Velký obdivovatel Stevieho Ray Vaughana a celé řady dalších klasických rockových hvězd včetně bluesových velikánů, který svým cítěním a technikou hry prokázal rockové kytaře devadesátých let a potažmo tak celému stylu grunge naprosto neocenitelnou službu, kdy vyvrátil mylný, avšak kupodivu všeobecně zažitý dojem, že kytarista ze seattlu, aby byl co nejvíce stylový, musí zákonitě odvrhnout klasickou kytarovou muziku, soustředit se jenom a jenom na hlavní motiv skladby a hlavně neřešit nijak zvlášť techniku hry, zejména sól.
"Když začal hrát Couldn't Stand the Weather, zatáhlo se a začalo pršet. Mně to nevadilo, byl jsem jak v tranzu. A teď si představte, že skladba skončila a déšť ustal! Bylo to něco neuvěřitelného, dostalo mě to z těch negativních nálad a já se opět vrátil ke kytaře. Dodnes za to Steviemu děkuji."
Mike McCready a jeho názor na S. R. Vaughana, Spin, 1995
Už jenom z tohoto hlediska ho můžeme zařadit k takovým osobnostem, jako jsou např. Jerry Cantrell či Kim Thayil. Tento vitální a precizní kytarista zásadním způsobem pomohl změnit nazírání na úlohu kytary v celé vlně grunge, velmi silně definovanou tvorbou Nirvany. Při srovnání celkového přístupu a při bezpodmínečné akceptaci osobnosti Kurta Cobaina je totiž nutné si uvědomit, že McCready nejen dokázal uplatnit svůj feeling v celkové orientaci souborů, kde působil či působí, ale zejména přispěl k setření nesmyslně ostrých hranic mezi hudební lavinou grunge/Seattle na jedné straně a rockovým mainstreamem včetně stavby kytarových partů na straně druhé.
A ten fakt, že se dokázal etablovat i mimo seattleský styl a svou domovskou kapelu Pearl Jam, jeho výlučné postavení už jenom potvrzuje.
Začátky (Warrior, Shadow)
Mike McCready se narodil 5. dubna 1965 v Pensacole na Floridě. Krátce poté se rodina přestěhovala do Seattlu. Mikovi rodiče (matka učitelka a otec státní zaměstnanec) měli rádi kytarovou muziku a tak novým domovem zněly desky Jimiho Hendrixe či Carlose Santany. Podle svých vzpomínek při těchto deskách bubnoval tužkami na otcova bonga a láska k bicím jako k prvnímu nástroji, k němuž se dostal, mu zůstala dodnes.
V deseti letech začal poslouchat Kiss, Aerosmith, Thin Lizzy a další hardrockové veličiny a kytara se stala jeho modlou. Vedle těchto kapel začal shánět tuny dalších nahrávek a při jejich poslechu se snažil přijít na to, jak se naučit hrát. To ho nakonec přivedlo k tomu, že již v jedenácti letech uprosil své rodinné okolí a z místního obchodu s hudebninami si slavnostně odnesl svou první elektrickou kytaru, kopii Gibson Les Paul firmy Mateo. Téměř okamžitě také začal chodit do hodin k tamějšímu učiteli Miku Wilsonovi, který mu vysvětloval licky, postupy a skladbu sól jeho tehdejších největších vzorů, Joea Perryho, Ritchieho Blackmorea a zejména Ace Frehleyho. To si již mohl svou kytaru zapojit do prvního aparátu, desetiwattového komba Fender Champ: "Ace Frehley a Kiss byl ten hlavní důvod, proč jsem začal hrát na kytaru."
Další vzory na sebe nenechaly dlouho čekat a Mike se nechal okouzlit Keithem Richardsem, z jehož způsobu hry nejvíce zaujala těsná provázanost doprovodného a sólového partu, Angusem Youngem, který ho vedle bluesových linek hraných na hardrockový podklad omráčil úžasnou lehkostí při vytváření velmi silných riffů, a v neposlední řadě i Jimmym Pagem a dalšími.
