Letem kytarovým světem - Elektrické kytary D’Angelico a Zemaitis

Po delší době jsme zde opět s naší exkurzí do světa kytarových firem. A tentokrát jsme zvolili docela extrémní polohy, co se aspoň vzájemného srovnání produkce týče. V každém případě se nám ale tak krásně prodlouží ona už docela dlouhá řada firem, které nám kytaristům dělají radost. No ne?

Takže na jaké značky se podíváme dnes? Jedna z nich má dlouhou historii a soustřeďuje se na široké spektrum lubových, pololubových a nízkolubových kytar, druhá je čistě ve znamení masivů. Jedna z nich se v designu drží klasiky, druhá se pustila cestou výrazně vlastní. Jedna z nich má několik typů tvaru korpusu, všechny samozřejmě klasických tvarů, druhá použila vlastně jenom jeden tvar, navíc ještě typicky upravený. Celkem dobrá hádanka, ne? Tak ještě napovíme: První z nich je americká firma, druhá vznikla v Japonsku. A víte, co mají obě společného? Hodně velká, ba přímo největší jména kytarového světa, která na jejich modely hrála.

Takže se budeme držet ustáleného a osvědčeného modelu představení obou firem. Navíc opět mohu posloužit osobním dojmem, protože od obou firem jsem měl (po jedné) jejich kytary v rukách. Takže o které firmy půjde? O vymazlené (a také hrozně drahé) krásky značky D’Angelico a o nepřehlédnutelné a hojně využívané načinčané holky ze stáje Zemaitis.

D’Angelico

Roku 1932 si John D’Angelico otevřel svůj první obchod na Kenmare Street, manhattanské čtvrti Lower East Side. To mu bylo dvacet sedm let a měl za sebou učednická léta, kdy se v podstatě už od svých devíti let učil u svého strýce Raphaela Cianiho, odborníka a stavitele, tvůrce houslí, mandolín a kytar s rovným víkem. Právě zde se seznámil s výrobou  klenutých korpusů, které se později staly základem jeho nabídky. Do své smrti roku 1964 postavil na 1164 nástrojů. V jeho odkazu pak pokračoval další legendární stavitel, který se u něj učil, James D’Aquisto.

Značka sama začala zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech chátrat. Až roku 1999 koupili její ochrannou známku Brenden Cohen (nyní prezident společnosti), Steve Pisani (vedoucí prodeje) a podnikatel v nápojích John Ferollito. Ovšem trvalo ještě více než deset let, než roku 2011 bylo oficiálně ohlášeno znovunastartování této kdysi slavné značky. Dlužno uznat, že naštěstí nedošlo k nějakým nešetrným úpravám původní myšlenky, která stavěla na vysokém podílu ruční práce, výběru toho nejkvalitnějšího dřeva a úzkostlivém zpracování, včetně držení se tradičních modelů. Před zahájením výroby byly totiž původní modely velmi pečlivě zrentgenovány a nascanovány a trvalo přes rok a půl, než došlo k realizaci výroby prvního nástroje. Ovšem už během tří let měla značka na 125 zastoupení v USA a přes 200 prodejců po světě.

Stačí pak dodat, že Eric Clapton pro své turné roku 2014 požádal firmu o postavení vlastní kytary na základě řady Style B.

Firma dnes nabízí čtyři základní série, z nich nás zajímají dvě, Standard a Master Builder.

Série Standard, celkově uvozená označením EX, vychází vesměs z klasických tvarů, pro které se obecně vžil všeobjímací název „Gibsonka“. Vlajkovými modely jsou zde například EX-175, celolubová kytara s instalovaným tremolem Bigsby. Kytara má příjemně úzký profil krku. Tělo, spodní deska a luby jsou z javoru, vrchní deska a víko jsou smrkové. Kobylka je z palisandru, krk je ze dvou částí javoru s centrblokem z ořechu. Hmatník je palisandrový a kytara je osazena dvěma retro humbuckery.

Model EX-DC evokuje řady ES u Gibsona, EX-SS je v podstatě nejmenší celolub firmy, EX-DH s menším tělem přímo navazuje na původní modely této značky a EX-59 je vlastně replikou originálních modelů Johna D’Angelica z roku 1959. Kytara je navíc osazena dvěma P-90. Řadu uzavírá EX-Style B, kytara s jedním snímačem u krku a bez výřezu, a klasika EXL-1, také s jedním snímačem, výřezem a floating kobylkou.

Pro celou řadu je typický mj. třívrstvý krk (javor, ořech, javor), modely Deluxe mají oproti Standardu osazení snímači Seymour Duncan, u modelu 175 je šesticestný přepínač.

