Kytaroví velikáni - Mikael Åkerfeldt, Fredrik Åkesson

„Ano, stal jsem se synonymem Opeth. Psal jsem věci od prvního alba a celou tuhle loď jsem směřoval směrem k perfekcionismu. A bylo to v pohodě, protože to, co jsem vytvořil za pomoci dalších členů, jsou právě Opeth, výjimečná, zvláštní a neopakovatelná kapela.“

Mikael Åkerfeldt, 2013

Opět ozdravný vichr ze severu? Jasně! A ještě k tomu dvojice? To už nás také nepřekvapí. Ale tentokrát se jedná o kytaristy kapely, která přesto, že bývá zařazována do kategorií, kde najdeme slovo progressive, se stále drží a dokonce její věhlas v poslední době stále stoupá. A to i u fanoušků mainstreamu heavy metalu.

Zcela jednoznačnou zásluhu na tom má její frontman a zakladatel, Mikael Ǻkerfeldt, který přes „hubené“ roky nezpanikařil a dokázal soubor dovézt k takovým albům, jakými jsou bezesporu Ghost Reveries, Watersheed a Heritage. A že na úspěchu posledních dvou alb má zásluhu také i jeho novější souputník Fredrik Ǻkesson je víc než jisté.

Lars Mikael Åkerfeldt se narodil 17. dubna 1974 ve Stockholmu. Už jako dítě školou povinné ho nejvíce ovlivnili Ritchie Blackmore, Joni Mitchell a Scott Walker, později rád poslouchal Iron Maiden, Camel, Black Sabbath, Celtic Frost a další řadu kapel. Tento kytarista, který pak jako člen Opeth ovlivnil sám řadu dalších umělců svou kytarou, rejstříky zpěvu a skladatelskou invencí, svou první kapelu zformoval ve čtrnácti letech. Kapela trvala necelé dva roky, protože Åkerfeldt se dal dohromady se zpěvákem Davidem Isbergem. Isberg byl členem formace, kterou chtěl od základu změnit. Neřekl nic dosavadním členům kapely a rovnou na zkoušku přivedl Åkerfeldta, tehdy ještě jako baskytaristu. Že to naštvalo nejen stávajícího baskytaristu, ale i ostatní členy, je nasnadě. Jako jeden muž se tehdy sebrali a ze zkoušky ostentativně odešli. Duu Isberg - Åkerefeldt (už jako kytaristovi) to ale nevadilo. Po neúspěšných zkouškách s několika zájemci hodili lano bubeníkovi Andersovi Nordinovi, baskytaristovi Nicku Döringovi a kytaristovi Andreasi Dimeovi. Sestava si zvolila název Opeth, kdy se nechala inspirovat jménem vybájeného jihoafrického města z románu Sunbird od Wilbura Smitha.

Dimeo i Döring byl ale nespokojeni s pomalým vývojem kapely a doslova po prvním veřejném vystoupení z kapely odešli. Na jejich místo nastoupili Kim Peterson (g) a Johan DeFarfalla (bg), oba z Crimson Cat. Historie se napůl opakovala opět, kdy po dalším koncertě v novém obsazení usoudil DeFarfalla, že Opeth nemají budoucnost, a jal se trávit volný čas se svou přítelkyní v Německu. Jeho postu se ujal Peter Lindgren, Åkerfeldtův známý. Ovšem aby toho nebylo málo, na dalším koncertě se zase rozhodl Peterson, že to nebude pravděpodobně to pravé ořechové, a také z pořád ještě nerozjeté skupiny odešel. Nakonec nezbylo nic jiného, než že se Lindgren chopil kytary. Tomuto stálému trápení pak roku 1992 nasadil korunu sám jeden ze zakladatelů kapely, Isberg. Ten se stále více začal dostávat do sporu s Åkerfeldtem a jeho vizemi a skladatelskými ambicemi a Opeth opustil z, jak oficiálně uvedl, názorově tvůrčích rozdílů.

