Kytaroví velikáni - Roger McGuinn

„David Crosby? Umí skvělé harmonie. Chris Hillman? To je multitalent. Gene Clark? Úžasný skladatel. Michael Clarke? Vypadá jako dva z The Rolling Stones. Clarence White? Neuvěřitelný génius.“

(Roger McGuinn, Premier Guitar, 2008)

Král Ricka 12 neboli dvanáctistrunného Rickenbackera, to je nejznámější označení osobnosti, která přispěla k rozmanitosti zvukové palety kytary jako takové a barvy rockové hudby vůbec. Ano, to on hodnotí jména, která jsme uvedli v úvodu. A pokud jste poznali, že jde o klasické složení The Byrds, tak dnes půjde o Rogera McGuinna.

Héééj, pane s tamburínou...  No že to ale byl pořádný hit. Jistě, autorem je Bob Dylan (vyšlo to roku 1965 na Bringing It All Back), ale to podání a uplatnění dvanáctistrunné kytary a vícehlasů tuhle skladbu vyneslo do hájemství nadčasových hitů. The Byrds se tak stali jednou z nejtypičtějších skupin krásných šedesátých let, a i když svůj hit v podstatě nikdy nepřekonali, přesto se jejich hudba nesmazatelně vepsala do obrazu této dekády. Singl se v dubnu roku 1965 umístil na prvním místě jak v USA, tak i v Anglii. Jejich druhá známá skladba, Turn, Turn, Turn!, získala v Americe ještě téhož roku v říjnu také první pozici, ale v Anglii se propadla na 26. příčku. Kdo že to v Anglii toho roku válcoval žebříčky s Ticket to Ride, Help!, We Can Work It Out a Day Tripper?

Roger McGuinn

James Joseph McGuinn III neboli později James Roger McGuinn nebo Jim McGuinn a poté ještě později Roger McGuinn se narodil 13. července 1942 v Chicagu. O muziku se začal intenzivněji zajímat poté, co zaslechl Heartbreak Hotel od Elvise Presleyho. Požádal tehdy své rodiče, aby mu koupili kytaru. Presley velmi brzy tak nebyl jediným vzorem, který ho uchvátil - záhy začal poslouchat třeba Geneho Vincenta, Johnnyho Cashe, Carla Perkinse, Everly Brothers a další.

Roku 1957 nastoupil na chicagskou Old Town School of Folk Music, kde se naučil na pětistrunné bendžo a prohluboval své znalosti hry na kytaru. Po absolvování školy začal hrát po nejrůznějších malých scénách, kavárnách a klubech, a stal se i členem doprovodných těles The Limeliters, Chad Mitchell Trio, zpěvačky Judy Collins a dalších folkových umělců té doby. Hrál také na kytaru u Bobbyho Darina, úspěšného interpreta samých počátků šedesátých let. Úplně mu to ale nevyhovovalo stát stále v pozadí zpívajících hvězd, tak se rozhodl přestěhovat se do Los Angeles. A to udělal dobře, protože se tam setkal s budoucími kolegy z - no z jaké kapely asi?

The Byrds

Počátky této kapely můžeme spatřit již v roce 1964, kdy se dalo dohromady její jádro, trio McGuinn, tehdy s křestním jménem Jim, Gene Clark a David Crosby. Každý z nich vyrostl na folkové hudbě, každý z nich měl prvotní zkušenosti z hraní po klubech. Navíc všichni tři poznali, co to je hrát v doprovodných tělesech (Clark hrál například s New Christy Minstrels, Crosby zase s Les Baxter’s Balladeers), takže měli chuť to zkusit tentokrát jen a jen podle sebe. Ale jak se ti tři vůbec dali dohromady?

Na počátku roku 1964 se McGuinn úplně zamiloval do Beatles a začal svou folkovou stránku prokládat akustickými verzemi této tehdy již superslavné liverpoolské čtveřice. Bylo to v klubu The Troubadour, kde se k němu jednou připojil další velký fanda Beatles, Gene Clark. Spolu tedy vytvořili duo, které mělo ve svém repertoáru akustické verze hitů Beatles, prokládané vlastními skladbami. Ty samozřejmě také nesly všechny znaky tehdy probíhající britské invaze. Což se zalíbilo dalšímu umělci, který tehdy vystupoval sám v tomto klubu, Davidu Crosbymu, a přidal se k nim. Jejich směsice trojhlasů začala být velmi populární, a tak se trio rozhodlo, že budou pokračovat společně, a to pod názvem Jet Set.

