„Sóla si obvykle neplánuji, nestavím je nějak předem. Všechno to nahrávám na jeden zátah, tak, jak mě to zrovna v tu chvíli napadne.“
(Mick Jones, Guitar Technique, 1980)
Pamatuji si to jako dnes. Pustil jsem si „Čtyřku“ od Foreigner a ta přímo katapultovala můj zájem o tvorbu této kapely, která svým feelingem byla jednu dobu na pomezí hard rocku a pomp rocku a která bývá obecně zařazována do škatulky AOR (adult oriented rock). Což ovšem není vůbec na škodu, jak by se zdálo. Jejich vyzrálý přístup předkládá posluchačům již vyhraný a stylově precizní pohled na tvorbu této kdysi multiplatinové kapely, která koncertně ovšem neztrácí dech ani v současnosti.
Mick Jones je dnes vlastně již jediným původním, nadto zakládajícím členem kapely Foreigner, v jejíž řadách se vystřídala celá řada hodně zvučných jmen. Na postu bicích například Jason Bonham (syn Johna Bonhama), Brian Tichy (mj. Whitesnake), Denny Carmassi (mj. Coverdale-Page) a současný Chris Frazier (mj. Whitesnake), za baskytarou samozřejmě Rick Wills (v současnosti tento post zaujímá Jeff Pilson, např. od Dio), v průběhu času bychom u nich našli třeba i Iana McDonalda z King Crimson a celou řadu dalších osobností (např. roku 2010 za Jonese dočasně zaskakoval Doug Aldrich).
Jones je také velmi vyhledávaným producentem a skladatelem. Na jeho kontě můžeme nalézt velice dlouhou řádku jmen z nejrůznějších stylových části rockového spektra - od Van Halen či Bad Company přes Billyho Joela a Erica Claptona až po třeba The Cult... Nemluvě pak o jeho kytarové práci, kde za všechna jména stačí snad uvést George Harrisona, projekt Billyho Wymana Rhythm Kings či Petera Framptona.
Od Elvise k Strašidelným zubům...
Michael Leslie Jones se narodil 27. prosince 1944 v Somersetu v Anglii. Po prvních muzikantských krůčcích ve studentských skupinách se v raných šedesátých letech stali jeho první větší formací Nero and the Gladiators. Tato instrumentální kapela byla soustředěna kolem klávesisty Mikea O’Neila a podařilo se jí vyprodukovat dva menší hity, Entry of the Gladiators a In the Hall of the Mountain King. Pokud je vám tento název něčím povědomý, tak je to správně (viz minulý díl Letem kytarovým světem).
Po odchodu z kapely se Jones přestěhoval do Francie, kde působil jako studiový muzikant a spolupracoval například s Johnnym Hallydayem, kterému se přezdívalo francouzský Elvis.
Po návratu domů se potkal se zpěvákem a klávesistou Garym Wrightem z již rozjeté skupiny Spooky Tooth. Ta už měla za sebou čtyři alba, ale ve vnitřních vztazích to už dlouho skřípalo. Wright, který chtěl celou skupinu překopat a obnovit v novém složení, oslovil tehdy volného Jonese, a roku 1972 tak vzniklo nové složení - Wright, Jones, Mike Harrison (key, zakládající člen), Ian Herbert (bg) a Bryson Graham (dr). Jones s kapelou vydržel do jejího rozpadu roku 1974, kdy spolu vyprodukovali tři alba. O nijak závratný úspěch se rozhodně nejednalo, a tak kapela skončila „volným pádem“. Jones už ale tehdy měl svoje další plány, a to na vyloženě svou kapelu, která by jela podle jeho představ (a skladeb). A to se mu podařilo.
Foreigner
Roku 1976 založil spolu s multiinstrumentalistou Ianem McDonaldem z King Crimson a zpěvákem Louem Grammem kapelu Foreigner, skupinu, která v následných letech byla jednou z nejúspěšnějších skupin vůbec (prodali přes 80 miliónů desek, z toho skoro 38 miliónů jenom v USA). A proč název Foreigner neboli Cizinec? Jones a McDonald a další člen, bubeník Dennis Elliot, byli Angličané, Gramm byl z USA stejně jako Al Greenwood (key) a Ed Gagliardi (bg). Sestava tedy byla na světě a šlo se do studia. Hned první „výstřel“, album Foreigner, se více než podařil - debut získal pětinásobnou platinu, a to přímo v USA. Autorem většiny skladeb byl Jones (na některých se podílel i Lou Gramm) a věci jako Feel Like the First Time, Cold as Ice či Long, Long Way from Home definovaly tvorbu kapely a zařadily ji do příslušného, tehdy velice oblíbeného šuplíčku AOR (občas se k tomuto názvu nabalují i jiné, nejvíce pak pop rock či album rock). Spolu s takovými kapelami jako Boston, Journey Heart a dalšími zcela z ranku pomp rocku tak dali najevo přednost preciznosti a producentské vyzrálosti před syrovostí a bezprostředností.
