Letem kytarovým světem - Jak řešit problémy v kapele

Stále věčné téma? Aby ne! Všude tam, kde se pracuje s lidmi, se také musí s lidmi a jejich povahami počítat. No, počítat. Můžete být připraveni na všechno, můžete spolupracovat s lidmi desítky let, a přesto vás dokážou pořádně překvapit. Hlavně nemile. Jenže tak to už bývá.

A u muziky? V kapelách? V souborech, které jsou postaveny právě na osobnosti jednotlivých muzikantů? Neboli jde o faktor, který je základním při definici rockové skupiny jako takové a platí od počátku šedesátých let? A tam to je mnohdy hodně markantní. Pojďme se na některé problémy a způsoby jejich řešení podívat.

V žádném případě nám nejde o nějakou hlubokomyslnou sondu do psychologie muzikanta. Zkusme se na to podívat spíše z hlediska praxe. Určitě většina z vás řešila, řeší a bude řešit nejrůznější problémy v kapelách, ať už jde ve svém důsledku o zcela zbytečné žabomyší války, vznikající hlavně z ponorkové nemoci, nebo o závažnější záležitosti, jako jsou trucy, bojkoty zkoušek apod. A víte co, pojďme to ještě tak trochu odlehčit a vytvořme si několik typů „řešitelů“, jak by se oni postavili k oněm zaškobrtnutím. Jenom chci připomenout, že z celé široké plejády problémů jsem vybral, na základě svých dlouholetých muzikantských zkušeností a znalosti  spousty kapel i ze zkušeností svých žáků, ty nejběžnější. Takže zde nebudeme řešit případy, kdy se do zpěvačky zamilují hned dva (nebo tři) členové kapely, či že jeden člen kapely přivede zpěvačku do jiného stavu a ona se rozhodne končit těsně před zahájením sezóny (byť toto slovo znamená deset koncertů do roka) nebo kapela podepíše smlouvu na natáčení, zaplatí studiu dopředu a dva členové se večer před začátkem nahrávání rozhodnou, že nepřijdou, protože na seznamu skladeb, které jdou do studia, není ani jedna z těch, které složili sami (byť se na seznamu kapela předem dohodla). Mimochodem, tohle nejsou výmysly, to se opravdu stalo...

Ještě poznámka - mluvíme o skupinách na amatérské bázi, kdy slovo amatérské rozhodně není pejorativní a značí jen a jen tu skutečnost, že činnost tohoto souboru není pro jeho členy hlavním typem obživy. U profesionálů to chodí zcela jinak. Někdy...

Tak. Ponechme stranou otázku, zda v uměleckých souborech, pro nás v kapelách, může existovat demokracie, či ne. Znám v obou případech příklady, kdy to funguje bezchybně celá léta. Zde je totiž tolik faktorů, že by to vydalo na zvláštní článek. Ale protože není potřeba se pořád tvářit vážně a také kolem nás prošel 1. duben, tak si to udělejme třeba takto. K jednotlivým problémům se vyjádří jednotlivé typy osobností kapelníků. A nakonec já taky. Proč ne? Takže kdo dnes zasedne u stolu?

ZD: Zdeněk D., zavilý demokrat:

- na stěnách jeho bytu byly nalezeny obrázky starořeckých filozofů,

- nemá rád kaktus - je moc pichlavý a agresivní,

- nesnáší Beethovena - moc vyčníval, neměl tu správnou pokoru,

- slovo pokora je pro něj slovo, kterým se ohání i při vstupu do sprchového koutu,

JA: Jiří A., jednoznačný autokrat:

- bez přívěsku na krku, kterým je napodobenina vojenské známky, nevleze ani do postele,

- Mozart je pro něj nezodpovědný mejdanista, který potřeboval nad sebou pořádný bič,

- nejvíce miluje film Kobra.

NNB: Norbert „Niels“ B. - nic neřešící baťůžkář:

- v povahových rysech se mu našly sklony k anarchismu,

- nesnáší sóla,

- pokud kapela nemá v obsazení nějaký netypický nástroj, není to in - flétna přitom už pro

něj není netypickým nástrojem,

- myslí si, že čím víc má někdo úspěch, tím víc je to prodejný blbec, nahlas to ale neřekne,

VŠ: Autor si také dovolí uvést svůj názor.

Takže s čím se nejvíce setkáváme?

Pozdní příchody

Pravděpodobně nejčastější případ problémů. Když se to stane jen občas, zvláště u lidí, kteří dojíždějí z větší dálky, vlakem, autobusem nebo i autem, je to pochopitelné a nemá cenu to řešit. Když se jedná o větší zpoždění, jsme v době mobilů, tak by neměl být problém uvědomit zbytek kapely, nervózně již přešlapující na místě srazu, že dojde ke zpoždění. Ale když se běžně stává, že pozdě chodí často ten, který bydlí nejblíže...

