Letem kytarovým světem - elektrické kytary Gibson a Fender

Jak jsme již uvedli u dvoustého dílu tohoto seriálu v letošním červnovém díle, je nutné se na těchto stránkách věnovat aktualizaci vývoje a nabídky těch nejzákladnějších firem kytarového světa. Takže vedle Doplňků aneb Co je nového u kytarových velikánů, kterým v každém čísle doplňujeme nejstarší a nejdéle nepřetržitě běžící seriál Muzikusu Kytaroví velikáni, jsme se rozhodli přistoupit k témuž u třech kategorií.

Jedna z nich byly výrobci akustických kytar, dnes a v dalším díle to budou výrobci elektrických kytar a v některém z dalších pokračování si tuto mozaiku aktualizací doplníme výrobci aparátů. Je jasné, že jsme zvolili jednotný klíč a zaměřili jsme se pouze a jenom na klíčové, obecně nejznámější firmy. Takže jdeme na to, protože je toho dneska hodně. Aby ne, vždyť vedle obou gigantů Gibson a Fender, které uvedeme dnes, se rozhodně neztratily ani Ibanez, Rickenbacker a Paul Reed Smith. Na ty se tak dostane příště...

Gibson

Firma Gibson prošla za svůj vývoj mnoha změnami, v nichž nechyběla ani ukvapená rozhodnutí, která měla mnohdy až přehnaně reagovat na vývoj trhu a nabídku konkurence. Pravda je, že některé typy modelů se i přesto ujaly (Firebird), leckteré se staly již legendárními (SG, Flying V, Explorer), z nichž SG se dokázalo zařadit ke klasice Les Paulů Standard, Custom a Goldtop a mnohé se staly dobově oblíbenými (Les Paul Junior). Ovšem na kterou část trhu mířily takové modely jako Corvus, Moderne a další, se už asi nedovíme. Firma poté velmi brzy pochopila, že musí stát pevně na svém vyhlášeném konzervatismu - národ kytarový je přes různé výstřelky i národem hodně konzervativním a některé hodnoty se prostě neztrácejí. Což je právě případ Gibsonu, takže i když v dalších desetiletích přišly nové modely (typickým příkladem byly Nighhawky z 90. let), vždy už byly chápány firmou i uživateli spíše jen jako zkouška trhu a dodatek k základní, pravda, postupem doby stále dražší, nabídkové řady.

Klasikou se stalo i osazení nástrojů (od P-90 přes PAF po humbuckery), do této oblasti ale výrazně zasáhli další giganti, tentokrát ze světa snímačů, a to Seymour Duncan a DiMarzio, popř. ještě EMG, a to zdaleka nejen u Gibsonu. Trend „hraní si“ se snímači se ale v současnosti spíše ustálil, zájemci se opět soustředili na podtržení typického zvuku nástrojů, tedy i charakteristikou jeho osazení. Pravda je, že tomuto trendu se rychle přizpůsobili i uvedení výrobci snímačů a jdou cestou nikoli úplných změn zvuku (až na prověřené a oblíbené výjimky), ale zvýraznění či zesílení typických a prověřených modelů snímačů (např. řada SH je toho důkazem).

Vysoký podíl ruční práce, velmi kvalitní dřeva a stupeň jejich vyzrálosti, zpracování a řada dalších atributů včetně historického kontextu činí z těchto nástrojů jedním slovem klasiku.

Les Paul (Gibson USA)

V linii Les Paulů divize USA se zvýraznila role řady Supreme vynikajícího zpracování a profilem krku z 50. let. U Standardů této divize byly odstraněny pickguardy (podle mého zcela zbytečně), ty jsou zařazeny na modelech Traditional, Signature T, Studio, samozřejmě řady Custom a tribute a další. Hmatník získal jemnější profil (slim taper), profil krku je dle modelů ze 60. let, nástroje jsou osazeny snímači Burst Bucker Pro, které umožňují rozpínání cívek.

Řada Traditional se drží svého názvu a Signature T přinesla další velký posun v oblasti elektroniky, a to vzhledem k automatickému doladění strun instalací systému Min-ETune. Předchozí modely se vyznačovaly nevzhlednými zařízeními, rušícími klasický vzhled nástroje. Gibson se z toho poučil a třeba na tomto modelu umístil veškerou elektroniku na zadní část hlavy. Takže nic neruší, tradicionalistům se učinilo zadost a výsledek je opravdu perfektní - baterie vydrží až na sto ladění, jediným dotykem máte naladěno i během hry. Tímto systémem byly vybaveny i další Les Pauly v divizi Gibson USA, Studio, Future Tribute,’70s Tribute, ’60s Tribute a ’50s Tribute.

