„Mortonovy jízdy jsou stylově harmonizovány Adlerovou kytarou a naopak - Adlerova razantní, občas i z hlediska doprovodu zajímavě nekonvenčí hra vytváří takový prvek napětí, že Mortonova sóla pak představují již ,jen‘ její logické vyústění.“
Guitar School, III/2006
To už je opravdu nějaký ten pátek dozadu, kdy jsme v rámci tohoto seriálu místo obvyklé jedné osobnosti uvedli hned dvě. Někdy to totiž ani jinak nejde. V některých případech je post obou kytaristů tak nerozlučně spjat s určitým projektem či kapelou, že už jenom v rámci výrazu, přínosu pro soubor a vytvoření něčeho osobitého není vhodné vyčlenit jen jednoho z nich. Zvláště se když tito dva doplňují svým stylem hry a ve svém vlivu na současný kytarový svět. A to je právě případ Marka Mortona a Willieho Adlera z vysoce energických, nekompromisně syrových a nadupaných Lamb of God, jejichž prozatím poslední loňské album Wrath řádně zamávalo s řadou anket.
Jistě, řada kapel je postavena na dvojici či „více-ici“ kytaristů. Ovšem v rámci náplně našeho seriálu vybíráme z těchto souborů vždy takové velikány, kteří si zaslouží samostatný pohled. Pokud obě tyto osobnosti (či více z nich) jsou natolik výrazné a ojedinělé (ať už z jakéhokoli hlediska), tak se jim, jednomu po druhém, v rámci určitého časového odstupu věnujeme na těchto stránkách také. Zvlášť, když si to naprosto jednoznačně zaslouží. A to i když se nejedná zrovna jen o sólového kytaristu , ale třeba i o výrazného autora, ojedinělého doprovodného muzikanta nebo jedinečnou osobnost jako takovou (srovnejme z celé té řady možností např. kytaristy Deep Purple: Ritchieho Blackmorea, Tommyho Bolina, Stevea Morseho (když nepočítáme epizodního Joea Satrianiho) nebo Ozzyho Osbournea: Tonyho Iommiho (v rámci Black Sabbath), Randyho Rhoadse, Zakka Wyldea, Joea Holmese (toho jsme si přiblížili v rámci miniprofilu). A že si tato jména zaslouží samostatné uvedení, je nabíledni.
Jenže v případech, kdy dvojice, často mladšího data narození (a působnosti), je jednoznačně spojována s tím či oním souborem (a v podstatě ani jeden z ní nemá žádné výrazné vedlejší aktivity) a navíc, a to hlavně, je kytarovým světem brána jako „dva v jednom“, bylo by kontraproduktivní uvádět je odděleně. Ovšem kdo ví? Za nějakou dobu může být všechno jinak...
Mark Morton
Mark Duane Morton se narodil 25. listopadu 1972. Dětství prožil ve Williamsburgu ve Virginii. První kapelou, která přišla po studentských pokusech o založení souboru a měla stálejší trvání, byla Axis. Morton zde hrál na doprovodnou kytaru a kapela se brzy stala místně populárním tělesem, které vyhrávalo řadu lokálních soutěží a přehlídek. Mortonovi bylo šestnáct let, když Axis získali první místo ve výroční anketě Stockwood.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Morton nejvíce inspiroval tvorbou takových osobností, jako jsou Billy Gibbons, Jimmy Page, Eddie Van Halen, Randy Rhoads, Andreas Kisser, a řadou dalších.
Některé z dalších znaků Mortonovy osobnosti
Na základě řady jím uváděných vzorů lze v některých částech tvorby Lamb of God vysledovat v jeho partech pentatonické postupy, prokládané mollovými harmonickými stupnicemi. Sám uvádí, že bluesové kořeny jeho velkých kytarových idolů mu nejsou neznámé.
Jako autor má na kontě Lamb of God řadu skladeb, které nepatří úplně k těm nejtypičtějším z jejich repertoáru - přesto vzbuzují zaslouženou pozornost: Descending, Vigil, Remorse Is for the Dead. Je samozřejmě ale i autorem klasických kusů, jako Walk with Me in Hell, Laid to Rest či Redneck.
