Kytaroví velikáni - Jonny Greenwood

Kytaroví velikáni

Jonny Greenwood

„Vždycky jsme měli hodně skladeb na skladě. Je škoda je tam nechat ležet.“

(Jonny Greenwood, uncut.co.uk, 2012)

Jeden můj student, takový opozičník, jednou poznamenal, že staří klasici jsou fajn, ale pro jejich nepopíratelný odkaz je často zapomínáno na mladé ročníky, a zvláště na ty, co se nejen vydají jinou, méně obvyklou cestou, ale mají na ní i obrovský úspěch. A když se řekne úspěch, tak to není myšleno „jen“ v intencích uznalých kritik v odborných časopisech, ale i komerční. A to se v případě Jonnyho Greenwooda a jeho Radiohead více než potvrdilo.

Platinová smršť - tak se dá charakterizovat postavení britské altrockové kapely Radiohead, která vydala na osm studiových alb a všechny, až na tu prozatím poslední, poznaly vítěznou chuť platiny, či dokonce multiplatiny. A to i v intencích RIAA, tedy amerických žebříčků. Nutí mne to také připomenout i mou oblíbenou myšlenku, že tato skupina nechvátala rychle do studia, ale svůj repertoár si hodně poctivě přehrávala po štacích, než až po osmi letech přistoupila k debutovému albu. A tento přístup se opravdu vyplatil. Mimochodem, kapela má na svém kontě řadu prestižních cen, z toho tři Grammy a sedm New Musical Express.

Co je dále dobré si uvědomit, je, že Radiohead patří mezi ty soubory, jejichž obsazení se za léta jejich existence nezměnilo. Že jde v jejich případě o výhodu je nesporné. A že na celkovém výsledku má obrovský podíl kytarista, skladatel, multiinstrumentalista, skladatel i artificiální hudby, studiový muzikant a spolupracovník symfonických a komorních těles Jonny Greenwood, je naprosto jasné. Mimochodem taková perlička: Jonny Greenwood je jediným členem kapely, který vystudoval všechny nástroje, na které hraje, a naopak je zase jediným členem, který nedokončil vysokou školu - tři týdny vydržel na Oxford Brookes University a pak Radiohead tehdy uzavřeli smlouvu s labelem...

Jonathan Richard Guy „Jonny“ Greenwood se narodil 5. listopadu 1971 v Oxfordu v Anglii. Poslouchal hodně muziky, v níž zásadně nerozlišoval žánry a zaměření. Takže se nechal ovlivnit jak klasickým rockem, tak i jazzem, reggae, hip hopem, klasikou a elektronickou hudbou. Z jazzu favorizoval Lee Morgana a Milese Davise, je fanouškem umělců labelu Mo’ Wax, který se specializuje na vydávání turntablistů, miluje zpěváka Scotta Walkera, krautrockovou kapelu Can, americké Sonic Youth a polského skladatele Krzysztofa Pendereckého. Sám prohlásil, že žádný z kytaristů ho neovlivnil tolik jako John McGeoch, což je skotský kytarista z většinou postpunkových sestav, jako Magazine, Siouxie and the Banshees, Visage a Public Image Ltd.

On A Friday

Kapela vznikla, když se setkali spolužáci na chlapecké škole Abingon School v Oxfordshire. Tom Yorke a Colin Greenwood byli ve stejném ročníku, Ed O’Brian a Phil Selway byli o rok výš a Jonny Greenwood byl nejmladší. Roku 1985 se tato pětice sešla a dala si název On a Friday, podle toho, že vždy v pátek se dalo ve zkušebně zkoušet. Původně se Greenwood připojil až poslední, protože předtím ještě hrál v kapele Illiterate Hands, ale po prvních koncertech On a Friday se přidal nejdříve jako hráč na foukačku, poté na klávesy a potom vzal do ruky kytaru.

Skupina se brzy prosadila na tamní klubové scéně a právě na jednom koncertě je náhodou uslyšel Chris Hufford, producent a majitel Courtyard Studios. Byl jejich vystoupením naprosto ohromen a nabídl jim okamžitě možnost nahrát demo kazetu. A tu si také s chutí poslechl i Keith Wozencroft z EMI a A & R, který domluvil kapele s managementem společnosti smlouvu na šest alb. Obvyklé to tak úplně není - ale tentokrát společnost EMI projevila jasnozřivost. Protože pak nastal, jak se říká, rachot!

Radiohead v čase

(1) Sestavu live doplňuje od roku 2011 Clive Deamer (dr, perc, bvoc).

Radiohead

Společnost požádala On a Friday, aby se přejmenovali na Radiohead (prý podle skladby Talking Heads na albu True Stories). Ti s tím problém neměli a vydali se do studia. A ono otřepané, že zbytek je historie, zde platí.

Hned debutové album vylétlo do prodejních výšin a přineslo mimo jiné i silnou skladbu Creep. Taktéž i dvojka kapely, The Bends, naprosto splnila očekávání a s platinou se doslova roztrhl pytel. Není divu, stačí si poslechnout třeba My Iron Lung. Další dva roky po triumfálním tažení světovými scénami se čekalo na další album, tentokrát již třetí, které bývá v životě kapely zásadně důležité. A Radiohead opět nezklamali, naopak, OK Computer zaznamenalo ještě větší úspěch než předešlá alba. Deska byla vysoce vyrovnaným dílem, přinesla hity jako Paranoid Android či No Surprise a dostala se do řady anket typu 100 alb, které si musíte poslechnout, než zemřete či 500 největších alb časopisu Rolling Stone apod. Úžasné je, že stejně vyrovnaným počinem se stalo i následné album Kid A, kde kapela změnila svůj přístup k nahrávání a vůbec k celkovému vyznění zařazením řady elektronických „hejblátek“, naprogramovaných syntezátorů a, což bylo největším překvapením, minimalistickým přístupem k tvorbě. Deska vylétla na první místa ve většině zemí, získala platinu prakticky všude. Kapelu to utvrdilo v tom, že se rozhodli správně (asi rok předtím dosáhlo napětí mezi členy takového stavu, že se rozhodovalo o budoucnosti sestavy), a jeli v nastaveném trendu dál.

