Mick Box, tvůrce jedné z nejlegendárnějších hardrockových kapel, může být na své dílo právem hrdý. Jeho skupina, která je aktivní už více než třicet sedm let, si dokázala zachovat svou tvář, vytvořila dvacet profilových a třináct live alb a v různých státech světa jí vyšlo přes pětaosmdesát kompilací. Má na svém kontě skoro padesát miliónů prodaných alb, čtyřicet singlů i řadu celosvětových hitů v čele s Lady in Black. Ano, to všechno můžeme shrnout pod jméno Uriah Heep. A Uriah Heep rovná se Mick Box.
Je samozřejmé, že "uriáše" netvořil pouze Mick Box. Na výsledném zvuku, image a konečném úspěchu se podílela celá řada osobností. Z autorského hlediska například rozhodně nelze pominout Kena Hensleyho, který byl zejména ve středních sedmdesátých letech stěžejní osobností kapely, významnými tvůrci osobitého heep-soundu byli i baskytaristé, zejména pak Gary Thain a Trevor Bolder, stranou nemůže zůstat ani bubeník Lee Kerslake, a samozřejmě zpěvák a další zakladatel skupiny David Byron. Ale byl to právě Box, který skupinu založil a vtiskl jí první, určující feeling. A byl to zase on, kdo ji na začátku osmdesátých let dokázal vzkřísit, udržet v činnosti a dovést do let devadesátých, kdy se zaskvěla opět v plné síle. A to nejen před znova naplněnými halami, ale i řadou desek, zejména pak Sea of Light. Navíc má v jeho osobě dnešní díl Kytarových velikánů takovou jednu zvláštnost - Mick totiž patří k těm nemnoha kytaristům, kteří celou svou dlouhou kariéru úzce spojili "pouze" s jednou skupinou, jež se pro ně stala celoživotním dílem, takže hovořit o Mickovi znamená hovořit o Uriah Heep a naopak.
Mick Box se narodil 9. června 1947 v Londýně. Na kytaru začal hrát až ve čtrnácti letech, kdy se svým kamarádem Alanem Parkerem a dvěma zpěvačkami utvořil první skupinu. O čtyři roky později pak zformoval kapelu The Stalkers. Tato poloprofesionální formace z Essexu se hlásila k rhythm and blues, v jejím repertoáru byly hlavně převzaté věci, jejichž výběr určovaly výsledky hudebních anket. Za dva roky hraní po klubech se zde vystřídalo mnoho muzikantů, sám Box si z těch úplně původních pamatuje hlavně bubeníka Rogera Pendletona. Proč právě jeho? Protože to byl právě Pendleton, který navrhl vyhodit jejich dosavadního zpěváka a na uvolněné místo přijmout Rogerova bratrance s dlouhými vlnitými vlasy, který se jmenoval David Garrick. Ten nabídku nadšeně přijal a v krátké době si na základě návrhů členů kapely změnil příjmení na Byron.
Spice
Box s Byronem se dobře zapracovali nejen jako výrazná muzikantská dvojka na pódiu, ale začali spolu i psát. Koncerty měly stále lepší úroveň, tomu odpovídal i ohlas publika, a tak se během roku 1967 oba dva rozhodli, že se zkusí zprofesionalizovat. Ostatním členům kapely se toto rozhodnutí zdálo příliš riskantní, a protože Mick s Davidem trvali na svém, The Stalkers se rozpadli. Po utříbení všech možností, jak postupovat dál, se Box s Byronem rozhodli nepokračovat pod starým názvem a vytvořit zcela novou skupinu, Spice.
Ranou sestavu tvořili vedle Micka a Davida Nigel Pegrum (dr) a Barry Green (bg). V prvních měsících byl Green nahrazen dalším baskytaristou a toho pak v létě 1968 vystřídal Paul Newton.
Spice si v Londýně začínali dělat jméno a na jaře roku 1969 se stali domácí kapelou prestižního Marquee klubu (v tomto období bubeníka Pegruma vystřídal Alex Napier). Kapela teď už nepřipomínala rhythm and bluesové dny The Stalkers, ale začala směřovat k hard rocku. Navíc začala vedle převzatých věcí vytvářet i svůj vlastní repertoár. Osudovým zlomem bylo jejich vystoupení v The Blues Loft v High Wycombe, kde v nacpaném sále seděl i Gerry Bron, šéf společnosti Bronze Records. Toho celková prezentace kapely zaujala natolik, že po koncertě přišel za nimi do šatny a nabídl jim natáčecí frekvence ve svém studiu.
