Úvodní slova do značné míry vystihují Tonyho Rombolu, zakládajícího a spolu se zpěvákem Sullym Ernou určujícího člena fanoušky obdivovaných a kritiky ceněných bostonských Godsmack, kapely, která je dnes řazena k nejpřednějším jménům současné metalové scény a pro svou neoddiskutovatelnou instrumentální šíři i poměrně širší stylový záběr patří k elitě HM vůbec, a je díky tomu velmi dobře přijímána i fanoušky hard 0n heavy. Rombola zde vlastně osvětlil přímočarost svých riffů, které, a to je jednoznačný fakt, už při prvním poslechu zalezou pod kůži.
Ve srovnání třeba s Disturbed (abychom využili našich článků a vytvořili si určitou kontinuitu - viz Dan Donegan v Muzikusu č. 7/2007) nejde přímo o tak masivní a všeobecné oslovení rockového publika jako celku, ale Godsmack právě na rozdíl od Doneganovy kapely dokázali daleko lépe využít svého skladatelského potenciálu. Když už jsme u toho srovnání (a připomínám, že jde jen o srovnání postavení kapel a jejich kytaristů z obecného hlediska), Donegan si sice svou technikou hry a osobitým feelingem vydobyl většího postavení v kytarovém světě, ale Rombola dokáže vytvořit okamžiky, kdy mu, obrazně řečeno, velmi schopně šlape na paty: "Říkalo se, že sóla už vyšla z módy. Cha cha! My jsme je přivedli zpátky!"
Obě dvě kapely po svých veleúspěšných debutech na svou "pecku", která by potvrdila úspěch jejich nástupu, teprve čekají. Ten Thousand Fists předeslal Disturbed širší a stylově vyzrálejší základ k plánovanému letošnímu CD, o totéž se velmi kvalitně pokusili i Godsmack svým akustickým EP The Other Side a "prozatím" jednoplatinovým IV.
Právě Tony Rombola je pak oním členem, díky němuž si tvorbu Godsmack mohou v pohodě poslechnout nejen fanoušci alternativních subžánrů metalové scény, ale i posluchači ne zcela tak úzce vyhraněných stylů. Tento jeden z nejvýraznějších současných představitelů stáje Gibson vyrostl na tvorbě klasických rockových skupin a osobností, a v jeho přístupu ke kytaře to aspoň z hlediska současných kytaristů za posledních deset let je znát.
Tony Rombola se narodil 24. listopadu 1964 v Norwoodu v Maine. Už v mladším školním věku začal poslouchat rockovou muziku, a když mu bylo kolem deseti let, zcela ho uchvátili Black Sabbath: "Tony Iommi měl na mě zpočátku ten největší vliv. Vlastně to, že jsem se rozhodl naučit se na kytaru, přišlo při poslechu desek Black Sabbath." Jejich debutové album, Black Sabbath, bylo také úplně první deskou, kterou si Tony ještě jako školák koupil.
"...jedině esgéčko..."
Je tedy samozřejmé, že první elektrickou kytarou, kterou si pořídil, byla kopie Gibsonu SG: "A musela být červená, jako měl Iommi. Stála mě sedmdesát devět dolarů." Rombola tak zde položil základy svého hledání nástroje, můžeme-li to tak vyjádřit, na způsobu, který se stal v dalších letech pro něj hodně typický. Značné procento kytaristů si totiž pořídí svůj první nástroj co nejpodobnější kytaře, na kterou hraje jejich idol. Po nějakém čase buď u značky svého vzoru zůstanou, nebo časem, po získání určitých zkušeností, přejdou k jiným firmám. Nebo zůstanou u tohoto zvyku a vybírají si postupem doby vždy ten nástroj, na který hraje zrovna jimi preferovaný kytarista. A Tony patří právě mezi tuto, ve srovnání s ostatními muzikanty ovšem daleko menší, skupinu kytaristů.
Na značku oné první kytary si nevzpomíná, totéž platí i o prvním kombu: "Musel jsem si ho vypůjčit od kamarádů. Až později jsem dostal takové malé "šidítko", kde nebylo nic jiného, než vypínač on/off."
