"Hello! Já jsem Marc Bolan! Jsem superstar! A měli byste mi to raději věřit!"
Marc Bolan, všestranně nadaný zpěvák, skladatel, textař, kytarista a básník, se již za svého života stal kultovní osobností rockové hudby jak pro svůj okázale osobitý životní styl, z kterého dokázaly čerpat svou inspiraci celé generace jeho následovníků, tak zejména pro ten fakt, že se svou skupinou T. Rex stál přímo u zrodu hudby, pro níž se později vžil název glam rock. Tento svérázný styl rockové kultury počátku sedmdesátých let, který obecně klademe k hard rocku, byl již na první pohled typický výraznou scénickou složkou, kde nesměly chybět tehdy tak oblíbené blýskavé obleky, s nadupanými, hrnoucími se skladbami, které obsahovaly klasickou písničkovou stavbu, velmi často s melodickým nábojem. Glam rock dnes chápeme ve třech rovinách, kdy první tvoří spíše orientace na písničku jako takovou (např. Elton John), druhou rovinu představuje klasický glam rock (T. Rex, David Bowie, Gary Glitter a další) a třetí je tvořena řadou skupin, hardrockových celebrit, které se ve svých instrumentálně propracovaných skladbách podstaty glamu při svých vystoupeních dotkly také (Slade - ti měli z této řady ke glamu nejblíže, dále např. Sweet, Alice Cooper, Kiss atd.).
Bolan měl velký vliv i na další odnože rockové hudby. Vedle přímého vlivu na klasický heavy metal a hard rock, kde je jeho přínos možno vysledovat i do dnešních dnů už jenom z hlediska přebírání a úpravy jeho skladeb, tak jeho tvorba a osobitost ovlivnila nástup punku, významně se promítla i do new wave a celé další řady různých alternativních stylů hudby včetně psychedelického revivalu. Přibližme si tedy tuto významnou rockovou osobnost, jejíž význam se obecně řadí vedle takových jmen, jako John Lennon, Frank Zappa, David Bowie...
Marc Bolan (vlastním jménem Marc Feld) se narodil 30. září 1947 v Hackney ve Východním Londýně. Se svými rodiči, Simeonem a Phyllis Feldovými, a mladším bratrem Harrym vyrůstal na 25 Stoke Newington Common. Do základní školy začal chodit na Northwood Road a druhý stupeň navštěvoval ve Wordsworthu. Zájem o hudbu se u něj začal výrazněji projevovat již na těchto školách, v podstatě už v osmi letech, kdy mu otec přinesl desku Billa Haleye (při nákupu se Feld tehdy přehlédl a měl za to, že synovi koupil LP Billa "Davyho Crocketa" Hayese). Mladý Marc se začal sám učit na kytaru a podle jeho otce mu to šlo velmi dobře. Až na to, že tvrdošíjně odmítal hudební teorii a do tajů akordů a harmonie pronikal sám, na základě svých vlastních postupů a teorií. Tento fakt odmítání přejímání čehokoli cizího později tvořil jednu z méně známých stránek jeho osobnosti: "Marc si dokonce pro svou lepší orientaci jinak pojmenovával značky akordů," vzpomíná Tony Visconti, producent jeho desek. "A než si na to zvykli ostatní muzikanti ve studiu, byl to občas zmatek."
V devíti letech se seznámil s Keithem Reidem (později proslul jako textař Procol Harum), se kterým začal obdivovat vize J. R. R. Tolkiena a Williama Blakea. V jedenácti začal hrát na kytaru i baskytaru ve své první kapele, kterou byla školní skifflová skupina Susie & The Hula-Hoops se zpěvačkou Helen Shapiro. Zkoušky se odbývaly v předsíni a ve sklepě domu Marcových rodičů. Sestava nakonec odehrála dvě vystoupení, jedno v místní kavárně a druhé ve škole. Marc v té době začínal mít kázeňské problémy, stále více získával pocit, že se ve škole učí zbytečné věci. Tehdy se vedle hudby hlouběji ponořil do literatury, lákali ho zejména romantičtí autoři a to jak spisovatelé, tak i básníci. Nevyhýbal se ani jiným vlivům, četl Dylana Thomase a francouzské prokleté básníky, z kterých ho nejvíce ovlivnil Arthur Rimbaud.