Série Master Builder nabízí šest krásných modelů. Pro značku zcela typický Teardrop New Yorker s charakteristickým tvarem těla s ebenovou kobylkou a ebenovým hmatníkem, nízkolub NY-SS s jedním výřezem, celolubovou New Yorker, postavenou dle původních výkresů zakladatele firmy s kobylkou a hmatníkem z ebenu a dvouvýřezovou NY-DC, nízkolubovou krásku s kobylkou tune-o-matic a ebenovým hmatníkem. Celou sérii uzavírá opět model Style B, celolubový nástroj bez výřezu, postavený dle prvních modelů z roku 1936, a 1942 Excel, nástroj dle výkresů z roku 1942 (jeden z těch, které byly přesně změřeny a oscanovány).

Spojovacím článkem všech modelů této řady je, mimo jiné, časté použití ebenu pro kobylku a hmatník a mechanika Grover.

Zemaitis

Antanus Casimere Zemaitis se narodil roku 1935 v Londýně. Už jako malé dítě si rád něco stavěl; modely letadel, ale také i jízdní kola podle vlastních nápadů apod. Roku 1950, už jako mladý kytarista, nebyl spokojen s nabídkou hudebních nástrojů, a tak si prostě řekl, že si zkusí vyrobit kytaru podle vlastního gusta. Zajímavé bylo, že to prostě fungovalo, a protože často hrál v klubech po boku různých známých muzikantů, začalo se o jeho kytarách víc mluvit. Zemaitis začal experimentovat s přidáváním kovových částí s ryteckými pracemi na povrchu, nejrůznějším vykládáním, a vše aplikoval na v podstatě jeden typ tvaru těla, podobný Les Paulovi, ale v menších rozměrech a s výraznějšími křivkami.

Po smrti zakladatele firmy roku 2002 se jeho rodina rozhodla pokračovat v tradici a přesunula sídlo do Tokia.

Zemaitis dnes nabízí dle původních návrhů čtyři výjimečné série. Klasikou je Metal Front, kde kytary mají přední desku z kovu, pokrytou rytinami. Řada CSMF je z mahagonu s ebenovým hmatníkem a snímači DiMarzio, řada MF je z mahagonu také, ale hmatník je palisandrový a snímače jsou firemní.

Velmi efektní je série Pearl Front, kdy na vrchní straně těla není kov, ale vykládání perletí po celém povrchu. Nabízené modely se liší v úpravě vykládání.

Série Superior je trochu obsažnější. Výrobce zde ponechává větší část povrchu přední strany korpusu in natura, tedy dřevěnou, a zdobení se soustřeďuje až na výjimky jen na lemování hran. Z klasického designu pak vyčnívá model SUA-300S Diamond BK, který je osazen třemi snímači D Slim, má tři knoflíky (volume, tone, tone), pěticestný přepínač a miniswitch.

Série Z pak vypadá nejklasičtěji, protože výrobce upustil od jiných materiálů a ponechal dřevo tam, kde má být. Z této série pak naprosto unikátně vystupuje model ZTJ-Rose NT, kdy do mahagonového těla je vsazen sendvič javor-palisandr. Totéž na zadní části korpusu. Modely ZTA jsou osazeny snímači P-90, řada Z-24 má hmatník s 24 pražci, kytary řady ZTA mají nejblíže svým designem ke klasice, ke Gibsonům Les Paulům.

Měl jsem v rukách tři kytary z této stáje. Jedna z nich byla ZTA-200 se snímači P-90. Ta mi moc nesedla, její zvuk byl hodně plochý. Něco jiného byly dvě ZTA. Jedna měla původní snímače, u druhé si můj žák vyměnil oba za Seymour Duncany. Ten model s původními snímači měl hodně jasný výraz, ve spojení s Marshallem dost ukřičený, ale tak typicky a zvláštně, že to působilo hodně sympaticky. V kapele se ten zvuk vždy hodně prosadil a v celkovém „hluku“ byl najednou výrazně čitelný, a to i ve výškách. Druhý model se Seymoury mi ovšem sedl okamžitě - ovšem tato hodnocení jsou čistě osobní, protože Gibsony ve spojení se snímači Seymour Duncan opravdu můžu...

Dodejme ještě, že Zemaitis vyrábějí i akustiky, a ty poznáte na první pohled, protože tvar ozvučnicového otvoru mají vždy ve tvaru srdce.

www:

www.dangelicoguitars.com

www.zemaitisguitar.com