Samozřejmě, že na sebe nedaly dlouho čekat ani první pokusy o kapelu. Již v osmé třídě základní školy, v roce 1978, založil Mike soubor nazvaný The Warrior, který se za nějaký čas přejmenoval na The Shadow (oficiálně došlo k přejmenování až v roce 1982, ale skupina pod názvem Shadow působila už dříve). Kapela začala přebírat skladby od Kiss, Iron Maiden, Def Leppard a Thin Lizzy a obrážela studentské večírky a školní akce. Časem došlo i na první vlastní skladby. Mike v této sestavě (Rob Webber - voc, Danny Newcomb - lg, Rick Friel - bg, Chris Friel - dr) působil jako doprovodný kytarista, což mu dalo dobré základy pro cítění skladby a její stavbu: "Náš sólák Danny byl tehdy hodně dobrý a mě doprovod opravdu lákal, tak jsem se dopředu nijak nehnal."
K vyloženě sólové kytaře se Mike začal vracet až přes své další idoly, Eddieho Van Halena, Jimiho Hendrixe a zejména Randyho Rhoadse: "Takhle skloubit doprovod i sólo zároveň - to je to, o co mi šlo."
Shadow se po oproštění ze školních škamen a se stále rostoucím počtem vystoupení snažili získat nějaký kontrakt na vydání desky. Nejdříve to zkusili v Los Angeles, kde odehráli několik naprosto neúspěšných koncertů, ale pak se vrátili znechuceni zpátky do Seattlu. Nálada ve skupině nebyla dobrá, a protože si všichni uvědomovali, že se ocitli v mrtvém bodě, rozhodli se skupinu rozpustit.
Love Chile
Mike byl tehdy v depresi, kytaru pověsil na hřebík, ostříhal si své dlouhé vlasy a rozhodl se studovat na univerzitě. V noci si přivydělával jako prodavač v obchodě s videem a o hudebním byznysu nechtěl ani slyšet. Jenže deprese netrvaly dlouho. Russ Riedner, Mikův spolužák, ho vytrvale přesvědčoval, aby to zase zkusil. A protože v každém muzikantovi se skrývá ta jiskřička naděje: proč ne, co kdyby to vyšlo, tak Mike začal opět brát kytaru do rukou a chodil si zajamovat do klubů a na večírky. Velkým zlomem pak bylo jeho shlédnutí koncertu Stevieho Raye Vaughana, který tehdy Mika nejen nadobro dostal z depresivních stavů, ale přiměl ho i k aktivnímu návratu do hudebních seattleských kruhů.
Zformoval krátce trvající divokou formaci Love Chile a pomalu začal se opět dostávat do obecného povědomí. Výrazný zlom pak nastal na jednom z nesčetných večírků, který se konal u jeho kamaráda, Petera Drogea. Mike tam jamoval na Vaughanovu desku a jeden z přítomných tím byl úplně zaskočen. Tím dotyčným byl regionálně tehdy již známý kytarista Stone Gossard z Mother Love Bone: "Když řekl, že se mu to líbí a že jsem skutečně dobrej, tak jsem byl zase jednou po čase opravdu rád," vzpomínal Mike.
Osud tomu chtěl, že 19. března 1990, pouhý týden před vydáním debutu Mother Love Bone, zemřel jejich frontman, zpěvák Andrew Wood. Kapela byla šokována a chtěla celou činnost zabalit. Jak vzpomíná baskytarista Jeff Ament, nechtěli se zase postavit na začátek a projít celou cestou znovu. Gossard ale tehdy přece jenom začal psát skladby pro svůj sólový počin a Ament si zahrál s několika místními partičkami. Když ovšem jednou v červnu viděli McCreadyho hrát s Love Chile, dostali chuť to znova zkusit dohromady - ale už s ním jako sólovým kytaristou. Gossard tehdy Mikovi zavolal, sešli se ve zkušebně, přemluvili Amenta, který přece jenom ještě nějakou chvíli váhal, a hned při prvních zkouškách (jen ve třech) zjistili, že je to začíná hnát znovu kupředu.
Pearl Jam
Trojici s prozatímním jménem Mookie Blaylock chyběl zpěvák a bubeník, takže potřebovala vytvořit demo, aby ho mohla nabídnout případným uchazečům. S prvními nahrávkami jim tedy pomohl Matt Cameron (dr) ze Soundgarden. Pásky se mj. dostaly i k bubeníku Jacku Ironsovi, který je poslal svému známému, Eddiemu Vedderovi. Tomu se instrumentální skladby tak zalíbily, že na ně vytvořil texty (tak vznikly Alive, Once a Footsteps), nazpíval je a poslal jim je zpátky.