Řada Future Tribute je už úplný úlet, kdy na hlavě nenajdete ladicí mechaniku. Hlava je úplně holá, výrobce zde použil systém bezhlavých kytar Steinberger. To, že se mi to osobně nelíbí, je jasné. Tohle přesně patří k těm výstřelkům, které jsme nadefinovali výše...

Celá řada Tribute odpovídá vedle instalace Min-ETune klasickým požadavkům odpovídajícího období. Sedmdesátky mají high-output snímače Dirty Fingers, „Šedesátky“ jsou osazeny Burst Buckery, „Padesátky“ zase párem P-90.

Z dalších novějších modelů můžeme zmínit Nitrous Studio s efektní finální úpravou korpusu, dvanáctistrunnou kytaru, velmi zajímavou limitovanou sérii Studio Limited, jejíž nástroje jsou osazeny u krku P-90 a u kobylky high-output Burst Buckerem 3 a celou řadu dalších. Výrobce zde neuhýbá z klasického designu, snaží se o rozšíření nabídky jak systémem osazení, tak i úpravou včetně širšího uvádění modelů Anniversary a Signature.

V sérii Artist je nejnovější záležitostí Billie Joe Armstrong Les Paul Junior Double-cut s P-90 a doplňuje tak současnou řadu série, tvořenou dále modely Zakk Wylde, Paul Landers (z Rammstein), Ace Frehley, Joe Bonamassa a Lou Pallo.

Série Tribute vedle námi již uvedených doplňuje ’60 Darkback s P-90 a vintage knoflíky. Určitou raritou je nádherná kytara Les Paul Studio Deluxe ‘50s, která se osazena snímači Zebra 490R (krk) a Burst Buckerem (kobylka). Tak na tuto kytaru jsem si zahrál v jednom nejmenovaném studiu mého kamaráda. Zapojil jsem ji do starého komba Orange (typové označení už tam dávno nebylo a lampy prý neměnil už dvacet let) a výsledkem byla láska na první pohled. Měkký, táhlý, ale výrazný tón, no to se dá těžko povědět slovy.

Les Paul (Gibson Custom)

Pokud pokračujeme v sérii Les Paulů, tak v divizi Custom jsou nejnovějšími přírůstky 1959 Les Paul, osazený Custom Buckery s mechanikou Gotoh. Tyto „ročníkové“ nástroje pak doplňují modely 1959 Les Paul Sandy (snímače Zebra coil Buster), 1960 Les Paul Babe s trapézovým struníkem a tremolem Bigsby a 1959 Les Paul Goldie s krásně vykreslenou javorovou deskou.

Řadě Artist pak v současnosti vévodí doublecut Tak Matsumoto (z japonských hardrockových B’z), Goldtop Lee Roy Parnell ’57 (countryový muzikant) se snímači Ron Ellis a naprosto krásný Paul Kossoff 1959 Standard. Tato řada je opravdovou přehlídkou signature nástrojů - není divu, patří sem modely od Ace Frehleyho (tři snímače), Marca Bolana (ebenový hmatník), Joea Bonamassy (snímače Burst Bucker a struny na struníku otočené přes zadní hranu), Alexe Lifesona (tremolo Floyd Rose), Erica Claptona (zvláště úzký profil krku), Dona Feldera, Slashe (ten má zde hned dva, Appetite for Destruction se Seymour Duncany signature Alnico II a klasický model s přidaným snímačovým systémem Fishman Powerbridge), Petera Framptona, Billyho Gibbonse, Joea Perryho, Michaela Bloomfielda, Jeffa Becka, Zakka Wyldeho, Warrena Haynese, Steve Jonese a Micka Jonese. Aneb kdo je kdo v rockové muzice, hrané Les Pauly

Divize Custom ještě nabízí Custom Pro, vyrobený z výběrového dřeva a osazený high-output Burst Buckery 2 a 3, dále, když pokračujeme v cenách ještě více, i dva krásné modely řady 50th Anniversary, 1960 Custom Black Beauty a ještě dražší 1960 Standard (ten pickguardu samozřejmě má).