V tomto období ho už Axis přestávali zajímat. Cítil, že by se měl poohlédnout po něčem jiném. V průběhu dvou let pak konečně potkal ty, s kterými mohl své ambice začít naplňovat, a to podle svých představ. Roku 1990 se totiž na virginské univerzitě setkal s bubeníkem Chrisem Adlerem a baskytaristou Johnem Campbelem. A věci začaly nabírat spád.
Willie Adler
William M. Adler se narodil 26. ledna 1976. Na kytaru se učil sám, poslechem desek. Nezajímaly ho zkušenosti ostatních, rád se problémem prokousával sám. A to je i vlastně jeden z důvodů, proč je řada jeho doprovodných sentencí něčím méně obvyklá - nenechal se vést převládajícím názorem o postačitelnosti klasických kvintových powerchordů, ale vytvořil si v řadě skladeb vlastní souzvuky. V době, kdy nastoupil do sestavy svého staršího bratra, hrál na kytaru B. C. Rich Bich.
Některé z dalších znaků Adlerovy osobnosti
Adler si libuje v disonantních souzvucích, využívá pro širší rozsah levé ruky i pozici palce na hmatníku. Při doprovodu dává přednost lichému frázování, čímž mnohým typickým metalovým skladbám dodává zvláštní ráz. Ve srovnání s Mortonem se věnuje spíše doprovodu, a to postavenému na akordových sledech - jeho kolega má radši spíše riffy. Sólům se nevyhýbá, ale jak sám prohlašuje, „Mark je zběhlejší ve všech těch stupnicích a modech.“ Spolu se svým bratrem Chrisem platí v kapele za metalového puristu.
Adler je výrazným skladatelem kapely. Na jeho konto můžeme připsat takové skladby, jako Black Label, 11th Hour, Blood Junkie, Hourglass, Ashes of the Wake, Ruin, Again We Rise a další.
Na začátku cesty
Jak už jsme uvedli, roku 1990 se dalo dohromady trio Mark Morton (g), John Campbell (bg) a Chris Adler (dr) a pod názvem Burn the Priest, který vznikl v podstatě až později, po jiných předchozích označeních, si začali získávat stále se zvětšující oddanou obec fanoušků. V samém počátku sice odchází Morton z důvodu dokončení studií, ale kapela místo něj angažuje Abeho Speara a navíc i zpěváka Randyho Blythea. Původně instrumentální trio tak dostalo výrazného zpěváka, který do značné míry zpřístupnil jejich původní tvorbu. Což se velmi příznivě odrazilo na růstu jejich ohlasu, který začal pomalu přesahovat hranice regionu.
Na základě těchto skutečností se kapela odhodlala vydat u malých nezávislých labelů své první nahrávky na třech demo snímcích a poté dvou EP, aby poté zamířila znovu do studia, tentokrát s cílem vydat u nové společnosti, Legion Records, regulérní debutové album. To vyšlo pod názvem Burn the Priest roku 1999.
Kapela v té době ale prošla dalšími změnami. Kvartet opustil Spear a na jeho místo se vrátil Morton. A navíc na post dalšího kytaristy byl přijat Willie Adler, mladší bratr Chrise. A aby změnám nebylo dost, z části pod nátlakem několika producentů a zčásti pod dojmem těchto změn si soubor změnil jméno na Lamb of God.
Lamb of God
Na podzim roku 2000 kapela vydala pod svým novým názvem svůj v podstatě debut, New American Gospel. Deska se vyloženě povedla, získala dobré recenze i v tisku a na některých portálech, kde nejednou byla její tvorba přirovnávána k Darrellovým Pantera. Album přineslo řadu silných, hodně syrově znějících skladeb (osobně mě na první poslech zaujaly tři, A Warning, Pariah a O.D.H.G.A.B.F.E. neboli Officer Dick Head Gets a Black Fucking Eye).
