Letem kytarovým světem - To byl ten rok 1975 aneb Konec starých zlatých časů

Je málo takových okamžiků ve vývoji rockového fenoménu, kdy se vývoj posune skokově někam úplně jinam, kdy se dosud předvídaná křivka cest jednotlivých kapel, stylů a celkového obrazu hudby změní, a to hodně výrazně.

Když pomineme elektrifikaci blues, explozi rock and rollu a zcela jednoznačný nástup a význam šedesátých let, což řadíme do změn hudby jako takové, tak v rámci rocku najdeme jen několik málo takových momentů. Některé participují na rozvoji hudby v předcházejícím období (to je třeba přelom šedesátých a sedmdesátých let), některé tyjí z vyhasínajících postupů minulosti (nástup HM a let osmdesátých), některé využívají vzniklý prázdný prostor (grunge přelomu let osmdesátých a devadesátých), ale v celkových změnách již naplno etablované rockové hudby neexistuje v její historii silnější okamžik změny než období kolem magického roku 1975. Do starého světa, který dosáhl vrcholu uměleckého, autorského i interpretačního narazil se zničující silou divoký punk-meteor a rockoví dinosauři najednou měli problém. Ale jak jednou prohlásil Nick Mason, bubeník Pink Floyd: „Já vím, nechceme, aby naši zeměkouli obývali dinosauři, ale je zatraceně dobré pár exemplářů nechat přežít.“

Pojďme se tedy na tento okamžik podívat blíže a doplňme si tak v rámci série článků Rockové styly mozaiku obecných povědomostí o rockové muzice. A tentokrát nepůjde o jeden styl, ale o období. I když se to stylů vlastně týká.

Rok 1975. To tedy bylo něco. V Praze se tehdy otevřel obchodní dům Máj, v televizi měl premiéru seriál Chalupáři s Jiřím Sovákem a Josefem Kemrem, v Mostě se došlo k unikátnímu přesunu gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, Miloš Forman uvedl film Přelet nad kukaččím hnízdem a počet našich obyvatel se rozrůstal tehdy ještě přirozenou cestou, ne přistěhovalectvím. K Marsu odstartovala americká sonda Viking 2, k Venuši zase sovětská Veněra 9, Synkopy 61 vydali EP Formule 1, ABBA přišla se dvěma hity Fernando a SOS a divák odcházel z kina otřesen, protože tehdy zrovna šly Čelisti Stevena Spielberga.

Ale jak to vypadalo na rockové scéně? Co bylo tehdy na vrcholu?

Období první poloviny sedmdesátých let obecně zařazujeme do širšího kontextu zlatého období rozvoje rockové hudby. To, co se vytvořilo v šedesátých letech a prošlo nějakým vývojem, nastartovalo neuvěřitelnou smršť autorské, interpretační, žánrové, stylové, instrumentální, textové a výrazové invence na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, dodnes nepřekonanou, a vycizelovalo tyto kategorie do vrcholné fáze jejich projevu až do obecného etablování rockového fenoménu jako takového v tom nejširším kontextu hudební kultury vůbec.

Vedle skupin, vzniklých na přelomu obou dekád, které se staly mnohdy zakladateli určujících stylů rocku, došlo k nastavení a prvnímu zafixování hodnot vývoje šedesátých let a navíc nastala další vlna vzniku souborů inspirovaných tímto vývojem, vycházejících ze stejných hudebních kořenů a navíc využívajících již zavedeného postavení rockové hudby. A to včetně nejnosnějších stylů, hard rocku a art rocku, stylů, které se staly nejvýrazněji určujícími synonymy rockové hudby. Tento fakt má zásadní vliv na náš článek.

Hudbu v té době charakterizovala rozsáhlá bohatost forem a jejich tříbení.

V hard rocku se rozvíjela se úloha riffu, do zvuku skupin se začaly přidávat i další nástroje, mezi nimiž výrazně dominoval klavír a flétna. Americký hard rock se silně inspiroval britskými představiteli tohoto směru a vytvořil si vlastní tvář, kde převládla na jedné straně přehlednost písňových struktur a na straně druhé sklon k teatrálnějšímu vystupování. V rámci tohoto stylu se rozvíjí dvě jeho výrazné vývojové větve, pomp rock a glam rock, narůstá úloha refrénu a jeho zpěvnosti, do hard rocku se dostávají i komplikovanější struktury skladeb, více se zapojuje akustická kytara, razantní, tvrdé a rychlé pasáže jsou mnohdy doplňovány někdy až jazzrockovými hudebními vložkami atd.