Uriah Heep
Natáčení se tedy rozjelo během července 1969 a v práci se pokračovalo ještě v září a v prosinci. Tehdy jim Gerry Bron navrhl, že by se jejich zvuk rozhodně obohatil, kdyby se k nahrávkám přidaly klávesy. Skupina souhlasila a Colin Wood, studiový muzikant, nahrál několik stop. Mickovi a spol. se to tak zalíbilo, že se rozhodli hledat stálého klávesáka. A tehdy Paul Newton navrhl Kena Hensleyho, jehož znal už z dob svého působení v The Gods.
Hensley tedy přišel v období Vánoc 1969 a tenkrát došlo i ke změně názvu kapely: "Toho roku bylo sté výročí úmrtí Charlese Dickense a jeho díla se znovu vydávala. Byl to Bron, který nám navrhl, že bychom se měli pojmenovat po tom úslužném úředníčkovi Uriáši Heepovi z románu David Copperfield."
Výsledné album Very `Eavy, Very `Umble bylo tedy natočeno v obsazení Mick Box (g), David Byron (voc), Paul Newton (bg), Ken Hensley (key) a bubeník Alex Napier. Ten ale natáčení nedokončil a byl během kompletace alba nahrazen Nigelem "Ollie" Olssonem. Olsson je sice na obalu desky uveden jako člen kapely, ale stihl si zahrát už jen ve dvou věcech, Dreamare a Lucy Blues. Ani klávesové party na této desce nebyly zcela jednoznačně ve znamení Kena Hensleyho. Na titulech Come Away Melinda a Wake Up byl totiž přece jen ponechán vklad hostujícího Colina Wooda.
Dáma v černém
Olsson s kapelou dlouho nevydržel a odešel ještě před nazkoušením nového repertoáru na další album. Skupina byla tehdy plná elánu a skladatelského potenciálu, a tak není divu, že ještě během téhož roku zamířila znovu do studia, takže v únoru 1971 stihla vydat další desku, Salisbury. To již Ollsona v únoru 1970 nahradil Keith Baker.
Album samotní členové kapely podceňovali, ale jen do okamžiku, kdy se z Lady in Black stal mezinárodní megahit, který dnes patří do zlatého fondu rockových evergreenů. Úspěch desky byl kolosální, album bodovalo snad po celé západní Evropě (mimo Anglie) a velmi výrazně se prosadilo v USA, kde podnítilo zájem i o první LP.
Červencové ráno
Ještě před vydáním tohoto alba odešel v říjnu 1970 Keith Baker a skupina angažovala Iana Clarka. V této sestavě pak vyšlo Look at Yourself, klasické album, první z řady jejich pěti největších desek. LP nemá slabé místo, hity se staly snad všechny skladby, zejména pak Look at Yourself a July Morning, které dodnes patří mezi nejoblíbenější koncertní čísla skupiny. Fanoušci hard rocku často řadí July Morning svým významem k Child in Time Deep Purple a Stairway to Heaven Led Zeppelin.
Ian Clarke zůstal ve skupině v podstatě až do října. Potom spolu s Paulem Newtonem odešel a na jejich místa byli angažováni Lee Kerslake (dr) a Mark Clarke (bg). Ten ale vydržel pouhé tři měsíce. Uprázdněného místa se nakonec ujala velká osobnost baskytary, Gary Thain. Vznikla tak sestava fanoušky "uriášů" označovaná jako první klasická.
Hysterie + Uriah Heep = heepsterie
Výsledkem bylo LP Demons and Wizards, které odstartovalo tzv. heepsterii. Nejobehrávanějšími hity byly Wizards s brilantně nahranou kytarou a proslulá Easy Livin`. Tato skladba okamžitě pronikla na čela hitparád v dvaceti sedmi zemích celého světa...
V říjnu 1972 vyšlo vyzrálé album The Magician`s Birthday, kde stejně jako u předchozí desky bylo výsledných osm skladeb vybráno po nahrání dvojnásobného počtu písní. Tehdy byl takový postup zcela běžný a nemohu se ubránit myšlence, že byl rozhodně lepší než ten dnešní, kdy většina skupin využije rozsahu CD a vedle případných dobrých a silných skladeb zařazuje i vyloženou vatu.
Síla skupiny se projevila na vynikajícím live dvojalbu Uriah Heep Live in January 1973, které patří v hard rocku mezi první pětici nejlepších koncertních desek. V tomto období byli Uriah Heep společně s Who označeni světovými médii za Nejžádanější pódiovou skupinu roku.
