Na základě vašich ohlasů se v rámci našeho seriálu opět soustředíme na kytarové firmy, a to na výrobce elektrických kytar. Již jste si zvykli na to, že z hlediska jednotného přístupu a určitého stupně přehlednosti budeme i dnes přistupovat k tomuto tématu v podstatě podobně jako u předchozích dílů. To znamená, že zde najdete stručnou historii firem, včetně uvedení do základního náhledu problematiky filozofie jejich produkce a její koncepce, dostane se i na některé modely a samozřejmě nezapomeneme ani na uvedení kytaristů, kteří na tyto nástroje hrají či hráli (to koneckonců o charakteru každé jednotlivé značky řekne nejvíce).
Nedílnou součástí článku jsou i tři tabulkové přílohy, které obsahují celkový přehled současných základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem s krátkou charakteristikou, vše je prostě uvedeno tak, jak jste si již zvykli (tabulky naleznete na CD). Při vytváření seznamů jsme brali hlavně v potaz nejen přehlednost, ale i logické dělení jednotlivých modelových řad a jejich vzájemný vztah (konstrukce, cílová skupina muzikantů atd.). Stranou nemohla zůstat ani otázka proslulosti některých sérií. Změny v zařazování jednotlivých nástrojů jsme pak uvedli pouze v tom případě, že jsou čerstvějšího data nebo šlo o závažnější přerozdělení celé produkce firmy. V některých případech se tak předešlo znepřehlednění celého obrazu produkce.
Ještě než se pustíme do jednotlivých firem, které jsme v zájmu objektivity seřadili abecedně, připomeňme si ostatní články, jež s touto tematikou vyšly v rámci tohoto seriálu (jde jen o elektrické kytary či elektroakustické nízkolubové kytary - viz tabulka).
Burns
Tuto firmu, vyrábějící zcela osobité a už jenom z hlediska designu nepřehlédnutelné modely, jež se v první polovině šedesátých let staly do jisté míry synonymem britské beatové vlny, založil James Ormston Burns. Tento významný inovátor, v odborných kruzích přezdívaný "britský Leo Fender", si nemohl svůj příchod na tehdejší kytarový trh načasovat lépe. Obrovský boom zájmu o elektrickou kytaru v dobách vzestupu The Beatles a dalších tehdy proslulých souborů na jedné straně, a vysokými cly zatížené - tedy poměrně drahé americké nástroje na straně druhé - pro něj vytvořily vhodné prostředí pro uvedení vlastních modelů. A protože ty navíc vycházely z tvaru stratocastera, tehdy velice žádaného nástroje, byly podmínky více než vstřícné. Ovšem co bylo příčinou toho, že tak proslulá značka, jakou Burns London Ltd. ve svých dobách rozhodně byla, se nakonec propadla do krachu a v průběhu dalších desetiletí málem upadla v zapomnění? A to i přesto, že samotnému vývoji elektrické kytary přinesla řadu významných novinek, jako například čtyřiadvacetipražcový hmatník, bezpatkový krk, kyvnou mechaniku tremola, větší měrou použití klížení při konstrukci krku či aktivní elektroniku? Podívejme se tedy na tuto značku od jejího samého počátku...
K čemu může posloužit toaletní papír...
James Ormston Burns se narodil roku 1925 v Count Durham. Jako teenager se začal věnovat kytaře a to ho neopustilo ani později, když v osmnácti letech vstoupil do RAF, britského královského letectva. Ovšem jeho vidina pilota vzala za své v okamžiku, kdy byl ze zdravotních důvodů z leteckého výcviku uvolněn ke službě v pozemním personálu. To byl z hlediska jeho budoucího poslání důležitý okamžik, protože jako montér se dostal k mnoha řemeslným činnostem včetně obrábění kovů. A to také jaksepatří využil. Když mu totiž po nějaké době služby v Africe začala kytara scházet, neudělal nic menšího, než že si prostě jednu vyrobil. Upotřebil k tomu všechny možné součástky, které v hangárech RAF našel, takže na snímače kupříkladu použil tyčové magnety a cívky s třinácti suchými spoji z leteckých motorů, což po namotání celé zabalil do rolí toaletního papíru... Zajímavostí pak je, že takto vzniklé nástroje se natolik zalíbily, že musel udělat ještě dva pro další členy letky...