Artrockové soubory dotahují do dokonalosti formy svých svit a využívají stále více možnosti orchestrálních aranžmá. Navíc tyto soubory nastavují zcela nový obraz pojetí rockového koncertu, kdy je k hudební části přidán i výtvarný projev, zastoupený zejména prudce se rozvíjející světelnou a efektovou show, či někdy i projevem divadelním (raní Genesis). Od psychedelických představ, inspirujících se v oblastech prožívání drogových výletů a odrážejících se v různých přelévajících se barevných plochách, promítaných za skupinu na plochu, přes uvedení prvních, tzv. reálných efektů (kouř, oheň, sníh...) až po propracovaná vizuálně vycizelovaná představení, zahrnující i vystoupení statistů v maskách, často kuriózně pojatých kostýmech a realizaci úprav samotného pódia (stoupající části jeviště, výtahy, kulaté části pódií otáčející se vzájemně proti sobě atd.). Nemluvě samozřejmě o stále mohutnější světelné aparatuře, vzrůstající armádě doprovodného personálu a celkové výbavě na turné.

Instrumentální virtuozita patří mezi nejdůležitější a nejmarkantnější znaky tohoto období vývoje. Virtuózní ovládnutí nástroje je zde přivedeno do takové dokonalosti, že se hovoří o tzv. druhém zlatém období vývoje - a to nejen elektrické kytary, i když je to zde nejnápadnější, ale i ostatních nástrojů. Kytaristé se vedle techniky hry a z předcházejícího období i určitého tlaku na stylovost hry soustřeďují na kvalitu tónu, rozvolňují svůj feeling a jejich výkony získávají na dotaženosti jak z hlediska celkového výrazu, tak i z hlediska jednotlivých osobností tohoto nástroje. Ostatní nástroje postupují podle podobného schématu, jako je tomu u kytary.

U hard rocku a u některých artrockových souborů se uceluje struktura skladby. I když zde existuje řada souborů, mající ve svém výrazu delší kompozice, stále častěji se objevuje pevnější vazba na ucelenost hudební myšlenky, a to po všech stránkách, rytmické, harmonické a melodické. Sóla se vedle běžné součásti skladby stávají kromě zpěvu vrcholem skladby. Patří sem i dotažená snaha o hutné vyznění skladeb a kompaktnost zvuku celé skupiny.

V hard rocku dochází k vrcholnému využití struktury blues, rhythm and blues a boogie, je zkoumána ze všech možných stran a u některých souborů dochází, po rozevlátějších stylových výletech, k určitému návratu do základů této hudby.

Tohle všechno, pojato námi pouze elementárně, vytvořilo obrovskou kulturní vrstvu, která ale svým nárůstem, kdy kapely začaly vystupovat na velkých stadiónech, přesouvaly se v několika desítkách kamiónů a o koncert se staralo několik stovek lidí, se začala vzdalovat návštěvníkům koncertů.

Zanícení obdivovatelé velkých dinosaurů, jak začaly být nazývány kapely typu Led Zeppelin, Pink Floyd, Deep Purple, EL & P či třeba Yes stále zavilejším hudebním tiskem, si cestu na ty stadióny našli. Navíc byli okouzleni celou tou atmosférou koncertu a předpokládali postavení svých oblíbenců na této úrovni. Podobně na tom byly i soubory, které vzešly z těchto stylů, dále je rozvinuly a během první poloviny sedmdesátých let se dokázaly také nesmazatelně vepsat do rockových análů. Mnohdy měly tyto skupiny i lepší pozici, protože jednak byly nové, začínaly na menších pódiích, měly tedy blíže k fanouškům a byl zde ještě prostor na vlastní tvář.

Nové tváře hard rocku jsou zde zastoupeny vlnou skupin jako Thin Lizzy, Nazareth, Sweet, UFO, Aerosmith, BTO, Montrose, Bad Company, Kiss, AC/DC, Rush, Rainbow a dalšími, z nichž zejména kapely Thin Lizzy a Rainbow vyjadřují další mezník ve vývoji stylu a postavení kytary. Thin Lizzy stavějí na revolučním odkazu spolupráce dvou kytar u Wishbone Ash a definují dvojici kytar ze zorného úhlu vztahu doprovod - sólo jako zcela svébytné nástroje (tento odkaz dále rozvíjejí jižani a později se stává nosným kamenem první vlny HM v 80. letech) a Rainbow dotahují do dokonalosti sólovou linku v hard rocku, a to jak po stránce techniky hry, tak i ve vztahu k tónu a skladbě.