Iommi a ti druzí
Rombola se tedy v jedenácti letech začal učit na kytaru, a to podle poslechu desek Black Sabbath: "Vždycky jsem si vybral to, co se mi líbilo. A cvičil jsem to tak dlouho, až jsem nad tím nemusel přemýšlet. Nikdy jsem nechodil k nějakému učiteli, nebral jsem žádné hodiny."
Velmi rychle objevil i další kytaristy, kteří ho zaujali do té míry, že se je snažil dostat do rukou také. Z celé řady jmen pak v interview nejvíce uvádí Jimiho Hendrixe a Jimmyho Page: "Jak jsem se postupně na hmatníku orientoval čím dál více, začaly mě oslovovat i další kapely. A myslím si, že právě tohle nevyhýbání se dalším stylům je právě to, co každého muzikanta obohatí. Když se mě dneska zeptají, co bych poradil mladým začínajícím kytaristům, tak říkám dvě věci. Za prvé co nejvíc cvičit a hrát s kapelou a za další naslouchat i ostatním žánrům. Jenom blázen by se omezil pouze na jeden styl. Čím více nejrůznějším druhům hudby nasloucháš, čím více poznáš kytaristů, tím víc rosteš jako muzikant."
Rombola se tak postupem doby dostal k dalším velkým osobnostem kytary, kdy ho hodně oslovili Joe Satriani, Steve Vai a pak zejména mistři bluesrockové kytary, jako Stevie Ray Vaughan a Gary Moore.
Cover, cover, cover...
To už byl Tony ovšem členem místních kapel, základem jejichž repertoáru byly, většinou výhradně, převzaté věci. Ze všech těchto více či méně dočasných sdružení se v regionálním měřítku stala nejznámější kapela The Crushed Tomatoes: "Hrál jsem všechno. Trochu funky, starej klasickej rock, současný hity, metalovej nátěr..." Dlužno k jeho dobru uznat, že tomuto svému zvyku poslouchat a občas si i zahrát něco jiného zůstal věren dodnes: "Poslouchám opravdu leccos, hlavně když cítím, že je tam dobrá kytara. Na jedné straně třeba Steely Dan, na straně druhé Randy Rhoads s Ozzym Osbournem, líbí se mi Michael Schenker, Eddie Van Halen, miluju Led Zeppelin. Rád si poslechnu i současné kapely, neuzavírám se před nimi, ale raději mám tuhle klasiku, protože to je vítaný osvěžení od toho, co děláme. Výjimkou jsou třeba Tool, kteří zní naprosto fantasticky, výborní jsou po této stránce i Sevendust, neuvěřitelná energie sálala z Pantery. Ale co bych zařadil ke své klasice, to jsou určitě Stone Temple Pilots, které považuji za takové novodobé Led Zeppelin, a pak Alice in Chains."
"...už jsem se viděl někde v lesích..."
Léta ubíhala, Rombola hrál v řadě nejrůznějších skupin, ale pořád se nic nedělo. A pak přišel rok 1995. Tehdy Sully Erna (* 7. 2. 1968), bývalý bubeník, se rozhodl, že úplně od základů postaví novou kapelu, kde by zkusil být frontmanem. Spolu s baskytaristou Robbiem Merrillem (* 13. 6. 1963) vystřídali několik dalších členů a nakonec se skupina aspoň na čas usadila s bubeníkem Joem D`arcem (ranou sestavou se mihl i pozdější člen Tommy Stewart) a kytaristou Lee Richardsem. V tomto složení začali obrážet klubové scény v Lawrence a Salemu, ale brzo bylo jasné, že narůstajícímu tempu koncertů a plánovaným ambicím Erny a Merrilla zbývající členové stačit nebudou. A tak zhruba v polovině roku 1997 přicházejí noví dva členové, Tommy Stewart a Tony Rombola: "Sice jsem byl už předtím v různých kapelách, ale tohle bylo něco nového. Šli jsme do toho hlava nehlava a cítil jsem, že to je ono, že se tím uživím. Jinak jsem se už viděl někde v lesích New Hampshire, jak kácím stromy, kousne mě nějakej moskyt, a já budu mimo."