Zajímavá je i série Vintage Original, samozřejmě s odpovídající vysokou cenou, která zahrnuje modely roku 1954, Goldtop a Custom (vše s P-90), dále modely VOS z pozdějších padesátých let a výrobce nezapomněl ani na Juniory.

SG (Gibson USA)

Na řadě jsou SG a opět divize Gibson USA. I zde je aplikován systém Min-ETune (Future Tribute a Tribute ’50, ’60 a ’70). Sérii Artist nově vévodí signature model Derek Trucks (s vibratem Lyre), až poté následuje Jeff Tweedy (se stranovým vibratem Maestro) a klasický model Angus Young (extra tenký krk, signature humbucker u kobylky a mechanika Kluson).

Divizí oblíbená série Tribute je vedle již uvedených doplněna řadou Special (mini humbuckery a P-90), celkovou nabídku pak doplňuje i Melody Maker s jedním snímačem 491T. Divize už nenabízí nástroje s úpravou Gothic, přece jenom tento sortiment byl úspěšný u jiných výrobců (třeba ESP).

SG (Gibson Custom)

U divize Custom jsou jednoznačnou novinkou signature modely Dickey Betts (snímače Custom Bucker) a dvoukrký EDS-1275 Don Felder Hotel California (mechanika Kluson, čtveřice snímačů Burst Bucker). Sem patří i Angus Young Standard se snímači Seymour Duncan Pearly Gates. Z řady Vintage pak stojí za zmínku SG Custom se třemi snímači a originálním systémem tremola Maestro.

I když obliba „esgéček“ je víceméně stálá, určitý pokles cen předeslal snahu firmy opětně nastartovat zájem veřejnosti i o tyto kytary, které jsou přece jen levnější než Les Pauly, ale mají obecně vzato stejně výrazný statut klasiky. Osobně mám tyto kytary rád, a to nejen pro hráčský komfort ve vyšších polohách.

ES

A nyní modely ES, nízkoluby a pololuby. Zde je pouze jedna divize, a to Custom, která v novinkách nabízí 1959 ES-175, neuvěřitelný nástroj, známý například od Stevea Howea (Yes), dále pak ES-330 s P-90 Dog Ear a limitovanou řadu B. B. King Lucille, což je vlastně 355 s Varitone switchem. Ze série Artist jsou novinkami Trini Lopez s jednostrannou hlavou a netypickými ozvučnicovými otvory a znovu se dostala na přetřes kytara Larry Carlton s klasickými HB ’57 Classic a mechanikou Schaller. Raritou je pak 50th Anniversary 1960 ES-335TD.

Divize Custom také nabízí větší množství klasických modelů klenutých lubových kytar, které jsou stále v módě a spolu s Les Pauly představují v počtu typů největší nabídku. Najdeme zde tedy většinu historií prověřených modelů, od Citation přes celou řadu L-5 (oválné zakončení dolního rohu) k Byrdlandu (ostré zakončení dolního rohu) třeba k L-4, kterou zpopularizoval Eddie Lang.

Flying V

U kytar Flying V se Gibson dělí opět na dvě divize, i když počtem modelů to neodpovídá. Nejnovějším počinem je zde signature kytara Grace Potter s hezkým vykládáním pickguardu, v nabídce je i model s tremolem Floyd Rose a Melody Maker se snímači Seymour Duncan HB-103.

V divizi Custom je novinkou signature model Kirk Hammett s aktivními snímači, jak jinak, EMG 81 a H, a 1959 Korina Flying V s původními tvary struníku.

Firebird

Zbývají nám ještě Firebirdy, kde divize Gibson USA uvedla Studio ‘’70s Tribute s  mini humbuckery AlNiCo a V 2010 s keramickými mini humbuckery a mechanikou Steinberger. Divize Custom pak nabídku doplňuje trojicí klasických reissue modelů, 1965 VII, 1965 V a 1964 III.

Resumé

V současnosti tedy firma pevně stojí na svých tradicích, vedle základní řady modelů se soustřeďuje i na méně solventní trh jak divizí Epiphone, tak i dalšími řadami (např. Faded) či rozvojem svých předchozích, nyní již jinak zacílených řad (např. Melody Maker, Junior, Special, Studio). Ve všech případech se jedná o kvalitu, každý model má svou nezaměnitelnou charakteristiku, divize Epiphone navíc přináší dostupnou kvalitu ve všech jejích záležitostech. V současné době se opět více rozjel zájem o nízkolubé nástroje, vůbec obecně o elektroakustické modely. Všeobecnou a vyváženou oblibu Les Paulů pak firma využila ke značnému rozšíření nabídky a posílení si svého renomé tradicionalistického přístupu, který tak dává na druhou stranu prostor pro některé „zkusmo-výstřelky“.