Ještě když jde o zkoušku, dá se to nějak uchopit, i když v případě, že kapela platí ve zkušebně nájem za každou hodinu už přinese problémy pořádné. Ale pozdní příchody se stávají i při odjezdu na vystoupení, kde čas běží už naostro.

ZD: „Já bych s ním pohovořil, řekl bych mu, aby si uvědomil, že na něj čekají ti další a že to vůči nim není fér.“

Aneb bez dlouhodobého efektu, krátkodobě zlepšení u cca 30 %.

JA: „Dal bych mu nůž na krk. Buď budeš chodit včas, nebo se pakuj, pako!“

Pokud v okolí kapely existuje adekvátní náhrada (tedy hráčsky a lidsky aspoň na stejné úrovni), která může být přemluvena k obsazení postu za vyhozeného muzikanta, tak by to bylo určitě lepší. Znám případy, že kapela raději volila technicky horšího muzikanta, jen aby se zbavila nespolehlivých lidí. Pokud ovšem v prvním návalu vzteku si JA neuvědomí, že široko daleko není náhrada a kapela se bez něj neobejde, tak tento přístup kapelu poškodí. Znám i případy, že zbytek kapely stejně odejde za tím nespolehlivým, jen aby skupina prostě existovala a hrála.

Aneb - většinou tento přístup funguje, ale je potřeba toho dotyčného napravujícího se hlídat. Velmi rychle to sklouzne opět do předchozího stavu. Úspěšnost - 69 %.

NNB: „No, tak jsme lidi, jde o to, aby byla pohoda, hlavně, když se sejdem’, nehroťme to.“

Pokud soubor tvoří jen tyto typy lidí, jde sice o pohodu, ale také i o to, že kapela se nikam nehne. A nebude mít dlouhého trvání. Pokud se jedná o jednoho člena, který chodí pozdě a NNB má vliv na zbytek souboru, tak jde o patovou situaci. Úspěšnost - 1 %.

VŠ: V osmdesátých letech jsme v kapele řešili jeden extrém: Člen skupiny pořád chodil pozdě, aspoň o půl hodiny. Tehdy jsme mívali zkoušku v sobotu i v neděli vždy od devíti hodin. My přišli včas, on chodil v půl desáté. Tak jsme zkusili posunout zkoušku na půl desáté. Výsledek? Chodil až na desátou. Tak jsme zase posunuli začátek zkoušky o půl hodiny, ale on ten svůj posunul opět o třicet minut také. Co s tím? Nasadili jsme dvacet korun pokuty za pozdní příchod (to tehdy bylo dost peněz, v naší oblíbené restauraci Z ranního slunce to bylo deset piv a jeden malý rum). Nepomohlo to - přicházel pozdě a se slovy, že peníze nemá, nic nedával. Jak jsme se z toho dostali? Naštěstí pro nás ten dotyčný narukoval na vojnu. A my se vrátili k původnímu, který z vojny zase přišel. A bylo po bezmocnosti...

Jeden člen je bohatý sponzor, ale slabý muzikant

Také poměrně častá záležitost, zejména v posledních patnácti dvaceti letech. Členem souboru je člověk, který má opravdu hodně peněz, kapele koupí vybavení, auto na přepravu (nebo ho poskytne ze svého podniku), není pro něj problém zaplatit studio, natáčení klipu, díky financím umí prosadit nahrávky do médií a podobně, ale na druhou stranu má problémy s rytmem, nepamatuje si harmonii, plete se ve skladbě, chce hrát sóla, ale nemá na to atd.

Zde záleží na tom, čeho chce kapela dosáhnout, jaký je onen „vatař“ člověk, zda dokáže vyslyšet námitky, jak přistupuje k celé kapele, a v neposlední řadě zda je i nahraditelný (ani ne z hlediska peněz, jako spíše kontaktů a muzikantsky).

ZD: „Podíval bych se mu do očí a řekl mu - chlapče, jdi do sebe, vždyť sám vidíš, že by se dalo leccos zlepšit. Nechci ti nic říkat, ale mohl bys to zahrát třeba takhle? Nebo takhle? Nebo to chceš rychleji? My se přizpůsobíme.“

Aneb - cesta do nikam. Dlouhodobě jde o pád, ani krátkodobě se nic nevyřeší. Navíc problémy, méně slyšitelné live se na případných studiových aktivitách projeví naplno. A je zle. Je nutné si možnost vstupu tohoto člověka do kapely uvědomit včas. Pak už je pozdě.