Roku 1946 Burns odešel od RAF a začal pracovat jako truhlář, což mu přineslo další zkušenosti z opracování dřeva. V této době také začal víc vystupovat, po večerech obrážel kluby, kde s různými tělesy hrál na kytaru, zejména slide. To nakonec vedlo k trvalejšímu angažmá u Felix Mendelson`s Hawaiian Serenaders. Už tehdy začal opět přemýšlet o možnostech začít stavět své vlastní nástroje. I když se považoval především za muzikanta, tato myšlenka mu stále více nedávala spát. A protože byl muž rázných rozhodnutí, začal svůj sen uskutečňovat.
Burns London Ltd.
První nástroje, které vyrobil, sice dokázal prodat, ale pořád to bylo málo, stále se musel přes den živit různou námezdní prací (nejčastěji působil jako číšník či rozprašovač barev v lakovně). Velice rychle si uvědomil, že pokud má na sebe výrazněji upozornit, musí na jeho kytaru hrát nějaká známější osobnost. Přes odmítavá stanoviska řady tehdejších zavedených jmen se mu nakonec podařilo přesvědčit Ikeho Isaaca. Roku 1958 tak spatřil světlo světa model Ike Isaacs Short Scale, který ještě vyšel pod hlavičkou společnosti Supersound Company. Protože nástroj vzbudil velkou pozornost a objevil se v příhodné době, tak není divu, že nově vzniklá značka Ormston-Burns a posléze Burns London Ltd. začala vzrůstat.
Prvním důležitějším modelem se stala kytara Artist, po přestěhování z Cradley do větších prostor v Romfordu se ještě lépe uvedly řady Bison a zejména Marvin. V první polovině šedesátých let tak Burns vyráběl až na sto padesát nástrojů týdně. A pořád to bylo málo...
Dluhy, dluhy a dluhy...
I když firma zažívala časy konjunktury, přesto se značka Burns topila v dluzích. Její zakladatel byl jistě vynikající designér a znalec výrobní technologie kytar, ale v žádném případě nešlo o obchodníka. Navíc jeho hodně výstřední způsob života také nepřispěl k "držení" peněz, takže koncem první poloviny šedesátých let už byla finanční situace v továrně natolik beznadějná, že se muselo přikročit k prodeji společnosti i značky. Roku 1965 tedy Burns Ltd. přešla k Baldwin Piano And Organ Company Cincinnati, a to za cenu 380 000 liber. A Baldwin začal šetřit a šetřit. Od výměn ochranného krytu za nekvalitní plastovou náhražku přes používání stejných typů krků na všechny modely až po nižší kvalitu vyřezávané hlavy. Co tedy mohlo následovat jiného, než postupný ústup popularity této kdysi tak slavné značky0¦? Roku 1970 Baldwin nakonec sám výrobu zastavil.
Cesta zpět
I když už značka v podstatě neexistovala, sám Burns ze světa kytarového designu nikdy tak úplně neodešel. Vlastně už roku 1966 založil novou společnost Ormston, která původně obchodovala s pedal-steelkami Denley. I když to nebylo nic úspěšného, důležité je, že na samém konci trvání firmy postavil Burns další prototyp, který se nakonec stal základem pro pozdější řadu Hayman, produkovanou posléze u firmy Dallas-Arbiter Organisation, a to v letech 1969-1973.
V sedmdesátých letech došlo ke dvěma dalším pokusům o znovunastartování značky Burns, kdy po dohodě s Baldwinem šlo o společnosti pojmenované Burns UK (roku 1976) a Jim Burns Ltd. (roku 1978). Výsledkem byl model Flyte (dobově označovaný jako Concorde). Při dalším pokusu, který trval až do roku 1983, se na trhu objevily modely Steer a Scorpions.
Návrat
Teprve až roku 1992 oslovil Barry Gibson Jima Burnse, aby uvedl v život jeho myšlenku dodat na trh repliky některé z nejslavnějších modelů této legendární značky. Míra ohlasu Gibsona i Burnse překvapila natolik, že se návratem značky začali zabývat vážněji. Vedle některých speciálních modelů, včetně nástrojů pro Stevea Howea a signature kytary Brian May, která se setkala s pozoruhodným ohlasem, se nakonec roku 1999 rozjela série Club (např. modely Marquee, Steer, Bison, Barracuda, Batwing), kdy se část produkce přenesla do Koreje a Číny. V Číně se začala vyrábět i řada Cobra a Nu-Sonic.