Roku 1961 se problémy vyhrotily a čtrnáctiletý Marc byl ze školy vyhozen. Nějakou dobu se potloukal v 2 I's Coffee Shop v Soho a začal to dokonce zkoušet v modelingu, kdy pracoval pro návrháře Johna Templa a jeho katalog Littlewood. Dostal se i na obálky časopisů Evening Star a Town, kde předváděl výstřední oblečení, typické pro představitele tehdejších mods. Objevil se také v televizní sérii Orlando, ale všechny tyto aktivity ho víceméně nechávaly chladným. Potřeboval se prostě nějak uživit. Podle jeho vzpomínek cítil, že by měl udělat něco zásadního, něco, co by mu pomohlo splnit jeho sen dělat muziku. Rozhodnutí padlo na konci roku 1962, kdy už přes pět měsíců myl nádobí v baru Wimpy. Řekl si tehdy, že to v Anglii zabalí a odjede do Paříže, kde se poohlédne po těch správných lidech.
Bolanovi se ve Francii líbilo, setkal se tam s mnoha lidmi, kteří se stejně jako on zajímali o poezii, volné asociace, snové světy, mystiku, nekonvenční filozofii, také tam vznikla jeho skladba The Wizard. Jenže nakonec se vrátil do Londýna, protože nehodlal strávit zbytek života meditováním. Po návratu do Anglie začal poslouchat Dylana a Donovana a velmi se mu zalíbila jejich póza protestu a kritiky. Začal to po jejich vzoru zkoušet jen s kytarou, přebíral jejich věci, dokonce se setkal s producentem Johnem Meekem, kterému skladby předvedl. Jedna z nich, Mrs. Jones, se i nahrála, ale nezaznamenala vůbec žádný ohlas. Marc si tehdy po Dylanově vzoru zvolil svůj první pseudonym a jako Toby Tyler natočil na přelomu let 1964/1965 několik písní, mezi jinými slavnou Blowin' In The Wind, dále You're No God a The Road I'm On.
16. února 1965 byl pozván na základě těchto nahrávek na předváděčku do studií Columbia Records, ale konečné resumé znělo negativně. Všiml si ho však Jim Economedies, americký producent firmy Decca, se kterou Marc nakonec v srpnu podepsal smlouvu. Tehdy také došlo ke konečnému přejmenování, kdy se z Marca Felda alias Tobyho Tylera stal Marc Bolan. V Decca začal Marc nahrávat v září a to skladby The Wizard, Beyond The Rising Sun a That's The Bag I'm In. Vše se natočilo během tří hodin a The Wizard se na podzim objevil na prvním oficiálním Bolanově singlu (společnost Decca jeho jméno zkomolila na Marc Bowland). SP si na trhu v podstatě nikdo ani nevšiml a to i přesto, že se Marc objevil v TV pořadu Thank Your Lucky Stars. Ani další nahrávání a následný singl se skladbami The Third Degree a San Francisco Poet nezaznamenaly žádný úspěch. Bolan cítil, že by měl udělat další změnu.
Tou bylo jeho setkání se Simonem Napier-Bellem, který se stal jeho novým manažerem a poradil mu, aby od Deccy odešel, a zařídil mu smlouvu u Parlophone, pobočky EMI. Výsledkem byl singl Hippy Gumbo/Jasper C. Debussy ale přesto, že byl uveden v pořadu Ready Steady Go (na další frekvenci tehdy čekal Jimi Hendrix), nijak zvlášť v žebříčcích nezabodoval. Všiml si ho ale John Peel, legendární "pouštěč", a začal Marca víc sledovat.