Druhé album bylo ještě úspěšnější, což bylo důležité, protože kapela ukázala, že nešlo jen o jeden projekt a jeden song. Double Vision získalo v USA šest platin. Jones se krásně rozehrává a sází tam jeden akordový riff za druhým - posunuje tak výraz kapely do větších scén, Foreigner tak opanují i kategorii arena rocku. Skladby jako Hot Blooded, Blue Morning, Blue Day a Double Vision se stávají velkými hity. Ty největší úspěchy ale na Jonese a spol. teprve čekají...
Roku 1979 Foreigner přicházejí s albem Head Games, které zaujalo i lehce kontraverzním obalem. Pětinásobná americká platina a megahity Head Games a Dirty White Boy potvrzují statut kapely a skupina, i po změně na postu baskytaristy, se valí nezadržitelně dál. A na této desce už v podstatě nenajdeme slabé místo. A což teprve na té následující...
Slavná „Čtyřka“ vyšla roku 1981 a vynesla kapelu do ještě větších výšin. Záplava platin z řady zemí a první místa v anketách - to byli tehdy Foreigner. Kapela už tehdy vystupovala jen ve čtyřech a deska obsahovala takové nadčasové perly, jako nestárnoucí Juke Box Hero či hodně typické Urgent, Break It Up nebo Night Life.
Celé tři roky pak trvalo, než skupina vydala další album. I když to byla přestávka poměrně hodně dlouhá, desce Agent Provocateur se celkem dařilo. Prodeje ale byly hodně ovlivněny tím, že řada posluchačů byla zvědava, jak Foreigner budou znít i v první polovině osmdesátých let, kdy se hudební scéna výrazně změnila. Deska byla hodně silná, ale až na I Want to Know What Love Is nepřinesla zase tak silnou kolekci skladeb. Některé skladby měly snahu přizpůsobit se měnící scéně, ale nevyznělo to úplně nejlépe.
Určitá ztráta identity a další tři roky čekání na nové album se pak podepsaly na ústupu kapely ze slávy (týká se ovšem jen desek, o koncertní turné nemá kapela nouzi). I když její alba nikdy úplně nezmizela z žebříčků, na přední pozice mohla skupina zapomenout. Její jméno má ale stále dostatek lesku, aby jak koncerty, tak i další projekty včetně nových nahrávek přilákaly očekávanou masu posluchačů a fanoušků.
Že jde o stále vyhledávanou kapelu, která neztratila svou tvář, je nabíledni. Že je to jednoznačně dílo Micka Jonese, je pak zcela jasné. (Z historie se pro srovnání nabízí paralela třeba k Mickovi Boxovi a jeho Uriah Heep.)
Kytary
Mick Jones a Gibsony - to je dnes už klasické spojení. V raných dobách Foreigner hrál zejména na dva Les Pauly, a to černého Customa z roku 1958 a dalšího z roku 1957. Toho prvního si koupil roku 1973 a udělal na něm několik úprav. Nejdříve odstranil všechny tři snímače a ty, co tam nechal, byly postupem času několikrát převinuty. Přepínač mezi snímači byl také upraven, kdy prostřední poloha vlastně nezapínala nic, nahoře se zapínal snímač u krku a aktivní byly ovládání hlasitosti i tónové clony, při přepnutí dolů se zapojil snímač u kobylky, ale už nešlo ovládání clony ani hlasitosti, protože tam bylo vše nastaveno na krajní hodnoty. Tuto kytaru můžeme slyšet na prvních dvou albech Foreigner.
Jeho spojení se značkou Gibson je natolik signifikantní, že mu firma roku 2008 vyrobila i signature model. Kytara je osazena dvěma humbuckery, legendárními ’57 Classic, a to bez krytu. Jak sám Jones uvádí, skvěle se svými zvukovými vlastnostmi přibližují původním snímačům PAF. Lehce je upraven i struník a kobylka, ladicí mechanika je Schaller, nástroj disponuje i dvěma dalšími minipřepínači, které aktivují či deaktivují ovládání hlasitosti a tónové clony u jednotlivých snímačů při jejich přepnutí. To není špatná vychytávka, protože takto si člověk může nastavit úroveň jednotlivých snímačů a pak, když chce plný zvuk, stačí jen přepnout, a už to jede. A samozřejmě i opačně. Změna zvuku nastává tak hned a nemusí člověk pořád kroutit knoflíky...
Z akustických kytar preferuje klasiku, Gibson J-200.
Aparáty
Už v dobách rozjezdu Foreigner Jones hrál na Marshally, stowattové hlavy Super Lead, které zapojoval do beden Hiwatt, osazené hlavně reproduktory Fane: „Hrál jsem i na Celestiony, ale brzy jsem získal pocit, že z Fanů toho dostanu víc.“ I zde platí, že Jones, rovná se Marshally.
Efekty
U Spooky Tooth mezi řadou dalších efektů dlouhodoběji užíval wah pedály a Leslie bednu Fender. Po založení Foreigner se soustředil zejména na jediný efekt, a tím byl delay - nejdříve od MXR a poté od Lexicon, v průběhu času pak přicházely i další značky.
