Tak tohle byli ve své době opravdu velcí a výrazní hráči stáje EMI. Aspoň tedy v osmdesátých letech, což vzhledem k dobovému vývoji u v podstatě nově se objevivší kapely je už co říct. Proč? Protože neoprogresivní Marillion (čili artrockeři osmdesátých a dalších let) přistupovali ke tvorbě výrazně po svém.
Ovlivněni odkazem kapel jako Yes, Pink Floyd, Genesis, Van der Graaf Generator atd. a díky určité rozevlátosti skladby a přímočařejším motivům si vysloužili své místo na zmatené mapě osmdesátých let - i kdyby pod označením mostu mezi postpunkem a dobovými progresivisty.
Na jedné straně vytvořili sound obtížně zařaditelný, a na straně druhé vysoce ceněný svými fanoušky, kteří svou kapelu doprovázejí v podstatě dodnes - mám zde na mysli ten fakt, že málo kapelám se podařilo vytvořit si kolem sebe tvrdé jádro příznivců, které nedá skupině zaniknout a bere, chápe v podstatě všechny její stránky stylového vývoje. Což už jenom z hlediska historie vývoje rocku je cenným faktem.
Ústředním středobodem této výjimečné kapely, která se dodnes neztratila z anket a je stále výrazně aktivní, je její zakladatel, kytarista a skladatel Steve Rothery.
Steve Rothery
Narodil se 25. listopadu 1959 v Bramptonu v Anglii. Ke kytaře se dostal v patnácti letech a zcela ho uchvátili takoví artrockoví velikáni jako David Gilmour, Steve Hackett (Genesis) či Andrew Latimer (Camel). Líbila se mu vedle širokých kompozic, ale i písňová struktura - k té ho přivedla zase tvorba Joni Mitchell (hlavně díky open ladění), a pak i osobnost George Harrisona. Jak sám uvádí, právě na skladbách Beatles si uvědomil, že méně je mnohdy více. Není náhodou, že tato myšlenka prorezonovala i do názvu jejich alba z roku 2009...
Roku 1977 se bubeník Mick Pointer připojil ke kapele Electric Gypsy, kde hrál na baskytaru i Doug Irvine. Moc se jim tam ale nelíbilo, a tak se o rok později trhnuli a založili vlastní band pod názvem Silmarillion (dle J. R. R. Tolkiena). Odehráli s klávesistou Nealem Cocklem a kytaristou Martinem Jennerem v podstatě jednu show a během dalšího roku se sestava opět změnila - už zde na kytaru hrál Steve Rothery. Svůj první koncert s klávesákem Brianem Jellimanem odehráli 1. března 1980 a právě tehdy podle vzpomínek členů kapely byl název skupiny zkrácen na Marillion...
Klasická sestava v čele se zpěvákem Fishem (vl. jm. Derek William Dick), baskytaristou Dizem Minnittem a již usazeným triem Rothery-Pointer-Jelliman pak měla svůj debut vlastně o rok později, 14. března 1981. A kola se začala otáčet...
„Nehraju nijak zvlášť komplikované party. Jenom zvukem tvořím atmosféru a náladu.“
(Steve Rothery, musicplayers.com, 2007)
Marillion
I když první nahrávky vznikly ještě před Fishovým příchodem, kapela na sebe brzy upoutala pozornost dalšími songy, zejména pak jednou z prvních verzí Garden Party. Osobitý styl, novost a neokoukanost přístupu nemohla uniknout vedení labelu EMI, kdy po prvním singlu Market Square Heroes kapele vyšlo debutové LP Script for a Jester’s Tear (1983). No a to byl zcela jednoznačně rychlý a brutální nástup do vrchních pater britských anket. Není divu - sedmé místo, platina a omílaný song Garden Party. V Americe se zázrak nekonal, došlo tam jen k tak tak průniku do Billboardu, ale to nevadilo, Marillion vyšli na sluneční světlo...
O skupině se začalo hovořit jako o nové vlně britského art rocku. Kapela to potvrzuje dalším výborným albem, Fugazi (1984) s přece jenom přímějšími skladbami (což nebylo na škodu). Výsledkem bylo ještě vyšší umístění v Anglii, zlaté ocenění a hit Assassing. Po výborném živáku Real to Reel (1984) skupina vydala třetí album (a víme, že je to většinou právě třetí album, které výrazně rozhoduje o dalším setrvání, směřování skupiny a její tvorby). A tady je nutno prohlásit, že tohle fakt vyšlo. Misplaced Childhood (1985) se stalo průlomovým albem skupiny, V Anglii obsadilo první místo a získalo platinu, a v v Billboardu dokonce skočilo na 47. pozici. Album slavilo úspěch i na kontinentě - no aby ne, skladby jako vzdušná Kayleigh a zadumaná Lavender se staly na dlouhou dobu trvalkami vysílání.