Úspěšnost - 1 %.

JA: „Hele, sice dobrý, že tohle všechno máme, ale uvědom si, že nás brzdíš a tím i brzdíš svoje investice do nás. Tak si vyber - budeš nás dál podporovat, aniž bys byl členem kapely? Protože s námi už takto hrát nemůžeš. Prostě to nejde.“

Úspěšnost - 40 %.

NNB: „Vždyť si to může vzít všechno zpátky, něco seženeme dohromady a aspoň ty svoje prachy může dát na nějakou charitu. Vždyť pro nás, jak hrajeme, úplně bude stačit to, co splašíme.“

Pokud je kapela tohoto free ražení, může tento přístup velmi dobře fungovat. Pokud jde jen o jednoho člověka, salámistu, a navíc je zbytek skupiny už hodně potrestán oním bohatým, ale ne zcela zdatným spoluhráčem, tak - to funguje také.

Úspěšnost - 59 %.

VŠ: Pokud je členem kapely bohatý člověk a navíc dobrý muzikant a pohodová osobnost, má soubor vyhráno. V kolika případech tento stav ale najdeme?

Jen v málo případech jsem slyšel o tom, že tito mecenáši, kterým to moc nejde, jsou spíše z hlediska muzikantského nesmělí lidé. Znám případy, že jsou si vědomi toho, že nijak neexcelují, a jsou rádi, že své kapele mohou pomoci se vším ostatním. V několika málo případech došlo i k tomu, že postoupili své místo zdatnějšímu muzikantovi s tím, že stále zůstali členem party, prostě nehrajícím členem, který s nimi všude jezdil a postupem času se z něj vyklubal dobrý stage manager nebo něco podobného. Zde také záleží na zbytku kapely, aby tento přístup dostatečně ocenil a neupozaďoval ho.

Nechuť k propagaci

Stává se, že někteří členové skupiny mají nechuť k fotografování či k jakékoli propagační činnosti. Buď jde o vrozený instinkt nebo o pózu (nepoměrně častější záležitost) při snaze dělat se zajímavější (zde se často užívá to neuvěřitelně zneužitelné slovo pokora). Také může jít i o truc u členů, kteří se zrovna pohádali či začínají uvažovat o odchodu z kapely.

ZD: „Přemlouval bych ho. Vysvětloval bych potřebnost propagace, hlavně abychom tam byli všichni.“

Kapelník zde tak trochu ustupuje a to se může stát nebezpečné pro příští rozhodování.

Úspěšnost - 20 %.

JA: „Buď se vyfotíš, nebo padej, Stejně se fotit budeme, tak když nechceš, budeme tam bez tebe.“

Na tyto „skromné“ typy tohle platí velmi dobře a má to dlouhodobou platnost.

Úspěšnost - 40 %.

NNB: „Když nechce, tak nechce. Vždyť o nic nejde.“

Totéž, jako u JA, ovšem s krátkodobějším dopadem.

Úspěšnost - 40 %.

VŠ: Pokud členové kapely sdílí potřebu stát skromně jako panenka v koutě a trpně čekat, zda je tam někdo najde, a zatím v hospodě nadávat na všechny ty, kdož se dokázali prosadit (a podle slov těchto odmítačů propagace určitě a zajisté hrají hůře než oni sami), a vy tyto spády nemáte, rychle prchejte. A že nebudete mít zatím kde hrát? Určitě se něco najde, hrajte zatím, kde to jde. Třeba v plesové kapely, třeba u „countristů“, ale hrajte (nemám nic proti zmíněným stylům a tělesům). Samozřejmě že nepředpokládáte, že chcete vyprodávat stadiony, ale tento přístup vyznačuje nebezpečný precedens rychlého úpadku.

Vztahy - jak sdělit kritiku

Hodně problematická záležitost, která se týká velmi širokého spektra komunikace mezi muzikanty. Jak třeba říci, že výkon muzikanta nebyl úplně to pravé ořechové? Zvláště když si toho všimnou i lidé mimo kapelu? Jak mu sdělit, že by měl něco udělat s nástrojem, se zvukem, kdy skupina se dál vyvíjí, ale on slovy „na to, co hrajeme, to úplně stačí“ argumentuje stále častěji?

