Kytaroví velikáni - Leslie West

Tak tentokrát nás čeká v našich krajinách ne tak zcela obecně proslulá osobnost. Což ovšem neznamená, že by šlo o méně významného kytaristu, to zdaleka ne. Dnes se totiž budeme věnovat Lesliemu Westovi, tvůrci a frontmanovi Mountain, americké hardrockové kapely, která si ve své době vysloužila přezdívku  „pokračovatelé Cream“ (i když ne nadlouho). Navíc, podle některých dobových názorů z osmdesátých let, její tvorba ji řadila mezi ty kapely, které do značné míry inspirovaly nástup vlny klasického heavy metalu.  

West ovšem patří mezi ty osobnosti, kterým se z mnoha příčin, často jimi nezaviněných, nepodařilo, obrazně řečeno, udržet na dálnici vedoucí k všeobecné známosti, celosvětové proslulosti a nepřehlédnutelné pozici na piedestalu rockového světa. Kdo ví... Mohli bychom zde třeba jmenovat nedostatek silných nápadů (i když Mississippi Queen kapelu pořádně nastartovala, jakož i Never in My Life či Theme From an Imaginary Western), možná svou roli sehrála i snaha znovu obnovit kouzlo klasických Cream (což v době po Cream mohlo působit trochu vypočítavě a nic na věci nezměnila skutečnost, že West hrál s Jackem Brucem), případně bychom mohli uvést i fakt, že West příliš drobil svůj entuziasmus mezi své projekty a Mountain. Jak říkám, kdo ví...

Leslie Weinstein se narodil 22. října 1945 v New Yorku. Zkrácené a upravené příjmení West vzniklo až poté, co se rodiče rozvedli. Poté, co ho ke hře na kytaru v deseti letech inspirovalo vystoupení Elvise Presleyho, zkoušel to jako teenager s řadou kapel, kdy ovšem žádná z nich netrvala dlouho. Až na jednu, která se docela slušně rozjela. Skupina nesla název The Vagrants a její repertoár se opíral jak o klasické skladby rhythm and blues, tak i postupem doby o vlastní tvorbu. Skupina měla dokonce dva menší hity, roku 1966 Can’t Make a Friend a o rok později Respect, předělávku skladby od Otise Reddinga.

Od Tuláků ke Smetánce

Westovi v této době učarovalo blues. Poslouchal jak klasiku, Roberta Johnsona či Johna Lee Hookera, tak i současnější bluesmany: „Albert King. To je mistr blues. U něj jsem vždy obdivoval umění zpracovat nápad do jednoho prostého licku. Prostě umět to nacpat do několika tónů. Setkal jsem se ním, když jsme měli s Mountain náš první koncert ve Fillmore East. Vzpomínám si, že na akci hrál i Johnny Winter. Byl jsem tehdy neuvěřitelně nervózní, že mám vylézt na pódium s někým takovým, jako je King. Navíc mu tehdy odešel aparát, a tak přišel za mnou, jestli bych mu nepůjčil svůj. Samozřejmě, že jsem mu ho poskytl - skvělý. Jenže jsme z toho byli tak vydření, že ačkoli jsme mohli hrát pětačtyřicet minut, odbyli jsme si to hrozně rychle, myslím, že za dvacet pětadvacet minut jsme se vypotáceli z pódia.“

Mezi jeho vzory patřil i B. B. King: „B. B. King je rozený showman a klubový hráč a jeho tón je nádherný. Měl jsem ale tehdy radši Alberta Kinga, víc mi sedělo jeho rockovější podání.“

Ještě než koncem šedesátých let nastoupili na scénu jeho největší vzory, třetím kytarovým idolem byl pro něj Jimi Hendrix: „Tam není co vymýšlet. Nikdo neuměl doslova vyrvat ze stratocastera tolik šťávy.“