Prakticky dva roky pak jezdila kapela dlouhou šňůru, na jejímž konci bylo vydání dalšího díla, As the Palaces Burn. I když album nerozčeřilo důležité celonárodní ankety, přesto zaznamenalo rostoucí ohlas. V magazínu Rolling Stone dostalo tři z pěti hvězdiček a obsadilo první pozici v periodikách Revolver Magazine a Metal Hammer. Za zmínku pak jistě stojí, že na albu hostovali Chris Poland a Devin Townshend.
Daleko lépe si pak už vedlo DVD z následného turné, Terror and Hubris, které už dosáhlo na 31. příčku v Billboardu.
Skupina si svou usilovnou prací a neutuchající energií vysloužila pověst nekompromisní kapely, která má našlápnuto k daleko vyšším postům. Tato reputace pak byla utvrzena úspěchem následného alba, Ashes of the Wake, které se vyšplhalo již na 27. místo. I zde bychom našli hostující jména, a to Alexe Skolnicka z Testament a Chrise Polanda z Megadeth (zahráli si v titulní skladbě alba).
Že mají jejich živá vystoupení velkou sílu, potvrdilo vydání CD + DVD Killadelphia, které za dva roky po vydání dosáhlo na 4. místo v Billboardu a dokonce na platinové ocenění. Ještě výraznější úspěch si skupina připsala vydáním dalšího opusu,
Sacrament - 8. místo v anketách a mohutná turné s řadou kapel, jako Mastodon, Slayer, Children of Bodom, Killswitch Engage, skupina se účastnila i vyhlášeného Ozzfestu. Skladba Redneck byla pak nominována na nejlepší skladbu v kategorii Best Metal Performance, ale nakonec jim cena unikla - zlato sklidili Slayer.
Po dalším velmi úspěšném DVD, Walk with Me in Hell, které svou druhou příčkou v anketě Billboard a platinovým prodejem opět potvrdilo ohlas na koncertní vystoupení souboru a po společných vystoupení s Metallikou se kapela odebrala do studia k realizaci prozatím posledního alba, Wrath.
Už jeho vznik byl zajímavým počinem pro fanoušky. Samotné nahrávání mohli fanoušci sledovat on-line přes web, protože jedna kamera byla u bubeníka a druhá v režii. Deska sama pak byla dedikována Mikimu Bronsnanovi, který rok předtím zemřel (srazil ho opilý řidič). Bronsnan byl jedním z těch, kteří pomáhali kapela na samém počátku její existence.
Po vydání alba, které se velmi rychle umístilo na předních místech řady států, se Lamb of God pustili do promo turné, nyní již jako headlineři. Support jim dělali Children of Bodom a As I Lay Dying. Následovala i řada vystoupení s Metallikou, kapela jela i vlastní evropské turné. Z něj se pak dříve vrátil Morton, protože se mu narodilo dítě a chtěl být se svou rodinou. Na těchto koncertech ho zastoupil Buz McGrath z Unearth.
Set To Fail, velmi silná věc z alba, byla opět nominována na Grammy. Cenu však nezískala, zlato si nakonec odnesli Judas Priest.
Lamb of God jsou kapela, která ještě bude mít hodně co říct současné metalové scéně. Jejich tvorba je neotřelá, v záplavě podobných souborů dokázali najít svou tvář, která je činí velmi rychle rozeznatelnými. A to je hodně velká deviza, kterou se nemůže pochlubit hned tak každý. A ať už máte rádi tento styl, nebo ne, v každém případě vás přinejmenším to poslední album přinutí poslouchat - už jenom z hudebního hlediska a hlavně souhry.
Kytary - Mark Morton
Morton preferuje Jacksony, a to do té míry, že mu firma vyrobila i signature model. Ten se stal, pod označením MM1 Jackson Mark Morton Dominion Signature, jeho hlavním nástrojem. Tělo je z mahagonu, vrchní deska je javorová, krk je průběžný, takže také mahagon s grafitovými výztuhami. Hmatník je z ebenu, má dvaadvacet pražců. Ve standardní nabídce je kytara osazena humbuckingy ’59 Seymour Duncan. Vedle klasického třípolohového přepínače snímačů obsahuje nástroj i dva minipřepínače, sloužící k rozpínání cívek obou HB.