Tak trochu jedna zvláštnost
Ještě než si přiblížíme jeden z modelů značky Burns, řekněme si o jedné zvláštnosti. Ať už jde o anglické či korejské a čínské modely, všechny mají tu vlastnost, že celkem dost často se liší od svých předloh v katalozích, a to i z hlediska hardware. V některých obdobích je totiž docela dobře možné koupit dva stejné modely jedné série během jednoho roku a mít přesto dvě zcela jiné kytary (rozdíl spočívá jak v kobylkách a snímačích, tak i ve tvaru hlavy, jako například u modelů Batwing a Cobra), stranou nezůstávají ani neohlášené změny v ochranných krytech (kupříkladu u Steer). Vedle nejrůznějších vysvětlení, jako jsou třeba problémy s obrázky v katalozích, rychlost změn modelů dle přání trhu či charakteristický znak "rozevlátosti" společnosti, je jistá jedna věc. V každém případě se vždy jedná o kvalitní kytary s vysokým standardem zpracování včetně důrazu na detail.
Marquee
Zahrál jsem si na několik Burnsů a všechny téměř ihned navozovaly pocit, že máte v rukou něco výjimečného, že na vás promluvila raná historie big beatu. Jako například model Marquee, který získal cenu Guitar of the Year v roce 1999 a 2000. Korpus s polyesterovou konečnou úpravou je z olše nebo lípy (dle typu), javorový krk je k tělu přišroubovaný a lakovaný hmatník s dvaadvaceti pražci je z palisandru či javoru. Kytara je osazena třemi singly Burns Rez-O-Matic, které se přepínají nejen pětipolohovým přepínačem, ale i výsuvným knoflíkem tone. Zlatý hardware a typicky podtočený konec hlavice jen podtrhují výjimečnost tohoto nástroje.
Dean
Kdo by se domníval, že značka Dean je pouze ve znamení masivních nástrojů, používaných převážně rychlokytaristy v těch nejextrémnějších metalových odnožích, tak by neměl tak úplně pravdu. Jistě, těžiště firmy opravdu tvoří produkce masivních kytar, které vedle typicky americké snahy o něco nového, jak z hlediska tvaru, tak i designu konečné úpravy, si velkou část prestiže získaly v současnějších HM kruzích. Dean ale umí i elektroakustické kytary, vyrábí i další strunné nástroje a že se jejich designy povrchových úprav staly již proslulými - to už je prostě jedna z forem firemního know-how příznačného amerického ražení.
Musíme ovšem podotknout, že zde zdaleka nejde jen o prvoplánové kosmetické úpravy. Firma se může pochlubit řadou velmi kvalitních nástrojů výborných zvukových vlastností. Vývojáři totiž dokázali perfektně využít předností některých modelů ostatních firem a přidáním vlastních prvků (snímače, struny skrz tělo...) tak ještě více zlepšit kvalitu tónu i ergonomii hry - Dean se stal pověstný mj. i svými rychlými krky.
Že se ale někomu mohou zdát některé tvary nedoladěné vzhledem k celkovému vzhledu nástroje, že v některých případech značka až příliš těží ze známých tvarů, aniž by na druhou stranu jakoukoli inspiraci přiznala, že jsou některé designy až příliš prvoplánově mimo - to už je na každém muzikantovi, aby posoudil.
Pravdou je, že se jedná o typický produkt doby, zcela vycházející z potřeb firmou oslovené cílové skupiny muzikantů, kteří svou drsnou image a stylovost hudby chtěli podtrhnout i typem nástroje.
Byla to už nuda
Firmu roku 1977 založil Dean Zelinsky, americký kytarář, který se stavbou nástrojů zabýval už od teenagerského věku. V sedmdesátých letech si totiž uvědomil, že se na kytarovém trhu objevila mezera: "Co by se dalo vymyslet jiného," uvedl v jednom interview, "než to, co se přelilo ze šedesátých let do let sedmdesátých? Tak jsem si řekl, že trochu oživím design - vždyť to byla nuda, pořád jen sunburst, black, standard, custom... Auta klasických tvarů se také honosila různými nástřiky. A když se k tomu přidal i jiný tvar, hlavně hlavy, kde se většina výrobců neodhodlávala k nějakým podstatnějším změnám..."