Napier-Bell přes všechny tyto neúspěchy Bolanovi věřil, ale snažil se ho přemluvit, že sám, jako pouhý klon Dylana a Donovana, nemá šanci. Potřeboval ho tedy nějak nenásilně přesvědčit, že pokud svou skladatelskou invenci opře o dobře sehrané spoluhráče, bude mít na hudebním trhu daleko víc šancí, než jako jedinec. A tak mu zařídil dvě zajímavé možnosti - jednou bylo lano od Yardbirds (!) a druhou byla nabídka od skupiny John's Children: "K Yardbirds ne," řekl tehdy Bolan. "To je už hotová skupina plná vynikajících muzikantů známých jmen a tam bych se ztratil, nemohl bych je řídit podle svého. U John's Children je šance, že by mohli akceptovat mé skladby."
Ze začátku tak tomu i bylo, Marc se opravdu stal dvorním skladatelem této skupiny, vznikly tak skladby Desdemona a Midsummer Night's Scene, ale neseděl mu způsob prezentace kapely na pódiu. Na festivalu Fourteen Hour Technicolor Dream sice hrál podle jejich požadavků s kytarou za krkem, ale odmítl vystupovat nahý. Poté, co navštívil koncert Who (z kterého byl úplně nadšený), a když BBC zakázala jeho píseň Desdemona kvůli přílišné dvojsmyslnosti v textu ("lift up your skirt and fly...") a navíc kapela vůbec nerespektovala jeho požadavky na výsledný zvuk Midsummer Night's Scene při míchání ve studiu, rozhodl se po půlroce účinkování s John's Children své členství v této kapele ukončit. Pokud měl ještě nějaké pochybnosti o svém rozhodnutí, tak ty ho opustily hned na to, když se dozvěděl, že skupina bez jakéhokoli uzardění jeho skladbu Mustang Ford přetextovala a nahrála ji jako Go Go Girl. Napier-Bell mu nakonec tento krok schválil. Bolan ještě na objednávku složil dvě skladby pro skupinu Frech, ale rozhodl se vytvořit už vlastní partu muzikantů. V jeho úsilí ho podpořila i nová známost, June Child.
V červenci roku 1967 se pokusil založit pětičlennou skupinu ("... plně elektrickou..."), ale nedostatek prostředků na vybavení ho nakonec donutil uvažovat realisticky. Na základě inzerátu se seznámil s perkussionistou a bubeníkem Stevem Peregrin-Tookem a spolu založili duo, které pojmenovali Tyrannosaurus Rex. Nacvičování repertoáru jim šlo velmi rychle, svůj debut si odbyli ještě ten samý měsíc. Koncert se ale nepodařil, podle pamětníků šlo o naprostou katastrofu. Následná vystoupení byla v Londýně v Middle Earth Club, kde skupina byla ve čtyřech (Bolan, Took, Ben Cartland na baskytaru a ještě jeden kytarista neznámého jména), ale po několika večerech se duo Bolan - Took zcela osamostatnilo. Napier-Bell jim domluvil první nahrávací sessiony pro Track Records, kde Tyrannosaurus Rex natočili celkem osm skladeb. Na druhém nahrávání, které se konalo v srpnu, se nahrávaly skladby Lunacy's Back, Beyond The Rising Sun a Misty Mist, a to již byl ve studiu přítomný DJ John Peel, který tyto písně začal uvádět ve svém pořadu Perfumed Garden. A události začaly pomalu nabírat spád.
Roku 1968 dueto vystupovalo UFO Club a tam si jich všiml producent Tony Visconti, který hledal talenty pro Regal Zonophone. Domluva byla rychlá a na základě smlouvy s produkční společností Straight Ahead Production a krátce nato Blackhill Enterprises (jejich dosavadní manažer Napier-Bell byl vyhozen) se Bolan s Tookem vydali do studia, aby během pouhých čtyř hodin (!) natočili (a některé skladby přímo na místě i složili) celé své první LP My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows. Album se rychle ujalo, bylo plné uvolněnosti, hippie názorů a tehdy módní mystiky. Když singl Deborah zabodoval i v žebříčcích (34. místo) a následný SP One Inch Rock se dostal až na 28. pozici, přistoupilo se rychle k nahrávání dalšího LP, které vyšlo ještě ten samý rok v říjnu pod názvem Prophets, Seers And Sages, The Angels of The Ages. Nezaznamenalo tak pronikavý úspěch, jako album první, ale prodávalo se také dobře. Dueto si začalo získávat oddané přívržence zejména v undergroundové sféře a po objevení se v Peelově Top Gear na BBC a proslulém pořadu Top of The Pops se jejich věhlas začal rozšiřovat velmi rychle i do ostatních řad fanoušků.
