Jedni z tažných koňů stáje Capitol - ano, i tak lze charakterizovat tvorbu Stevea Millera a jeho Bandu, kapely, pro jejíž rock by se nejvíce hodil módní dobový americký termín heartland rock s tzv. poezií všedního dne (mistry, i když ne přímo v takto označovaném stylu, jsou taková jména jako Bruce Springsteen či Tom Petty - srovnávat ale tady vůbec nemůžeme).
Tato formace má na kontě 60 milionů alb a nejvíce proslula skladbami Abracadabra, The Joker, Rock’n Me, Fly Like an Eagle, a dalšími a jejíž kompilace z roku 1978 získala v USA dokonce diamant! A v Kanadě také... Navíc můžeme poznamenat, že za celou dobu své existence jejich profilová alba ani jednou neopustila Billboard... To přece není vůbec špatné.
Steve Miller
Steve Miller Band je prostě a opravdu Steve Miller... a pak „nějaká“ skupina v tom nejlepším slova smyslu. I když kompaktní (aspoň zezačátku), přesto b-side těleso, a to i navzdory řadě velkých jmen. Tahle sestava ve své historii je přesně příklad nenápadného dříčství bez jasných paprsků výsluní předních stránek hudebních časopisů a bulvárů, dříčství, které nenápadně postavilo jméno Steva Millera na nepřehlédnutelné místo hudební historie (zejména pak v USA). A z tohoto úhlu se na něj i podíváme.
Les Paul
Steven Haworth Miller se narodil 5. října 1943 v Milwaukee. Už od začátku měl z hlediska nastartování zájmu o muziku štěstí v tom, že oba jeho rodiče byli nejen jazzovými fanoušky, ale rodinnými přáteli byly i Les Paul (ano, ten) se svou ženou Mary. Millerovi byli dokonce na svatbě tohoto dnes již historického páru a Les Paul se stal kmotrem malého Stevea...
Když bylo Steveovi šest let, zaslechl Les Paul na jedné z návštěv u Millerových záznam chlapcových pokusů o hru na kytaru, které si jeho otec, amatérský studiový technik, natočil. Poznamenal prý tehdy, aby dál cvičil a: „... možná z tebe i něco bude...“
To ale ještě není všechno. Roku 1950 se rodina přestěhovala do Dallasu, kde Miller senior pokračoval ve své zálibě natáčet muzikanty. Stal se v tomto oboru uznávaným amatérským odborníkem. Proto do jejich domu vedlo procesí řady muzikantů, mezi jinými tam byl častým hostem T-Bone Walker, Charles Mingus či Tal Farlow. Od těch všech se mladý Steve učil, Walker mu třeba ukázal, jak hrát na kytaru za zády či třeba zuby...
Roku 1955 Miller založil na Dallas’ St. Mark’s School svou první kapelu, The Marksman, kde mu mj. hrál jeho starší bratr (na basovou kytaru, ovšem ukázat mu to musel mladší Steve) a také i Bob Scaggs (toho prý učil první kytarové akordy).
Po střední škole už na univerzitě ve Wisconsinu založil další kapelu, The Ardells, kde vedle Scaggse byl už i klávesista Ben Sidran.
Po návratu ze studií se pak rozhodl věnovat svému zájmu a dělat muziku. Přesídlil do Chicaga, kde se přímo po hlavě vrhnul do tamní bluesové scény. Zahrál si s Muddym Watersem, Paulem Butterfieldem, Howlin’ Wolfem a dalšími, kteří podporovali mladého nadšence v jeho další dráze. A výsledek? Ten se brzo dostavil...
Band
Roku 1965 tak vzniká Goldberg-Miller Blues Band, tvořený vedle Millera klávesistou Barrym Goldbergem, Royem Rubym (bg), Cramorem Stevensem (g) a Mauricem McKinleym (dr). Začali vystupovat po chicagských klubech, ale Millerovi se to rychle přestalo zdát jako ta správná cesta a přesídlil do San Francisca. Klasickým „fauvéčkem“, osmimístným volskwagenem, kterého mu půjčil jeho otec. Posledních pět dolarů tak dal za koncert Paula Butterfielda a Jefferson Airplane, a tak se mu tam zalíbilo, že se rozhodl v oblasti San Francisca ještě chvíli zůstat...
A právě v této době vzniká Steve Miller Blues Band, kapela, která hned zezačátku získává kontrakt u labelu Capitol za 860 000 dolarů na pět let. Skupina také pro větší komerční přitažlivost krátí název na Steve Miller Band a první ustálená sestava Miller (g, voc), James Cooke (g), Lonnie Turner (bg), Tim Davis (dr) a Jim Peterman (key) začíná rychle získávat pozornost. Není divu. Kapela předskakuje Chucku Berrymu a poté, co se k ní připojuje Bob Scaggs, na sebe upozorňuje na festivalu Magic Mountain a posléze i na Monterey Pop roku 1967.
