Tak konečně jsme zase zde s profilem kapely, a to tak, jak jsme si na to již zvykli. Takže vedle historie a celkového přínosu kapely nás čekají samozřejmě základní alba a ... no vždyť už víte.
A navíc je to už pořádně dlouho, co jsme na těchto stránkách uvedli profil nějaké skvělé kapely (naposledy v říjnu 2012), tak to koukejme napravit!
Jsem velmi rád, že se dnes jedná právě o kapelu Lynyrd Skynyrd. O jižanech jsme psali několikrát, dokonce jsme tento styl uvedli v rámci rockových stylů i samostatně. Aby ne, vždyť si to zaslouží! A právě Lynyrd Skynyrd jsou jedna z top trojky skupin, které dostali southern rock do světa a do historie rockové hudby. A pokud si uvedeme ty další dvě kapely, tak Allman Brothers Band bývají bráni spíše jako zakladatelé stylu, muzikanti, kteří definovali tento žánr, a ZZ Top, světová extratřída, jako kapela sice s určitými stylovými výkyvy, ale hlubokými kořeny na jihu a v blues. Lynyrd Skynyrd jsou pak tím nejryzejším synonymem jižanské muziky (při veškeré úctě k dalším mým oblíbencům, Blackfoot, Moly Hatchet, Gov’t Mule, Atlanta Rhythm Section, Juicy Lucy a dalším).
A ještě něco, přátelé - Lynyrd Skynyrd letos slaví padesát dva let svého trvání! Tož gratulujeme, borci!
A co třeba takhle: Prestižní časopis Guitar World uvedl výsledky ankety o nejoblíbenější skladbu Lynyrd Skynyrd. A jak to dopadlo? Schválně to zkuste sami se sebou, jestli to odpovídá...
Když to vezmeme od „desítky“, tak na 10. místě byla You Got That Right ze Street Survivors: „Na pódiu se jen tak k nám připojil Steve Gaines, bez zkoušky, nic. Ale jak začal, tak to bylo jasný. Vzali jsme ho,“ vzpomíná Rossington.
9. místo má Call Me the Breeze (Second Helping): „Když jsme viděli, že skladby JJ Calea byly pro Erica Claptona hitem, tak jsme se jen tak z hecu rozhodli, že taky vezmeme jednu jeho skladbu,“ říká Rossington. 8. místo zaujala I Ain’t the One (Pronounced ‘Léh-‘nérd ‘Skin-nérd), opravdová klasika jižanského boogie, 7. pozici získala moje oblíbená skladba Saturday Night Special (Nuthin’ Fancy), úžasný otvírák platinového alba. Na 6. místě skončila Gimme Three Steps (Pronounced ‘Léh-‘nérd ‘Skin-nérd): „Ronnie Van Zant vyběhl z baru, pronásledován vzteklým farmářem. Aby ho zastavil, řekl mu: ,Dej mi tři kroky a já zmizím.‘“
5. místo obsadila What’s Your Name? (Street Survivors), což je takový obrázek alkoholických a sexuálních excesů ze života rockových hvězd na cestách. 4. pozici získala That Smell ze stejného alba.
No, a medailové pozice jsou jasné. Bronzem se ověnčila Simple Man z debutového alba: „Producent Al Kooper tuhle skladbu nechtěl na desku. Tak si ho Van Zant vzal do svého auta a tam mu důrazně řekl, že když už sis tím dali práci, tak to dodělají a potom mu dají vědět.“
Stříbrné místo získala světoznámá klasika a povinná hymna všech jižanských souborů Sweet Home Alabama. Je to stejně zajímavý úkaz - když jste na nějakém jižanském srazu, tak pokud je tam deset kapel, desetkrát slyšíte tuhle skladbu, byť v různých kvalitách... Pravda je, že na hardrockových srazech jsem neslyšel tolikrát hrát třeba Smoke on the Water... V každém případě je tohle hodně vzdušná a krásná věc ze Second Helping. „Už když jsem to psal, věděl jsem, že to bude hit,“ uvedl Ed King, který tuhle věc napsal hned v první den svého členství v kapele.
No a zlatou medaili si odnese - trocha napětí - Free Bird z debutu. Jedná se o velice epickou skladbu svým složením, fanoušky z hlediska skladby srovnávanou se Stairway to Heaven či Child in Time.
Lynyrd Skynyrd, kteří byli roku 2006 uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, vznikli vlastně už roku 1964, kdy se dali ještě pod jménem My Backyard dohromady Ronnie Van Zant, Allen Collins a Gary Rossington a další. Sestava používala i další jména, ale až roku 1969 přišel Van Zant s originálním nápadem pojmenovat kapelu podle nenáviděného fyzikáře, Leonarda Skinnera, který byl znám nenávistí ke dlouhým vlasům. Mimochodem - po letech emoce vychladly a kapela ho dokonce uvedla na jednom koncertě a jeho fotografie se objevila i na vnitřním obalu jejich třetího alba...