Art rock sice nezůstává stranou, ale výrazněji než hard rock začíná ztrácet. Poprvé v jeho historii dochází k tomu, že se kapely začínají až na výjimky trochu opakovat a vykrádají samy sebe. Zaznamenáváme také první známky orientace k přímočařejším skladbám, nastávají první rozpady a přesuny muzikantů. Ovšem jak kdo. King Crimson už neexistují, Yes se celkem dobře vyrovnávají se ztrátou Wakemana, ten slaví úspěchy se svými verneovskými motivy. Pink Floyd jedou dál s neztenčenou silou, ale Genesis začínají trochu zvolňovat. Na scéně se objevují nová jména, jako elektroničtí Kraftwerk či tématičtí Alan Parsons Project. Alba jsou vyrovnaná, můžeme hovořit o setrvalém stavu, ale na světovou hudební scénu se již začínají drát velmi bezprostřední a agresivní hudební změny.

Také blues rock přináší nová jména, i když ne už tak výrazně (Rory Gallagher), na chvíli se v centru pozornosti ocitá i jazz rock (Mahavishnu Orchestra), snažící se do sebe vstřebat komerčnější pojetí, rockový střední proud, či chcete-li rocková písnička, se také usazuje (J. J. Cale, Eagles), chystaná změna-nezměna nezajímá probouzející se pomp rock (Electric Light Orchestra, Styx, Queen), na jihu USA se rozvíjí southern rock, který se v budoucnosti stane i jakýmsi trezorem „standardního“ rocku (Atlanta Rhythm Section, Lynyrd Skynyrd) a první krůčky se učí dělat budoucí hvězdy heavy metalu (Judas Priest, Krokus). Zcela svébytnou tvorbu pak přinášejí Blue Öyster Cult, kytaru trochu potlačující Manfred Mann’s Earth Band, do alternativnějších vod směřující Roxy Music s Bryanem Ferrym atd.

A dál?

Jenže nic převratného se zase nedělo, žádná bomba, nic, vše se ubíralo předpokládaným směrem. Velké skupiny se pomalu dostaly do pozice oficiálního establishmentu, čili do pozice, proti které často ve svých počátcích když už ne brojily, tak ji aspoň ignorovaly.

Ale co ti úplně noví, nastupující fanoušci hudby? Kdo se jich ptal na jejich problémy? [Nikoho přece nezajímali!]

Připadala jim spletitá poezie textů artrockových vizí odrazem jejich každodenních problémů tehdejší sociální a světové hospodářské krize? [Ne!]

Nezdálo se jim, že muzikanti na vzdálených pódiích měli zrovna tak daleko k jejich způsobu života, jak daleko byli od nich při koncertě? [Ano!]

Navíc i hudebně? [To zcela!]

A co nová generace muzikantů? Jak hezky řekl jeden z protagonistů rychle stoupající lávy sopouchem hudebních dějin, noví kytaristé nechtěli léta cvičit, aby uměli hrát jako Ritchie Blackmore, ale chtěli se postavit na pódium hned, teď, tady a vykřičet, ne, vyřvat, svoje myšlenky do stejně smýšlejícího publika. [Přesně!]

A tak to za dveřmi rockového vakua začalo pořádně vřít. Smršť se přihnala se jménem [punk]. Nový, velmi výbojný styl v sobě zahrnoval nejen okázalou neformálnost (ze začátku nehranou) a odpor vůči již zavedeným kapelám (viz důvody uvedené výše), ale i anarchismus a další formy společenské vzpoury. Hudebně se vyžíval v prvotní agresivitě projevu a při veškeré úctě ke Stranglers a podobným technicky vyzrálým představitelům i v programové jednoduchosti hry. (Někdy ani nešlo o postoj, ale o to, že víc onen muzikant neuměl či jednoduše nepotřeboval.) I když v USA byla situace (zejména hudební) trochu jiná, punk jako sociální postoj a punk rock jako hudební styl smetl svým nástupem řadu uznávaných hodnot. A najednou bylo všechno jinak.

