Letem kytarovým světem - kytarové aparáty Bruno Custom a Diezel

Hodně dlouhá doba uplynula od dílu, kdy jsme se v rámci tohoto seriálu věnovali kytarovým aparátům. Než, ta doba opět nastala a my si dnes přiblížíme zase firmy opět podle již prověřeného postupu, včetně toho, že vedle známějšího jména se podíváme i na ty méně známé značky.

A protože je to už přece jenom dlouho, kdy jsme se tímto tématem zabývali, připomeňme si, že se každé firmě v rámci jednotnosti přístupu budeme věnovat podle osvědčeného scénáře. Což znamená, že vedle historie a charakteristiky firmy se seznámíme se základními liniemi, typickými sériemi a přelomovými řadami, uvedeme si i umělce, kteří používali či používají uvedené výrobky, což je pravděpodobně ta nejlepší charakteristika uvedené značky. O celkovém obrazu to tak vypoví rozhodně víc než všechny možné popisy zvuku. Navíc, jako obvykle, uvedu i osobní názor na některé produkty, s kterými jsem se prostřednictvím svých žáků či na festivalech, ve studiích a na sessionech dostal.

Rád bych zde opět připomenul, že, jak moji dlouhodobější čtenáři vědí, jsem si zcela vědom variability mého osobního názoru na tu kterou značku či na určitý model. Je to samozřejmé, protože je zde mnoho dalších proměnných, počínaje rukama a feelingem kytaristy přes efektové řetězce a styl hry po akustiku sálu. Proto tedy berme následující řádky nejen jako obecné, uživatelské doplnění informací a ucelení si osobního i obecného povědomí o světě hlav a komb, ale také i jako možnost porovnání jednotlivých názorů a tříbení vlastních představ.

Takže dnes nás čekají firmy Bruno Custom a Diezel

Bruno Custom

Tony Bruno Custom Amps patří mezi sice ty nejmenší, ale o to houževnatější firmy kytarových aparátů. Její zakladatel, Tony Bruno, je člověk posedlý kvalitou a odmítající jakoukoli masovější výrobu. Ač se to zdá v tomto světě přinejmenším podivné, je to tak. Na druhou stranu je ale výrazně vyhledáván i mnohými renomovanějšími značkami se žádostí vylepšit, „vytunit“ jejich nový či starší model. Což zase není tak úplně špatné...

Řada jeho modelů byla oceněna na přehlídkách, časopisy Guitar Player a Guitar World nevyjímaje. Mnoho muzikantů si jeho produkty chválí, nazývají ho Guru Amp pro jeho schopnost dát do poměru potřebu tónu a možnosti lamp - to všechno ale tohoto tvůrce vede pouze k jednomu: stále a stále není spokojen s tím, co vytvořil, a stále a stále se to pokouší zlepšovat.

Poptávka po těchto zesilovačích je stále vysoká. Zajímavostí je, že sám Tony Bruno testuje své výrobky nejen před běžnými posluchači bluesových, rockových či dalších pódií, ale často jsou k tomu přizváni i lidé, vůbec se nepohybující v oblasti hudby, jako jeho manželka, známí, náhodné návštěvy. A jakmile vidí, že něco není v pořádku, okamžitě na tom zapracuje.

Firma dává velký důraz na komponenty a zpracování. Samozřejmostí je nejen ruční pájení na očka, ale i vlastnoručně vinuté transformátory, nejkvalitnější rezistory, nerezové šroubky, ocelové rohy a šasi a další. Navíc Bruno skoro všechny spoje a hodnoty naddimenzovává, takže možnosti jejich náhlého výpadku jsou silně minimalizovány.

Osobně jsem měl v rukou jen jeden model, kombo Underground 30. Šlo o 36wattové celolampové kombo s třemi 12AX7 v pre-ampu a čtyřmi EL84 ve výkonu. Kombo mělo i další lampy, 12AX7 a EL84 pro reverb a bylo osazeno Celestionem G-12H30. Dostal jsem se k němu na jednom bluesovém večeru, který se, jak jinak, zvrtl v session. Měl jsem tam náhodou Les Paula i Stratocastera. Co mne na první pohled či poslech hned zaujalo, že kombo neuvěřitelně při stejném nastavení podtrhlo rozdílnost obou kytar. A přitom nemůžu říct, že u Gibsona bych měl pocit menší určitosti v tónu a u Fendera přílišné ostrosti - ne, vše bylo hodně vyrovnané, jako by to kombo čekalo na tyto kytary. Vím, že to zní hodně divně, ale nedá se to popsat. To kombo bylo vlastně bezpohlavní - znělo tak, jakou kytaru jste k němu připojili. Každý aparát má svou charakteristiku, mnohdy i vyhledávanou, čemuž je tak zejména u klasických firem. Tohle ne, tohle reflektovalo nástroj a styl hry. A... každá chyba byla hned tvrdě potrestána, každá nepřesnost bila do uší. Připomínalo mi to hodně komba Bogner, modely Brixton nebo Panama. Třeba.

