Kytaroví velikáni - Susan Tedeschi

„Skloubit dohromady několik rolí - musím být manželka, máma, skladatelka, zpěvačka, kytaristka... Už jenom zajistit hlídání, abychom mohli vyjet na turné. A taky najít čas po celodenním shonu, abych mohla cvičit na kytaru...“

(Susan Tedeschi a její odpověď na otázku, co vnímá v současné době jako nejobtížnější, Blues Guitar, 2015)

Krása ke kráse. Tak to má být. Spojení žena-kytara-blues, blues rock funguje velmi dobře a nemusí jít jen o současné interpretky. Můžeme zde jmenovat celou plejádu jmen - od Memphis Minnie přes Debbie Davies a velice úspěšnou Bonnie Raitt právě po Susan Tedeschi, dnešního hosta, pokud to tak můžeme říci, našeho článku.

Tato již pětkrát na cenu Grammy nominovaná kráska má za sebou nejen hodně hostování, live i studiových počinů a vlastních sólových projektů, ale podařilo se jí na sebe výrazně upozornit i jako člence seskupení Tedeschi Trucks Band, což je výrazná bluesrocková kapela, kterou dala dohromady se svým manželem, Derekem Trucksem. Právě s tímto? ptáte se, s tím kytaristou od Allman Brothers Bandu? Ano. Vzali se roku 2001 a prolnuli v tomto projektu členy i feeling seskupení obou dvou svých sólových kapel, Derek Trucks Bandu a Susan Tedeschi Bandu. Výsledkem je mj. i cena Grammy, první místo v kategorii Nejlepší bluesové album za rok 2011, kterým se stalo Revelator. A osobní dojem? Poslouchá se naprosto úžasně...

Susan Tedeschi

Susan Tedeschi se narodila 9. listopadu 1970 v Bostonu, v Massachusetts a vyrostla v Norwellu. Její rodina, pocházející z Itálie, vlastní řetězec potravinových obchodů, Tedeschi Food Shops a supermarketů. Veřejně vystoupila už jako šestiletá, kdy si jako záskok zazpívala v místním muzikálu. Velký vliv na její další směřování měla obrovská sbírka vinylů jejího otce, kdy jako dítě preferovala nahrávky takových bluesmanů, jako Lightin’ Hopkins či třeba Mississippi John Hurt. Jako katolička se dostala i do kostelního sboru, kde ji uchvátily gospely. Obecně blues a soul se jí dostalo hodně pod kůži, takže už ve třinácti letech založila svou první kapelu The Smokin’ Section.

Po ukončení norwellské střední začala navštěvovat univerzitu v Berklee, kde také zpívala ve sboru, zaměřeném na gospely. Na řadu přišly i místní přehlídky a soutěže, jako například Spirit of Boston a když na univerzitě absolvovala s titulem bakalář hudby, doslova se ponořila do bostonského hudebního života, kdy se začala stále častěji objevovat na bluesových sessionech.

Susan Tedeschi Band

Na počátku devadesátých let kolem sebe vytváří kapelu, kdy jí sekundují bubeník Tom Hambridge a kytaristka Adrianne Hayes, se kterou na místních klubových scénách působí už předtím. Sestava není nijak pevná, ale Tedeschi je rozhodnuta jít tvrdě za svým cílem. U místního labelu Oarfin podepisuje smlouvu na debutové album, které natáčí již ve složení Tedeschi, Hayes, Jim Lamond (bg), Mike Aiello (dr) a Annie Raines na foukačku. Ohlas to nemělo nijak zvláštní, ale k nahrávkám se dostal Richard Rosenblatt a zařídil podpis lepší smlouvy s indie labelem Tone-Cool Records. Výsledkem byla druhá deska, Just Won’t Burn, která znamenala přesně ten úspěch, který si Tedeschi přála. Na bicí hrál opět Tom Hambridge, ovšem na kytaru se předvedl místo Haynes americký bluesový kytarista Sean Costello. Tedeschi ale zde dává naplno promluvit svému kytarovému feelingu, kdy tak zúročuje vedle svých hlavních pěveckých vzorů, Janis Joplin a Bonnie Raitt samozřejmě i své kytarové vzory jako Stevie Ray Vaughana, Buddyho Guye, Johnnyho „Guitar“ Watsona, Freddieho Kinga či Doyleho Bramhalla II.