Kapela tehdy tvořila velmi zajímavý projekt, který vznikl z myšlenky uctít památku zesnulého zpěváka Mother Love Bone, Andrewa Wooda. Projekt pod označením Temple of the Dog soustředil trojici z právě se rodících Pearl Jam a dva členy Soundgarden, Chrise Cornella (voc) a Matta Camerona (dr). Výsledek byl velmi přesvědčivý a trojku Gossard - McCready - Ament to přesvědčilo ve správnosti jejich počínání: "Bylo to úžasné nahrávání, byla to vlastně moje první zkušenost ve studiu," vzpomíná Mike. "Byl jsem tak nažhavenej do toho vydat ze sebe všechno, že jsem sóla nahrál na jeden zátah během jedný noci." "Při sóle v Reach Down Mikeovi slítly sluchátka z uší, ale on byl tak do toho zažranej, že to dokončil i bez odposlechu." vzpomíná na celou událost Gossard.
Vedder na pozvání kapely přijel do Seattle s dalšími hotovými texty a kapela, přejmenovaná již na Pearl Jam, se s bubeníkem Davem Krusenem, který nahradil Jeffa Ironse, soustředila na natáčení prvního alba. A to ve svém výsledku zaznamenalo obrovský úspěch. Mikeovo dravé rockové cítění s prvky bluesového frázování se v Gossardových skladbách výborně skloubilo s celkovou nadupaností kapely a fanoušci, jichž začalo valem přibývat, s uspokojením zjistili, že naživo je kapela čím dál ohnivější, lepší a přesvědčivější.
Není divu, že Mike vzbudil svými výkony pozornost fanoušků, odborníků i kytarového světa obecně. Velmi brzy po uvedení prvních desek se začal objevovat na mnoha prestižních sessionech a tribute albových projektech. Zvláště po vycizelovaném albu Vs. se McCready stal vítanou tváří mnoha výrazných akcí. Pearl Jam začali vyprodávat stadiony a jejich věhlas se ještě znásobil, když se stali partnerem Neilu Youngovi při natáčení vynikajícího LP Mirrorball.
To už prošla sestava několika změnami, kdy se měnili bubeníci (po Krusenovi přišel Abruzzese, ten byl vystřídán staronovým Jackem Ironsem z Red Hot Chili Peppers, který se poté, co byl znovu nahrazen Joshem Freesem, ke kapele opět vrátil). Vedle jednoznačně kvalitních desek a vyprodaných turné si McCready našel čas i na další projekty, v nichž zúročil jak svou skladatelskou invenci, tak i svůj feeling a smysl pro souhru. Nejzajímavějšími jsou pak jeho členství ve vesměs jím vytvořených kapelách jako Mad Season/Gacy Bunch/Disinformation, Bumrush a The Rockfords (až na zpěváka tvořena bývalými členy Shadow) včetně zatím nejposlednějšího bluesového projektu s kapelou Stillwater... Zdá se, že po vyléčení z drogové a alkoholické závislosti chytil McCready druhý dech. Tak jen ať mu to vydrží...
Kytary
McCreadyho rozsáhlý kytarový park může být pro některé věrné a oddané fanoušky také určitým předznamenáním zaměření jeho hry a feelingu. Pravda je, že vzhledem k Mikovým vzorům a idolům z mládí se lze dopátrat mnohé paralely ve výběru některých nástrojů. Je to samozřejmě často ošidná věc, která může u řady kytaristů vést k mylným závěrům, ale zrovna u McCreadyho příměr původní vzor - výběr nástroje je do značné míry zachován.
Když pomineme jeho první slušnější kytaru, jíž byla kopie Les Paul firmy Mateo (vlastní ji dodnes), tak se dostáváme k velmi slušné sbírce, které vévodí firmy Gibson a Fender. "Oblíbil si stratocastery z roku 1959 a 1958, má rád i několik reissue modelů ročníku 1962, které jsme dostali od Fender Custom Shop." prohlásil Jeff Ousley, jeho kytarový technik z poloviny devadesátých let. Jeden z jeho stratocasterů z roku 1958 má korpus pro leváky se vsazeným krkem pro praváky: "Když na to mohl hrát Jimi Hendrix..." Cení si také jednoho modelu z roku 1956 a z "padesát devítek" si nejvíce oblíbil model v úpravě sunburst s javorovým krkem a palisandrovým hmatníkem.
