Cože? Co to je AOR? Nějaká zkratka pro výuku či nový obor jako Academy of Rock nebo označení sbírky plesnivých evergreenů, něco jako Absolutely Obsolete Records?
Ne přátelé, ano to, ani to. Myslím, že ti, co znají tvorbu třeba Foreigner či třeba Journey, dobře vědí, co mám na mysli. Ano, je to rock pro dospělé, Adult Oriented Rock. A jistě se mnou souhlasíte, že nálepka umírněnosti, která bývá tomuto substylu občas přiřazována, mu určitě nikdy moc neseděla.
Vymezení pojmu - nejdříve obecně
Určit, co je rock pro dospělé (budeme raději používat onu zkratku AOR), a co ne, je už jen z hlediska věkového vymezení značně ošemetné. Věkového? Ano! AOR totiž býval dobově určován mj. i tak, že se jeho tvorba orientovala na starší generace posluchačů. No starší... Obecně byli za takové považováni fanoušci starší dvaceti pětadvaceti a více let. Ovšem přiznejme si, tohle je z dnešního pohledu opravdu hodně zavádějící. Pro nás, co máme už trilobita na zádech (možná, že lepší zařazení by bylo: generace, pamatující vinylové singly a pásky Scotch „patnáctky“), by to znamenalo, že AOR je vlastně celá scéna toho, co posloucháme rádi...
Co to znamená? Nic jiného, než to, co tvrdím v řadě svých článků. Totiž že velká část rockové hudby, a rockové kultury obecně, je konečně vnímána jako neodmyslitelná součást kulturního vývoje druhé poloviny dvacátého století. Pojďme ale (raději) od současného pohledu k oněm letům, kdy toto pravidlo mohlo, zdůrazňuji, mohlo, do jisté míry platit. Tolik za prvé.
Kdy že se to odehrálo?
Za druhé si tento substyl zařaďme časově. Z hlediska vývoje rocku se totiž jedná o logickou část změn v chápání rockové muziky. Uvědomme si, kdy tento žánr naplno propukl: V polovině sedmdesátých let, přesněji řečeno jeho vrchol vidíme v období konce sedmdesátých a začátku let osmdesátých.
Ve zkratce - hlavní odnože rockové hudby, hard rock a art rock, začínají až na výjimky vykrádat samy sebe a do vzniklého prostoru plnou sebezničující silou vpadá punková revolta. Ta zbortí všechno kolem sebe, nakonec i sama sebe, a hudební scéna je rozkolísána. Stávající pilíře, které se drží (zejména koncertně), nestačí zaplnit vzniklý prostor a na těchto základech vzniklá nová vlna konce sedmdesátých let rychle přestává uspokojovat stárnoucí posluchačskou základnu, která vyrostla na muzice předělu šedesátých a sedmdesátých let. Řada velkých kapel se v polovině sedmdesátých let rozpadá či se drasticky mění jejich obsazení - tak třeba v hard rocku končí Deep Purple, od Black Sabbath odchází Ozzy Osbourne, končí i druhé převtělení Free, u Uriah Heep jsou velké personální změny a ohlas na jejich alba klesá, v art rocku od Yes mizí Ian Anderson a Rick Wakeman, King Crimson si dávají přestávku, EL & P to také vzdávají.
A tak kam se měl stárnoucí fanoušek vrtnout? Znovu do rebelie nových, jakkoli úspěšných, kapel navazujících více či méně na své vzory? To už byl věkově jinde. A právě do této mezery se velice úspěšně vměstnala řada skupin, označovaná jako AOR.
Tento substyl se naplno rozvinul právě v období druhé poloviny sedmdesátých let a dokázal se prosazovat i první roky následného desetiletí díky velké a v podstatě stálé fanouškovské základně. Jeho vliv byl v osmdesátkách razantně přehlušen dusající heavy metlou, a když se mohl na konci toho desetiletí probrat z určitého přežívání, byl opět zatlačen okatým civilismem propuknuvšího grunge. Po odeznění jeho syrové vlny a nastartování jeho variací pak ale opět AOR narazil na obrovskou vlnu zájmu o interprety konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, kteří se tehdy dali dohromady. Vytrvalost představitelů tohoto stylu ale přece jen přinesla své ovoce, protože během devadesátých let se zájem o typické soubory AOR pomalu, ale jistě vracel, navíc začínají vznikat i další kapely tohoto směru (např. finští Brother Firetribe s Emppuem Vuorinenem z Nightwish, Place Vendome s Michaelem Kiskem z Helloween, Pride of Lions kytaristy Jima Peterika ze Survivors, trochu i Nighingale se svým albem Alive Again...)
A co to vlastně AOR byl?