Personální smršť Opeth

Åkerfeldt se s tím ale nedal rozhodit a se zbylými členy (jako trio) se pustil do psaní nového materiálu. I když se kapela povšechně řadila do vod death metalu, Åkerfeldt se rozhodl (a správně) nejít cestou snahy za každou cenu nevybočovat ze zaběhlých konvencí tohoto subžánru a začal do výrazu kapely zařazovat vedle čistých rejstříků zpěvu i akustické kytary a piana. A když trio Åkerfeldt, Lindgren a Nordin doplnil baskytarista Stefan Guteklint, kapela se konečně vydala do studia. Guteklint ovšem nevydržel a do sestavy se navrátil DeFarfalla, a to právě včas, protože se ocitl na sedmi z osmi skladeb debutového alba. Deska se sice nedostala do anket, ale nezůstala úplně bez pozornosti. Chris Dick z fanzinu Decibel ji ne zcela nezajímavě přirovnal k hybridu Wishbone Ash, Black Sabbath a Bathory. Fakt je, že na albu najdeme opravdu poutavé věci, mezi jinými určitě úvodní In Mist She Was Standing či Silhouette s výborným úvodem. Je zbytečné asi uvádět, že Åkerfeldt byl autorem všech textů a spolu s Lindgrenem i hudby.

Dvojka, Morningrise, představila kapelu ve vyzrálejším světle, zejména z hlediska spíše epických textů a skladby, zcela spadající charakteristicky do ranku progresivní. Až na poslední, nejkratší - osmiminutovou - skladbu, ostatní přesahují deset, dokonce i dvacet minut! A není to nuda!

Deska se opět neobjevila v žádném z žebříčků, a tak to DeFarfalla a Nordin vzdali. Zbylou dvojku Åkerfeldt - Lindgren doplnil bubeník Martin Lopez a výsledkem bylo trochu neurovnané CD My Arms, Your Hearse. Autorem všeho byl Åkerfeldt a skladby byly tentokrát všechny kratší. Koncepčně jde o tématicky uzavřené album, které přes svou kvalitu ale nedokázalo nijak zvlášť oslovit širší veřejnost.

Následná deska šla také ve stopách konceptuálních celků, kapela se po doplnění na kvarteto ve složení Åkerfeldt (g, voc), Lindgren (g), Martin Mendez (bg) a Lopez (dr) začala konsolidovat. V tomto složení vznikla i další deska, Blackwater Park, kdy se titulní skladba dostala mezi Top 50 nejlepších metalových skladeb 21. století. Větší propracovanost a rostoucí zájem zaznamenalo následné CD Deliverance, které neslo ještě širší znaky ovlivnění klasickým art rockem, nebo chcete-li, progresivním rockem. Na indie žebříčcích (např. Heatseekers nebo Independent Albums) deska vystoupala do Top20, ale bylo to až sedmé studiové album této nesmírně zavile pracující kapely, které dokázalo prolomit letitou smůlu a dostalo se do Top 200 ankety Billboard. Sice na 192. místě, ale nešť. Na celkovém zvuku alba se výrazně podepsal anglický producent a multiinstrumentalista Steven Wilson.

Sestava byla obohacena o dalšího člena, Pera Wiberga, který svými klávesovými nástroji včetně klasických Hammondek dodal zvuku Opeth dramatičnost i na koncertech. Také další deska se už výborně chytla, kvinteto s Ghost Reveries prorazilo v podstatě celosvětově, v anglických a amerických anketách album stoupalo závratnou rychlostí a rychle mířili k první čtvrtině Top 200. Ale pak se udály dvě výrazné změny.

Bubenickou stoličku opustil Lopez a vystřídal ho razantní Martin Axenrot a ze sestavy odešel dlouholetý člen Lindgren a na jeho místo přišel výborný kytarista Fredrik Åkesson. A výsledek? Deska Watershed zaznamenala celosvětový úspěch, v severských zemích zabodovala v Top 10 (ve Finsku obsadila první místo), v USA a v Anglii už byla uprostřed Top 50. Léta urputnosti šéfa kapely, Åkerfeldta, se konečně vyplatila.

Karl Fredrik Henry Åkesson se narodil 18. července 1972. Ve dvanácti letech ho chytla kytara a jeho základními vzory se stali Michael Schenker, Uli Jon Roth, Yngwie Malmsteen a George Lynch. Roku 1992, když z kapely Talisman odcházel Jason Bieler, ho na konkurz pozval zakladatel této kapely Marcel Jacob (spolupracoval mj. i s Malmsteenem). Výsledek přehrávky byl jasný - devatenáctiletý Åkesson se stal členem rozjeté kapely Talisman. Po čtyřech letech a pěti albech se spolu s Matsem Levenem, Johnem Levenem a Rickardem Evesandem rozhodli zkusit to jinak a založili sestavu Eyeball, krátce na to přejmenovanou na Soutpaw. Zároveň se také na čas vrátil k Talisman (na dvě alba a jeden živák), hostoval i u Tiamat, spolupracoval s Johnem Norumem na opusu Optimus, hrál s nadupanými Kurx a působil i dva roky se známou kapelou Arch Enemy. Hodně úctyhodný výkon. Což ještě samozřejmě nebylo vše. Ten hlavní okamžik přišel, když ho kontaktoval Åkerfeldt a nabídl mu místo u Opeth, kapely, která šla zrovna strmě vzhůru. A Åkesson neváhal...

