Roy Orbison, Charlie Chaplin, Chuck Berry a další. Roku 2012 byl nominován do Rock and Roll Hall of Fame, 21. června 2013 bylo rozhodnuto, že v průběhu roku 2014 bude mít svou hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy a 5. března 2014 získal čestný doktorát na Birmingham City University.
Diskografie:
1 Jeff Lynne - sólová tvorba
Long Wave (2012, Frontier)
2 Jeff Lynne - výrazná producentská činnost
Patří sem: George Harrison: Brainwashed (posmrtné vydání roku 2012, Parlophone, Capitol), Tom Petty: Highway Companion (2008, American), Regina Spector: Far (2009, Sire), Joe Walsh: Analog Man (2012, Decca) a další.
3 Jeff Lynne + Electric Light Orchestra
Electric Light Orchestra Live (2013, Frontiers)
Osudové album 40
Warren DeMartini
DeMartini je nejvíce znám jako člen Ratt, kapely, která v osmdesátých letech byla jednou z výrazných představitelek glam metalu. V případ Ratt zde byly silnější názvuky hard rocku a ohlas jejich tvorby tak byl vyrovnanější, než tomu bylo u některých dalších skupin, hlásících se k tomuto směru. Na druhou stranu jejich role nebyla tak výbušná jako u zmíněných velkých jmen žánru, takže jejich návrat na přelomu tisíciletí neznamenal albově tak velký úspěch.
De Martini ovšem působil krátce i s Dokken a roku 1994 se stal členem Whitesnake při jejich první reinkarnaci, která působila ve složení Coverdale, DeMartini, Adrian Vandenberg (g), Rudy Sarzo (bg), Denny Carmassi (key) a Paul Mirkovich (key). Právě v tomto období pak vznikal základ materiálu na pozdější album Restless Heart. Po rozpadu této sestavy a poté, co vydal kritikou strhaná sólová alba, se stal členem kapely Dio, ale po roztržkách s Ronniem Jamesem Diem odešel. Roku 2007 se pak Ratt opět zformovali a vyrazili na turné.
„Bylo mi sedm let, když jsem slyšel tohle album, Band of Gypsys (1970, Capitol) od Jimiho Hendrixe a je to zároveň i jedna z těch mála desek, které si z té doby pamatuju. Jeden z mých starších bratrů to pustil a já jsem běžel za tím zvukem přes kuchyň a zíral jsem, co to hraje. No, paměť mne ještě neklame. Tahle live deska má neuvěřitelný náboj. Líbí se mi tam všechno, ale Machine Gun - to je teda něco. Tehdy jsem to nedovedl pojmenovat, ale dnes můžu říci, že ta kytara tam vlastně charakterizovala celou tehdejší generaci. Všechno to cítění, všechnu tu muziku. Navíc je tahle deska postavena na čiré improvizaci - no to je dnes také nevídaná věc. A další, co mne bere - to, že kapela šlape -, ani nepřekvapí. Ale úžasné je to propojení zpěvu a kytary se všemi těmi vyhrávkami a sóly.“