Tyrannosaurus Rex vyjeli na první anglické turné, absolvovali turné i po klubech v USA (se značně menším ohlasem), ale ve skupině to začalo jiskřit. Bolan se stále nevzdával svého snu mít, jak říkal, plně elektrickou kapelu, a tak si v březnu roku 1969 zakoupil svůj první Fender Stratocaster. To se ovšem nelíbilo Tookovi, který veškeré problémy nakonec řešil drogami. A tak po dalším velmi nevydařeném turné po USA se Took rozhodl odejít (později působil ve skupině Pink Fairies). LP Unicorn, které dvojici ještě stihlo vyjít, na této skutečnosti už nic nezměnilo. Album již bylo zcela ve znamení Marcovy proměny z "akustického barda" do "plně elektrifikovaného rockera" - polovina desky je důraznější.
Ještě ten rok se Marc v makrobiotické restauraci na Fulham Road setkal s Mickeym Finnem, perkusistou a bubeníkem od Haphash & The Colored Coat ("... znal moje skladby, zajímal se o motorky a měl rád Eddieho Cochrana...") a v listopadu spolu vyjeli na další britské turné. Jejich následné LP Beard of Stars (stále ještě pod hlavičkou Tyrannosaurus Rex) vystoupalo až na 21. příčku a začalo to vypadat i na větší komerční úspěch. Umístění Bolanovi jen napovědělo, že se ubírá správnou cestou, a tak v září 1970 Bolan úředně zkrátil název kapely na T. Rex a pod touto hlavičkou vydal skladbu Ride A White Swan, která doslova zazářila na Top of The Pops a dostala se již na 2. místo v anketách! Bolan pokračoval v nastalých změnách, skupinu plně elektrifikoval a doplnil dueto o baskytaristu Steveho Currieho (nastoupil v listopadu) a bubeníka Billa Legenda včetně hostujícího klávesáka Howarda Kaylana (nastoupili počátkem roku 1971). To se kapela již vyhřívala na vlnách úspěchu z LP T. Rex, které dosáhlo čísla 13 v anglické TOP 30. Bolan se projevil i jako velmi dobrý básník, jeho sbírky Warlock of Love se prodalo kolem třiceti tisíc kusů. Začíná i hostovat na nahrávkách jiných umělců, spolu s Davidem Bowie točí singl Oh Baby.
Dalším singly, Hot Love a zejména Get It On - celý a původní název Bang A Gong (Get It On) - které se nyní již jednoznačně umisťují na prvních místech a setrvávají tam řadu týdnů, propuká v Británii mánie, médii označovaná jako T. Rexstasy (z historického hlediska ji silou můžeme přirovnat k Beatlemánii u Beatles, časově na ni pak v hard rocku navazuje Heepsteria - Uriah Heep a v polovině 70. let Quomania - Status Quo. Tím klasické mánie a hysterie kolem kapel končí).
LP Electric Warrior v podstatě odstartovalo hvězdnou kariéru Marca Bolana a jeho T. Rex. Deska strávila šest měsíců v anglické TOP 30, kde se usadila na 1. místě a singly z této desky okupovaly anglické žebříčky po 41 týdnů.