Získej svá křídla
Právě "V" profil hlavy a logo, pro které se vžil promo slogan "získej svá křídla", přispěly k úspěchu hned prvního modelu. Nezvyklý tvar, dobré zpracování, kvalitní materiály a vyšší míra hráčského komfortu dokázaly v několika málo letech udělat z firmy proslulou a vyhledávanou značku. I když se v osmdesátých letech firmě dařilo, přece jenom se rozhodla lépe čelit obrovské konkurenci zavedených kytarových gigantů a spojila se s Oscar Medeiros. Z této spolupráce vzešly modely s průchozími krky, které se staly vlajkovými nástroji řady American Custom. Úspěch ovšem netrval dlouho.
Na houpačce
S nástupem grunge se zájem veřejnosti obrátil ke standardnějším, neotřelým designům a značkám, které svou filozofií lépe vyhovovaly nejen prvotním snahám tohoto žánru o výraz jako takový, ale byly vhodnější i stylově stále se rozšiřujícímu záběru tohoto stylu z let následujících.
Vedle grunge se ovšem čím dál razantněji začaly projevovat některé odnože heavy metalu, které nabývaly na síle a pro něž se staly kytary Dean prakticky ze stejných důvodů, jako tomu bylo u muzikantů v druhé polovině sedmdesátých let, přijatelnějšími nástroji. Značka přes některé úspěchy, jako uvedení signature modelů, nabývala na své někdejší síle pomaleji, než se předpokládalo, a tak se koncem devadesátých let sloučila s Armadillo Enterprises. S finančním zázemím této firmy se Dean rychleji vzepjali k produkci dalších sérií a modelů a jejich návrat mezi známé kytarové značky se po roce 2000 jednoznačně povedl.
Vedle známých jmen světa HM, jako Dave Mustaine, Dimebag Darrell či Dan Spitz, bych rád uvedl, že Dean se svou určitou lehkostí zabývat se jakýmkoli designovým nápadem "propálili" i do jiných vod, kdy jako typický příklad poslouží pitoreskní tvary nástrojů pánů ze ZZ Top včetně jejich "chlupatých" kytar...
Washburn
Firma, která během své historie zažila několik období, kdy se dokázala vyšvihnout z hlediska kvality i kvantity produkce až do řady firem, obecně stojících těsně za giganty typu Gibson, Fender či Ibanez. Stačí si také uvědomit řadu novot, kterými přispěla do vývoje elektrické kytary, jako je třeba Buzz Feiten Tuning System, kdy se předem určenými přesahy při nastavení oktáv a vzájemného vztahu ořechu a prahu na kobylce předchází enharmonicitě strun a tím i problémům při přesném chromatickém dolaďování (mezi velké fanoušky BFTS patří mimojiné i Eddie Van Halen, Steve Vai, Joe Satriani a Andy Summers), či Stephen`s Extended Cutaway, speciálně instalovaná výplň horního výřezu, fixující krk kytary a dovolující větší dolní výřez, menší patku a tím i pohodlnější přístup k vyšším polohám na hmatníku.
Chicago
Počátky americké firmy Washburn se datují až do konce osmdesátých let devatenáctého století, do města Chicago, kde svou dílničku rozjel zakladatel značky George Washburn Lyon. Ten již roku 1864 založil se svým partnerem, kytarářem P. J. Healym, společnost Lyon & Healy Company, která se zpočátku zabývala distribucí a vydáváním hudebnin. Nástroje v širším měřítku začali vyrábět až kolem roku 1888.
Ve dvacátých letech se do Chicaga začala stěhovat vlna bluesmanů z mississippské delty, což byl pro firmu, mající dílnu v centru tohoto dění, na Maxwell Street, výrazný podnět pro navýšení produkce. Ovšem přesto pak po několika problémech a jednom požáru byla značka prodána firmě Tonk Brothers a prakticky tak zanikla. K jejímu znovuobjevení došlo až počátkem šedesátých let a na výrobu elektrických kytar došlo roku 1978.