Nástrojem číslo dvě je na pódiu model USA Custom Swee-Tone Archtop, „trojkou“ je RR5 neboli Randy Rhoads (můžeme ji slyšet např. ve Ruin). K dalším Jacksonům můžeme připočítat modely King V, použitý při nahrávání New American Gospel, dále klasický Warrior, Soloist s mechanikou Floyd Rose, Recent a Adrian Smith San Dimas DK (oba dva posledně jmenované ho doprovázely na No Fear Energy Tour).
Vedle Jacksonů hraje i na Gibson Les Paul Standard Gold, tomuto tvaru odpovídá i model JAW Custom Les Paul Style, na pódiu je vidět i s Framuskami, a to Renegade Pro a Panthera.
Mark má všechny své hlavní Jacksony osazeny snímači Seymour Duncan, a to typy Invader u kobylky a Jazz u krku. Struny používá GHS Boomers, sady o síle .010-.046, nástroje přelaďuje většinou do dropped-D ladění (D, A, d, g, h, e1) nebo do double dropped-D ladění (D, A, d, g, h, d1).
Kytary - Willie Adler
Adler se v období vzestupu Lamb of God orientoval hlavně na značku Framus, a to zejména na modely Custom Diablo, kdy hlavním nástrojem byla kytara v úpravě Black a záložní v úpravě Sunburst. V obou případech je přelaďuje do dropped-D ladění, tzn. do D, A, d, g, h, e1, a natahuje na ně struny GHS Boomers o síle .010-.046. Na kytarách jsou snímače Seymour Duncan, u krku je to SSHR, prostřední singl je SSL1 a u kobylky jsou to humbuckery Invader (u hlavní kytary) a JB (u zásobního nástroje).
V současné době se orientuje na kytary Peavey a zejména na ESP/LTD, z nichž preferuje své signature modely WA1200, WA600 a WA200. První dva mají průběžný krk, mahagonové tělo a krk a hmatník z ebenu. WA1200 má ořech ze slonoviny a uzamykatelnou mechaniku Sperzel, „šestistovka“ má standardní ořech a mechaniku ESP (také se zámky na hlavě). Model WA200 má pak krk šroubovaný, tělo z lípy, javorový krk a palisandrový hmatník. Stal se tak dalším členem nyní již rozsáhlé rodiny osobností, kterým firma vyrobila signature modely - patří sem totiž např. Kirk Hammett, James Hetfield, Alexi Laiho (Children of Bodom), George Lynch, Jeff Hanneman (Slayer), Michael Amott (Arch Enemy), Jon Donais (Shadows Fall), Richie Sambora, Ron Wood, Stephen Carpenter (Deftones, Michael Wilton (Queensrÿche), Richard Z (Rammstein), Max Cavalera (Soulfly) a další.
Aparáty - Mark Morton
Základem Mortonovy sestavy je většinou dvojice hlav Mesa/Boogie, a to Mark IV (na turné kolem roku 2005) a Mark V. Tyto hlavy doplňuje občas i dalšími modely, takže u něj můžeme narazit na Stiletto Deuce či klasický Triple Rectifier (ten měl na pódiu prakticky před rokem či dvěma lety): „Někteří muzikanti preferují tvrdý, razantní zvuk, další jsou zastánci překresleného, spíše nezřetelného tónu. Já jsem vždycky hledal zlatou střední cestu.“ Na rozdíl od Adlera má Morton zapojeny obě hlavy. Jedna je nastavena standardně, druhou používá pro zesílení středních frekvencí zvuku: „Na jevišti to pak můžu smíchat tak, jak potřebuje náš zvukař a jak vyžaduje akustika jeviště.“
Výsledný signál pak jde do stěny beden, tvořenou devíti Mesa Rectifier, osazenými 4x12” Celestion Vintage 30s. Album Wrath pak natáčel na hlavy Marshall, které postavil jak na bedny Marshall, tak i na bedny Orange.