Následný rok, 1972, byl pro kapelu ve znamení horečné činnosti. 15. ledna byl jejich koncert na Starlight Rooms v Bostonu přenášen televizí, a protože se jim opravdu vyvedl, T. Rexstasy nabyla další, ještě větší účinnosti. Bolan si založil při EMI vlastní vydavatelskou společnost a hned první počin, singl Telegram Sam, vstoupil do anket z prvního místa. Po obrovských turné v řadě evropských zemích a v Americe skupina vydala album The Slider, plné ostrých rockových nářezů a chytlavých melodií. Deska se sice natočila za pouhých 27 a půl hodiny (!), ale pilotní singly vždy skončily na prvních místech anket, zejména pak kultovní Metal Guru. Bolan se objevil sólově na jednom pódiu v Glastonbury a to hned vedle takových celebrit, jako Pete Townshend, David Bowie a další. Kapela se rozšiřuje, na postě doprovodné zpěvačky se objevuje Gloria Jones, která bude mít pro Bolanův život zásadní vliv.
Prvním krokem stranou se stalo natáčení filmu Born to Boogie, v kterém Bolan vystupoval mj. ve Wembley, kde hrál dost falešně. Film, který spolurežíroval i Ringo Starr, u kritiky totálně propadl a nijak zvlášť se tehdy neujal ani u fanoušků (což se rapidně změnilo po jeho smrti). T. Rex ale byli tak rozjetí, že jeli zatím v nezmenšené síle dál.
Roku 1973 vydali LP Tanx, které bylo velmi rozmanité, ale pilotní singly se přesto dostaly do TOP 10. Bylo to naposledy a pozvolný úpadek Bolanovy osobnosti a jeho nekompromisní názory na změnu zvuku kapely, kterou chtěl posunout více do soulu, začaly celý ten kolotoč rozežírat zevnitř. První odešel producent jeho úspěšných desek, Tony Visconti, poté to vzdal bubeník Bill Legend. Ke kapele na krátký čas nastoupil kytarista Jack Green z Pretty Things, ale ten po necelém roce také odešel. Celkovou krizi jistě prohloubilo i to, že Marca opustila i jeho první manželka, June Child. Téměř okamžitě se u něj zabydlila doprovodná černošská zpěvačka Gloria Jones, ale americké turné roku 1974 se setkalo opět s neúspěchem a singly se začínaly propadat dolů. Teenage Dream se umístil na 13. místě, Light Of Love klesl na 22. pozici, Zip Gun Boogie dokonce na 41. příčku.
Složení kapely bylo tehdy hodně nestálé, v sestavě se roku 1975 mihl i Dino Dines na klávesy, po vydání LP Bolan's Zip Gun Bolana opustil dokonce i jeho dlouholetý spoluhráč Mickey Finn, k celkové náladě nepřidalo ani to, že plánované anglické turné muselo být odloženo, totéž postihlo i vydání LP Futuristic Dragon. Jediným pozitivem bylo narození jeho syna Rolana. Přesto se Marc s kapelou pouští v únoru 1976 do velkého anglického turné, které je naplánováno na podporu nové desky. LP je svěží, Bolan se tam pokouší vrátit ke svým kořenům, ale celkově jde o neúspěch. Album je pouze jeden týden na 50. pozici a i další skladby zaznamenávají propad. Sestava se opět mění, Steve Currie (bg) a Davey Lutton (dr) odcházejí a jsou nahrazeni precizními studiovými muzikanty Herbiem Flowersem a Tonym Newmanem.
Rok 1976 vypadal ze začátku nadějně. Nejdříve Marc pomohl své manželce s LP Vixen a další dobrou zprávou bylo, že se opět zvedl zájem o jeho nahrávky - Dreamy Lady bylo 30., London Boys sice 40. ale Love to Boogie najednou vyletělo na číslo 13. Vše nasvědčovalo tomu, že se Bolan vrací do své staré formy. Když však další SP Laser Love klesl na 41. příčku a po dalších personálních změnách následný singl Soul of My Suit, vydaný počátkem roku 1977, obsadil s potížemi 42. pozici, nastaly opět problémy.
Bolan se při nahrávání dalšího LP spolehl spíše na najaté studiové muzikanty, ale výsledek nebyl tak špatný, hodně kritiků dalo tomuto albu nálepku "dobrý comeback". Marc, opět ve své tvůrčí extázi, si zahostoval u Davida Bowieho a své turné připravil tak (Bolan byl tehdy ctěn jako kmotr punku), že se na něm mohla prezentovat celá řada nových alternativních a punkových kapel, jako např. Boomtown Rats, Radio Stars (se zpěvačkou Andy Ellison od John's Children), Generation X, Eddie & The Hot Rods, The Jam a The Damned. Ve triu, s Flowersem na baskytaru a Newmanem na bicí, podepisuje smlouvu s RCA na vydání dalšího alba, které má pracovní název Jack Daniels. Jenže...