Godsmack
Nově vzniklá skupina přijala jméno Godsmack, a když se po letech novináři ptali, jak k němu přišli, není-li to vlastně ukradený název skladby Alice in Chains God Smack z Dirt, tak se rozvířila debata, která se v podstatě až dodnes občas někde objeví. Všeobecným faktem zůstává, že Erna byl touto skladbou jednoznačně inspirován. Neoddiskutovatelný vliv Alice in Chains je znát i na více příkladech, mezi něž patří kupříkladu podobné logo, nápad zrealizovat akusticky laděné album, snaha o podobný zvuk prvních dvou alb atd. Přesto jednou Erna prohlásil, že: "Když jsme přemýšleli o jménu, tak jsem si zrovna dělal legraci z někoho, kdo měl zrovna na rtu opar. Nevím, kdo to byl. Druhej den jsem přišel a měl jsem opar taky a zkušebnou zaznělo - to je boží trest." (godsmack, ve velmi volném překladu) Baskytarista Merrill se s vysvětlením nikdy moc nepáral: "Ten název jsme od Alice in Chains ukradli."
Cesta ke startu
V té době měli Godsmack za sebou již několik úspěšných nahrávek včetně prvního alba, All Wound Up, které natočili během pouhých tří dnů a za vzhledem k době vzniku neuvěřitelných dva tisíce šest set dolarů. Deska se prodávala od fanouška k fanouškovi, a od chvíle, kdy ji dostal do rukou Rocko, známý bostonský DJ rádia WAAF, se začala karta hodně rychle obracet: "Většinou jsme předtím prodali tak padesát desek za měsíc," vzpomíná na tu dobu Erna. "Ale poté, co se začala vysílat na WAAF, vyhoupli jsme se na víc než tisíc kusů za týden!"
Nosná skladba alba, Keep Away, se brzy vyhoupla na číslo 1 v žebříčku stanice, díky čemuž se deska dostala do řetězce obchodů Newbury Comics. A potom, co Godsmack vypustili další hit, Whatever si v létě 1998 kapely všiml label Republic, vlivná pobočka společnosti Universal Records. A už to jelo, jelo, jelo...
Platina v USA neboli milión prodaných desek, to celé krát pět
S již nastálo usazeným Stewartem za bicí soupravou se původní materiál debutového alba přemíchal, změnila se obálka desky a výsledek byl uveden novým labelem pod názvem Godsmack. Nemalá část fanoušků bere právě toto CD za pravý debut kapely, zejména vzhledem k dalším, už jenom po stránce zvuku velmi vyrovnaným deskám.
Skupina vyjela na samostatné turné, během něhož se silně zvýšil prodej alb a začal rychle růst počet fanoušků. Tomu také odpovídaly změny koncertů na turné, které, původně nastavené na menší sály, se začaly odehrávat v stále větších a větších prostorách. Když pak Godsmack na sebe v období přelomu let 1999 a 2000 upozornili na festivalech Ozzfest a Woodstock a jeli poté jako support turné s Black Sabbath, není divu, že fanoušci začali skupovat debut jako diví. Album dosáhlo na hranici pětinásobné platiny, což nemohlo znamenat nic jiného, než jít znova do studia a vytvořit jeho následovníka.
Probuzení
I když se následné album Awake umístilo v anketě Billboard vzhledem k debutu lépe (5. místo), nedosáhlo takových výšin jako jeho předchůdce. Tedy aspoň z hlediska počtu prodaných kusů. Osobně považuji toto album za vyzrálejší počin zejména z hlediska skladby. Na pěti věcech se autorsky podílí i Tony, skladby většinou vznikaly během rozsáhlého turné po Evropě a Americe, Vampires byla dokonce nominována na cenu Grammy v kategorii Nejlepší rockový instrumentální výkon.