Následující Sweet Freedom potvrdilo kvality skupiny i jednotlivých členů. Drtivá většina fanoušků ho považuje za poslední desku z tzv. pětice nejklasičtějších alb kapely. Deska sice prezentuje souhru a spolupráci při psaní nových věcí, ale neukazuje na vnitřní problémy, kterými se kapela tehdy prodírala. Neustálý tlak médií, velká popularita a vysoké pracovní nasazení si pomalu začalo vybírat svou daň. Byron začal holdovat alkoholu v míře, která přesahovala odolnost jeho organismu, a Thain, přezdívaný "trafika, hrající na baskytaru", se začal posilovat i drogami.
Další desku, Wonderworld, někteří publicisté hodně zatracovali, ale celkový výsledek nebyl tak úplně plytký. Jisté ovšem je, že ve srovnání s předchozími alby neslo LP stigma narůstající nervozity a únavy uvnitř kapely. Gary Thain, tehdy již zcela nalomený drogovými excesy, byl na dallaském koncertě navíc i zraněn elektrickým proudem a následně okamžitě hospitalizován. Po svém uzdravení se sice vrátil ke kapele, ale hned se zase ocitl v kolotoči alkoholu a tvrdých drog, takže začal být pro skupinu prakticky nepoužitelný. V únoru 1975 tedy tento vynikající muzikant a jeden z tvůrců image Uriah Heep odešel a 8. prosince téhož roku ve svých dvaceti sedmi letech zemřel ve svém bytě na předávkování heroinem. Náhradou za něj přišel další výborný baskytarista John Wetton. I když si vlastně zahrál "pouze" na dvou albech, Return to Fantasy a High and Mighty, byl jeho vklad tak výrazný, že tato sestava bývá často označována za druhou klasickou.
Ústup z pozic
Napětí ve skupině ale přesto dosáhlo vrcholu a vyústilo v červenci 1976 po španělském turné, kdy kvůli nezvládnutému pití a rozporům s managementem odešel David Byron. A tak se novým zpěvákem stal zkušený John Lawton ze skupiny Lucifer`s Friend.
Všechny tyto skutečnosti, vztahy v kapele a v neposlední řadě i pomalý ústup z prvních míst žebříčků mapujících prodejnost alb přiměly koncem srpna 1976 k odchodu i Johna Wettona. Baskytarového postu se chopil další vynikající muzikant, Trevor Bolder. Ten se stal přes skvělý Wettonův a později Daisleyho vklad jediným opravdovým a důstojným nástupcem odkazu Garyho Thaina, navíc dokázal sjednotit ducha kapely, což se potvrdilo na výborném LP Firefly, plném klasického heep-soundu.
Ani další alba, trochu uspěchané Innocent Victim a výrazně melodické Fallen Angel, nebyla špatná, ale Lawton, zcela otrávený z neustálých hádek s Hensleym, se na podzim 1979 rozhodl odejít. Z téhož důvodu opustil potápějící se loď i dlouholetý souputník Lee Kerslake.
Kapela v horečné snaze udržet si renomé rychle hledala náhradu, takže za Lawtona přišel John Sloman a za Kerslakea později velmi známý Chris Slade. Za těchto okolností vzniklo LP Conquest, ale kapela byla už invenčně vyhaslá a i vztahy mezi jednotlivými muzikanty nebyly nejlepší. Po vydání desky se nakonec vyostřily natolik, že Hensley v květnu roku 1980 odešel.
Nad propastí
Hensleyho od června do září roku 1980 zastoupil Greg Dechert, ale situace uvnitř skupiny byla v podstatě už neudržitelná, takže na jaře 1981 došlo téměř k jejímu rozpadu. John Sloman začal s Garym Moorem, Trevor Bolder nastoupil k Wishbone Ash a Chris Slade odešel také. Nezůstal ani Dechert. Také proč? Zdálo se vlastně, že Uriah Heep přestali existovat. Ale pořád tady byl ještě jeden člověk...
Ano, Mick Box se nehodlal smířit s myšlenkou na případný konec kapely a během nucené přestávky, která trvala do ledna 1982, znovu kontaktoval Kerslakea a několik dalších muzikantů. Výsledkem bylo LP Abominog, které zapůsobilo doslova jako bomba. Uriah Heep přece jen žijí! A dokonce se vrátil i Lee Kerslake a přivedl s sebou ostříleného harcovníka na baskytaru, Boba Daisleyho. Co ale zbylo z toho "uriášovského" soundu? Dlužno přiznat, že právě následující řadu tří alb, počínaje tímto LP a konče Equator, považuje drtivá většina fanoušků za hodně problematická. Ale nadšení pokračovat bylo velké, a to se zdálo v tomto okamžiku hlavní. Přesto ale, i když koncerty měly pomalu stoupající odezvu fanoušků, domovská firma Bronze jim po dalším LP, Head First, vypověděla smlouvu. Zejména tato skutečnost nakonec přiměla Boba Daisleyho k odchodu a na jeho místo se v květnu 1983 vrátil Trevor Bolder. Zdálo se, že se začíná blýskat na lepší časy.