Jenže 16. září 1977 (občas najdete údaj 15. září či dokonce 17. září) se vracel s Glorií Jones z klubu Morton v Londýně. Gloria řídila a u Barnes Common (prý kvůli husté mlze) nezvládla řízení a čelně narazila do stromu. Marc, který seděl na sedadle spolujezdce, byl na místě mrtvý. Gloria byla s těžkým zraněním převezena do nemocnice. 20. září bylo Bolanovo tělo zpopelněno za přítomnosti rodiny a mnoha celebrit včetně Davida Bowieho, Roda Stewarta, Tonyho Viscontiho a dalších. Na kruhové náhrobní desce je pod jeho jménem a životními daty napsáno: Musician, writer and poet. Much loved and missed by his fans and all those whose lives he touched.
Bolan hrál na celou řadu kytar a až na jednu výjimku se nijak zvlášť neupínal na jeden nástroj, takže ho bylo možno na pódiu i ve studiu spatřit např. s červeným Gibsonem SG, bílým Fenderem Stratocasterem z konce šedesátých let, který je v současné době v majetku Davida Bowieho, Fenderem Telecasterem, Tonym Zemaitisem s mozaikově zrcadlovým vykládáním a dalšími. Ale jeho nejoblíbenější kytarou byl bezesporu sunburst '59 Gibson Les Paul Custom: "I když ve studiu začal nahrávat s nějakou jinou kytarou, většinou ty stopy dohrával či přehrával právě na tento nástroj," vzpomíná producent jeho desek, Tony Visconti.
Z akustických kytar mu nejvíce vyhovovaly nástroje Yamaha.
V sedmdesátých letech hrál zejména na Marshall, half-stack, s jednou bednou: "Neměl rád, když mu to řvalo do uší," uvádí Visconti. "I ve studiu při snímání zvuku preferoval ten kulatější zvuk, který vznikne delší vzdáleností od reproduktorů. A lépe tak kontroloval feedback." K jeho dalším oblíbeným aparátům patřil i stack Orange ("... měl rád zvuk Hendrixe...") a tranzistorové kombo H & H 2 x 12", které používal zejména pro natáčení ve studiu: "Je to překvapující, že preferoval tranzistory a ne lampy," říká opět Visconti. "V tehdejší době všechny kytarové hvězdy hrály buď na Marshally nebo Voxy a on je nechtěl v tomto směru napodobovat. Vždycky říkal, že Eric Clapton zní vždycky jako Eric Clapton, ať už hraje na jakýkoli aparát, a on si prostě bude hrát na tranzistory. Je fakt, že z toho komba dostal vždy takový zvuk, který chtěl. Já osobně jsem si H & H také koupil a měsíc jsem se pokusil dostat z toho teplejší, vřelejší zvuk, zkusit se aspoň trochu přiblížit soundu lampových hlav. Ale nikdy se mi to nepodařilo a dnes ho mám ve studiu a leží na něm prach..."
Hudbou ze samého konce šedesátých let byl ovlivněn i jeho výběr efektů, kdy svůj signál hnal přes Vox Wah-pedal, Dallas-Arbiter Fuzz Face, Electro Harmonix Screeming Tree a MXR Blue Box.