Kapela začala docházet do studií World Pacific Studios, kde tříbila repertoár. Záhy začalo být jasné, že folkový, akustický přístup bude třeba v duchu doby upravit směrem k rockovým strukturám, což všem naprosto vyhovovalo. Tak se dostal v polovině roku 1964 k Jet Set bubeník Michael Clarke (na sadu se ale musel nejdříve učit, protože hrál předtím spíše na tamburínu a konga, ale líbilo se jim, že vypadal jako Brian Jones...). První nahrávky vznikly ale s bubeníkem Earlem Palmerem a baskytaristou Rayem Pohlmanem. Sestava se ustálila až po nástupu Chrise Hillmana na baskytaru (předtím hrál hlavně na mandolínu). Kapela se na radu jednoho z manažerů pustila do předělávky Dylanovy skladby Mr. Tambourine Man, použila k tomu dvanáctistrunnou kytaru McGuinna - a zbytek je, jak praví otřepaná, ale v tomto případě pravdivá fráze, historie.

The Byrds v čase:

(1) Gene Clark se na konci roku 1967 v sestavě krátce objevil.

(2) Clarence White hrál druhou sólovou kytaru.

(3) Gram Parsons hrál i klávesy

(4) Gene Parsons hrál i na kytaru, pedal steel.

(5) Pokusy o reuniony.

(6) Gene Guerin zaskočil na samém konci The Byrds za Parsonse.

I když kapela slavila velké úspěchy svými dvěma prvními alby, nedokázala zhodnotit svůj interpretační potenciál a třetí, pro existenci kapely obecně dosti důležité, album se i přes některé zajímavé skladby nijak zvlášť neumístilo. Přesto je jejich vliv velký, stávají se průkopníky folk rocku. Do jejich výrazu se dostávají i další vlivy, včetně jazzu a reggae, ale kapela už nedrží moc pohromadě. Nejdříve odchází Crosby do CS & N, poté kapelu opouští i Clarke. Příchodem Grama Parsonse se do výrazu dostává další prvek, totiž country music. Po albu Byrd se ale kapela rozpadá a další z některých pokusů o reunion se nesou jen ve znamení koncertní činnosti.

I když Rogerova sólová alba jsou kvalitní ukázkou jeho tvorby, ve stínu toho, co udělal s Byrds, nemají šanci na výraznější pozornost, i když se na nich podílely další velké osobnosti včetně Boba Dylana, Ala Koopera, Micka Ronsona a dalších.

Kytary

V současnosti na pódiu hraje na signature nástroje, kterými jsou jak Rickenbacker 370/12/RM, tak i akustiky Martin D12-42/RM a HD-7, dále na sedmistrunný model, který dostal od Bernieho Leadona z Eagles (na oplátku mu McGuinn věnoval bendžo Fender Mastertone): „Je to nejlepší bendžo, které jsem kdy poznal. Je složeno z částí typů Vega a Ode.“

Nevyhýbal se ale ani jiným značkám. Například Have You Seen Her Face natočil na Gretsch Country Gentleman, v jeho sestavě nástrojů se objevily i Fendery a další nástroje, ale základními nástroji jsou jen Rickenbackery: „Nebudu uvádět, kolik jich vlastním.“

Martinek také vlastní víc, mezi ty nejvzácnější jistě patří třeba ’57 Martin 00-21. Jak už jsme zmínili, hraje také na sedmistrunný nástroj, který vznikl tak, že při přepravě se mu poškodila jedna z jeho dvanáctistrunnek: „A protože tam šlo nechat jen sedm strun, tak jsme při obědě na ubrousku navrhli sedmistrunku. Jen tak.“

Na dvanáctku natahuje struny Pyramid Gold Ultimate, sady o síle .010-.046, na akustiky pak Martin SP MSD-4200, sady o síle .013-.056.

Aparáty

V raných obdobích Byrds hrál McGuinn na komba Epiphone se dvěma desetipalcovými reproduktory. Později používal aparáty Fender Dual Showman, dostal se i k legendárnímu Rolandovi JC-120, který se stal následně (a je) jeho dlouhodobým aparátem.

Efekty

McGuinna nejvíce vždy zajímaly kompresory. Ale i když jich vyzkoušel hodně, včetně Dyna-Comp a krabiček Boss, nikdy mu žádný nevyhovoval. A tak jeden z požadavků na signature Rickenbackera byl i ten, aby mu firma do nástroje svůj kompresor již instalovala.

Z ostatních firem nejvíce věří krabičkám firmy JangleBox, jmenovitě přímo JangleBoxu, což je kompresor/sustainer. Na pódiu nemá rád kabel, používá bezdrát Sennheiser.

Skladba: Eight Miles High

Autor, autoři: Gene Clark, Jim McGuinn, David Crosby

Interpret: Roger McGuinn

Skupina: The Byrds

Album, zdroj: Fifth Dimension (1966, Columbia)

Pozn.: Part pro 12 strunnou kytaru aranžován do zápisu pro standardní kytaru.

www:

www.thebyrds.com