Dobová hudební scéna byla nastupující generací odvržena jako sterilní, vyumělkovaný a managementem a gramofonovými společnostmi řízený byznys. Noví muzikanti a jejich obecenstvo chtěli více reality, chtěli mít před sebou generačně i názorově bližšího souputníka, chtěli mít svou muziku v oblíbeném klubu či v hospodě, kam o víkendu či po práci ve všední den zašli, a ne stát na mamutích stadionech a v nehybném davu zírat na monstrózní pódia... Zejména anglická scéna tak najednou musela čelit názorům typu: no future, sere mne všechno kolem mě, nechci nad ničím přemýšlet, chci se ze všeho vyřvat, důležitej je právě tento okamžik, a ne to, co bude zítra...

Světová scéna se otřásá nástupem Sex Pistols, tzv. Beatles punku, jejichž o dva roky později realizované album Never Mind the Bollocks - Here’s The Sex Pistols působí v podstatě jako programové prohlášení. Celá punková scéna se tak přes některé dřívější albové pokusy pořádně odpíchla od svého počátku a ostatní hudební svět ji byl přinucen brát velmi vážně.

Přicházejí technicky vyzrálí Stranglers, syroví Vibrators, později úspěšní Adverts, stále významnější Damned, levicoví Clash a třeba X-Ray Spex se saxofonem.

Punk se velice rychle vyvíjí vlastním směrem a určitým paradoxem se stává fakt, že mnohé čelné kapely tohoto úvodního uragánu se velmi brzy ocitají přesně v úloze těch, které původně svou tvorbou negovali. Sami se tak stávají nástrojem opovržení pro nové styly (hardcore, Oi...), kterým se v jejich pohledu předchozí klasický punk přetavil do pouhé pózy a programových hlášek.

V každém případě svým nástupem uvedl v chod lavinu změn. Dostal mj. hudbu opět do klubů a tím jí vrátil zpět k bezprostřednímu kontaktu s publikem. Dostal do popředí nenucený projev, svázaný často s pohledy na sociální problematiku a reálný život. Z hlediska kytary se jde na samý kořen hry, hledisko doprovodu se stává určujícím a raketově vzrůstá úloha krátké písničky. Muzikanti jsou nerozeznatelní od publika, odmítání čehokoli, co by zavánělo standardem, je aspoň v počátku předpokládané. Takovýto skok v hodnotách, pokud pomineme samotný vznik rocku, se se srovnatelnou silou odehrál jen několikrát, kdy punk a grunge patří k těm nejsilnějším.

A co přišlo potom?

Punk sice rozboural všechno kolem sebe, ale v podstatě jako meteor zničil rychle sám sebe. Další, jakkoli kvalitní, skupiny jako Buzzcocks, Wire atd. a rychle vznikající substyly včetně anarcho punku a prolet punku již byly záležitostí, která přišla „až po“.

Klasický rock utrpěl ve svém postavení velké šrámy, revoluci přežili jen nemnozí a řada z nich se pokusila buď pozměnit svůj styl či se utáhnout do ústraní. Velká jména přežívají díky svým koncertům, a i když stále existují či nově vznikají skupiny pokračující v odkazu první poloviny sedmdesátých let, zavedený pohled na rockovou scénu je rozbitý. Punk ovšem dostal do hudby řadu pozitiv, stejně jako když vichřice vyčistí zatuchlý vzduch. Navíc zapříčinil další lavinu změn.

Ta nejzásadnější nastala celkem brzy po odeznění první vlny punku. Noví muzikanti se sice nechtěli vracet do světa klasického rocku, ale rychle si uvědomili, že punk, jakkoli halasně proklamující své názory, rozhodně nevyřešil otázku, co dál. Nestačilo už jen kritizovat, musela se i ukázat cesta.

A tak se nejdříve po vyloženě hudební (instrumentální i kompoziční) a v těsném závěsu i po textové stránce začíná objevovat řada skupin a interpretů, kteří svou tvorbou odlehčují zarputilou složku punkové revolty a znovu upozorňují na základní složky hudby jako takové. Tím se na scénu dostává New Wave se zvonící, většinou čistou kytarou a postupnou rozevlátostí forem skladby.