Diskografie:
tentokrát uvádíme kompilace zvlášť a to ještě jen ty vybrané, doporučené. Marc Bolan se totiž již za svého života stal kultovní osobností, takže po jeho smrti se vyrojily desítky různých výběrů, souhrnných vydání a raritních nahrávek. A protože se jejich počet pohybuje kolem stovky titulů, zaměřili jsme se pouze na ty nejilustrativnější)
A) Marc Bolan + Tyrannosaurus Rex:
My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows (1968, Regal Zonophone/A&M, spolu s následujícím LP vydáno jako 2LP roku 1972),
Prophets, Seers And Sages, The Angels of The Ages (1968, Regal Zonophone/A&M, spolu s předcházejícím LP vydáno jako 2LP roku 1972),
Unicorn (1969, Regal Zonophone/Fly/A&M/Castle, spolu s následujícím LP vydáno jako 2LP roku 1972)
A Beard of Stars (1970, Regal Zonophone/A&M/Castle, spolu s předcházejícím LP vydáno jako 2LP roku 1972)
B) Marc Bolan + T. Rex:
T. Rex (1970, Fly/Castle)
Electric Warrior (1971, Fly/Reprise/Castle/A&M/Universal)
The Slider (1972, EMI/T.Rex Wax Company/Mercury/Relativity/Edsel/Castle)
Tanx (1973, EMI/T.Rex Wax Company/Mercury/Relativity/Edsel)
Bolan's Zip Gun (1975, EMI/T.Rex Wax Company/Mercury/Relativity/Edsel, někdy řazeno spíše k éře Marc Bolan & The T. Rex)
Futuristic Dragon (1976, EMI/T. Rex Wax Company/Mercury/Relativity/Edsel)
Dandy in The Underworld (1977, EMI/T.Rex Wax Company/Mercury/Relativity/Edsel)
T. Rex in Concert (1981, live, Marc Records)
C) Marc Bolan & The T. Rex:
Zinc Alloy and The Hidden Riders of Tomorrow/A Creamed Cage in August (1974, EMI/T. Rex Wax Company/Mercury/Relativity/Edsel/Castle)
D) Významné a doporučené kompilace:
Flyback - The Best Of T. Rex (1971, kompilace spíše z období před rokem 1970, EMI/T. Rex Wax Company)
Bolan Boogie (1972, s T. Rex, Fly)
T. Rex Great Hits (1973, s T. Rex, EMI/T. Rex Wax Company)
Pop Giants Vol. 21 (1973, raritní kompilace pro srovnání, Polydor/Brunswick)
Light of Love (1974, Edsel)
The Words And Music 1947 - 1977 (1978, 2LP, Cube)
Solid Gold (1979, EMI)
Collection (1986, Castle)
Get It On (1986)
History of T. Rex - The Singles (1987, 2LP, Marc Wax Company)
The Ultimate Collection (1991, Telstar)
E) Marc Bolan (rarity):
By The Light of Magical Moon (s Tyrannosaurus Rex) (1970, Regal)
Ride A White Swan (1972, Music For Pleasure)
The Beginnings of Doves (1974/1994, sólový počin, demosnímky z roku 1966, Track Select/Receiver)
Across The Airwaves (1982, live BBC)
Light of Love (1974, s T. Rex, pouze v USA, Casablanca)
Live 1977 (1997, Edsel)
T. Rex/Finn, Mickey: Renaissance (2002, kompilace, Silverline)
Neměli bychom opomíjet i záznamy festivalů, na kterých T. Rex s Marcem Bolanem vystupovali. Velmi zajímavý je jejich vstup např. na Glastonbury Fayre Festival 1972 (3LP, Revelation). Oddaní fanoušci také nedají dopustit na dnes již kultovní film Born to Boogie, který věrně zachytil atmosféru jejich koncertů ve Wembley (doporučuji nejen těm, kteří nostalgicky vzpomínají na hudbu začátku sedmdesátých let).
... a nezapomeňme, že si také rád zahostoval, jako např. u Davida Bowieho, s Glorií Jones či u Ringa Starra (Ringo). Bolanovy skladby se dodnes přebírají a upravují, z interpretů, kteří se nechali inspirovat jeho tvorbou, můžeme jmenovat např. Adam & The Ants, Blondie, Alice Coopera, E. L. O., Guns N' Roses, Glorii Jones, L. A. Guns, Roberta Palmera, Joea Perryho (z dob jeho Joe Perry Project), R. E. M. a zejména Power Station (nezapomenutelná byla jejich verze Get It On na dnes již legendárním festivalu Live Aid)...