V období regionálních úspěchů Vagrants se ale z Británie do USA přihnalo tornádo velkého kalibru, power trio Cream: „Cream a Eric Clapton - ti se pro mne stali vzory číslo jedna. Byla to vůbec nádherná doba, protože vznikala řada kapel a natáčela se spousta muziky. Vedle Cream jsem miloval Rolling Stones nebo The Who například. Ale trio Clapton, Bruce a Baker - to byla extra třída. Ovšem to, co dělá Clapton dnes - to už není ono. Připadá mi to jako styl anti-Cream.“

Vliv Cream se na Westově kariéře začal podílet i jinak než jen inspirací jejich tvorbou. Některé z nahrávek kapely Vagrants totiž produkoval Felix Pappalardi, který se podílel i na vzniku jedné z nejzákladnějších desek hard rocku, Disraeli Gears (koprodukoval i Wheels of Fire a Goodbye): „Pracovat s Pappalardim - no to byl můj sen. Když jsem ho ještě u Vagrants potkal, tak jsem si řekl: ,No moment, to je přece člověk, který dělal nahrávky Cream, mojí nejoblíbenější kapely! To by bylo něco dělat s ním!‘ No a vida. Vyplnilo se to!“

Od Hory k Hoře

Ano, West si začal s Pappalardim tak rozumět, že spolu vyprodukovali Westovo první sólové album, Mountain. Výsledek byl tak přesvědčivý, že se duo rozhodlo pokračovat v nastavené linii, zpočátku velmi silně ovlivněné odkazem Cream. West spolu s Pappalardim (bg) tedy angažovali na místo bubeníka N. D. Smarta z Remains, skupiny, která se ještě pro Vagrants stala jedním z hlavních vzorů, a skupina si zvolila název Mountain (důvodem k tomuto pojmenování byl nejen slušný ohlas na album, ale i mohutný vzhled Westa). A prakticky od začátku si začali velmi rychle podmaňovat rostoucí tábor fanoušků svým syrovým a hutným hard rockem. Přes tyto úspěchy se ale museli vyrovnávat s poměrně častými nařčeními, že jsou pouhou kopií Cream, jakkoli dobrou (jednu dobu jim dělal manažera i Ginger Baker). Aby předešli podobným poznámkám, rozhodli se rozšířit obsazení o klávesistu, kterým se stal Steve Knight.

Skupina začala intenzivně koncertovat, účastnila se dokonce i legendárního festivalu ve Woodstocku, kdy své zážitky promítla do skladby For Yasgur’s Farm (na záznamu se ale neobjevila, až při pozdějších bonusových vydáních).

Na vrcholu

Ještě před prvním albem došlo k výměně bubeníka, kdy za Smarta nastoupil Lawrence Corky Laing, daleko razantnější a výraznější bubeník. Debutové album Climbing! pak zaznamenalo úspěch, kdy zejména na základě největšího hitu kapely, Mississippi Queen, se dostalo do Top 20 (sama skladba se umístila někde ve středu Top 40, v Kanadě vystoupala na 4. pozici). Není divu. Psal se rok 1970 a Westova silná bluesrocková až hardrocková kytara a vemlouvavý zpěv, Pappalardiho nekompromisní basové linky, Laingovo hřmící bicí à la Ginger Baker a stmelující klávesy Stevea Knighta, to vše v době masivního nástupu hard rocku nemohlo znamenat nic jiného než přinejmenším vzbuzení pořádné pozornosti.

Deska nabízí vedle úvodní skladby i řadu velmi silných písní, z nichž např. Theme for an Imaginary Western je považována na nadčasovou záležitost, ukazující možnost vývoje hard rocku do daleko razantnějších struktur.

Následné LP, Nantucket Sleighride, sice také dosáhlo na Top 20, ale na rozdíl od předcházejícího opusu neobsahovalo žádný hit. Samy prodeje byly úspěšné spíše jen díky ohlasu na debutové album a také na velmi dobré renomé kapely na koncertech. Deska sama není špatná, nyní již jednoznačně hardrocková kapela zde působí velmi vyhraně a vyváženě, a pokud by Mountain přišli u třetího alba se silnou kolekcí skladeb, nepůsobila by tato deska nijak zvlášť slabě. Jenže...