Fender

Ani Fender se nevyhnul některým slepým uličkám ve svém vývoji, ale nikdy nešlo o závažné změny v designu a tvaru kytar. Pomineme-li různé etapy vývoje včetně CBS éry a způsoby vyprofilování různých částí kytary včetně počtu šroubků, kamenů apod., firma vsadila na jednou už osvědčený a kytaristy jednoznačně podpořený design dvou hlavních typů, Stratocastera a Telecastera.

Stratocaster

U Stratocasterů je sérií poměrně hodně. U American Deluxe jde o pět modelů, kdy vedle klasického z olše a javorovým krkem a snímači řady Noiseless N3 Strat (velmi dobře se na ně hraje a vyřešily můj problém s šumem twang netwang) se jedná o verzi HSS (dle osazení, humbucker - singl - singl), V-Neck (dle tvaru krku) a Strat Ash, kdy je tělo vyrobeno z jasanu.

American Special jde podobnou cestou, tedy změn v osazení, kdy klasický, základní typ má trio singlů Texas Special a model HSS má první dva singly doplněny humbuckerem Atomic u kobylky. U série American Standard jde o totéž, klasika má trio SC Custom Shop Fat ’50s Strat a HSS má u kobylky Fender Diamondback HB. Celá řada American je pak doplněna sérií Vintage, která je tvořena modely ’56 (krk profile V, singly ’56 Vintage), ’59 (tvar krku D, singly ’59 Vintage) a ’65 (profil krku V, snímače singly ’65 Vintage Grey).

Již standardně je hodně rozšířená série Artist, signature kytary. Nebudeme je všechny rozebírat, pouze je zajímavé si je uvést stejně jako u Gibsonu - je zde krásný přehled osobností těchto kytar. V ohnisku zájmu je standardně nejvíc Eric Clapton a Jeff Beck, model Eric Johnson nabízí hned dvě varianty, patří sem Stevie Ray Vaughan (snímače Texas Special), John Mayer (snímače Big Dipper), Mark Knopfler, Yngwie Malmsteen se snímači Seymour Duncan, Dave Murray s osazením H/S/H, kdy oba humbuckingy jsou DiMarzio DP100, Jim Root se dvěma aktivními HB EMG, Robert Cray, Jimmie Vaughan se snímači Tex-Mex, Kenny Wayne Shepherd s customizovanými singly, Ritchie Blackmore (bez prostředního singlu, u krku Seymour Duncan SSL-4 s obrácenou polaritou a u kobylky Seymour Duncan Pound Flat SSL-4), Buddy Guy s typickou „otečkovanou“ úpravou a Wayne Kramer s osazením S/H/S, kdy prostřední humbucking je Seymour Duncan.

V sérii Blacktop, jejíž kytary jsou osazeny dvěma humbuckingy, je novinkou model H/S/H se singlem Tele Single-Coil uprostřed. U sérií Classic a Classic Player se firma pustila cestou jednotlivých desetiletí, takže zde najdeme dvě řady z padesátých let, dvě ze šedesátých a jednu ze sedmdesátých let, lišící se většinou tvarem krku a vintage singly.

Série Deluxe nabízí modely Power (H/S/S Tex-Mex), Players (S/S/S Noiseless Strat), Roadhouse (S/S/S Texas Special) a Lone Star (1 HB Seymour Duncan Pearly Gates a dva singly Texas Special).

Určitou novinkou je série Factory Special Run, kde nejnovějším přírůstkem je Lipstick Strat s rtěnkovými snímači. Zcela nová je i kategorie Fender Select, kde korpusy jsou olše a javorového topu a která je tvořena dvěma modely, kdy druhý je opět osazen humbuckingem u krku.