Kdo hrál či hraje na Bruno Custom

Celá řada kytaristů. Tyto výrobky má za zády hodně známých osobností, které svůj feeling postavily na úplně jiných aparátech. Neuvádí je ale jako základní značku svého vybavení. Takže najdeme tato komba (většinou) ve studiích.

Diezel

Diezel Amplification GmbH je německá firma, kterou založil Peter Diezel roku 1994. Celá historie firmy začala vlastně již klasicky. V osmdesátých letech hrál Peter Diezel v jedné z mnichovských rockových kapel a nebyl příliš spokojen se svými Matrshally. A tak je začal modifikovat podle svých představ, a jak se záhy ukázalo, tyto úpravy si začaly rychle nalézat stále více zájemců o podobné modifikace. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se stalo hodně moderním přepínat jednotlivé zvuky při předem nastavených hodnotách, a to vše na jedno šlápnutí. A nejednalo se o efektové procesory, jednalo se o hlavy. A tuto možnost MIDI přepínatelnosti na svých hlavách Marshall Peter Diezel postrádal. Jenže nebyly prostředky na to, aby se tyto myšlenky daly využít obchodně. Naštěstí se tehdy potkal s dalším nadšencem, Peterem Stapferem, který vedle toho, že byl muzikant, vlastnil velmi silné know-how se zkušenostmi s marketingem a prodejem v hudební oblasti. A navíc vlastnil i kapitál.

Oba dva Peterové si tehdy rozdělili funkce, kdy Diezel se stal vedoucím výroby a Stapfer šéfem prodeje. A ono to zafungovalo, a dokonce i velmi rychle. Prvním modelem byl slavný VH4, který přes mnichovská pódia rychle oslovil německý a rakouský trh. Chvilku trvalo, než prorazil i dál, legenda praví, že první hlava VH4 se ocitla ve studiu v Los Angeles. Ovšem pak to opět šlo rychle, protože si zvukové možnosti a uživatelský komfort oblíbili i takoví muzikanti, jako Slash, Hammet apod.

Na konci devadesátých let hudební scéna trochu změnila, agresivní styly se dostaly spíše do lehkého útlumu a požadavky na jasnější zvuk a ještě širší konfiguraci převládly. Firma nelenila a vyšla těmto trendům vstříc svými dalšími modely, zejména pak hlavou Herbert. Dodnes je tato firma uznávanou kytarovou značkou a jak se zdá, nehodlá z této pozice ustoupit. Necítí zatím potřebu odpovídat na podněty dalších vývojových řad klasiků, jako Marshall či Fender včetně vestavěných efektů, modelerů apod. Takže uvidíme. A to i z toho důvodu, že válka mezi těmito společnostmi se odehrává i na ekonomické rovině a řada firem, i těch nejklasičtějších, vyrábí své produkty i v jiných destinacích. O čemž Diezel neuvažuje a i to může být důležitým jazýčkem vah v letitém souboji na poli kytarových aparátů. Uvidíme. Pravdou je, že za tuto značku hovoří její kvalita a vyváženost produkce.

I když u této firmy nenalezneme desítky modelů a řad, neznamená to, že produkce této značky je nějak omezená. Vůbec ne. Filozofie firmy se napřela do méně modelů, ale zato na jedné straně bohatě vybavenými a na straně druhé již předem nasměrované k určitému stylu. V sériím VH4, Herbert a Einstein se rozjíždí produkce celolampových dvoukanálových modelů Schmidt, které jsou předurčeny kytaristům spíše z oblasti jazzu a blues. Obsahují v pre-ampu 3 ECC83 a v power ampu 2 EL34.

Dvoukanálová řada Einstein je k dispozici buď jako padesátiwattové kombo (váží ale 31 kg) nebo jako hlava, padesátiwattová či stowattová. Aparáty Herbert jsou tříkanálovými zesilovači, obsahují v power sekci šest lamp a na výstupu dávají 180 wattů.

Oblíbenými produkty se v poslední době staly hlavy řady Hagen s šesti lampami 12AX7 v předzesilovači a JJ KT7 v power ampu. Firma zde tak zacílila do nejmodernějších či spíše nejsoučasnějších kytarových vod včetně uživatelů sedmistrunných kytar. Když jsem si na tento model zahrál, tak mne ani tak nepřekvapila šíře možností (čtyři kanály už najdeme u více výrobců), ale příjemný a plný zvuk čistého a crunch kanálu. Navíc ovládání je velice intuitivní, člověk řekněme ve zralejším věku, nemusí luštit u všech knoflíků s brýlemi na nose, k čemu všemu to zatraceně je. Konkrétnost zvuku se neztrácí ani při hodně vytaveném čtvrtém kanále, milovníci zvýrazněných středních frekvencí by tam svůj zvuk ale museli něčím přidat.