Na pultech dolů, v anketách nahoru
Ještě před nahráváním třetí desky došlo k výměně na postu bubeníka, kdy Stewarta nahradil Shannon Larkin (* 24. 4. 1963), dlouholetý Ernyho kamarád a člen sestav Wratchild America, Souls at Zero, Ugly Kid Joe a dalších. Faceless, v pořadí již třetí řádné CD kapely, se tentokrát umístilo na samé špici ankety Billboard, ale jeho prodej byl ještě menší než u "dvojky". Deska se velmi příjemně poslouchá, jednoznačnými taháky jsou úvodní Straight Out of Line, která byla také nominována na Grammy v kategorii Nejlepší hardrockový výkon, dále Changes a zcela jistě i I Stand Alone. Nicméně klesající zájem fanoušků i tyto nesporné úspěchy zastínit nemohly. A tak se skupina odhodlala ke kroku, který sice není v rockových vodách tak úplně vzácný a výjimečný, ale v oblasti představitelů soudobého výrazu HM, ke kterým bývají Godsmack obecně přiřazováni, je přece jenom něčím méně obvyklým. Jejich akustické EP The Other Side mohlo některým fanouškům vyrazit dech, ale na druhé stránce skvěle poukázalo na instrumentální vyzrálost kapely. Celý pokus ale nakonec vyšel jen jako "splnění si přání", kdy si kapela prostě a jednoduše sedla a natočila svoje věci nově, akusticky. Tři ze sedmi skladeb jsou zcela nové, Running Blind, Touché (s bývalým původním kytaristou Richardsem) a Voices, skladba Asleep je v podstatě předělávka Awake.
Že by odraz ode dna...?
O dva roky později vyšlé album IV (podobnost s číslováním alb jejich oblíbených Led Zeppelin je samozřejmě čistě náhodná, jakékoli analogii se členové brání) ale už opět zaznamenalo zvýšený zájem (1. místo v Billboardu), a to nejen kvůli úspěchu pilotního singlu Speak. Na albu je znát větší spolupráce všech členů skupiny, sám Rombola je podepsán jako spoluautor hned pod pěti skladbami, a jeho kytara se stala spolu s Ernovým zpěvem jednoznačnou ozdobou všech jedenácti věcí. Vliv všech jejich základních vzorů, z nichž nejvíce vždy vyčnívali Alice in Chains, je zde zpracován do jejich vlastního, nyní již vyzrálého soundu, který tuto desku, aspoň pro mě osobně, spolu s Awake činí tím nejlepším, co z Godsmack vzešlo. K desetiletému výročí plánovaný box všech alb, doplněný o live záznam z Las Vegas z roku 2004 a také DVD, kde se jednotliví členové vyjadřují mimo jiné ke každé desce, by mohlo tuto kapelu na její cestě jen popostrčit. Některé hlasy ale tvrdí, že takto reagují skupiny, které nemají již co nabídnout. Někteří také říkají, že CD box bude takovým zhodnocením minulého období a že pak může dojít kvůli názorovým rozdílům k rozkolu, občas také prokmitnou řeči, že...
Kytary
Než se Tony soustředil na Gibsony Les Pauly, vystřídal celou řadu jiných značek. K jejich výběru ho nejvíce vždy inspiroval kytarista, kterého si vždy v určitém období oblíbil: "Vždycky záleželo na tom, koho jsem zrovna poslouchal. To bylo pro mě takový vodítko. Takže jsem měl řadu fenderů stratocasterů, hrál jsem na ibanezy, oblíbil jsem si kramery a tak. Jednu dobu jsem byl blázen do Eddieho Van Halena, takže jsem si samozřejmě koupil kramera. Když jsem obdivoval Steveho Vaie, pořídil jsem si ibaneze a tak to šlo dál. Vždycky jsem se domníval, že už nemůže existovat lepší volba nástroje, než na co jsem zrovna hrál. Ale jak jsme začali víc a víc vystupovat, tak jsem se nakonec dostal k vysněným les paulům. Vždycky jsem je měl rád, Led Zeppelin patří k mým favoritům. Ale když jsem začínal, byly pro mne hrozně drahý."