Vedle osamoceného modelu Modern Player firma nabízí ještě čtyři základní série. Vedle Pawn Shop, vycházející v úpravě z Telecasterů (model 51 je osazen H/S a model 72 dvěma HB), zaznamenala úspěch řada Road Worm, kdy všechny čtyři základní modely ’50s, ’60s, Player a HSS prošly úpravami povrchu, emulující značná opotřebení nástroje. Musím přiznat, nevypadá to špatně a pocit určitého zdání patiny to může vyvolat. Starší série Standard pak přinesla jednu novinku, která je opět jen v osazení (humbucking u kobylky), a celkovou nabídku firmy doplňuje u Stratocasterů řada Vintage Hot Rod, kdy modelu ’57 je u kobylky je DiMarzio Tone Zone.

U Telecasterů je také řada American, která se rozděluje na B-Bender s přelaďovačem struny h, Deluxe a Special a dvěma novinkami, nově definovanou sérií Standard (se singly Twisted a elektronikou No-Load) a Vintage, kdy modely opět kopírují kytary z určitých ročníků. Novinkami jsou tedy nástroje ’52, ’58 a ’64. Včetně levorukých kytar. Série Artist je i zde opět zrcadlem osobností Telecastera, i když zde nijak dlouhým. Jednou z posledních novinek je vedle modelů James Burton zařazení i signature nástroje J5 (John 5) se třemi humbuckingy a hlavou Stratocastera a kytara Chris Shiflett s dvěma humbuckingy a čtyřmi ovládáními Volume, Tone (a také s hlavou Stratocastera).

I Telecastery nabízejí sérii Blacktop s humbuckingy a vedle zajímavého modelu Cabronita se snímači Fidelitron, jak vyšitými z kytar Gretsch, je zde opět velká série Classic, která v sobě zahrnuje i řady Thinline a ’72 Deluxe s dvěma HB. Humbuckingy a čtyři knoflíky jak z Gibsonu má i většina modelů série Classic Player, kde novinkou je kytara Baja, která má dva singly Broadcaster a Twisted Tele.

Speciální tvar pickguardu mají hned na první pohled nápadný kytary série Custom, do řady Deluxe byla zařazena i kytara Acoustasonic Tele se systémem MIDI Fishman.

Sérii FSR, Factory Special Run obsahuje dvě novinky, Thinline s dvěma humbuckingy Wide Range a Thinline Super Deluxe. Řada Select je také novinkou, rozeznatelnou na první pohled tím, že dva modely nemají pickguard, třetí má krásně vyvedenou javorovou desku. Série Modern Player je novinkou firmy též, která je zastoupena kytarou Thinline Deluxe, osazenou dvěma P-90 (MP-90).

I u Telecasterů najdeme sérii Road Worm, ale ne v takovém množství modelů. V současnosti ji zastupuje kytara Road Worm Player s humbuckingem u krku.

Vedle sérií Special a Standard nejzákladnějších parametrů se poměrně rozšířila série Tele-bration, kdy do ní přibyly Mahogany Telecaster, Empress, Cabronita (se snímači Fidelitron) a ’62 s bloky na hmatníku. Nabídku pak opět završuje Vintage Hot-Rot s mini humbuckerem u krku.

U dalších modelů, které přece jenom nejsou tak rozšířené, se zaměříme jen na úplné novinky. U kytar Jaguar nabízí firma poměrně hodně novinek, mezi jinými Vintage ’65, Johnny Marr v sérii Artist (s přepínači zapojení snímačů), Kurt Cobain (DiMarzio DP100 a DP103 u krku), Blacktop 90 se snímači à la P-90, výroční model 50th Anniversary, dále Modern Player bez pickguardu a s P-90, Pawn Shop Jaguarillo s natočenými snímači a humbuckingem u kobylky a nízkolubem Thinline.

U série Jazzmaster pak najdeme jen jednu novinku, ’65 Vintage. U Mustangů pak firma nově uvedla signature nástroj Kurt Cobain.

Resumé

V současnosti si firma stále „hýčká“ svou pozici tradicionalisty a nebrání se nejrůznějším úpravám v osazení. Zde není tak typická jako Gibson, její singly přes určitou proslulost řad jako Texas nikdy nebyly tak významnou součástí produkce. Lace Sensory a zejména noiseless singly včetně osazení snímači Seymour Duncan a DiMarzio posunuly uplatnění těchto kytar i do dalších stylových oblastí. I přes některé způsoby osazení, mezi nimiž nechyběly a nechybí ani dvojice humbuckerů, se snaží držet se svého přístupu a již jednou historií prověřený model nijak urputně a za každou cenu neinovovat. A dlužno říci, že se jim to vede. Už způsob montáže, menší podíl ruční práce, méně vzácná dřeva (vše, prosím, ve srovnání s Gibsony, PRS apod. - nechci zde rozhodně nijak shazovat klasiku) a respektování historie přináší větší pokrytí trhu a méně rozevřené nůžky mezi standardními a vybranými modely. Což ještě víc doplňuje úloha divize Squier, i když méně výrazně než u Gibsonu Epiphone.

