(pro 38 % hovořících jen irsky mór-cheol rac-cheoil na hÉireann
Velikáni irského rocku
No, to jsem si tedy, obrazně řečeno, dal. Tady vůbec neplatí, že rozlohou a počtem obyvatel malý ostrov rovná se málo interpretů známých ve světovém měřítku. To opravdu ne. Ale o to to zase byla hezčí a radostnější práce. Nevěříte?
Je to tak - i když se opět budeme, až na výjimky, věnovat čistě rockové scéně a jejím případným fúzím, už jen na první dobrou si každý vybaví U2, Thin Lizzy, Garyho Moora, Roryho Gallaghera... Ne, dost, to všechno až v článku... Který tímto navazuje na předchozí díly Magyar rockzene nagyjai, Polscy wielcy rocka, Velikány slovenského rocku, Giants der deutschen Rockszene, Giants of Australian rock music a Nederlandse
rockreuzen.
Jo a ještě poznámka: Dublin a Belfast, Irsko a Severní Irsko, to nerozlišuji. Prostě Irové.
Timid sixties (seascaidí timid) - nesmělé šedesátky
Ještě před touto dekádou zaznamenáváme na tomto ostrově řadu jmen, která se dokázala zviditelnit i za hranicemi ostrova. Mám zde na mysli folkařky jako Delia Murohy či Margaret Barry, ze světa popu je jako první velká hvězda většinou uváděna Bridie Gallagher, rodačka z Belfastu, Ruby Murray zaznamenala velké úspěchy i v Británii atd. Pojďme ale do šedesátek, které v těsné blízkosti Irska, ve Velké Británii zažehly celý ten kolotoč současné muziky.
V této dekádě irští muzikanti neměli moc šanci se uživit jinak než být členem tehdy populárních showbandů. Šlo, lapidárně řečeno, v podstatě o big bandy, kde muzikanti neseděli, ale „bopovali“ ve stylu Billa Haleyho a jeho Comets.
A právě takoví muzikanti jako Rory Gallagher či Van Morrison si prošli těmito tělesy, než se pustili vlastní, později hodně slavnou cestou.
Van Morrison (mimochodem nositel Řádu britského impéria) vystupuje už koncem padesátých let; své jméno zvýrazní ale až roku 1964, kdy zakládá Them, kapelu, která má ve svém výrazu vedle rhythm and blues i některé prvky garage rocku (skladbu Gloria převzalo hodně interpretů, včetně např. Patti Smith). Roku 1966 Them zaznamenávají úspěch s albem Them Again, které se dostalo na 21. pozici v britských anketách. V dalším vývoji ale kapela ztrácí vliv.
V tomto období vznikají i nezničitelní folkaři The Dubliners, které zmiňujeme pouze z toho důvodu, že měli určitý vliv na další dekádu (mimochodem, známá se stala i její verze lidovky Whisky in the Jar (že to udělali i Thin Lizzy? No ano...).
70s or you will not ignore us! (70í nó ní thabharfaidh tú neamhaird orainn!) - 70. léta aneb nás nebudete přehlížet
Ten pravý rachot začíná až v letech sedmdesátých. Po bluesových Skid Row, kteří nedokázali navázat na povedené LP Skid se zde objevují čtyři velká, nadnárodní jména.
První z nich je Rory Gallagher. Na konci 60. let zakládá kapelu Taste, ale už od roku 1971 vystupuje sólově, kdy kolekce alb, počínaje debutem (1971) přes Deuce (1971) až po Against the Grain (1975) založila jeho proslulost v bluesrockovém kytarovém světě (a nejen v něm - Rolling Stones o něm uvažovali jako o nástupci za Briana Jonese, Gallagher ale z jejich přehrávky utekl, protože nemohl vystát ten absolutní free přístup Keitha Richardse a spol. ke zkoušce).
Druhým jménem jsou Thin Lizzy, kapela, která z historického pohledu na vývoj kytary obecně navazuje na eklektické Wishbone Ash a z hlediska úlohy dvou kytar je představuje v hardrocku jako specifický prvek.
Po prvních pěti albech, kdy si kapela vytvářela svůj zvuk, přicházejí Thin Lizzy s Jailbreak, albem, které se stalo na obou březích Atlantiku zlatým a v britských anketách bylo v top10. Tento vzácný kov si udrží všechna alba této hardrockové kapely po celá sedmdesátá léta.
Po trochu slabším Johnny the Fox a rozháraném (ale silném) Bad Reputation přichází zásadní dílo této irské kapely, Black Rose: A Rock Legend. V jejích řadách působí i Gary Moore, další legenda irských barev. Album je v Anglii na druhé pozici, a zejména v titulní skladbě pokládá jednu ze zásadních definic spolupráce dvou kytar.