Album bylo velice čitelné a bohaté zvukově i hudebně a není divu, že získalo zlatou desku! Což na americkém trhu a ještě k tomu u bluesové desky už něco znamená!

Jméno této kytaristky a zpěvačky se stalo v Americe pojmem, takže v následujících letech ji můžeme vidět, jak vedle svých stále více žádaných koncertů vystupuje jako support před velkými jmény bluesového a rockového světa. Hraje před B. B. Kingem, Buddym Guyem, Johnem Mellencampem, Allman Brothers Band (což má pro ní i osobní význam), Taj Mahalem a i před Bobem Dylanem. Spolu s Chrisem Laytonem a Tommym Shannonem z legendárních Double Trouble natáčí na jejich album dvě věci. A do tohoto maratónu ji vpadla ještě další věc.

Derek Trucks

Když hostovala u Allman Brothers Band a když s nimi i jela turné jako předskokan, došlo k tomu, že se dala dohromady s Derekem Trucksem, dnes již všeobecně známým a ceněným kytaristou této jižanské legendární kapely. Trucks její zájem opětoval a v prosinci 2001 se tito dva vzali. Trucks v té době vedl i svou vlastní kapelu, Derek Trucks Band. Ke spojení jejich obou kapel a osobností po stránce hudební ale tehdy ještě nedošlo.

Tedeschi vydává další album, Wait For Me, kde jí hraje už Trucks, ale také i bubeník Dave Mattacks z Fairport Convention. Deska se drží v polovině Top200 Billboardu, v anketě Top Blues Album obsazuje první místo.

Tedeschi se svým Bandem předskakuje i Rolling Stones a i když hraje v obrovských prostorách, finančně se jí to nevyplácí. Překvapivě, jak uvádí: „... platí, to ano, ale není to nic moc. Nezbyly mi žádné peníze, protože jsem musela zaplatit svoje spoluhráče...“ Tak trochu mi to připomnělo skrblíkovské jednání původních členů Stones třeba k Ronniemu Woodovi, který, ač několik desítek let jejich plnoprávný člen, byl placen jen smluvně jako přídavný muzikant...

Po živáku a nepodařeném výběru vydává Tedeschi další album Hope and Desire, které jsem si poslechl opravdu s chutí. Pustila se zde totiž, mimochodem, zcela ve znamení propuknuvší módy cover vlny, do zpracování známých skladeb. Perfektní. Nalezneme zde covery třeba Rolling Stones, Boba Dylana, Stevie Wondera, Otise Reddinga a dalších. Album je přímočařejší, i složení se značně zúžilo (bez dechových sekcí), ustálilo se i obsazení.

K rozšířenému soundu se ale vrací na dalším, velmi povedeném albu Back to the River, které je dokonce nominované na cenu Grammy. Deska je na prvním místě v kategorii US Blues Album ankety Billboard, chválou nešetří ani kritici. A právě v té době dochází i k hudebnímu spojení obou manželů do jedné skupiny.