Nešlo to ovšem všechno tak rychle. I přes Bolderův nástup se skupina nedokázala přenést přes určitou invenční vyprahlost, a tak ani další deska Equator nezaznamenala žádný větší ohlas. A Boxovi začalo být jasné, že má-li skupina přežít, musí se provést razantní změny. A proto v listopadu 1985 byli odejiti hned dva muzikanti najednou, Peter Goalby a John Sinclair, a po delším hledání přišel v červenci 1986 Phil Lanzon (key) a mikrofonu se chopil Steff Fontaine. Ten byl však po třech měsících z důvodů nespolehlivosti vystřídán stylovějším Berniem Shawem - a to byla konečně trefa.
Skupina se začala sehrávat, podle dobových live desek velmi rychle a dobře. Následující alba, Raging Silence a Different World, jsou vlastně jen důkazem návratu kapely do starých, osvědčených a fanoušky žádaných kolejí. A pak přišlo zlomové album.
Moře jasu
Sea of Light bylo snad všemi významnými hudebními časopisy označeno jako super album. Tento opus totiž můžeme s klidným svědomím přiřadit k těm nejlepším deskám skupiny, které vznikaly v období let 1971--1973. Celkové nasazení, citlivost aranžmá a vynikající produkce opravdu dělá z této desky unikátní záležitost, která vrátila Uriah Heep zase tam, kam patří - na piedestal hardrockových kapel.
V září 1998 pak kapele vyšla zatím poslední studiová deska Sonic Origami, která obsahuje třináct věcí plus bonusy. LP se ovšem stalo jen stínem předcházejícího opusu a mizivá reakce na něj kapelu zaskočila natolik, že se soustředila jen na vydávání live alb a koncertní činnost. Teprve až nedávno se podařilo nastřádat další, nový materiál, který si kapela pečlivě vycizelovala, protože je jasné, že po tak dlouhé pauze by neměli přijít s něčím průměrným. Jenže zrovna v tomto okamžiku došlo opět k problémům, tentokrát již muzikanty samými ne zcela úplně ovlivnitelnými. Ozval se prostě pokročilejší věk a Lee Kerslake, stálice Uriah Heep, musel v lednu 2007 ze zdravotních důvodů na svůj post rezignovat. Jeho nástupcem se v březnu tohoto roku stal Russell Gilbrook (spolupracoval například s Tonym Iommim). Nové album v této sestavě by mělo vyjít někdy v září 2007. Uvidíme, jestli se Micku Boxovi a jeho Uriah Heep podaří opět zase jednou zopakovat osobité kouzlo, které se v polovině devadesátých let podařilo opět oživit a přenést na světová pódia. Jak totiž "uriáši" vyjdou na jeviště, přenáší se na člověka zvláštní fluidum. Totéž lze říci i o jejich nových nahrávkách, takže, abychom se vrátili na samý úvod článku, Mick Box může být na sebe hrdý...
Kytary
Mick Box má hodně oblíbených kytar, ale nejtypičtějšími nástroji jsou pro něj gibsony les pauly, vedle standardů a customů pak zejména Black Beauty, kytara z roku 1972. Vlastní i Gibson SG, oblíbil si `66 Fendera Stratocastera, od osmdesátých let často hraje na yamahy, a to hlavně na modely Pacifica 912 (ty má dva), 1221 a 1230S. Z dalších kytar můžeme jmenovat futuristickou Hofner Travel, Line 6 Variax, Aria Pro II, modely Jackson Charvel, Dan Armstrong, Burns, Peavey (Vandenberg), Washburn, také i signature model Ruokangas, tvarově inspirovaný modely PRS, neměli bychom také zapomenout ani na dvanáctistrunné nástroje Burns a Epiphone.
Ve studiu rád používá i elektroakustické kytary, jako Gibson ES-335, Aria Titan Artist a Yamaha MSG Deluxe.