Cesta do nikam

Další album, Flowers of Evil, bylo zvláštní už jenom tím, že jedna strana byla nahraná live z koncertu v legendární Fillmore East a druhá studiově. Již toto uspořádání napovídalo, že v kapele nemusí být všechno v pořádku. Autorská invence byla slabá, a i když to kapele velmi dobře dupe, kritické třetí album zdaleka nebylo tak silné, jak mělo být. Klesající ohlas posluchačů pak jen uspíšil následný rozpad kapely. Prakticky hned poté, na jaře 1972, si ale West splňuje další sen - je v jedné kapele s Jackem Brucem!

WB & L

Leslie West spolu s Corkym Laingem se tehdy rozhodli oslovit Jacka Bruceho, legendárního baskytaristu a zpěváka neméně legendárních Cream, a vytvořit další power trio, nazvané West, Bruce & Laing: „To, že jsem se nakonec dal dohromady i s Jackem Brucem, to překonalo moje nejnesmyslnější sny! Hrát s někým, kdo se podílel na utváření rockové historie! Hrát s ním mi navíc přineslo hrozně moc. Člověk se snaží takovým způsobem, že se to při pohledu zpět ani nechce věřit, co všechno dokáže zahrát...“

Debutová deska Why Dontcha si nevedla nijak špatně, vyškrábala se na 26. pozici v anketě Billboard a na její kvalitě se výrazně podepsala skutečnost, že pod skladbami jsou podepsáni všichni tři členové. I zde by se dal použít výrok kritiků, kteří již kapele Mountain přiřkli přízvisko „víc Cream než Cream“.

Rozsáhlá turné přinesla žádaný ohlas, ale už další, o rok později vydané druhé album, Whatever Turns You On, obsadilo až 87. místo (zajímavé je ztvárnění obalu, kdy každý z členů si nechává zobrazit své alter ego).

Poklus zájmu o tvorbu a vědomí, že by kapela mohla stagnovat, vedlo k tomu, že ještě před vydáním třetího titulu, koncertního záznamu Live ‘n’ Kickin’, se trio rozpadlo (doporučuji k poslechu třináctiminutovou verzi Play with Fire od Rolling Stones).

... a jedna manželská hádka

West ale nelenil. Roku 1973 se opět spojuje s Pappalardim a spolu s Allanem Schwartzbergem na bicí a Bobem Mannem za klávesami a druhou kytarou nahrávají pod hlavičkou znovuobnovených Mountain živé album Twin Peaks. Nespokojil se ale s tímto počinem a počátkem roku 1974 se opět schází původní složení této kapely, tedy i s bubeníkem Corkym Laingem. Ve studiu je pak doplňuje druhý kytarista David Perry. Ohlasy ale nejsou takové, jaké byly očekávány. West to ale přesto nevzdává a vedle své sólové aktivity, kdy se účastní řady nahrávání, festivalů a hostujících vystoupení se pořád snaží udržet Mountain při životě. Počátkem osmdesátých let tak jezdí se sestavami různých jmen (New Mountain, Leslie West Band), kde se občas mihnou původní členové. Moc se mu to ale nedaří, a tak se kapela opět rozpadá. Navíc tečku za snahami obnovit původní složení definitivně udělá Gail Collinsová, Pappalardiho žena, spoluautorka textů a autorka většiny návrhů obalů desek kapely, která svého manžela střelí do krku. Baskytarista je prohlášen za mrtvého a snahy vzkřísit jméno kapely tak vypadají značně nevesele.