www:

www.gibson.com

www.fender.com

King se díky své povaze stihl roku 2006 rozhádat s širokým okolím, protože ho vytočila spolupráce Ricka Rubina, jejich producenta, na albu Metallicy. Zároveň označil Metallicu za potápějící se loď a zurážel další muzikanty včetně bubeníků, jako Joea Nuneza (Soulfly), Adriana Erlandssona (mj. i Cradle of Fifth) či Raymonda Herreru (např. Phobia) kvůli dobovým nejasnostem na postu bubeníka. Ostatně, celá kapela Slayer nikdy neměla daleko k, mírně řečeno, narušení vztahů všude kolem sebe. Stačí si vzpomenout na vzájemné nadávky, kterými se častovali se Sepulturou...

Po dvou dalších albech Christ Illusion a World Painted Blood, kde nezůstali svému jménu nic dlužni a z kterých dekadence a stálý hluboký a temný pesimismus tak čišel, že to po těch letech stálého vrčení a házení všeho do koše až unavovalo (skladby i znevažovaly události z 11. září, nemluvě o pohledu na náboženské otázky), se King zajímavě uvedl při hostování na Witchkrieg (2010, Century Media), páté studiové desce švédských thrashmetalových Witchery. Ostatně nebyl sám, vedle něj se na albu jako hosté podíleli např. Andy LaRocque (mj. King Diamond), Gary Holt (Exodus a live host u Slayer) či Lee Altus (Die Krrups) nebo Hank Shermann (Mercyful Fate) a další.

Zajímavé je i CD a DVD záznamu vystoupení Velké čtyřky thrashe, Slayer, Metallikc, Megadeth a Anthrax v Sofii, Bulharsku. Celý balík The Big Four: Live from Sofia, Bulgaria (2010, Warner Brothers) pěti CD a dvou DVD získal v USA dvojnásobnou platinu, kdy největší zásluhu na tom měla Metallica, a to nejen svým jménem.

Diskografie

Kerry King + Slayer:

Christ Illusion (2006, American)

World Painted Blood (2009, American)

The Vinyl Conflict (2010, American)

Muzikus 12/2003 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 26)

Muzikus 7/2005 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Muzikus 9/2009 - Co říkají hvězdy aneb 12 x 5 hvězdných rad (str. 38)

Kytarová legenda, vzešlá z mohutného proudu generace raných devadesátých let a dodnes pořád silně ovlivňující celé generace kytaristů, je nyní zcela ve víru ohlasů a propagace nového alba The Story of Light. Tato osobnost, která hrála po boku Franka Zappy, Whitesnake či Davida Lee Rotha, když pomineme hodně uznávané projekty G7, abychom jmenovali aspoň ty některé, nenechává od prvních tónů nic ladem - je to prostě nářez. Mimo jiných mi okamžitě utkvěla třeba Gravity Storm. Hodně syrovou desku zrealizoval spolu s Philipem Boylem (bg), Jeremym Colsonem (dr) a svým tour-kolegou, kytaristou Davem Weinerem. Na některé vokální vstupy si nejdříve musíte zvyknout, ale v celkovém kontextu tam skvěle zapadají.

„Bylo mi sedm let, když jsem poprvé slyšel West Side Story (1957, Original Broadway Cast Recording) a vlastně už od prvního poslechu mi to učarovalo. Když se jenom zamyslíte nad celkovým pojetím té desky, tak vám nemůže ujít, že je tam tolik hudebního materiálu, že je v podstatě nevyčerpatelný. Slyšel jsem to už x krát, ale pořád tam člověk objevuje něco dalšího, pořád ten poslech baví. Není ani divu - kdo by také mohl soutěžit s Bernsteinem a také Sondheimem, jehož texty jsou úžasné... Album má vlastně takový svůj vlastní svět, jde z něj velké množství energie, je tam plno citu, teatrálnosti a vlastní techniky hry - tohle uměli jen velcí mistři klasiky. A tím je v podstatě řečeno všechno.