Současnost
Firma dodnes proslula variabilitou svého sortimentu, kdy vedle standardních modelů celolubových a polomasivních kytar, včetně masivů z řad X a N, dokázala nejen vyjít vlastní cestou z již zavedených značek, jako v sériích W/Pilsen Idol a SI (Scott Ian), ale obhájila životnost i řady svých vlastních nápadů (viz například kytary sérií DD a PS). V dobách, kdy kytarové ankety ztrhával Nuno Bettencourt, dosáhli Washburn pravděpodobně nejvyššího možného postavení. Devětadvacetipražcové modely ani častější koketování se signature modely až na úzce časově vymezenou výjimku ohlasu na série Dimebaga Darrella a Sammyho Hagara postavení firmy již nezlepšilo.
V současné době je tedy značka lehce na ústupu (produkce akustických kytar má větší ohlas), stala se součástí společnosti U.S. Music Corporation, která vedle Washburnu pod sebou sdružuje například ještě Randall Amplifiers, Parker Guitars, SoundTech, Vinci struny atd.
Články s přímou
návazností k textu:
Muzikus 2-3/2000: Gibson (2 díly)
Muzikus 1-2/2001: Fender (2 díly)
Muzikus 5/2002: Ibanez (+ všeobecné informace v 12/1993 - 1/1994, 2 díly)
Muzikus 3/2003: Elektroakustické nízkolubové kytary
Muzikus 8/2003: Paul Reed Smith, Gretsch, Jackson
Muzikus 3/2004: Yamaha, Kramer, Epiphone, Rickenbacker
Muzikus 12/2005: BC Rich, ESP, Schecter
Muzikus 7/2006: Brian Moore, Guild, Steinberger
Články s rozšiřující tematikou:
Muzikus 8/1999: 10 nejdražších kytar a nejcennějších kytar všeobecně - v 1. dodatku pět nejdražších kytar rockové historie
Muzikus 9/1999: 20 mistrovských, zcela ojedinělých, raritních kytar - v 1. dodatku uvedení dalších zvláštních kytar, ve druhém dodatku speciální poznámka o jedné transakci
Kdo hraje či hrál na kytary Burns?
Hank Marvin, Bruce Welch, Andy Powell, Bert Weedon, Nick Cane (Maverick), Chris Stein (Blondie), Earl Slick (David Bowie Band), raný Mark Knopfler, Gaz Coombes (Supergrass), Jeff Lynne, Jet Harris, George Harrison, Ian Anderson, Joe Walsh, raný Elvis Presley, Geoff Whitehorn, John Farrar, John Jorgenson (Elton John Band), John Mayall, John Paul Jones, Dave Hill (Slade), Andy Bell, Brian May, Ry Cooder, Steve Marriot (Small Faces)0¦
Kdo hraje či hrál na kytary Dean?
Michael Angelo, Dave Mustaine, Rik Ocasek (Cars), Rik Emmett, Michael Schenker + Rudolf Schenker, Bill Peck, Billy Gibbons + Dusty Hill, C.C. DeVille (Poison), Dimebag Darrell, Corey Beaulieu + Matt Heafy (Trivium), Dan Spitz (Anthrax), Dave Murray, Leslie West, Eric Bloom (Blue Oyster Cult), Eric Peterson (Testament), Jerry Cantrell, Kerry Livgren (Kansas), Pat Travers, Randy Rhoads, Rick Derringer, Sammy Hagar, Steve Stevens (Billy Idol), Nancy Wilson0¦
Kdo hraje či hrál na kytary Washburn?
Mike Rutherford, Sammy Hagar, Julio Fernandez (Spyro Gyra), Jennifer Batten, Josh Smith, Steve Salas, Dimebag Darrell, Nuno Bettencourt, Michael Angelo, Paul Stanley, Andy Williams, Dan Donegan, Dave Nakash (Sum41), Derek Trucks, Devin Broson (Avril Lavigne), Frank Hannon (Tesla), Jeff LaBar (Cinderella), Joe Trohman (Fall Out Boy), Jon Donais (Shadows Fall), Meatloaf, Ian Scott0¦