Snahy o návrat

Leslie West ale bojuje dál. Roku 1985 ohlašuje návrat Mountain, kdy spolu s Laingem angažuje baskytaristu Richieho Scarleta, známého ze spolupráce s Acem Frehleym a dalšími. Celých dlouhý deset let si ale fanoušci musejí počkat na další titul, Man’s World, kde trio doplňuje tentokrát Mark Clarke (např. u Rainbow či Uriah Heep). Vody se ale již moc nečeří, takže po Mystic Fire z roku 2002 přichází o pět let později velmi zajímavé album Masters of War. Deska je složena ze samých skladeb Boba Dylana, navíc se na realizaci podíleli velmi zajímaví hosté, kytarista Warren Haynes a Ozzy Osbourne (hned v úvodní věci Masters of War). A jak se zdá, nešlo o špatný tah. Nehledě k tomu, že koncertně se kapela začíná opět stávat zajímavou atrakcí. Roku 2008 se Mountain (tentokrát již s Revem Jonesem z Michael Schenker Group za baskytarou) dobře uvedli jako předskokani Joea Satrianiho - ten si s nimi i několikrát zajamoval.

Leslie West nevěnoval svou energii pouze obnovení Mountain. Velice schopně rozjel i svou vlastní kariéru. Zde ovšem jeho sólová alba přece jenom stojí ve stínu jeho častých hostování a spoluprací. Můžeme zde totiž zmínit jeho koncertování s legendou Bo Diddleym, značnou pozornost vzbudila i jeho práce s Joem Bonamassou na albu Warrena Haynesse (výsledky jsou uvedeny na Guitarded, Bonamassa je vydal na A New Day Yesterday). Spolupracoval dále s Clutch, podílel se i na Osbournově albu Under Cover, plném cover verzí, atd.

Roku 2006 byl Leslie West zaslouženě uveden do Long Island Music Hall of Fame. Pro jeho fanoušky je pak velmi zajímavé DVD The Sound & The Story, kde nejen vysvětluje základy své hry, ale jako hosté mu tam figurují Zakk Wylde, Joe Satriani, Mark Tremonti a Corky Laing.

Kytary

Základními Westovými nástroji byly po většinu jeho kariéry Gibsony Les Pauly Juniory: „Prvního Juniora mi vlastně dal Pappalardi. nejdřív jsem si říkal, že ta kytara má jen jeden snímač, ale pak jsem si uvědomil, že víc snímačů ani nepotřebuji. Takže už léta předtím, než Eddie Van Halen povýšil svůj zvyk mít na kytarách jen jeden snímač na všeobecnou módu u svých napodobovatelů, já jsem to už tehdy používal u Mountain.“

Modely Junior byly firmou původně zamýšleny jako nástroje pro začátečníky. West ale tento názor zcela setřel, když si tyto modely zvolil za své hlavní kytary.

Jeho prvním nástrojem ale byl Fender Stratocaster z roku 1958, na počátku existence Mountain používal i Gibson SG, v polovině devadesátých let hrál nějakou dobu i na Steinbergery: „To jsou naprosto univerzální kytary, které nejsou zatíženy žádnou historií, žádnou zvyklostí, ničím. Čekají na to, až do nich vpálíš právě ten svůj výraz.“

Neměli bychom zapomenout ani na model Dean, Dan Armstrong, využívaný jako slide kytara, či signature modely od japonské firmy MPC nebo nástroj Leslie West Rocket od Ed Roman Guitars.

Aparáty

Přes řadu nejrůznějších značek hrály u něj prim řady Marshallů, a to nejvíce JCM900. Jedno období, hlavně zpočátku existence Mountain, používal aparáty Sunn. Občas měl za sebou Randally RG80, z komb si oblíbil Fendery Champ. Roku 2005 začal propagovat značku Carlsbro, kdy měl na pódiu lampové stacky Top 50. V současnosti je sponzorován od Budda Amplifications.

Efekty

Krabiček vyzkoušel víc, ale co se týče druhů efektů, tak nejvíce si oblíbil octaver, chorus a delay. Pokud vůbec hovoří o efektových zařízeních, zmiňuje se zejména o Eventide 9000: „Tam najdu vše, co potřebuji.“