Ještě než došlo k natáčení jejich prvního alba, se kapelou přehnala hezká řádka muzikantů, z nichž za zmínku jistě stojí Greg T. Walker (bg) a Rickey Medlocke, známý sice jako kytarista, ale začínal u Lynyrd Skynyrd na bicí! Oba dva se ještě v rané fázi trhli a založili úspěšnou kapelu Blackfoot (ke konci u nich hrál i Ken Hensley z Uriah Heep).
Roku 1972 si kapelu poslechl Al Kooper z Blood, Sweat & Tears, který pod hlavičkou MCA Records rozjížděl svůj vlastní label, a uzavřel s nimi smlouvu. No a pak už to jelo.
Pronounced ‘Léh-‘nérd ‘Skin-nérd
(1973, MCA)
Obsazení: Ronnie Van Zant (voc), Gary Rossington (g), Allen Collins (g), Ed King (g), Leon Wilkeson (bg), Billy Powell (key), Bob Burns (dr)
Dvojnásobná platina v USA, no to byl hezký vstup do rockového světa. Navíc se silnými skladbami Free Bird, Simple Man a dalšími. Wilkeson během nahrávání odešel a nahradil ho Ed King, ten ale po návratu Wilkesona uchopil kytaru a dotvořil tak obrázek kytarové armády, která se stala vzorem pro další generace jižanů
Second Helping
(1974, MCA)
Obsazení: dtto
A další dvojnásobná platina se silnou kolekcí skladeb, v jejichž čele se pak jednoznačně skvěla Sweet Home Alabama. Skupina se stává nadnárodní záležitostí a jede dlouhá turné, na festivalech vystupuje jako headliner.
Nuthin’ Fancy
(1975, MCA)
Obsazení: Van Zant, Rossington, Collins, King, Wilkeson, Powell, Artimus Pyle (dr)
Výborné rockové platinové album, které v Billboardu vystoupalo na 9. příčku, přineslo hity jako Saturday Night Special - a také první z dlouhých personálních změn. Na albu je již bubeník Artimus Pyle a po dokončení desky odchází Ed King.
Gimme Back My Bullets
(1976, MCA)
Obsazení: dtto
Důstojný pokračovatel předchozího titulu, a i když je v USA „pouze“ zlaté, v řadě zemí se dostává na špičky hitparád. Titulní skladba a free obal, provátý alkoholem, dobývá srdce fanoušků po celém světě. Jenže potom nastala tragédie.
Street Survivors
(1977, MCA)
Obsazení: Van Zant, Rossington, Collins, Steve Gaines (g), Wilkeson, Powell, Pyle
Po dokončení alba se zřítilo jejich letadlo Convair CV-300. Havárii nepřežil Ronnie Van Zant, Steve Gaines a další členové týmu. Ostatní byli těžce zraněni. Z úctě k zemřelým byl i pozměněn obal alba, kde v původní verzi stáli členové kapely v plamenech...
Deska s hity What’s Your Name a That Smell získala dvojnásobnou platinu a dostala se i do Top 5 Billboardu.
Kapela se ale z důvodů této tragédie rozpadla. Rossington, Collins, Wilkeson a Powell zformovali Rossington-Collins Band se zpěvačkou Dale Krantz a vydali dvě alba. Allen Collins se po osobní tragédii trhnul a založil posléze vlastní Allen Collins Band.
Roku 1987 uspořádali původní členové na stále sílící tlak fanoušků turné, kde s Rossingtonem, Powellem, Wilkesonem, Edem Kingem a Artimusem Pylem se za mikrofon postavil Johnny Van Zant, bratr zemřelého Ronnieho Van Zanta. Collins se turné nezúčastnil ze zdravotních důvodů a roku 1990 zemřel.
Lynyrd Skynyrd 1991
(1991, Atlantic)
Obsazení: Johnny Van Zant (voc), Rossington, Ed King (g), Randal Hall (g), Wilkeson, Powell, Pyle (Kurt Custer (dr))
S novým obsazením kapela vydala toto album, které započalo řadu desek, které již nikdy nedosáhly na ocenění drahým kovem. Přesto kapela nepřestávala existovat a díky obrovskému počtu fanoušků vydávala další a další desky, o nichž se dá určitě prohlásit jediné: sice nedosahovaly ohlasu prvních pěti desek, ale rozhodně ani jedna nebyla slabá. A navíc - kapela se uměla dostat z této tvůrčí krize. Jenže to až dál.