Tedeschi Trucks Band

Roku 2010 ohlašují oba manželé, že zastavují své sólové dráhy a následně zakládají společný band. Soustřeďují se na psaní původního materiálu a představují ho na těch nejprestižnějších festivalech, včetně Crossroads Erica Claptona. Výsledkem pak je album Revelator, který vystoupá v celonárodní anketě na 12. pozici! Album vyhrává cenu Grammy v kategorii Best Blues Album a kapela se rozjíždí dál. Druhá deska je ještě úspěšnější, usazuje se na 11. místě v Billboardu a jen první měsíc se ho prodá přes 113 tisíc kusů. Deska přináší vyzrálý blues rock a poslouchá se velmi příjemně. Zatím poslední album manželského bluesrockového dueta, Let Me Get By, vydané tento rok, je zatím na 15. pozici. A podtrhuji zde to slovo zatím, protože tato kapela, která si na nic nehraje a z jejího přístupu úplně číší zaujetí pro muziku, nás určitě ještě překvapí. A nemyslím tím multiplatinové prodeje. Ne. Myslím tím plno pohodové, volně se valící modré, bluesrockové kytarové muziky.

Kytary

Tedeschi je ve znamení tří svých hlavních kytar. Je to zejména její ’93 Fender American Standard Telecaster, kterého koupila na počátku devadesátých let. Korpus je pokryt řadou podpisů bluesových muzikantů, se kterými Tedeschi vystupovala na jednom pódiu (mj. B. B. King, John Lee Hooker, „Gatemouth“ Brown atd.). Kytara má palisandrový hmatník, který u těchto modelů Tedeschi preferuje: „Mám ráda vřelý, teplý zvuk, takže javorový hmatník u Telecasterů mi moc nevyhovoval. Vlastně ani ne u Stratů.“ ’70 Fender Stratocaster je jejím dalším nástrojem, který si oblíbila zejména v tělese Tedeschi Trucks Band: „Ve spojení s mými komby produkuje hodně zřetelný a typický twang.“

Poslední dobou si ale Tedeschi hodně zvykla na D’Angelico NYSD-9: „Zní jako Gibson Les Paul. Produkuje mocný, šťavnatý zvuk, ať už ho vlastně připojím do čehokoli.“ Tedeschi také uvádí, že tato kytara má hmatník z palisandru. Pokud nejde o nějakou custom úpravu, nutno poznamenat, že modely NYSD mají hmatník z ebenu. To jen pro pořádek, kdybyste někde narazili na tato zjištění. Z dalších nástrojů pak můžeme jmenovat třeba Gretsch White Falcon.

Aparáty

Klasikou jsou u ní comba Fender a to obecně řady Blackface. Nejčastěji u ní vidíme modely Super Reverb, Deluxe Reverb, Vibrolux či Princeton Reverb. V poslední době používá tato komba právě nejčastěji ve spojení s D’Angelico NYSD-9. „Pokud hraji na Tele nebo Strata, chci mít šťavnatější zvuk, takže své Fender comba někdy kombinuji s bednou Bassman 4 x 10“, nebo použiji přímo tento typ komba.“ Na turné hraje často i na klasický 80W aparát Victoria, který získala od Buddyho Guye. „Skvělý zvuk. Má něco z klasiky tvídu Bassman z padesátých let, ale na druhou stranu má takový ten velký tah a sílu, jako Marshally. V kombinaci s mými dvěma komby Super Reverb z roku 1965 to dává dohromady můj zvuk.“

Mimochodem, kombo Victoria 802 12 je opravdu slavná a tak trochu pozapomenutá záležitost. Tato komba můžeme totiž dát do spojení s takovými jmény, jako Eric Clapton, Buddy Guy, Keith Richards, Ron Wood, Billy Gibbons, Joe Bonamassa, Debbie Davies, Mark Knopfler, Bonnie Raitt a mnozí další.

Efekty

Krabiček u ní zvlášť moc nenajdeme. V každém případě to jsou wah pedály, ve studiu Vox a v poslední době pro live hraní Dunlop, z overdriveů můžeme jmenovat Moollon Overdrive.

Skladba: Rock Me Right

Autor, autoři: Tom Hambridge

Interpret: Susan Tedeschi

Skupina, soubor: Susan Tedeschi Band

Album, zdroj: live záznam z festivalu Farm Aid, 1999, jinak na albu Just Won’t Burn (1998, Tone Cool)

www:

www.susantedeschi.com