Marillion neztratili dech ani na dalším LP. Na Clutching at Straws (1987) se drží předních pozic, na evropském trhu má toto album dokonce ještě větší ohlas než jeho předchůdce. Pravda je, že desku hnala dopředu lehce popíková skladba Incommunicado. Skupina zopakovala ohlas na live záznam dalším živákem, The Thieving Magpie (1988), což je spolu s předchozím mnou nejvíce doporučované live album z jejich celkového počtu cca 20 titulů.
... jsme tu pořád
Kapela ale v té době nebyla spokojena se svým manažerem, lépe řečeno s výší jeho podílu na jejich úspěchu. Nejvíce to vytočilo zpěváka Fishe, který tehdy prohlásil, že buď on, nebo manažer. Kapela dala přednost managementu - a Fish odešel na sólovou dráhu. Na jeho místo přichází další výrazná pěvecká osobnost, Steve Hogarth. Výsledkem je velmi hezká deska Seasons End (1989), trochu ovšem s prorockým názvem. Album sice jde do zlata, ale je to poslední album, co bylo oceněno vzácným kovem. Dobře se drží ještě Holidays in Eden (1991), v UK je stále v iop ten, ale trh se v tyto doby mění opravdu hodně razantně, když se, jak bylo jednou hezky napsáno, jedna generace ze Seattlu rozhodla, že nic už nemá cenu a nezbývá než se jen mračit a mračit...
Po konceptuálním vybroušeném LP Brave (1994) skupina sice opouští dalšími deskami výsluní anket, ale - a to je chvályhodné - nikdy se nepropadá do šedivého průměru a podbízivosti. Z celé té plejády alb není špatné třeba Marbles (2004), ale opravdový výšvih do sedla skupina zaznamenává až roku 20016, kdy vychází silné CD Fuck Everyone and Run (F E A R). Deska skáče na čtvrté místo v Anglii a kapela se vrací na své předchozí pozice. Tedy aspoň na nějaký čas.
V těch trochu plonkových časech Rothery rozjíždí i svou sólovou tvorbu. S projektem The Wishing Tree se zpěvačkou Hannah Stobart vydává dvě alba a roku 2014 mu po dvou živácích vychází i The Ghost of Pripyat - deska inspirovaná katastrofou v Černobylu.
Kytary
Jednou z hlavních jeho mnoha kytar je mj. i signature model od firmy Jack Dent ze Severní Karolíny. Kytara ne zcela typického tvaru těla je z mahagonu (korpus i krk), hmatník je ebenový a je osazena dvěma humbuckery, piezosnímačem s integrovaným ekvalizérem a MIDI převodníkem - všechny tři způsoby snímaní či tvorby zvuku může Rothery i vzájemně kombinovat. Vedle řady Squierů Stratocasterů vlastní i kytary Blade, zejména pak modely RH4 (s humbuckerem u kobylky), Texas Pro (Stratocaster) a Delta Classic T2 (což je vlastně Telecaster). I tato firma vyprodukovala Rotherymu jeho signature model v sérii RH4, kdy kytara obsahuje mechaniku Schaller, tremolo Falcon a elektroniku řady VSC, což je systém, umožňující rychle měnit přednastavené konfigurace spektra tónů.
Mezi další výrazné nástroje jeho sbírky pak jistě patří klasická Yamaha SG2000 a Steinberger M Series a to rovnou dvoukrk.
U akustik preferuje kytary značky Farida, kde mu také vznikl signature nástroj A-SR s elektronikou Fishman.
Aparáty
Tak zde je toho také hodně, ale vedle Marshallů z ranějšího období je rozhodně nutné zmínit dnes již klasické kombo Roland JC-120 Jazz Chorus, dále hlavy DV Mark Multiamp, Universal Audio OX, Pitcher Shadow SE... ale také i profiller Kemper...
Efekty
Je zcela jasné, že Rothery není troškař ani v tomto ohledu. Aniž bychom pustě vyjmenovávali jednotlivé pedály, přesto se zmiňme o těch v jeho pedalboardu dlouho přítomných. Patří sem krabice Boss, a to DC-2 Dimension C, TR-2 Tremolo či DS-1 Distortion, své místo zde mají efekty firmy Analog Man. a to Bi-Chorus, Prince of Tone, což je overdrive se třemi módy (až k distortionu) a King of the Tone Overdrive, nezapomeňme ani na Electro-Harmonix POG či harmonizér Pitch Fork, od Hughes & Kettner hrál na Tube Rotosphere, najdeme u něj i overdrive od MKingsley Jester, má rád krabice Strymon (BigSky a TimeLine)...