Aparáty - Willie Adler
Pro Adlera se nejtypičtější staly hlavy Mesa/Boogie Mark IV, kterými napájí také velkou stěnu za sebou, tvořenou devíti bednami Framus Dragon, osazenými 4x12” Celestiony Vintage 30s.
Efekty - Mark Morton
Stejně, jako Adler, je i Morton zastánce rčení - čím méně toho na pódiu je, tím menší je možnost, že se něco pokazí: „Abych se pořád strachoval, že mi začne blbnout signál, a já nebo technik jsme museli rychle zjišťovat, jestli to dělá dvacátá osmá krabička nebo osmnáctý rack, tak to ne. Snesu maximálně svou ladičku, TU-2, kterou mám hned u beden. Takhle když se něco stane, se to aspoň rychle odhalí.“
Na jevišti v období alba Killadelphia měl tedy „pouze“ TU-2, poté dvoukanálový noise gate Rocktron Hush Super C a DBX 266XL Dual Compressor. K jeho sestavě v průběhu času pak můžeme přidat i krabice MXR a to EVH Phase 90, Kerry King 10 Band EQ a Carbon Copy Delay, nevyhýbá se ani kvákadlu, kde si v současné době zvykl na Dunlop Crybaby Wylde Wah.
Efekty - Willie Adler
„Já se držím toho nejzákladnějšího,“ říká o své sestavě Adler. „Nemusím mít žádné krabičky, žádné procesory, jediné, co na jevišti snesu, je ladička Boss a rack DBX.“ „Adler DBX nevyužívá jako compressor, ale jako noise gate,“ upřesňuje Willieho nastavení Larry Clubb, Adlerův technik. „On prostě nesnáší cokoli, co by mu ovlivnilo zvuk, který dostává ze svých milovaných hlav Mesa Boogie Mark IV. Už jen než jsem ho přesvědčil, aby si pořídil ladičku.“
„Nevím, proč bych se měl na jevišti zabývat něčím jiným než hraním,“ doplňuje tvrzení svého technika Adler. „Ale pravd zase je, že když jsem potřeboval naladit, tak než jsem se přes jeviště dopotácel k nějaké rackové ladičce, kde jsem musel ve tmě nahmatat tlačítka a tak... tak to je opravdu lepší mít ladičku jako krabičku. Tu na pódiu najdu líp. Přesto ji mám ale až u beden. K těm totiž trefím.“
V průběhu času bychom u něj našli i další zařízení, jako Boss NS-2 Noise Suppressor či MXR Stereo Chorus. Jinak se ale drží stále svého přesvědčení, že čím méně, tím lépe.
Zajímavostí je, že za nejcennější kus své sestavy považuje manžety na zápěstí: „Na Ozzfestu jsem se vzbudil jen hodinu před naším vystoupením a v tom zmatku jsem si je zapomněl v šatně. A jsem naprosto přesvědčenej, že ten koncert byl hnusnej jen proto, že jsem neměl na rukách ty návleky. Dělám si je z černých ponožek, protože ty sajou pot a hlavně neškrtí a nevadí pohybu ruky.“
Diskografie:
1. Mark Morton, Willie Adler + Lamb of God
1.1 Základní, profilová alba
Pozn.: Včetně koncertního alba
New American Gospel (2000, Metal Blade)
As the Palaces Burn (2003, Prosthetic)
Ashes of the Wake (2004, první objevení se v žebříčcích, 27. místo v USA. Epic.)
Killadelphia (2005, live, CD + DVD, 4. místo v anketě Billboard, v USA platina. Epic)
Sacrament (2006, nejlepší umístění v USA, 8. místo. Epic)
Wrath (2009, z řady míst v žebříčcích uveďme pouze nejúspěšnější: USA: 2, Kanada: 1, Finsko: 5, Austrálie: 8. Epic)
1.2 DVD:
Terror and Hubris (2004, 31. pozice v Billboardu. Epic)
Walk with Me in Hell (2008, 2. místo v anketě Billboard, platina v USA. Epic)
