A jsme opět zde s pokračováním článku Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let z Muzikusu č. 1/2003, kde jsme si slíbili podrobněji rozebrat ty nejsilnější hudební žánry, podívat se na jejich vnitřní vývoj včetně jednotlivých nuancí a trendů, uvést typické představitele žánru, zhodnotit jejich celkovou úlohu v historii rocku a řadu dalších zajímavostí včetně statistiky nejčastějších sestav atd.
Zde je pro vaši informaci nutné uvést, že v návaznosti na tento nultý, úvodní díl jsme se věnovali již bluesové muzice a blues rocku (Muzikus č. 4/2002) a hard rocku (Muzikus č. 7/2003). Uvádím to zejména proto, že v zájmu lepší přehlednosti a hlubšího pochopení podstaty věci je dobré si tyto články dávat do souvislosti mezi sebou (platí to i o všech přílohách včetně tabulek). Proto také volíme jednotný styl těchto historicko hudebních studií.
Než se ovšem pustíme do dnešního tématu, do art rocku, podívejte se na tabulku č. 2 se shrnujícím a obecným pohledem na tento styl a její přílohu, kde je slíbené krátké závěrečné zhodnocení nejsoučasnějšího vývoje hard rocku.
Art rock
Art rock je tedy jedním z dalších určujících stylů rockové hudby. Ovšem na rozdíl od hard rocku prošel výrazně dramatičtějším vývojem s daleko většími výkyvy ohlasu, vymezování vlastních hranic stylu a celkové orientace včetně vlivu na další generace skupin a instrumentalistů. I vlastní vymezení tohoto žánru bývá oproti hard rocku často velmi nejasné, problematické a obecně nepřesné.
V dalším srovnání s hard rockem u něj už existovala období, kdy se po něm prakticky slehla zem a (až na výjimky) přežíval jen v povědomí nostalgických fanoušků, při příležitostech občasných vydání kompilací, či si na něj v popudlivých, "anti-dinosauřích" článcích vzpomněli novovlní, punkoví a různí další "nezávislí" publicisté ve snaze co nejkontrastněji uvést své soudobé chráněnce (termínem "dinosaurus" byli při nástupu punku nejvíce označováni právě představitelé art rocku a hard rocku). Art rock se ale přece jenom díky ojedinělým studiovým snahám a některým koncertním projektům dokázal přenést přes (do jisté míry stylově problematická) osmdesátá léta a stejně jako hard rock a další žánry se ke konci tohoto období začal opět probouzet k životu (IQ, GTR, Emerson, Lake & Powell, Pink Floyd, Rick Wakeman...).
Na přelomu devadesátých let, kdy se vzedmula vlna zájmu o hudbu šedesátých a sedmdesátých let, se art rocku opět dostalo zasloužené pozornosti a většina z klasických velikánů tohoto stylu obnovila svou činnost. Tempo sice nebylo tak omračující jako v případě hard rocku, ale tyto staronové kapely a jejich představitelé nemuseli o své místo zas tak tvrdě usilovat už jenom z hlediska menšího počtu podobných kapel a praktické nemožnosti případných nových skupin ohrozit pozice klasických velikánů (anebo, přeneseno do našich podmínek - kolik znáte revivalů Yes, Emerson, Lake & Palmer, King Crimson, Nice, Van Der Graaf Generator, raných Genesis..?). Tato výjimečnost (viz charakteristika stylu) zmíněné kapely na konci sedmdesátých let v podstatě zničila a v devadesátých letech je zase vynesla nahoru. Svou roli sehrál i ten fakt, že o nový, studiový materiál byl daleko menší zájem, než v tomto období renesance stylů zaznamenali např. hardrockoví klasici (Deep Purple, Uriah Heep, Ozzy Osbourne...)
Ona pauza od konce sedmdesátých let do renesance art rocku v letech devadesátých byla totiž tak dlouhá a (na rozdíl od hard rocku) v podstatě ničím nevyplněná (i klasičtí představitelé, pokud existovali, často stylově uhýbali do jiných oblastí - Genesis, jejich pohrobci se vydávali vlastními směry - Marillion, atd.), že návaznost žánru byla přerušena a velký hlad po této muzice se po prvotní renovaci kapel soustředil hlavně na jejich koncertní činnost a klasické skladby. Ovšem až na výjimky (Pink Floyd, King Crimson...).
Než se pustíme do historie art rocku, je nutné si tento styl nejdříve specifikovat. Jak jsem již uvedl, právě u tohoto žánru bývají jeho hranice vymezeny často zmatečně a nepřesně. Musíme si uvědomit i dobovou terminologii, takže v samých základech tohoto stylu nalezneme směr, pro který se vžilo označení psychedelie, která se do určité míry podílela na vzniku hudby, nazývané v polovině šedesátých let progresívní směr, progresívní rock aneb prog rock. Ovšem toto označení je velmi zavádějící, protože pod pojmem progresívní můžeme chápat obecně nezvyklé novoty: jak při instrumentaci a použití nástrojů (flétna, mellotron, housle...), tak i v samotné skladbě (složitost formy nebo naopak minimalismus...), změně žánru (orientace ke klasice, lidovým strukturám, world music...) či textové stránce (do této doby se datuje vznik tzv. rockové poezie).