Pojďme si AOR ještě - za třetí - vymezit po hudební a stylové stránce. Dělicí čára tvorby těchto kapel není příliš zřetelná, takže nelze, až na výjimky, všechny námi dále jmenované interprety a skupiny jednoznačně zařadit po celou dobu jejich existence právě do této škatulky. Přesto zde ale určitá vodítka jsou. Tvorba těchto skupin se opírala o razantnost hard rocku (včetně úlohy sólové kytary) a vzletnost art rocku (instrumentace). S tím, že byla výrazně akcentována orientace na skladbu a její ucelenost (i přes občasné artrockové delší výlevy), melodiku, silný refrén a velmi pečlivou produkci. Ta, i když halila zvuk těchto kapel do trochu naleštěného hávu, nepřevládla nad razantním tahem interpretace jednotlivých skupin, kde byly v řadě případů hodně znát hardrockové kořeny jejích protagonistů.
V žádném případě se tedy nejednalo hraničně o glam, nešlo ale ani o pomp rock, byť řada souborů se díky vývoji své tvorby o zařazení k AOR otřela. Soubory jako Boston, Asia či Saga byly svým feelingem, pojetím skladby, instrumentací a celkovým vyzněním typickými představiteli spíše pomp rocku než tohoto substylu. Nešlo ani o pop rock, jehož základ tkvěl někde jinde (pozor, uvažujeme stále o době poloviny sedmdesátých let).
Jak už jsme uvedli, jedním z výrazných znaků AOR byl i důraz na refrén, jehož podíl na struktuře skladby vzhledem k její délce byl větší. Což také přineslo i důraznější průnik do rádií. Typickými byly i harmonizované vokály, dobře se prosadily i klávesy a syntezátory. Z aranžmá se vytratila nahodilost, produkce byla přesná jako stroj, větší důraz se kladl na vyváženost a usazení jednotlivých nástrojů v celkovém soundu kapely. Což ovšem, až na určité výjimky, přineslo i určitou svázanost sólových jízd, kde na improvizaci moc velký prostor nezbyl (což ovšem u vrcholného art rocku nalézáme ostatně také).
A ještě poznámka - nezaměňovat tento styl se stejnou zkratkou, kdy AOR znamená Album-Oriented Rock. Jde o tvorbu, která je zcela orientovaná na rádiový formát skladeb.
Tak a nyní si přibližme představitele rocku pro dospělé.
Hlavní představitelé
Zcela nepochybnou klasikou námi vyčleněného období je AOR trojka Foreigner, Journey a Toto. ¨
I když Journey vznikli dříve, jsou to právě Foreigner kytaristy Micka Jonese, kteří charakterizovali pravidla AOR a dovedli tento subžánr do velice úspěšných výšin. Navíc jde o kapelu, která dokázala přestát všechny možné stylové proměny hudebního světa a trvá, a to úspěšně, dodnes.
Foreigner vznikli roku 1976, kdy u zrodu stál Mick Jones (g), Ian McDonald (g, key, z King Crimson) a zpěvák Lou Gramm. V jejích řadách se vystřídala hezká řádka vynikajících muzikantů, mezi nimiž nechyběl Rick Wills (bg, Small Faces, Bad Company), bubeníci Jason Bonham (syn Johna Bonhama), Brian Tichy (Whitesnake, Ozzy Osbourne, Velvet Revolver...), Denny Carmassi (Montrose, Coverdale-Page...) a další řada slavných jmen. Jejich první tři alba, Foreigner, Double Vision a Head Games, posbírala v USA několikanásobnou platinu, celosvětového úspěchu pak dosáhli opět multiplatinovým fenomenálním albem 4 s obrovskými hity Juke Box Hero a Waiting for a Girl Like You. To už duněla osmdesátá léta, a přesto i další alba se dokázala platinově prosadit. Devadesátá léta jim albově nepřála, ale kapela si to vynahradila svými koncerty. V čemž pokračuje i v současnosti, s tím že Can’t Slow Down si vede nepoměrně lépe než její dva předchůdci.
Journey vznikli roku 1973, kdy se dali dohromady Neal Schon (g) a Greg Rolie (key, oba od Carlose Santany) a obklopili se dalšími muzikanty. Jejich první desky sice nelámaly rekordy, ale to se změnilo albem Infinity, kdy jeho trojnásobnou platinu obdržela i další alba, Evolution a Departure. Obrovský celosvětový úspěch ale zaznamenali deskou Escape, která získala více plati, než „čtyřka“ Foreigner. Také to bylo na začátku osmdesátých let a Journey také dokázali toto období zdárně, multiplatinově, překlenout. I když si Trial by Fire vedlo hodně dobře, dalším albem, které opět vrátilo Journey do hry, bylo až Revelation z roku 2008.
Třetí do sestavy, Toto, se jako protřelí studioví muzikanti dali dohromady již v plném rozpuku AOR, roku 1977. Rychle ale vyrovnali náskok svých souputníků a hned první dvě alba byla platinová. Zvláště hardrockové Hydra se jim hodně povedlo. Albem IV (v USA třikrát platina) dobyli světové ankety a obecně si špatně nevedla ani následující tři alba. Pokles prodeje na americkém trhu byl ale značný, kapela se začala prosazovat spíše v jiných zemích. Od poloviny devadesátých let se z hlediska alb jejich situace ještě zhoršila, kapela si ale celkem dobře vede zejména na severu Evropy.