S novým bubeníkem Kurtem Custerem vyšlo The Last Rebel (1993, Atlantic), ovšem ten nevydržel do dalšího alba, Endangered Species (1994, Capricorn), které bylo tak trochu východiskem z nouze. S novým kytaristou Mikem Estesem a bubeníkem Owenem Halem nabízí kolekci starých i nových písní, převážně v akustickém hávu. Že šlo o propadák, bylo jasné. Začalo se ale blýskat na lepší časy. Do skupiny přišly dvě velké posily, Rickey Medlocke z Blackfoot a Hughie Thomasson z Outlaws. S následným CD Twenty (1997, CMC International) se okamžitě zvedl ohlas skupiny, album postoupilo do Top 100 Billboardu a Lynyrd Skynyrd začali zvedat hlavu. Edge of Forever (1999, SPV) tento trend potvrdilo (již s novým bubeníkem Kennym Aaronoffem), zvláště díky skladbám Workin’ a Preacher Man a milé Christmas Time Again (2000, Sanctuary) s Cartellionem za bicími a Vicious Cycle (2003, Sanctuary) se jejich desky opět dostaly do Top 30. Ten pravý návrat ovšem teprve měl přijít.
Předtím ale došlo k další tragédii, kdy zemřel Thomasson. Na jeho místo přichází Mark Matejka a vychází eponymní album...
God & Guns
(2009, Loud and Proud)
Obsazení: Van Zant, Rossington, Medlocke, Mark Matejka (g), Evans + Robert Kearns (bg), Powell + Peter Keys (key), Cartellione
Klidně toto CD můžeme z hlediska reunionu kapely srovnat třeba s Perfect Stranger Deep Purple či Sea of Light Uriah Heep. Silné skladby, výrazná melodika, vynikající produkce, chytlavost na první poslech, to jsou jednoznačné devizy tohoto alba, se kterým se Lynyrd Skynyrd vrátili na výsluní zájmu rockového světa. S plným vědomím mohu prohlásit, že na albu nenarazíte na jedinou slabou skladbu.
Můžeme toto album suverénně zařadit po bok jejich klasických alb, vyššímu umístění v žebříčcích brání pouze jiná doba - je přece jenom o čtyřicet let později... Deska přesto vystoupala na osmnácté místo v Billboardu. Pokud chcete poznat Lynyrd Skynyrd dneška, neváhejte s tímto albem.
Last of a Dyin’ Breed
(2012, Loud and Proud)
Obsazení: Van Zant, Rossington, Medlocke, Matejka, Johnny Colt (bg), Peter Keys (key), Cartelione
Se změnou na postu baskytaristy vzniklo další album, které je vysoce důstojným pokračovatelem předchozího titulu. Album je přímočařejší, ale neztrácí nic z předností God & Guns. Všechny skladby vás nechytí na první poslech, ale při dalším se zase nechcete vracet k předchozímu opusu...
Prostě - povedlo se jim to.
A co bude dál? Jestli budou takto Lynyrd Skynyrd pokračovat dál a nestihne je autorská krize podobných stárnoucích legend, tak se máme určitě na co těšit.
www:
Osudové album 57
Michael Amott
Michael Amott je vedle svého členství v Arch Enemy znám i pro svou činnost v dalších kapelách. Kytarista, který v anketě prestižního periodika Guitar World skončil v žebříčku Top 100 největších metalových kytaristů na 74. místě, si své jméno vydobyl (když pomineme počátky v Disaccord) např. v deathmetalových Carnage, keré zakládal, dále v liverpoolských extrememetalových Carcass (hrál s nimi i při reunionu v letech 2008-2010), jako studiový muzikant působil i v proslulých epic doommetalových Candlemass. Vedle svých Arch Enemy souběžně hraje i v Spiritual Beggars, kapele, která si své hudební kořeny hledá v hard rocku 70. let. Arch Enemy jsou ale jeho nejúspěšnější záležitostí - stačí se podívat na vzestup ohlasu jejich alb, zejména od Anthems of Rebelion po současné War Eternal, které v Billboardu dosáhlo na 44. příčku...
„Vyrostl jsem na obrovské sbírce desek svých rodičů. Poslouchali toho opravdu spoustu, od klasiky přes jazz až k blues, od Stevieho Wondera po třeba Davida Bowieho. To byl tedy fakt dobrý základ. Pak jsem našel svou první milovanou kapelu a byli to Kiss. Tehdy jsem ještě na kytaru nehrál, ale už jsem se do nich zbláznil, jak do jejich hudby, tak i do jejich image. Hodně mne bralo album Destroyer a skladba Detroit Rock City.
Ovšem později, to mi bylo tak jedenáct a začal jsem to zkoušet na kytaru, tak za mnou přišel jeden kamarád ze školy a řekl mi: ,Hele, Mikeu, my jsme teď pankáči!‘ No a já na to: ,Tak fajn, ale co to je?‘ A on mi ukázal obrázek Sex Pistols v jednom časopise a pustil mi z kazeťáku jejich album Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols (1977, Virgin). No a to mne dostalo. Ten den jsme založili kapelu...“