Z akustických kytar je poslední dobou nejčastěji viděn na pódiu s nástrojem, který mu postavil loutnař Randy Caterall (ozvučnicový otvor pod hmatníkem v přední části korpusu). Při studiové práci využívá ale i celou řadu dalších akustických nástrojů, ke kterým patří Variax Acoustic, Ovation, Washburn, Martin (D35 a dvanáctistrunná D12/35), Fylde, klasická španělka (s děleným ochranným krytem po obou stranách strun u kobylky), a co je velice zajímavé, i řada kytar Furch, zejména CS26CJ (s jedním výřezem), C20 CM (klasický tvar s nylonovými strunami), F25SR (jumbo), FN23CR (jeden výřez a nylonové struny) včetně mandolíny. Do sbírky náleží i dobro Duolian, raritní je pak akustický Gibson s ručně napsaným logem(!).
Čestné místo mezi jeho nástroji má semiakustická Telsten, první kytara se snímačem, kterou si pořídil ještě jako teenager.
Na kytary natahuje struny Picato, na elektrické Electric 77 Nickel Roundwound Extra Light XL77 (tzn.: 009, 011, 016, 024, 032, 042), akustický potah je Acoustic 600 Super Light 640 80/20 Bronze Roundwound (tzn.: 011, 015, 022, 030, 042, 052). Trsátka používá heavy, na jedné straně mají logo skupiny a na druhé jeho podpis (jsem hrdým vlastníkem tří kusů).
Aparáty
Z aparátů byl Mick ze všech možných značek nejvíce spokojen s marshally. Jeho klasická sestava obsahuje čtyři stowattové hlavy (všechno staré ročníky) a klasické bedny Marshall 4 x 12 ". Občas si na pódiu zkombinuje starý fullstack s novějšími modely.
Efekty
Z efektů preferuje starý dobrý Marshall Guv`nor, klasický Jim Dunlop Cry Baby wah pedál a dvě krabičky Boss, Chorus a Digital Delay, obnovované vždy s novou řadou (zejména u delayů).
Diskografie
A) Mick Box + Uriah Heep
A.1) základní, profilová alba + live desky, které jsou kapelou do této kategorie řazeny také:
Very `Eavy, Very `Umble (1970, Vertigo)
Salisbury (1971, Vertigo)
Look at Yourself (1971, Bronze)
Demons and Wizards (1972, Bronze)
The Magician`s Birthday (1972, Bronze)
Uriah Heep Live: January 1973 (1973, live 2LP, Bronze)
Sweet Freedom (1973, Bronze)
Wonderworld (1974, Bronze)
Return to Fantasy (1975, Bronze)
High and Mighty (1976, Bronze)
Firefly (1977, Bronze)
Innocent Victim (1977, Bronze)
Fallen Angel (1978, Bronze)
Conquest (1980, Bronze)
Abominog (1982, Bronze)
Head First (1983, Bronze)
Equator (1985, Portrait)
Raging Silence (1989, Legacy)
Different World (1991, Legacy)
Sea of Light (1995, SPV)
Spellbinder - Live `96 (1996, live, SPV)
Sonic Origami (1998, Eagle Records)
Future Echoes of the Past (2000, live 2CD, CRL)
Acoustically Driven (2001, live, CRL)
Electrically Driven (2001, live, CRL)
Magic Night (2004, live, vyšlo i jako Magic Night Box: DVD + CD + booklet, CRL)
A.2) Další live desky:
King Biscuit Flower Hour Live (1997, live, BMG)
Live at Shepperton `74 (1986, live, Heep 1)
Live in Europe 1979 (1986, live 2LP, Raw Power)
Live in Moscow (1988, live, Legacy)
The Magician`s Birthday Party (2002, live, vyšlo i jako The Magician`s Birthday Party Box: DVD + CD + booklet, CRL)
Live in the USA (2003, live, CRP)
A.3) kompilace (pouze reprezentativní výběr, a to jen z vydání v UK, celkový počet i při zařazení vydání v USA, Německu, Japonsku a dalších zemích by přesáhl číslo 85)
Best of Uriah Heep (1975, Bronze)
A Time to Revelation: 25 Years On... (1996, 4CD, ilustrativní kompilace s vloženým šedesátistránkovým bohatě ilustrovaným materiálem, lahůdka pro sběratele, Essential/Castle)
Chapter & Verse: The Uriah Heep Story (2005, 6CD box + kniha, 35th Anniversary, Sanctuary)
Easy Livin` - The Singles A`s & B`s (2006, Sanctuary)
A.4) DVD + video (pouze výběr, celkový počet by dosáhl na číslo 20):
Easy Livin` - A History of Uriah Heep (1985, Virgin)
Sailing the Sea of Light (2001, CRL)
The Live Broadcasts (2006, CRL)