Zakládající trio, Steve Lukather (g), David Paich (key) a Steve Porcaro (key, synth), dodnes dokáže výrazně oslovit své fanoušky. Mimochodem, Lukatherova kytara je v mnohém velmi inspirativní, a to i po stránce zvuku (poslechněte si jeho třeba sólové album Candyman).
Další představitelé
Dodat tvář tomuto stylu dokázali v určitém období např. REO Speedwagon klávesisty Neala Doughtyho, a to obdobím mezi silnými alby You Can Tune a Piano, but You Can’t Tuna Fish a Wheels Are Turnin‘. Z oblasti pomp rocku do tohoto hájemství dokázali nahlédnout Styx, zejména albem Paradise Theater, díky změně stylu sem bývají řazeni i dříve bluesoví, poté k vodám vkusného pop rocku směřující Fleetwood Mac. Jejich album Rumours, patřící mezi deset nejprodávanějších alb historie, obletělo doslova celý svět. Obecně je v tomto období ovšem řadíme jinam, mezi oblast soft rocku a rockové písničky.
K další významným představitelům patří ze sedmdesátých let určitě Babys zpěváka a baskytaristy Johna Waita a dvěma povedenými alby Broken Heart a Head First. Kapela nepřežila začátek osmdesátých let.
Časově na ně navázali kanadští Loverboy, kteří dokázali svůj melodický AOR platinově prosazovat až do poloviny osmdesátek. Skupina působí dodnes, ale její alba již moc neoslovují.
V devadesátých letech nesli prapor stylu neochvějně i některé nové tváře, z nichž nejvýraznějšími byli jistě Bad English, superskupina složená z členů Journey a Babys. Debutové album získalo platinu, dvojka se jim propadla a kapela zanikla. Podstatně déle se drželi (a trochu i stále drží) Hootie & the Blowfish, z jejichž megaúspěšného CD Cracked Rear View (16x platina v USA) úspěšně tyla i další dvě alba.
Představitelů ne tak úspěšných bychom našli ještě dost a dost (mezi jinými třeba soubory Ambrosia s albem Life Beyond L.A. nebo Magnum kytaristy Tonyho Clarkina). Ale to bychom ty hranice AOR ještě více znejasnili. A to si nezaslouží jak ti z nás, co jsou starý jak kopaný uhlí, tak i ti, co s údivem zjišťují, že před Kurtem Cobainem a Britney Spears nebyli jenom ti staroušky stále omílaní Beatles...
Osudové album 49
Sean Ono Lennon
Sean Ono Lennon, potomek Johna Lennona, má za sebou již rozsáhlou hudební dráhu. Vedle svých sólových alb a činnosti své formace The Ghost of a Saber Tooth Tiger spolupracoval s Albertem Hammondem Jr., kytaristou ze Strokes, japonsko-americkými Cibo Matto, podílel se na deskách své matky, napsal hudbu k avantgardním filmům a uvedl se i jako producent (patrně nejznámější prací je jeho koprodukce Primitive od Soulfly) a zahrál si i v řadě filmů, samozřejmě i dokumentárních snímků. Je docela zajímavé sledovat jeho hudební cestu - nutí to člověka přemýšlet, jaká osobnost v něm jako umělci převládá. Avantgardní hrátky jsou mu jednoznačně vlastní, vyhýbání se establishmentu také a je to možno chápat i několika způsoby.
Jeho kapela The Ghost of a Saber Tooth Tiger je založena na jeho spolupráci (a vztahu) s multiinstrumentalistkou Charlottou Kemp Muhl. Po albu Acoustic Session, natočeném v domácím studiu a velmi dobře hodnoceném odbornou kritikou, vydala dvojice koncertní album Carotte Blue, které bylo v podstatě založeno na repertoáru z předchozí desky, převedeném do elektrické a hlavně živé podoby. Následné Midnight Sun pak ještě více zamířilo k „plugged“.
„Bylo mi asi tak patnáct šestnáct let, když jsem poprvé slyšel The Inner Mounting Flame (1971, Columbia) od Mahavishnu Orchestra, a to opravdu změnilo můj život. K McLaughlinovi a jeho kytaře jsem se dostal přes Bitches Brew, album Milese Davise. Tam každý track říká, to je John McLaughlin. The Inner Mounting Flame mi ukázala, jak je možné kytaru pojmout absolutně free. Preferuji tuto desku třeba před dalšími, jako Birds of Fire nebo Apocalypse, které produkoval George Martin, už jenom z toho důvodu, že Inner Mounting Flame je bezprostřední, syrové a vlastně bez producentského zásahu. Tohle slyšet, to je zážitek.“
