Alternativní rock, hraný nevypočítavě a ze srdce může slavit úspěch v tom velkém slova smyslu, a ne jen dle novinářských titulků, kde je úspěch pouze vysněným přáním otcem myšlenky. To totiž byli The Smiths s Johnnym Marrem, jejichž alba posbírala nejen v Anglii vzácné kovy, ale i platinu.
Je opravdu zajímavé si uvědomit, že zcela osobitý přístup kapely znamenal pro všechna jejich studiová alba zlato a platinu. Navíc tyto desky v Anglii nikdy neklesly níže než na druhé místo... I jejich kompilace byly, snad až na dvě, oceněny anglickým zlatem a platinou. Důležité je také si uvědomit, že tato skupina nepostavila své úspěchy na singlech, na jednotlivých hitech, ale vždy na celkovém vyjádření alba. Krátce řečeno, alba měla vždy větší úspěch než singly. Což také o něčem vypovídá. A když si uvědomíme, že Marr je vlastně výhradním autorem hudby na všech těchto velmi úspěšných deskách, je jasné, že nemůže chybět v našem seriálu. Navíc je také důležitá jedna věc: Spolu s Morriseym, zpěvákem a autorem textů, vytvořil jednu z legendárních autorských dvojic historie rocku. Za svůj příspěvek k tvorbě tváře britské hudby dokonce získal i čestný doktorát na Salfordské univerzitě...
jiného distriktu
John Martin Maher se narodil 31. října 1963 v Ardwicku v hrabství Velký Manchester. Roku 1972 se rodina přestěhovala do Wythenshave, kde po základní škole vychodil gymnázium. I když chtěl být vždy profesionální fotbalovým hráčem, muzika zavolala, a to hodně silně. Jak to? Když mu bylo třináct let, rodina se opět přestěhovala, a to do nové čtvrti v Manchestru. A tam se setkal s řadou kytaristů, mimo jiné i s Billym Duffym (ano, později u The Cult), který tehdy hrál v domě přes ulici naproti novému domovu Maherových. Netrvalo dlouho, a malý Johnny založil svou první kapelu, Paris Valentinos, kde hrál i Andy Rourke (tedy později kolega u Smiths) a Kevin Williams (později známý herec). Jejich první vystoupení se odehrálo v červnu 1977, kdy hráli covery od Rolling Stones a Thin Lizzy.
O dva roky později (to už upravil své příjmení na Marr) působí v kapele Sister Ray a poté se spojujil opět s Rourkem do formace White Dice. Ta sice vyhrála regionální soutěž, ale roku 1981, když se Marr zapsal na univerzitu, nakonec skončila. Marr ale vytváří další skupinu, Freak Party, která hraje funky a kde se setkává například s Mattem Johnsonem (spolupracuje s ním pak v The The). Freak Party ale, neschopná najít odpovídajícího zpěváka, nakonec roku 1982 skončřila. Marr se tehdy potkl se Stevenem Patrickem Morriseym, tehdy zpěvákem punkových Nosebleeds, a oba si svými názory naprosto padli do oka.
The Smiths
Dvojice spolu s baskytaristou Andym Rourkem a bubeníkem Mikem Joycem tak 13. května 1983, už pod novým názvem, The Smiths, vydala svůj první singl.
A pak? Pak už se to rozjelo! Už první album, The Smiths (1984), získává v Anglii zlato a umisťuje se na druhé pozici. Stejný kov a ještě vyšší místo si zasluhuje výborné a silné druhé album Meat Is Murder (1984) a třetí album, obecně považované v životě kapely za určující, The Queen Is Dead (1986), se setkává s úspěchem nejen v Anglii (je tentokrát platinové), ale i za mořem, kde v USA je oceněno zlatem. Vypadá to, že už nic nemůže bránit dalšímu nadzvukovému letu kapely. Jenže...
Už v době vydání čtyřky, Strangeways, Here We Come (1987), mimochodem opět zlaté jak v Anglii, tak i v Americe, se kapela rozkládá. Na vině jsou neshody mezi dvojící Marr a Morrisey. Zpěvákovi vadí stále se stupňující kytaristovy aktivity a nejrůznější hostování a Marr zase uvádí, že Morrisey se již nikam dál neposunuje. Kapela se rozpadá, ale její odkaz je stále tak silný, že následné kompilace, v podstatě až do roku 2008, stále sklízejí zlato a platinu. Pokud bych mohl doporučit některé z nich, tak určitě Hatful of Hollow (1984) nebo The Very Best of The Smiths (2001).
Co dál?
Marr nelení a připojuje se k postpunkovým The The, se kterými vydává dvě alba, Mind Bomb (1989) a Dusk (1992), které se umisťují v anglické Top Five. Souběžně je také členem alternativní supersestavy Electronic a spolu vyprodukují tři alba. Úspěšná? Opět ano! Dosahují Top Ten, Electronic (1991) je dokonce zlaté, Raise the Pressure (1996) pak získává stříbro a Twisted Tenderness (1999) zakončuje tuto aktivitu. V novém tisíciletí zakládá i svou vlastní skupinu, trio Johnny Marr and The Healers, a výsledkem je CD Boomslang (2003). Nebubnuje mu tam nikdo jiný než Zak Starkey, Ringův syn.