Kapela se vydala v rámci smlouvy do studia a výsledkem byl debut Children of the Future (1968), který nesměle, ale přece jenom vstoupil do ankety Billboard, byť v dolní polovině ankety. O to lepší bylo ale druhé album (vzniklo během čtyř měsíců), Sailor (1968), které díky Living on the USA a dalším skladbám výrazně vyskočilo v Billboardu nahoru (umístilo se i v Kanadě). Méně tradičně pojatý blues rock se chytal hodně dobře a kapela jela na té vlně dál. Její pozice stále sílila a další alba si i přes výkyvy stále držela výrazné renomé (byť se pořád nevyhoupla do top 20). Ovšem to se mělo výrazně změnit. Po Brave New World (1969), Your Saving Grace (1969), silném Number 5 (1970) a rozkolísaných Rock Love (1971) a Recall the Beginning... A Journey from Eden (1972) kapela vydává svůj první velký zářez, platinové album The Joker (1973).
„Ke konci vysoké školy se mne moji rodiče zeptali: ‚Steve, co budeš dělat?‘ Řekl jsem: .Chci jít do Chicaga a hrát blues.‘ Můj otec se na mě podíval, jako bych byl šílený. Ale moje máma řekla: ‚Měl bys to udělat hned.‘“
(Steve Miller, Dallas Morning News, 2004)
Až na čtyři skladby - covery - se jednalo o výhradní autorství Millera. Zvláště pak titulní skladba vynesla album na druhé místo v Billboardu a první pozici v Kanadě. Ještě větším úspěchem pak byla následující fošna Fly Like an Eagle (1976), která v USA sklidila čtyřnásobnou multiplatinu, v Kanadě dvojnásobnou multiplatinu a dostala kapelu do světových anket (v GB deska dosáhla na zlato). Deska má hodně provzdušnělou, optimistickou atmosféru, skladby se nesou hodně přirozeně při dobově zajímavých aranžmá - nikde není prostě problém. V podstatě takoví Beach Boys rocku (i to byl dobový názor), kde se semlely snad všechny dostupné vlivy (od country přes blues a funky až po rock). Formule ale fungovala dobře.
I další LP, Book of Dreams (1977), sklidilo záplavu multiplatin a po „jen“ zlatém Circle of Love (1981) kapela opět zářně boduje deskou Abracadabra (1982), platinou v USA i v Kanadě.
V této době vychází i koncertní album Steve Miller Band Live! (1983), které ze všech šesti live alb bylo nejúspěšnější.
Kapela ale nedokázala udržet onen tah předchozích úspěšných opusů a následné LP Italian X Rays (1984) se doslova propadá do druhé stovky Billboardu. Deska je hodně fádní, autorsky se nepovedla ani následná Living in the 20th Century (1986), která jen díky skladbě I Want to Make the World Turn Around zlepšuje pozici kapely v Billboardu, ale Born 2 B Blue (1988), poslední deska u Capitolu (a v podstatě sólový počin Millera), se opět v anketách propadá. A to přinesla hodně hezkou kolekci coverů starých jazzových standardů...
Pět dlouhých let trvalo Millerovi trvalo, než se dostal, i díky nastalé vlně re-návratů klasických jmen, ke smlouvě u dalšího labelu. Výsledné album Wide River (1993) u Polydoru bylo vlastně docela úspěšné, vystoupalo na 85. pozici a nastartovalo opatrný, přesto docela výrazný návrat Millera a jeho bandu. Vedle tří coverů jde o autorské album s poměrně silnou titulní skladbou. Ještě lépe (a to dost výrazně) si vedlo CD Bingo! (2010, Roadrunner), úspěšné album, které pokořilo hranici top 40 - Miller zde jednoznačně vsadil na covery takových osobností, jako je B.B. King, Otis Rush, Howlin’ Wolf a dalších. Vypadalo to, že vydat se cestou převzatých skladeb by nemuselo být tak špatné. Jenže prozatím poslední počin kapely, Let Your Hair Down (2011) „získal“ nejhorší umístění z alb za celou historii existence kapely... Prostě už toho bylo nějak moc.
Pokud bych tedy doporučil něco k poznání tvorby této nesporně zajímavé kapely, tak by to určitě byla nesmírně úspěšná kompilace Greatest Hits 1974-78 (1978), která za čtrnáctinásobnou multiplatinu byla oceněna diamantem. To jde!
Kytary
Značky Gibson, Fender - to jsou Millerovy kytary. Ať už se jedná o Les Pauly, Stratocastery, Telecastery či třeba dvojkrkou EDS1275, pololub ES-335 či řadu esgéček. Nemůžeme v jeho případě uvádět nějakou vyloženě převládající a určující značku či model. Rozhodně ale musíme zmínit Gibson Les Paul Special z 60. let s hodně bohatou grafikou, kterou Miller získal od Leslieho Westa.
Mezi jeho hodně oblíbenou značku ale patří i Ibanez. Zde preferuje modely Artist a Iceman. Mimochodem, Miller vlastní cca na 450 kytar...
Aparáty
Miller preferuje spíše komba než stacky (i když má Marshally rád). Máme na mysli zejména Fendery, můžeme v průběhu času ale u něj najít i Tone King, Dr Z Stang Ray a další.
Efekty
Tak za prvé jsou to určitě třeba Klon Centaur, Fulltone OCD, Boss DD-2 Digital Delay, Keeley Compressor a za druhé - myslíte si, že při tom počtu kytar se nějak omezuje v efektech?