V jeho sbírce hrají významnou úlohu i telecastery. Mike je rád používá pro jejich kulatější nebo (jak on říká) skleněný zvuk s větším důrazem na středy. Z těchto nástrojů má dva '52 reissue modely a jeden z roku 1953 (všechny v úpravě blonde). S Mad Season k nim přiřadil další "tele" z roku 1968 s tremolem Bigsby.
Z kytar Gibson Les Paul vlastní nádherný černý nástroj z roku 1956 ještě s tremolem Bigsby, kde původní snímače P-90 byly nahrazeny humbuckery a krk je z raných sedmdesátých let: "Na tu si dává větší pozor než na ostatní kytary," prohlásil jeho technik, "zvláště poté, co se mu jeden z lespaulů rozpadl při natáčení pro MTV a on si uvědomil, jak je těžké tyto exkluzivní kytary vůbec sehnat." Další modely jsou většinou reissue edice, 1959 Les Paul v úpravě orange/sunburst je z roku 1995 a 1960 Les Paul v úpravě gold z roku 1996. Les Paul, který díky úderům o podlahu jeviště nepřežil natáčení Rockin' in the Free World s Neilem Youngem, byl Custom z roku 1972 s třemi humbuckery.
Z dalších kytar Gibson Mike vlastní modré SG (ročník '65), na které hrál zejména při natáčení Binaural, dále dvě krásné ES-335 (v úpravách Candy Apple Red a Blonde), Flying V (jeden model se mu už podařilo rozbít) a konečně Firebird s normálně posazenou, nereverzní hlavou.
Další značky u něj nejsou zastoupeny v takové míře jako Gibson a Fender, ale přece jenom bychom zde našli několik nástrojů, na něž Mike nedá dopustit. Tak zejména to je dvanáctistrunný Rickenbacker 660-12TP (můžeme slyšet např. v Not for You), dostal ho přímo od Toma Pettyho, následuje nádherný oranžový Gretsch Chet Atkins (60. léta) s výraznou patinou a s Bigsby tremolem, cení si i reissue modelu Gretsch Silver Jet (dva výřezy, 1991) a jedné Ibanez, červenou Flying V ze sedmdesátých let, kterou použil např. v Do the Evolution.
Na většinu svých elektrických kytar natahuje GHS Boomers síly .011, trsátka jsou většinou Jim Dunlop Tortex 0,88 mm.
Gibson Hummingbird je jeho hlavní akustickou kytarou, vlastní také dobro (Gibson DM-33), z dalších nástrojů můžeme jmenovat např. James Trussart Telecaster, Fender Mark VI a řadu dalších.
Aparáty
Vedle desetiwattového komba Fender Champ, na které začínal jako dítě školou povinné, se jeho sestava rozrostla do zajímavého celku, kde v polovině devadesátých let dominovaly tři stacky Marshall, ty měl Mike vyčleněné na zkreslený zvuk, a jeden stack, složený z preampu Mesa/Boogie Studio, power ampu VHTG2150 Classic a dvou třísetwattových beden Marshall 1960 4x 12", používaný pro čistý zvuk. Marshallské stacky byly tvořeny buď padesátiwattovou hlavou Plexi či stowattovými ST (1969) s odpojeným tremolem a bednami Marshall 4x 12". Sestava prošla určitými změnami, na konci devadesátých let zůstal na pódiu pouze jeden marshallský stack (JMP Plexi + stowattová bedna 4x 12"), který doplnila třicetiwattová hlava Matchless HC-30 s reissue bednou Orange 4x 12" a pro většinu čistých zvuků dvojice komb Fender, Bassman Tweed (4x 10") a Twin Tweed (2x 10"), obě 1959.
Efekty a příslušenství
Zajímavou kapitolou jsou pak jeho efektové řetězce a jejich vývoj vzhledem k utváření Mikeovy osobnosti. "Základem Mikeovy sestavy je myšlenka obejít se bez digitálu," říká Ousley. "Když se dnes podíváte na to, co má na pódiu, tak se v podstatě ocitáte v klasických rockových sedmdesátých letech."
V době prvního alba používal sice multiefekt TC Electronics, ale další součástí jeho řady byly SansAmp Distortion, Jim Dunlop Rotovibe, klasický Ibanez TS 9 Tubescreamer a wah pedál Jim Dunlop Cry Baby. Nejdůležitějším zařízením se ale vzhledem k úpravám zvuku stal Ernie Ball 6165 Stereo Volume/Pan pedál, nastavený na režim Pan, kdy jedna poloha pedálu pouští zvuk (tehdy přes TS 9) do aparátů, používaných na zkreslený zvuk (a také tak i nastavených), a druhá poloha pedálu vysílá zvuk do druhé části sady, určené pro čistý zvuk: "Mike tak může v pohodě a čistě přecházet z jednoho zvuku do druhého s mnoha možnostmi skloubení obou poloh," prohlásil Ousley. Tomuto využití pan efektu zůstal věrný v podstatě dodnes.