Amnesiac potvrdilo postavení a kvalitu kapely, CD se opět umístilo většinou na prvních místech anket, jen prodejně bylo v USA ohodnoceno „pouze“ zlatem. Po živém EP I Might Be Wrong: Live Recordings vydala skupina Hall to the Thief, což je, na rozdíl od tak trochu stresově nahrávaných předchozích dvou alb, únik do pohody a mixu elektroniky s kytarovým rockem. Úspěch je srovnatelný s předcházející dvojicí alb. Radiohead ale došli na konec exkluzivní smlouvy s EMI a rozhodli se pokračovat po svém. Prodloužení nepodepsali, a vysloužili si tak na určitou dobu označení „světově nejpopulárnější kapela bez labelu“ (New York Times).

Následné album prošlo při vývoji určitými problémy, ale nakonec ho kapela vydala na svém webu, včetně možnosti zpoplatněného downloadu. Což vyvolalo velké diskuze o úloze a budoucnosti labelů, také ale i o výdělcích skupin. Debaty vyšuměly tak trochu do prázdna a další album se realizovalo již za nových podmínek. Je třeba ovšem říci, že celkové ohlasy na nahrávky rapidně poklesly. To se ale nedá říci o koncertech. Po jednom z nich, když se 16. června 2012 zhroutila část střechy a jednoho člověka z týmu konstrukce zabila, se ale Radiohead odmlčeli a členové se pustili do svých sólových akcí. Nakonec se k sobě ale roku 2015 vracejí a pracují na dalším, již devátém studiovém albu. Že bude pro jejich další existenci zásadní, je nasnadě.

Kytary

Greenwood není zvlášť vyhraněn pro určitou značku. Oblíbil si ale dost Fendery Telecastery, z nich pak Telecastera Plus se snímači Lace Sensor (HB/SC/SC) a javorovým hmatníkem a klasický model Telecaster Standard, také se snímači Lace Sensor.

Typickou je pak pro něj další Fender, a to model Starcaster se snímači Wide Range (významně ho začal používat od alba Kid A).

Hraje i na kytary Gretsch, konkrétně na G6119-1962HT Tennessee Rose, kytaru, která má ebenový hmatník i kobylku, tremolo Bigsby a je z javoru. V jeho pódiové sestavě nalezneme i Gibsony, a to dva Les Pauly a jeden pololub, klasickou ES335. První Les Paul je univerzální (někdo říká samohrajkový) model HD 6X Pro Digital, druhým je Goldtop Historic Reissue VOS. Že na tyto kytary rád hraje smyčcem, netřeba už dodávat.

Má i baskytaru Guild M85. U akustických kytar preferuje modely Martin D-35, dreadnought s ebenovým hmatníkem a Taylor Big Baby, opět dreadnought s mahagonovým krkem a ebenovým hmatníkem.

Aparáty

Tady si Greenwood prošel různými obdobími, ale obecně se dá říci, že u něj převažují komba. Jednoznačně pak jde o dva aparáty, komba Vox AC30 a Fender Vintage Reissue ’65 Twin Reverb. Vox je využíván zejména pro čisté zvuky, jdou do něho vlastně všechny jeho efekty kromě Marshalla Shred Mastera. Dvoukanálový 85wattový Fender Twin Reverb s reproduktory Jensen používá Greenwood pro zkreslené rejstříky, pro toto kombo využívá efekty Marshall Shred Master, Boss Super Overdrive, Boss Reverb/Delay, Akai Headrush a také i whammy pedál.

Efekty

Efektových zařízení má Greenwood více. Je vyloženě krabičkový, nerad se hrabe v nastaveních všech možných multiefektů a procesorů, využívá spíše typického soundu té určité krabice. Ze zkreslovadel jsme už některé jmenovali, takže celkově má v pedalboardu Pro Co Rat Turbo Distortion, Marshall Shred Master a Boss SD-1 Super Overdrive. Z pedálů má DigiTech Whammy WH-1 a Boss FV-300H Volume pedál (používá ho jako gain kontrolér, má ho před Shred Masterem). V jeho pedalboardu bychom nalezli také Demeter Tremulator (což je starší verze modelu TRM-1), DOD 440 Envelope Filter, Electro-Harmonix Small Stone, Electro-Harmonix Poly Chorus, Mutronics Mutator (pouze ve studiu), dále Boss RV-3 Digital Reverb/Delay, Roland Space Echo RE-201 a také Akai Headrush E1 (loop recorder).

Skladba: úvodní smyčka projektu

Autor, autoři: Jonny Greenwood

Interpret: Jonny Greenwood

Skupina, soubor: Jonny Greenwood + London Contemporary Orchestra

Album, zdroj: live záznam - Loop Live, Wapping Hydraulic Power Station (2014)

www:

www.radiohead.com