Druhá deska, již v obsazení Åkerfeldt, Åkesson, Wiberg, Mendez a Axenrot, nezklamala fanoušky kapely a přímo zazářila na hudebním nebi. Devatenácté místo v Billboardu, přední místa v Top 10 takových anket jako World Albums, Hard Rock či US Rock, první místo v žebříčku Rock Albums v Anglii, opanování první desítky v řadě dalších zemí - to už něco znamenalo. Deska je velice vyrovnaným dílem, délka skladeb a skladba samotná se ustálila na rozumné pozici, zařazení klávesových nástrojů včetně Mellotronu, grand piana a i flétny (ve Famine) dělá z tohoto alba velmi silnou záležitost a z kapely samé soubor, který má odehranými lety a zkušenostmi velkou sílu a vyváženou, vyzrálou pozici. Soubor vlastně za poslední alba v celkovém kontextu vůbec nešel dolů s ohlasem. Pokud to tak půjde dál, máme zde další skupinu, která se bude moci řadit k těm nejvlivnějším kapelám progresivní scény obecně, ve světě heavy metalu pak zvláště. Takže na další album se opravdu těším...

Kytary - Mikael Åkerfeldt

Nejoblíbenějšími současnými kytarami jsou nástroje Paul Reed Smith, a to zejména série Custom 24 ( mj. 24 pražců). Åkerfeldt jich má hned několik, vždy v různých úpravách. Většinou je má osazeny snímači Seymour Duncan. Z dalších PRS používá na pódiu i model SC245, neboli krásný singlecut nástroj s mahagonovým tělem a krkem, s javorovo deskou a s palisandrovým hmatníkem, vše z ještě vybranějších dřev, než jak je běžné i u tak vysoké kvality kytar PRS. Patří sem i dvaadvacetipražcový model Modern Eagle, v úpravě Wine Flame Matte Top má i Modern Eagle Singlecut s 24 pražci, klasikou pak je dvanáctistrunný model Custom 22, Singlecut (v úpravě Black Quilt) a velmi zajímavý signature model PRS SE Mikael Åkerfeldt. „Jsem skladatel, doprovodný, sólový a akustický kytarista. Snažím se být tak univerzální, jak to jenom jde. A kvůli tomu jsem potřeboval kytaru, která odpovídá mým ambicím, a to jak na pódiu, tak i ve studiu. A taky, a to ne mimochodem, aby byla i krásná pro oči.“

Dlužno uznat, že výsledek stojí za to. Kytara s jedním výřezem je samozřejmě z mahagonu a javoru, ale krk už je javorový (u starých Gibsonů Les Paulů ze 70. let to preferuji kvůli jasnějšímu zvuku také) a hmatník krásně ebenový. „Zcustomizované“ jsou i snímače, hardware je zlacený a celkový dojem krásně doplňuje vykládání na korpusu. I když jsem měl v rukách řadu signature kytar PRS, na tuhle jsem si nezahrál, ale už jenom pro to, jak vypadá, bych to rád zkusil... Åkerfeldtův model tak důstojně doplňuje řadu signature modelů této prestižní firmy, kde v řadě SE najdeme taková jména jako Carlos Santana, Dave Navarro, Bernie Marsden, Mark Tremonti, Mike Mushok a další. Mimo jiné i Fredrik Åkesson, ale o tom až níže.

Jeho sbírku doplňují Gibsony Les Paul Standard V.O.S., Custom (1974), Flying V (model ’67 Reissue) a klasické SG Standard 1961 Reissue, Fendery Stratocastery (ročníky 1975 a 1972) a černá BC Rich Mockingbird.

Z akustických kytar preferuje Martiny (000116GT, klasickou CF se snímačem Fishman a 000-28), dále má dvanáctistrunnou Takamine, hraje i na Seagull (taktéž s piezo Fishman). U nástrojů s nylonovými strunami si cení modelu Amalio Burguet a Landola CT.

Ibanez SG-75, jackson RR, Paul Chandler.

Skladba: The Grand Conjuration

Autor, autoři: Mikael Åkerfeldt, Per Wiberg

Interpret: Mikael Åkerfeldt, Fredrik Åkesson

Skupina: Opeth

Album, zdroj: Ghost Reveries (2005, Roadrunner)

www:

www.opeth.com