Jak mu povědět, že jím donesená nová skladba není dobrá, většině kapely se nelíbí, a neměla by se tedy hrát? Je také pravda, že poznat na první poslech, zda skladba kapele sedne, či ne, není jednoduché. Zvlášť, když z přineseného polotovaru se může vyvinout něco zcela jiného (i zde záleží na tom, v jaké formě dotaženosti se nová věc přinese a do jaké míry autor požaduje přesnost nastudování). Většina skupin praktikuje to, že skladbu pro klid duše nacvičí a zjistí, zda jim sedne, či ne. V tomto okamžiku by ale mělo dojít k vytříbení názoru, zda se bude s novou věcí počítat, nebo ne. Protože pak se skladba pořád cvičí, cvičí, pořád autor slyší, „že to není špatné, ale uvidíme“, ale stále to není dodělané, stále to není ono. To je pak ztráta času pro obě strany a není zde vina na autorovi skladby.

ZD: „Zkus to zahrát podle sebe, možná, že to tam bude pasovat. A nechceš půjčit na nový nástroj či aparát? Jo a ta tvoje nová skladba není špatná, jen to chce čas, aby si sedla - nevadí, že ji hrajeme už tři čtvrtě roku...“

Pokud jsme rádi, že kapela funguje „tak nějak“, a jiných možností není, tak se jedná asi o jediný možný přístup. U nepadnoucí skladby si spíš zjistit názor i ostatních a v klidu si to říci u piva po zkoušce (nikdy ne na cestě nebo po e-mailu či SMS - neosobitost v těchto případech působí jako rozbuška).

Úspěšnost - 80 %.

JA: „Hele, takhle hrát nemůžeš. Tohle se tam nehodí, vymysli to jinak nebo hraj podle toho, co bylo v návrhu autora. A udělej něco se zvukem, vždyť to se nedá poslouchat ani nazvučit. A svoji skladbu si schovej pro jinou kapelu - klidně jim ji dej, tohle hrát nebudem’.“

Úspěšnost - 10 %.

NNB: „No, ono se to zlepší, podmínky koncertu byly špatný a ani my jsme nehráli nejlíp. A ten zvuk neřeš, záleží na prostoru. A ta novinka - uděláme ji, uvidíme, a pokud to půjde, fajn, když ne, taky fajn. Hlavně když se naše planeta točí.“

Úspěšnost - 10 %.

VŠ: Na jednom koncertě v polovině devadesátých let mi náš dlouhodobý osvětlovač vytknul, že bych měl přestat zpívat a spíše se věnovat kytaře. A přenechat zpěv dalším členům kapely. I když to nikdo neslyší rád, ani jsem moc neváhal a souhlasil jsem. A zjistil jsem, že jsem udělal hodně dobrý krok. V ostatních spoluhráčích se objevily netušené možnosti, a i když jsem si nechal některé party, které mi seděly více, kapela získala na barvitosti. Navíc jsem získal větší prostor na kytaru. A i když kapela má ústředního zpěváka, není bez zajímavosti nechat kvůli výjimečné a hlavně jiné barvě hlasu a výrazu některé skladby či party na dalších členech souboru.

Dochází nám místo, tak už jen krátce s komentářem. Z dalších problémů jsou nejčastější tyto:

Neposlouchání celé kapely, prosazování vlastního stylu hry - ZD by doufal, že se to vyřeší samo, JA by dotyčného zkritizoval, NNB by byl rád, že se tříděním odpadů zachránil další strom v Amazonii, a já osobně dodávám, že s tím se tak těžce bojuje, že je to bez výměny muzikanta v podstatě neřešitelné.

Nemožnost najít člena kapely, takže se spokojit s tím, co je k mání - ZD by nikoho nehledal, JA by čekal na vhodnou příležitost a NNB by byl rád, že není nejslabším článkem on. Osobně se přikláním k JA jako jedinému smysluplnému řešení.

Problém, zda se spokojit s místními spoluhráči, kteří nemají problém s dojížděním (návraty z koncertů apod.), nebo s přespolními, ze vzdálených míst, kteří jsou lepšími  muzikanty - zde jsou všichni zajedno, že rozhoduje lepší muzikant. Já dodávám, že je dobré zároveň pomyslet na možné přespávání a vyřešení finanční náročnosti dojíždění.

Otázka manželských párů či sourozenců v kapele - i když to ve světě funguje dobře, je nutné dávat pozor na nezaujatost třeba při hlasování o playlistu. Ostatní na to pohlížejí velmi kritickým okem. U ZD by šlo striktně o dodržování objektivnosti, JA by si ji vynutil, NNB by to neřešil, protože se opět podařilo udržet stavbu dálnice přes údolí žab.