Třetím jménem je již zmiňovaný Gary Moore - ten si své jméno teprve vytváří a jeho čas jako sólového umělce má teprve přijít. Nicméně už v tomto období vydává Back on the Street (1978) a působí v již zmiňovaných Thin Lizzy.
Čtvrtým pojmem jsou zcela jistě Boomtown Rats z Dublinu, jejichž novovlný art punk zazáří zejména na dvou deskách ke konci dekády - A Tonic for the Troops (1978) a The Fine Art of Surfacing (1979) s velkým hitem I Don’t Like Mondays. I když v následné dekádě tvorba kapely nedosahuje kvality těchto alb, jejich jméno přesto nezapadá, hlavně díky primasovi Bobu Geldofovi, který zazáří jako Pink ve filmu Pink Floyd The Wall (nemluvě o jeho dalších aktivitách při realizacích festivalů).
Tuto dekádu pak dobarvují hodně vlivní Horslips se svým celtic rockem, následováni folkovějšími Clannad, na punkovou notu hrající se objevují mj. i Undertones či Stiff Little Fingers.
80s - in pace (80s - ar luas) - 80. léta v tempu
Dekáda zcela jednoznačně ve znamení U2. A není divu. Hned LP Boy (1980) je i v USA platinové a následná alba, October, War a The Unforgettable Fire, se stále se zvyšující úspěšností vedou kapelu k zásadnímu albu, díky němuž se Bono a spol. stávají dobově světovou záležitostí číslo jedna - album The Joshua Tree láme rekordy a stává se dokonce i diamantovým (ve světě se ho prodá na 22 milionů kusů). Stejně dobře si vede i následné hybridní dvojalbum Rattle and Hum, které, stejně jako jeho předchůdce, suverénně obsazuje první místa ve světových anketách.
Dobře si vedou i anglicko-irští The Pogues se svým celtic punkem, ke konci dekády vydává svůj debut později hvězdná Sinead O’Connor, svou dráhu zde začínají i noisepopoví My Bloody Valentine a celtic-popová Enya boduje LP Watermark s dodnes nezničitelným hitem Orinoco Flow.
Z nových jmen pak můžeme uvést snad jen Mama’s Boys, již se stanou známými hlavně díky coveru Mama Weer All Crazee Now (od Slade).
Z minulé dekády svou slávu již jen dojíždějí Thin Lizzy (i když Chinatown není tak špatné) a Gary Moore na sebe nedává zapomenout úspěšnou sólovkou Wild Frontier (1987).
Inertia of the 90s (inertia na 90í) - setrvačnost 90. let
U2 jedou nezadržitelně sérií úspěšných alb Achtung Baby, Zooropa a Pop, Sinead O’Connor slaví úspěch s I Do Not Want What I Haven’t Got, ale z minulých jmen se doslova nově rozzáří Gary Moore se svým eponymním albem Still Got the Blues (1990). To etabluje tohoto rodáka z Belfastu na světové špičce bluesrockové kytary, což skvěle dotvrzuje nejen dalšími sólovými alby, ale i vynikajícím počinem BBM Around the Next Dream (1994), kdy se po boku Gingera Bakera a Jacka Bruceho v podstatě pouští do obnovení Cream.
My Bloody Valentine zaznamenávají úspěch s Loveless (1991), potom ale rychle ztrácejí vliv.
Novými a čerstvými jmény jsou tu pak dvě akvizice. Prvním z nich jsou zcela jistě alternativní Cranberries, kteří prvními třemi alby, Everybody Else Is Doing It, So Why Can't We?, No Need to Argue a To the Faithfull Departed, zakládají svou proslulost. Druhým pak jsou nesmírně úspěšní The Corrs, sourozenecká čtveřice, která dosud prodala po světě na 40 milionů alb. Jejich pop folk rock a křehká krása tří protagonistek slaví velký úspěch, a Forgiven, Not Forgotten a Talk on Corners tak bleskově dobývají ankety.
Poppunkoví Ash vydávají svou dvojku, 1997, která je drží po celou dekádu, ke konci devadesátých let nastupují poté velmi úspěšní alt-rockoví irsko-skotští Snow Patrol.
... and in the new millennium? (... agus sa mhílaois nua?) - ... a v novém miléniu?
Nejvýraznějšími jmény z dob minulých jsou U2, Gary Moore, Enya a The Corrs. na tuhle čtyřku se nedá jen tak dosáhnout... Přesto za zmínku určitě stojí objevení se mod revivalových Strypes... Výrazných jmen už ale aby pohledal...