Dalším úspěšným projektem je Modest Mouse, kdy zejména album We Were Dead before the Ship Even Sank (2007) je v USA i Kanadě zlaté a v Billboardu obsazuje první místo! Vedle další kapely, The Cribs, jejíž album Ignore the Ignorants (2009) je v UK stříbrné, se zapojuje do zajímavého projektu novozélandského zpěváka Neila Finna 7 Worlds Collide.
Tak co říkáte, můžeme pokračovat? Ještě nemáte dost jeho v podstatě šíleně nadupané činnosti? Dobře. Pokud byste si řekli, že by mohl vydat i něco sólově, tak se tak i stalo. Už první album, The Messenger (2013), kde si všechny nástroje nahrál sám, vylétlo v UK na desáté místo. Jeho následník Playland (2014) dokonce ještě výš... Tam už má Marr kolem sebe kapelu, kterou představuje i na live albu Adrenalin Baby (2015). A jak si povede prozatím poslední jeho studiovka Call the Comet (15. 6. 2018)? No, myslím, že hodně dobře...
Marr, pokud nebyl členem nějaké formace, tak byl „aspoň“ někde jako host. A ten seznam je také impozantní. Ze známějších jmen lze zde uvést jeho spolupráci s Bryanem Ferrym (z Roxy Music), Talking Heads, Pet Shop Boys, The Cult, Tomem Jonesem, Oasis, Pearl Jam, Johnem Frusciantem, Noelem Gallagherem a celou řadou dalších.
„Mít svůj vlastní model kytary Fender, to je jedna z věcí, na kterou jsem velmi hrdý. Dost možná, že je to ta nejlepší věc za celou moji kariéru.“
(Johnny Marr, Guitar Magazine, 2017)
Kytary
Klasikou v jeho sestavách je samozřejmě Fender Jaguar, který se stal od roku 2005 natolik typický pro jeho osobnost, že mu firma postavila signature model. Tělo s dvěma singly bare knuckle je z olše, krk je javorový (na základě modelů z roku 1965) a hmatník s dvaadvaceti pražci z palisandru. Ovšem se Smiths hrál i na jiné kytary. Vedle Fenderu 1959 Jazzmasteru to byl například Rickenbacker 330, který použil i s dalšími svými formacemi. Vlastní i dvanáctistrunný model 360, a to přímo od Petea Townshenda z The Who. Má několik Gibsonů Les Paulů, včetně vzácného goldtopu z roku 1957. Na svůj červený Les Paul hrál od roku 1984 a byla to další typická kytara pro jeho roky se Smiths. Zajímavostí pak jistě je, že měl i model sunbusrt, který získal opět od Petea Townshenda a následně ho daroval Noelovi Gallagherovi z Oasis - a ten tu kytaru zničil... I přesto mu pak daroval další Les Paul...
Počáteční léta The Smith byl ve znamení i červeného Gibsonu ES-335 s tremolem Bigsby. Vlastní černý model, a i dvanáctistrunný. Do jeho arzenálu patří i Gibson SG a Fender Telecaster.
Abychom byli úplní, můžeme do seznamu přidat ještě Fender Stratocaster (jde o hybrid, kdy tělo je z modelu roku 1962 a krk z kytary ročníku 1963), dále 1961 Gibson Les Paul Special Doublecut, také i zlatý (a nádherný) Gibson 295 z roku 1954, patří sem i Gretsch 6120...
Z akustik můžeme uvést tři základní: Martin D-28, šesti- a dvanáctistrunnou verzi, Gibson J-160 a Ovation Legend z roku 1985.
Aparáty
V podstatě po celou svou kariéru Marr používá aparáty a komba značky Fender. U Smiths to byly zejména modely Twin Reverb, Deluxe Reverb a half stack Bassman. Z dalších modelů u svých následných formací hrál třeba na starý Fender Champ, také i na Super Reverb.
Vedle této značky používal či používá i jiné aparáty. Především to je klasika Roland JC-120. Marr ho používal zejména ve studiu.
Marr si zahraje i na další klasiky, jako Vox AC-30, „nebojí“ se ani Marshallů, aparátů Mesa-Boogie...
Efekty
Efektů bychom u něj našli víc. Vedle jím hodně oblíbených krabiček Boss, a z nich pak dlouho používaných řad CE (chorusy) a OD (overdrivy), sem samozřejmě patří kvákadla (Dunlop Cry Baby). Marr jinak spíše využívá nabídky svých aparátů a nevytváří žádné dlouhé efektové řetězce.
Je zajímavé, že u většiny kytaristů, jejichž výraz se opíral o komba Fender, najdeme zhusta i legendární kombo Roland JC neboli Jazz Chorus. Osobně toto kombo mám velice rád, protože v období, kdy jsem byl jednoznačně krabičkový a urputně jsem trval na tom, že chci pouze a jenom věrně zesílit takový zvuk, který si předtím kompletně připravím na mnoha, mnoha krabičkách, mi právě toto kombo naprosto sedělo. Komba Fender byla pro mne tehdy moc ostrá a Roland hrál jak z partesu. Navíc se tento systém stal předlohou pro řadu napodobenin a kopií - dodnes mám ve zkušebně tzv. botník, jak se přezdívalo 120wattovému aparátu (vida, jaká náhoda), udělanému zručnými českými ručičkami sedmdesátých let...
Web