Klasickými a nejznámějšími modely firmy jsou bezesporu aparáty řady VH4, čtyřkanálové celolampové hlavy mono (VH4) a stereo výstupu (VH4S). Měl jsem možnost vyzkoušet si právě VH4S. Musím říci, že poskytuje opravdu širokou škálu barev zvuku. Na jednu stranu si můžete říci, že nemá svou osobitost, jako můžeme nalézt i Hiwattů, Marshallů, Fenderů, Voxů apod. Jenže právě tohle může být (a je) lákadlo pro řadu těch, kteří si chtějí vytvořit zvuk podle sebe, ne podle firmy. Čistý zvuk dokáže být při „otočenějších“ nastaveních příjemně nakopnutý do bluesových či bluesrockových poloh, crunch je prostě klasický drive pro rockový doprovod, kdy si nejvíce rozumí s celými akordy a’la riffy AC/DC. Třeba. Třetí kanál produkuje táhlý, mohutný zvuk, který mi dobře seděl s humbuckingy, méně už se singly (ale to by se dalo dohonit korekcemi). A čtvrtý kanál, to je, jak říká náš zvukař ve studiu, masakr. A přitom to vůbec neznamená nějaký „přebuzený písek“. Zvuk jde nesmírně dopředu, je konkrétní, hlasitý se zvýrazněním výšek a basů a pokud nosíte klasické zvony, tak vám budou kalhoty vlát. Škoda, že jsem tam víc postrádal ony příznačné středy, které kytaru dělají kytarou. Ale to je subjektivní dojem, protože jsem vyrostl na Marshallech.

Stereo model tak rozšiřuje klasiku firmy VH4, který je kytaristy oblíben už od roku svého uvedení, od 1994. Čtyři individuální pre-ampy a výstup 90-160 wattů.

Na letošním Musikmesse ve Frankfurtu firma představila hodně vychytaný model pracovního názvu D-Moll, který vychází ze zkušeností předchozích modelů včetně nejrůznějších filtrů a zcela reflektuje požadavky současné kytarové veřejnosti o co největším počtu vychytávek, vestavěných přímo v aparátu.

Kdo hrál či hraje na aparáty Diezel

Patří sem: Matthew Bellamy (Muse), Kirk Hammett + James Hetfield, Dave Meniketti (Y & T), Billy Corgan, Neal Schon, Adam Jones, Tren Reznor (Nine Inch Nails), Izzy Stradlin + Slash + Tracii Guns, Jim Root (Slipknot), James Shaffer (Korn), Wes Borland, Robert Westerholt (Within’ Temptation), Buckethead, George Lynch, Tony Rombola (Godsmack), Mark Tremonti, Zach Myers (Shinedown), Rivers Cuomo (Weezer), Warren DeMartini a dlouhá řada dalších.

Jeden z nejvýraznějších představitelů jižanské kytary - to je Warren Haynes, v současnosti člen pro southern rock ikonických Allman Brothers Band, nejvlivnějších zakladatelů tohoto stylu. Vedle této kapely působí i ve své Gov’t Mule, založil a vede svůj label Evil Teen Records a z řady jeho aktivit můžeme jmenovat spolupráci třeba s Derek Trucks Band, Garthem Brooksem, Philem Leshem, Davem Matthewsem a dalšími.

„Album At Fillmore East (1971, Capricorn) od Allman Brothers Band je deska, která jednoznačně změnila můj život. A to i kdybych nevstoupil do Allman Brothers Band. Jenže já už jsem jejich členem přes dvaadvacet let, takže i z toho důvodu je volba této desky v odpovědi na otázku, jaké album je pro mne osudové, naprosto jasná a bez přemýšlení.

Deska obsahuje ohromnou muziku, nemluvě o úplné učebnici velkých klasiků sólové jižanské kytary, Duane Allmana a Dickeyho Bettse. Právě na tomhle albu jsem se učil všechny ty fígle improvizace, postupy v aranžmá, stavby skladeb a tak. Sjížděl jsem tuto desku pořád a pořád dokola, doslova jsem ten vinyl úplně vydřel, nemohl jsem se toho nabažit. Ta hudba mi připadala jako určité východisko z toho všeho materiálu, co jsem do té doby poslouchal a snažil se v něm orientovat. Od mého staršího bráchy jsem měl naposlouchánu řadu vynikající muziky, od živých Cream přes bluesmany jako Howlin’ Wolf, Muddy Waters, Elmore James po jazz Sonnyho Rollinse, Johna Coltranea či Cannonballa Adderleyho. At Fillmore East mi tak připadala jako určité spojení toho všeho. Navíc jsem z Jihu, takže všechny ty harmonické nuance mi byly blízké. Poznal jsem, že improvizací se může člověk dostat k tomu nejbližšímu souznění s feelingem té skladby, dostat ze sebe v daném okamžiku to nejlepší. A když to takhle cítí všichni v kapele, tak je to paráda.

Ta deska i po té řadě let mi zní stále dobře, jako tenkrát, když jsem ji poprvé položil na talíř gramofonu...“