Ze všech gibsonů si Rombola postupem času nejvíce oblíbil modely Custom a Standard, v roce 2000 k nim přidal řadu Gothic, již na Awake použil i další lespauly, jako modely Studio či jím hodně vychvalovaný Joe Perry Signature model.
Action (výšku strun) má nastavenou trochu výš: "Musím cítit tu možnost vytáhnout tón ze strun a potom s ním pracovat. To při nízkém action moc nejde." Struník nemá pevně dosedlý na tělu kytary, ale je o trochu povytažený: "Sice jsem hodně slyšel o tom, že nadoraz přitažený struník dává více sustainu, ale když jsem to zkoušel, tak se mi to tohle tvrzení moc nezdá. Posunul jsem to jen o kousek výš, a je to lepší z mnoha hledisek, mimo jiné i pro menší úhel strun přes kameny na kobylce, a tím pádem i menší náchylnost k jejich zpřetrhání. Navíc jsem slyšel něco i o tom, že má člověk tak lepší pocit při tvorbě tónu..."
Rombola má kytary přeladěné, a to dvěma způsoby. Běžně má standardní ladění podladěné o tón, tzn.: D- G, C, f, a, d, často také používá o tón podladěné dropped-D ladění (to v podstatě znamená předchozí způsob s podladěnou strunou E o další tón), neboli: C-, G, C, f, a, d (můžeme slyšet ve většině skladeb kupříkladu na Awake). Pro první způsob podladění užívá sady strun GHS Boomers o síle .010-.054, pro podladěné dropped-D jde o stejnou značku o síle .011-.046.
V současné době u něj vedle gibsonů nalezneme i další kytary, jako McNaught, akustiky Ovation, Takamine a další.
Aparáty
I když stejně jako u kytar byl výběr aparátů podmiňován zrovna oblíbeným kytaristou, neproběhly zde tak široké a časté změny. Poměrně dlouhou dobu byl (a občas zase je) Rombola fixován na značku Mesa/Boogie, a to zejména na half stacky (později full stacky) s hlavami řad Dual a Triple Rectifier. Rád jejich zvuk, zvláště ve studiu, kombinuje s dalšími aparáty - na již zmiňovaném Awake to bylo například kombo Fender Bullet: "Les Paul a Mesa/Boogie, to je základ mého zvuku. A když jsem na něj navrstvil jako kontrast zvuk z tohohle malýho fendera, chlupatý a ostrý, tak to dohromady udělalo tu hradbu zvuku, jaká je na tomhle CD."
Vedle Mesa/Boogie se poslední dobou zaměřil na značku Splawn a Diezel.
Efekty
Z celé řady nejrůznějších efektů, které si Rombola stihl vyzkoušet (při jejich výběru hrála osobnost zrovna oblíbeného kytaristy také svou roli), se nakonec ustálil na několika hlavních zařízeních. Především to jsou krabičky Boss Noise Gate, Digital Delay (používá jak DD-2 a DD-3, tak i nejposlednější modely) a Super Phaser. Na pódiu u něj najdeme i další řadu efektových zařízení, a to od firmy Dunlop, mezi něž patří Tremolo, Uni-Vibe a Rotovibe. Po vyzkoušení několika "kvákadel" dává už dlouhou dobu přednost pedálu Jim Dunlop Crybaby, nevyhýbá se (zejména ve studiu) i možnostem, které nabízejí nejsoučasnější zařízení včetně multiefektů a modelerů. V Mistakes použil třeba reverb, který "vytáhl" z Line 6 POD...
Přes určité, určitým obdobím vždy vymezené experimenty má ve zvyku všechny své efektové jednotky zapojovat a řídit přes centrální switcher: "Zásadně jsem už nehodlal dlouho přemýšlet, jak jednotlivé efekty dát za sebou a jak je mezi sebou prodrátovat. Toho jsem si užil ažaž, když jsme začínali. Pořád jenom samé přepínání, zkusit si zahrát, jak to zní, zase to předělat, zase si zahrát... K tomu to neustálé zlobení s délkou jednotlivých kabelů mezi krabicemi... A stejně, nakonec na něco sice přijdete, celkem se vám to zdá dobrý, ale po týdnu je zase všechno jinak a celé to začíná nanovo. Takhle mám všechno zapojené do GCX, switche, kde si můžu snadno navolit pořadí zapojených efektů, vytvořit si banky pro určité skladby..."