Finance, jejich dávání na jednu hromadu a stálé výmluvy některých členů, že zrovna příspěvek nemají a že příště - ZD by neustále odpouštěl a snad i dodával ze svého, JA by se vztekal a házel by ultimáty (a stejně by nic nevyřešil) a NNB by to nechal plavat s tím, že se to nějak vyřeší. Tato velice citlivá otázka má být vysoce transparentní a každý člen si musí uvědomit svou odpovědnost. Neobsstojí ani námitka, že to má třeba dál než ostatní - s tím přece do kapely vstupoval.

Zůstat stále v prověřené sestavě, nebo zkusit nové členy? - ZD by to nechal ve vývoji, JA by si to nekompromisně určoval, NNB by o výměně snad ani neuvažoval a já říkám, že jde o dvousečnou záležitost. Obojí má svá plus a mínus. S novými členy chytnete v případě šťastné ruky při výběru nový vítr, se starými zase díky sehranosti máte na čem stavět. Ovšem hlavní je, jak stále říkám, hrát a hrát. To ostatní se poddá (názor à la ZD) nebo máte možnost to ovlivnit (názor a‘la JA) či to necháte plynout kolem sebe (názor à la NNB), ale hlavně - muzika je muzika. Važme si jí a nenechme ji jen tak válet...

Roku 2006 založil tento člen slavného power tria Rush kapelu Big Dirty Band. Šlo o projekt, který by se dal v klidu označit přídomkem superkapela. Vedle Lifesona zde byl jeho kolega z Rush Geddy Lee, dále Ian Thornley (voc, g) z Big Wreck, Adam Gontier (voc, g) od Three Days Grace, Caroline Failure (voc) z Die Manneguin a bubeník Jeff Burrows z The Tea Party. Zajímavým a pro něj odpočinkovým počinem je jeho v podstatě pravidelné hostování u The Dexters. Zahostoval si i u Porcupine Tree na albu Fear of a Blank Planet, kde natočil sólo v Anesthetize. Zahrál si i s prog rockovými Tiles na Fly Paper, spolupracuje s televizí a v současné době intenzivně pracuje na oživení svého projektu Victor, ze kterého v polovině devadesátých let vzešlo zajímavé sólové stejnojmenné album.

Diskografie:

1 Alex Lifeson + Rush

1.1 Základní, profilová alba

Pozn.: Včetně remixu

Snakes & Arrows (2007, Atlantic)

Clockwork Angels (2012, Roadrunner)

Vapor Trails Remixed (2013, remix alba z roku 2002, Atlantic)

1.2 Koncertní alba

Grace Under Pressure Tour (2006, Anthem, Mercury)

Snakes & Arrows Live (2008, i na DVD, 2x platina v USA, 5x platina v Kanadě, Atlantic)

Time Machine 2011: Live in Cleveland (2011, i na DVD, Anthem, Roadrunner)

Clockwork Angels Tour (2013, i na DVD a Blue-ray, Anthem, Roadrunner)

1.3 Kompilace

Pozn.: Pouze vybrané tituly.

Retrospective III: 1989-2008 (2009, Atlantic, Anthem)

Working Men (2009, Atlantic, Anthem)

Muzikus 8 - 9/2000 - Letem kytarovým světem - Rush/Police/The Gun (blok tříčlenných kapel) (str. 30, miniprofil)

Muzikus 1/2002 - Galerie slavných kytar - 1977 Gibson ES355 Alexe Lifesona (str. 60)

Muzikus 12/2002 - Galerie slavných kytar - Gibson SG Alexe Lifesona (str. 21)

Muzikus 12/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Tento jeden z nejméně nápadných a zároveň i vysoce výkonných umělců proslul vedle svých sólových alb jako leader kapely Phish, která už poměrně dlouhou dobu bývá chápána jak synonymum pro improvizaci, pro jamování, pro volně plynoucí inspirace, uzamknuté do určitého hudebního celku. Je to také jedna z mála kapel, u nichž koncertní desky představují stejnou váhu albové produkce jako desky studiové. Ba v některých případech dokonce jsou live desky výraznější než studiovky. Viz například jejich produkci v polovině devadesátých let. Anastasio je navíc také znám pro svou práci s velkými symfonickými tělesy a prací pro Broadway.

„Táta mi pořídil tuhle nahrávku, Band of Gypsys (1970, Capitol) od Jimiho Hendrixe, protože jsem tehdy začínal jako bubeník. A on chtěl, abych se naučil od Buddyho Milese na bicí hrát, ne jen „dělat rytmus“. Chtěl, abych slyšel, že ty bicí zpívají. Slyšel jsem od té doby hodně předělávek téhle desky nebo některých skladeb z ní, slyšel jsem technicky opravdu dobré, nebo dokonce i náročnější, cover verze, ale nic nepřekoná ten náboj, který jde právě z tohoto alba.