V době alba Vs. do řetězce přibyl MXR Phase 100 a Mike také začal používat e-Bow (poslechněte si Rear View Mirror). Na Vitalogy můžeme slyšet další krabici Boss DM-3 Analog Delay, o dva roky později inovoval model Cry Baby (535/535Q) a na konci devadesátých let začal používat i Vox wah pedál a splitter Jester Enterprises Hydra.
Na přelomu tisíciletí jeho efektovou řadu doplnil i Fender Blender, ale v současnosti se zase vrátil k několika osvědčeným krabicím, takže základ jeho nynějšího pedalboardu tvoří Boss DM-3, Jim Dunlop 535 wah pedál, MXR Phase 90, Hughes & Kettner Rotosphere, Boss OC-2 Octave, Ibanez TS 9 a Line 6 DL-4, rack pak obsahuje osvědčený splitter Jester, Furman PL + Power Conditioner a opět prověřenou dvojici předzesilovač Mesa/Boogie Studio a konec VHT Classic G2150.
Na pódiích hraje přes bezdrát Sony. (Pro lepší názornost vlastního zapojení jeho sestavy vás mohu odkázat na Muzikus č. 9/2002, kde jsem jeho pódiový set z konce devadesátých let uvedl v rámci seriálu Pódiové sestavy slavných kytaristů.)
DISKOGRAFIE
A) Mike McCready + Temple of the Dog (společný projekt členů Pearl Jam + Soundgarden):
Temple of the Dog (1990/1991, A&M)
B) Mike McCready + Pearl Jam (včetně live snímků a vynikajícího alba s Neilem Youngem a některých raritních vydání):
Ten (1991/992/1994/1998, Epic/CBS/Columbia/Import)
Vs. (1993/2004, Epic/Sony)
Vitalogy (1994/1995, Epic/Sony)
Dissident - Live (1994, EP, několik vydání, pouze v USA, Epic)
Jeremy (1995, EP, 3 skladby, původně pouze USA, pak i v UK, Sony/Epic)
Mirror Ball (1995, s Neilem Youngem, Reprise/Warner Brothers)
No Code (1996, Epic/Sony)
Yield (1998, Epic/Sony)
Given to Fly (1998, Epic/Alex)
Live on Two Legs (1998, live, Sony)
Wishlist (1998, EP, Sony)
Binaural (2000, Epic)
Riot Act (2002, Sony)
Lost Dogs: Rarities And B Sides (2003, rarity, nevydané snímky, b-strany singlů, Epic)
Rear View Mirror (2004, komp., Sony/Epic)
Věrným fanouškům by neměly ujít ani velmi zajímavé záznamy z koncertů jako např. řada asi 60 alb od vydavatelství Sony, většinou z turné roku 2000 (např. Live: 30-5-00 Wembley Arena - London, England...) + cca 10 desek od vydavatelství E2K.
C) Mike McCready + Mad Season (původně Gacy Bunch)/Disinformation:
Above (1995, CBS/Sony)
D) Významné spolupráce:
- s Wallflowers - Red Letter Days (2002)
- se Screaming Trees - Dust (1996)
- s Rockfords - Rockfords (2000), Live Seattle (2003)
- dále spolupracoval např. s Brad (projekt Stonea Gossarda), Markem Eitzelem, Tuatara a řadou dalších.
E) Výraznější účast na projektech:
Jeho kytaru najdeme např. také na albech Heart (Jupiter's Darling), na záznamu z koncertu na počest Boba Dylana (Bob Dylan 30th Anniversary Concert Celebration), patří sem albové pocty Johnu Lennonovi (Working Class Hero: A Tribute to John Lennon), Who (Substitute: The Songs of the Who), Jimimu Hendrixovi (Stone Free: A Tribute to Jimi Hendrix), účast na Tibetan Freedom Concert, Rock: Train Kept a Rollin', Live from Nowhere Near You a dalších deskách.
Stranou našeho zájmu by neměl zůstat utajen jeho přínos na soundtraccích, např. Cable Guy.