Nejoblíbenější Tonyho desky aneb Co by si s sebou vzal na pustý ostrov
Black Sabbath - Black Sabbath, Led Zeppelin - Led Zeppelin II, Physical Graffiti, Joe Satriani - Surfing with the Alien a UFO - Lights Out
Nejoblíbenější Tonyho riffy aneb Co by si na tom ostrově určitě zahrál
Led Zeppelin: Communication Breakdown, Heartbreaker a Whole Lotta Love
Steve Vai: For the Love of God
UFO: Rock Bottom
Joe Satriani: Surfing with the Alien
Diskografie
Tony Rombola + Godsmack:
1) řadová, profilová alba
All Wound Up (1997, remasterováno a vydáno později s několika dalšími skladbami jako stejnojmenný debut, Godsmack, Uptown)
Godsmack (1998, remasterovaný materiál All Wound Up s bonusy, 22. místo ankety Billboard, pětinásobná platina, Republic/Universal)
Awake (2000, 5. místo ankety Billboard, dvojnásobná platina, Uptown/Universal)
Faceless (2003, 1. místo ankety Billboard, platina, Universal)
The Other Side (2004, spíše EP, akustické album, 5. místo ankety Billboard, zlato, Universal)
IV (2006, 1. místo ankety Billboard, platina, Republic/Universal)
2) DVD + videa (výběr):
Smack This! (2002, Universal)
Live (2001)
Changes (2004, Zoe)
3) soundtracky, kde ještě můžeme slyšet Godsmack a Tonyho Rombolu (výběr):
Scream 3 (2000, Time Bomb), Mission: Impossible 2 (2000, Goin` Down), The Scorpion King (2002, I Stand Alone) atd.
4) účasti na projektech:
- festival Woodstock 1999 - Woodstock 1999 (1999)
- albový projekt Nativity In Black, Vol. 2: A Tribute to Black Sabbath (2000)
- albový projekt Kerrang: Life is Loud (2001)
5) rarity:
Rockin` the Corps (2005, i na DVD, tematicky zaměřená kompilace pro síly US Navy, vedle Godsmack s Awake, I Stand Alone a Whatever obsahuje Kiss, Destiny`s Child, Richieho Samboru, Teda Nugenta s Cat Scratch Fever a Stranglehold atd.)
Povytažený struník?
Měkčí pocit zejména pro levou, hmatníkovou ruku je při povytaženém struníku realitou. Nejlépe tento rozdíl vycítíte, když si zkusíte prostřídat takto upraveného Les Paula (nebo SG či prostě kytaru s typovou úpravou kobylky a struníku a la tune-o-matic/stopbar, prostě s možností upravit výškově náběh strun, aniž by tyto byly ukotveny skrz korpus) a třeba Fendera Telecastera, kde jdou struny, v podstatě zalomené v pravém úhlu, skrz tělo. Při co nejpodobněji nastavitelných a ovlivnitelných parametrech (síla a typ strun, action, ladění) je rozdíl markantní. Samozřejmě, je sice třeba vzít v úvahu i řadu dalších záležitostí, nelze srovnávat, obrazně řečeno, hrušky a jablka, (můžeme zde jmenovat namátkou třeba typ pražců, tvar krku, úhel hlavy nástroje, samotné vedení strun, menzura, radius atd., nemluvě o filozofii každé značky a nástroje), ale pravdou je, že to tak platí. Koneckonců, stačí si opravdu jenom pohrát se struníkem a výsledek je znát.
Dále také obecně platí, že v tomto případě menší úhel zahnutí strun přinese do barvy zvuku více středních a nižších frekvencí a naopak méně výšek.