Při dodržení těchto hledisek by to ovšem znamenalo, že progresívní je vlastně každá kapela jakéhokoli žánru, která prostě začne hrát nějak jinak než většina ostatních (Strawberry Fields Forever sehrála sice určitou roli při vzniku tohoto stylu, ale přesto nepovažujeme Beatles za progresívní kapelu). Nám jde ale o něco jiného. Pod pojmem art rock, který se stal nejvýraznějším pokračovatelem progresívního rocku, si představujeme takovou tvorbu skupin či osobností, která by se dala vyjádřit těmito hledisky:
Základní stavební jednotkou nejsou již písně, ale dlouhé skladby, suity (Karn Evil 9 od Emerson, Lake & Palmer je vlastně na obou stranách desky). Více, než u jiných stylů jsou zde vlivy dalších žánrů. Vedle rockové naléhavosti a energie zde najdeme velmi častou orientaci na klasickou hudbu (J. S. Bach, A. Vivaldi, M. P. Musorgskij, L. van Beethoven, R. Wagner, A. Dvořák, I. Stravinskij, L. Janáček, B. Bartók...) a její orchestraci, folk a motivy lidové písně, jazz a jeho struktury, avantgardu včetně netradičnosti ve výběru nástrojů a méně již, ale přesto, zemitost rhythm and blues. Typickým znakem je propracovanost struktury skladeb, symfonické rozpisy aranžmá, změny rytmu, tempa a metra. Patří sem i dynamická struktura skladeb, střídání rozdílných pasáží, práce s crescendem, dlouhé sólové prostory, zejména pro kytaru a klávesy. Důležitým bodem je i prolínání klasické hudby s tématy vesmíru a prostoru. Výrazná je i kombinace akustických a elektrických nástrojů, novátorská použití mellotronu, moogu a rychle se rozvíjejících syntezátorů.
Velmi časté a určující je zařazení symfonického orchestru nebo rozsáhlých smyčcových sekcí - právě zde si musíme uvědomit, že už jenom v rámci přehlednosti sem nemůžeme řadit kapely a interprety výrazně jiného stylového zaměření, v jejichž tvorbě můžeme tento bod najít (mám na mysli třeba Concerto for Group and Orchestra od Deep Purple). Musíme si totiž uvědomit převažující koncepci a zaměření kapely. To bychom mohli podle několika skladeb i tvrdit, že např. Smokie jsou progresívní kapelou space rocku.
Tak a nyní k vlastnímu vývoji stylu (významné skupiny jsou při prvním uvedení napsány tučně včetně typického obsazení, všechny důležité najdete v tabulce č. 1, alba až na výjimky neuvádím, ty najdete v tabulce č. 2).
Proto-art rock
Jednotlivé kořeny stylu jsme si již vyjmenovali, ale celkově lze říci, že základ stylu můžeme spatřovat v období let 1964 až přelom 1967/68 a to ve třech základních rovinách. Za prvé to byla část psychedelického hnutí, zejména pak u takových souborů, jako Who a Beatles ovlivnění Move (g/voc/sax/klarinet/hoboj, g/voc, g/voc, bg, dr) s dlouhými improvizacemi, surrealistickými texty a prvními pokusy o jevištní light show, svými kompozicemi někdy až progresívní Love (voc/g/key/akordeon/harm, g/voc, g, bg, dr) s prvky folk rocku a zejména nepřehlédnutelní, původně rhythm and bluesoví, Moody Blues (voc/sax/harm/fl, g/perc/cello, bg/synt, key, dr), kteří svou deskou Days of Future Passed upozornili na možnosti využití orchestrálního zvuku. Svou úlohu zde jistě sehrála i avantgarda (nestandardní postupy), ale ta se poté svým typicky sebezničujícím dadaismem vydala vlastním směrem (Capt. Beefheart and his Magic Band, Mothers of Invention...).
Za druhé to byli někteří interpreti, jejichž odvážné výlety do neprobádaných oblastí nastavily odrazový můstek pro následovníky. Mám na mysli jak Beatles a jejich zvukové experimenty včetně Strawberry Fields Forever, Penny Lane (s barokní trubkou) a dalších, tak (a zejména) i rané Pink Floyd (g - Barrett, g, bg, key, dr), kteří z psychedelie vycházeli a dnes už zapomenuté Nice (g/bg, key, dr) s fenomenálním Keithem Emersonem, kteří přímo předznamenali nástup art rocku.
A za třetí to byl samotný technologický vývoj jak nástrojů a příslušenství (nástup mellotronu, moogu, efektových krabiček, syntezátorů, zvukové techniky...), tak i pódiové zvukové a světelně efektové techniky včetně rychle rostoucích možností nahrávacích studií.
Raný art rock
(progresívní scéna) - Zrod, nástup
Od přelomu let 1967/68 do roku 1969 můžeme mluvit o prvních výrazných skupinách, které se podle dobového označení řadily k tzv. progresívní scéně. Velmi brzy se ale nástupem obrovského množství různých forem celé hnutí soustředilo na artrockovou scénu, která z ní přímo vykrystalizovala. V tomto období mohutně nastupují Pink Floyd, zejména se svým prvním zlomovým albem Ummagumma. Jejich styl už tehdy (s velkým podílem Davida Gilmourea) začal napovídat o velmi širokých interpretačních možnostech této kapely jako jednom ze základních pilířů tohoto stylu. "Floydi" také dokázali to, že své fanoušky v podstatě provlekli všemi svými změnami, takže jejich ohlas měl vždy silnou základnu. I v tomto období vlastně přivedli své posluchače z psychedelie prvních nahrávek do progresívních skladeb a s lehkostí je posunuli k dalším, artrockovým projektům.
Hodně o sobě dávají vědět Nice, ale na scénu přicházejí další tři jednoznačně určující velikáni žánru (spolu s Pink Floyd), Yes (voc, g, bg, key, dr), Genesis (voc/fl/hoboj/akordeon, g, bg/g/sitar/cello, key, dr) a King Crimson (g, bg, key, dr). Zatím sice bez desek, ale s velkým ohlasem na své koncerty.
dokončení příště