Diskografie:
1 Mick Jones + Spooky Tooth
You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (1973, Island)
Witness (1973, Island)
The Mirror (1974, Island)
2 Mick Jones + Foreigner
2.1 Základní, profilová alba
Pozn.: Uvádíme i umístění v anketách v USA, CAN, UK, vždy do 5. místa, a zároveň v tomto pořadí i ocenění drahými kovy.
Foreigner (1977, US - 5x platina, 4. místo, CAN - platina, Atlantic),
Double Vision (1978, US - 6x platina, 3. místo, CAN - 2x platina, 3. místo, Atlantic),
Head Games (1979, US - 5x platina, 5. místo, CAN - 5. místo, Atlantic),
4 (1981, US - 6x platina, 1. místo, CAN - 4x platina, 2. místo, UK - stříbro, 5. místo, Atlantic),
Agent Provocateur (1984, US - 3x platina, 4. místo, CAN - 3. místo, UK - platina, 1. místo, Atlantic),
Inside Information (1987, US - platina, UK - stříbro, Atlantic),
Unusual Heat (1991, Atlantic),
Mr. Moonlight (1994, Arista),
Can’t Slow Down (2009, 2CD + DVD, Rhino),
Acoustique (2011, součást dvojvydání Feels Like The First Time, kde je druhým CD Juke Box Heroes + DVD Live In Chicago (Ais Records).
2.2 Koncertní alba
Classic Hits Live / Best of Live (1993, Atlantic),
Extended Versions (2006, Sony/BMG),
Can’t Slow Down... When It’s Live! (2010, Rhino).
2.3 Kompilace
Pozn.: Pouze výběr těch nejúspěšnějších z cca patnácti vydaných.
Records (1982, Atlantic)
The Very Best... and Beyond (1992, Atlantic)
Complete Greatest Hits (2002, Atlantic, Rhino)
No End in Sight: The Very Best of Foreigner (2008, Atlantic, Rhino)
3 Mick Jones - sólová tvorba
Mick Jones (1989, Atlantic).
4 Spolupráce, projekty, hostování
4.1. Výrazné záležitosti
- s Peterem Framptonem: Wind of Change (1972), Gold (2005),
- s Georgem Harrisonem: Dark Horse (1974),
- s Lesliem Westem: The Leslie Wets Band (1976),
- s Brianem Howem: Touch (1997), Tangled in Blue (1997),
- s Tinou Arena: In Deep (1997).
4.2 Ostatní záležitosti
Patří sem kupříkladu: Tim Rose, Mike Harrison, Elvis Costello, Ian Lloyd, Bad Company, Van Halen (jako producent), Billy Joel, General Public, Scorpions a doslova desítky dalších.
Skladba: Urgent
Autor, autoři: Mick Jones
Interpret: Mick Jones
Skupina: Foreigner
Album, zdroj: 4 (1981, Atlantic)
www:
Co nového u kytarových velikánů
Debbie Davies
Dnes už jednašedesátiletá interpretka pořád jede na plný plyn. Album Blues Blast vzniklo za účasti věhlasných hostů, mezi nimiž nemohl chybět Charlie Musselwhite na foukačku či kytaristé Coco Montoya nebo Tab Benoit. Vznikla tak velmi příjemná a hodně poslouchatelná deska.
Následné album už jenom pro svůj obal bylo tak trochu šokem, ale posluchači zde nenalezli nějaké pseudobarokizující odkazy, ale Davies zde tak chtěla poukázat na šlechtu své hudby, na odkaz takových osobností, jako byli Albert King, Freddie King či třeba Kenny Burrell, což byli jedni z jejích největších vzorů. A povedlo se jí to. Výsledkem je deska stylově velmi čistá a čiší z ní radost. Zní to jako klišé, ale poslouchá se to samo. Není tedy divu, že roku 2010 byl její přínos bluesové kytaře oceněn cenou W. C. Handy v kategorii Best Traditional Female Artist.
After the Fall je pak opět již očekávanou sbírkou jejích skladeb - mimochodem, krásně se tam uplatňuje zvuk klasických Hammondek B3, který mám osobně hrozně rád. Kompilace Retrospective je pak hezkým dárkem všem těm, kteří chtějí v kostce poznat její tvorbu, kdy autorka zařadila i ne zcela obvyklé verze skladeb.
Debbie Davies, spolu s Bonnie Raitt jedna z nejvýraznějších interpretek čirého blues, to ani po více než třiceti letech on the road nehodlá vzdát. A jednoznačně se jí to daří!
Diskografie:
Blues Blast (2007, TelArc Records),
Holdin’ Court (2009, Little Dipper),
After the Fall (2012, MC Records),
Retrospective (2013, kompilace).
Encyklopedie - 15 + 3 světových kytaristů a kytaristek (2002) (str. 213, noty, diskografie)
Muzikus 12/2006 - Letem kytarovým světem - Dívky za kytarou (str. 56, miniprofil)
Muzikus 6/2007 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)