Ovšem ta část publika a hlavně muzikantů, kteří se nespokojili s tímto v mnoha případech sterilním zvukem a chtěli opět nechat naplno promluvit rockovou kytaru na trochu jiném základě, než na jakém vyrostli velikáni hard rocku 60. a 70. let, si vzala odkaz konce první poloviny sedmdesátých let. Doplnili ho naléhavostí burácející rytmiky, zařazením častých ostinát, výraznými riffy s vyhrávkami harmonických intervalů, oprášili, navodili a dovedli do dokonalosti řadu kytarových technik včetně tappingu a hammer-on a pull-off, opět uvedli souhru dvou a více kytaristů a rozvinuli písničky do složitějších a delších hudebních celků. Nastoupil heavy metal a vládl s jistotou první polovině osmdesátých let.

A zase, než opět převládly změny, než se dostal svým rozvrstveným škatulkováním do jednotící uniformity výrazu bez akceptace dalšího vývoje ze strany fanoušků a než se nejenom vrátili reformovaní matadoři z minulých desetiletí, ale zejména než opět nastoupil grunge. A zase se to začalo točit jinak, než se předpokládalo...

Daron Malakian

System of a Down si roku 2006 dali přestávku (i tak se to dá říci) a jednotliví členové se pustili po vlastní ose. Zpěvák Serj Tankian vydal svůj sólový debut Elect the Dead, který se setkal s příznivým ohlasem fanoušků i kritiků, baskytarista a multiinstrumentalista Shavo Odadjian zahájil svou producentskou činnost i na poli hudebních videí a Malakian spolu s bubeníkem Johnem Dolmayanem spustili projekt Scars on Broadway. Předpovědí založení nové skupiny byla již roku 2003 realizace demo nahrávky Ghetto Blaster Rehearsals v sestavě Malakian, Greg Kelso (rg), Odadjan, Casey Chaos (voc) a Zach Hill (dr). Na tuto akci pak roku 2007 Malakian navázal a spolu s Dolmayanem, Dannym Shamounem (key) a Dominicem Cifarellim (bg) rozjeli kapelu Scars on Broadway.

Zajímavé bylo, že Malakian velmi brzy přestal tomuto novému projektu, respektive této sestavě, věřit a již během roku oznámil, že mu připadá, jako by do vystoupení kapela nedávala srdce. Nové album, které v této době vyšlo, také leccos napovídalo - v podstatě ho natočil sám Malakian (všechny party mimo bicích) spolu s Dolmayanem. Kapela se tedy rozpadla, ale roku 2010 Malakian ohlásil reunion (to vždycky zabere) a v pětici, kdy původní sestavu doplnil Franky Perez (rg), znovu vyrazil na turné. O dva roky později pak došlo k další personální změně, kdy Perez odešel a bubeníka Dolmayana nahradil Jules Pampena. To už ale byli System of a Down již přes rok opět spolu dohromady, takže o té doby Malakian působí v obou kapelách. Řada fanoušků si ale není moc jistá, který projekt u něj převažuje...

Diskografie:

1. Daron Malakian + Scars on Broadway

Scars on Broadway (2008, Interscope)

2. Daron Malakian + System of a Down

Bundle (2011, kompilace, Columbia)

Muzikus 5/2005 - Letem kytarovým světem - Nová síla? (str. 56, miniprofil)

Muzikus 11/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, not, diskografie)

Adam Dutkiewicz je nejvíce znám jako člen massachusettských kapel Times of Grace, Aftershock a samozřejmě zejména metalcoreových Killswitch Engage, jejichž prozatím poslední deska, Disarm the Descent, se zatím z celého jejich katalogu umisťuje nejlépe. Určitou zajímavostí je, že v Killswitch Engage od jejich založení do roku 2002 působil jako bubeník. Poté se stal sólovým kytaristou této nadupané kapely a spolu s dalším kytaristou Joelem Stroetzelem zároveň i její hlavní osobností. Dostal se tak do pomyslného „klubu změn“, kdy muzikant změní svůj nástroj, a to hodně výrazně, přímo fatálně (ne pouze ve studiu či v rámci multiinstrumentality). Stačí si vzpomenout na Davea Grohla...

Mimochodem, Dutkiewicz, tento původem Polák, je jeden z budoucích horkých kandidátů na samostatné uvedení v našem seriálu Kytaroví velikáni.