Kytaroví velikáni - John Sykes

Úvodní slova Dereka Sheriniana, klávesáka známého svým působením u Dream Theater, Kiss, Alice Coopera a dalších, vystihují Johna Sykese, tohoto výrazného kytaristu s velkým citem pro souhru, melodiku a tón, velmi přesně a výstižně.

Sykes, tento spojovací článek skupin Tygers of Pan Tang, Thin Lizzy, Whitesnake, Blue Murder a dalších sestav včetně současného reunionu Thin Lizzy, se dokázal neztratit ani vedle takových individualit, jakými v Thin Lizzy Phil Lynott (bg, voc) či u Whitesnake David Coverdale (voc) a Cozy Powell (dr) rozhodně byli. Navíc představuje, stejně jako třeba Zakk Wylde, ten typ kytaristy, který převládal v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se komplexnost kytarového projevu rozhodně neztrácela pod nánosem samoúčelné techniky a předvádění rychlosti hry za každou cenu. Díky tomu se jeho projev vyznačoval vždy vysokou osobitostí, jež ho výrazně vydělila z celé početné a většinou nepřehledné řady "rychlokytaristů". V současné době je považován za hardrockového kytaristu, který svým feelingem přenesl vklad rockové kytary poloviny sedmdesátých let do let devadesátých a dokázal ji převést i do dalšího tisíciletí.

John James Sykes se narodil 29. července 1959 v Readingu v Anglii. Úplně první nahrávkou, kterou slyšel jako dítě a která na něj hodně zapůsobila, byla podle jeho vzpomínek Twist and Shout v podání The Beatles. Jak šla školní léta, malý John se začal zajímat o hudební nástroje, nejvíce o klavír, kytaru a baskytaru. Ve čtrnácti letech, když se začal orientovat hlavně na kytaru, se celá rodina přestěhovala na Ibizu ve Španělsku, kde byl jeho nevlastní otec majitelem několika nočních klubů. A právě v prostředí těchto klubů se John setkával s kytaristy a odposlouchával jejich hru.

První krůčky

Za několik let byl Sykes už jako teenager zpátky v Anglii a po několika vyloženě studentských pokusech o kapelu mohl svou kytaru ve větším měřítku uplatnit teprve v roce 1980, když se tedy až ve svých 21 letech stal členem skupiny Streetfighter. Kapela se snažila koncertovat, kde se dalo, dokázala dokonce nahrát a vydat své EP Crazy Dream, ale všichni členové měli o rychlosti vzestupu své kariéry jiné představy. Zvláště se to týkalo Sykese, jehož věhlas se začal rychle šířit - už během prvních měsíců se stal jednoznačným tahounem kapely. Během jednoho roku také překvapil svou skladbou She`s No Angel, která se ocitla na velmi zajímavě pojatém kompilačním albu New Electric Warriors. Všechny tyto skutečnosti zapříčinily, že Sykes velmi rychle zamířil výš a stal se v roce 1981 členem skupiny Badlands.

V Badlands se setkal mj. s Neilem Murrayem (bg) a Johnem Slomanem (voc, ex-Uriah Heep) a spolu nahráli demo, na kterém je pět skladeb. Ale angažmá u této skupiny netrvalo dlouho. Sykes totiž viděl, že všechno to jsou takové dočasné formace, nic stálejšího, všude šlo zejména o nahrávání demopásek a o snahu prosadit nové neznámé jméno skupiny, byť ji tvořili zkušení muzikanti. Rozhodl se tedy dostat se přes inzerát do nějaké aspoň trochu již zavedené skupiny.

Odkud že ti tygři jsou?

Tímto způsobem se dostal k Tygers of Pan Tang, kteří hledali nového kytaristu pro nahrávání svého dalšího LP. Debut s touto kapelou si odbyl vskutku velkolepě, přímo na festivalu v Readingu před šedesáti tisíci lidmi! Skupina se také vydala do studia, kde již s novým zpěvákem Jonem Deverillem od Persian Risk nahrála desku Spellbound, standardní ukázku dobového heavy metalu poplatného začínajícím osmdesátým létům. Následovalo velmi úspěšné turné po Anglii a Evropě, vyšly i tři singly, Hellbound, Story So Far a Don`t Stop By, které se celkem dobře zařadily do HM anket. Na konci roku 1981 vydali další LP, Crazy Nights. Sykes, jakkoli oslavován a vynášen kritiky i posluchači, začal se pomalu poohlížet po něčem jiném. Z hudebního hlediska ho to táhlo jinam. Hudba Tygers of Pan Tang ho začínala nudit a také nijak pronikavý úspěch Crazy Nights v tehdejší obrovské a stále narůstající konkurenci stejně či podobně orientovaných kapel ho nutil k přemýšlení o tom, co dál. S kapelou ještě natočil dvě nové věci, které vyšly na dalším albu The Cage, ale potom se od nich oddělil.

Ještěrečka v posledním tažení

K realizaci své nahrávky Please Don`t Leave Me si přizval Phila Lynotta (bg, voc) a Briana Downeyho (dr) z Thin Lizzy. Poté, co se ze skladby stal hit a Sykes odmítl nabídku Ozzyho Osbournea, aby mu pomohl dotáhnout nasmlouvané turné za náhle a tragicky zemřelého Randyho Rhaodse, stal se členem této jedné z nejlepších hardrockových skupin.

Sykes tedy přišel do Thin Lizzy, kapely, která sice měla obrovské jméno, ale také se potácela v obrovských problémech. I když pomineme všechny ty alkoholové excesy a drogové úlety, tak Thin Lizzy hudebně stagnovali a vnitřně se rozkládali. Je ovšem pravdou, že právě příchod Johna Sykese dodal stárnoucí legendě novou sílu a skupina se vzepjala k dalším výkonům. Nejlépe to dokumentuje album Thunder and Lightining, kde je Sykes pod skladbou Cold Sweat podepsán i jako autor, a jeho nasazení, technika a celkový feeling pomáhá řadit toto LP ke zdařilým studiovým opusům kapely. S Thin Lizzy se Sykes podílel i na dvou live albech, zejména na Life. Navzdory jeho entuziasmu šlo ale o labutí píseň této kdysi slavné skupiny.

Poté, co ani "záchranný" projekt Lynotta, trio Three Musketeers, tvořené Lynottem, Downeym a Sykesem, neslavil úspěch, bylo jasné, že nastal čas na další změnu. Ta přišla v podobě nabídky Davida Coverdalea a jeho Whitesnake.

Od Ještěrky k dalšímu plazovi, Bílému hadu

Od Thin Lizzy k Whitesnake! Na přelomu let 1983 a 1984 se jednalo v podstatě o přestup roku. Sykes tuto hardrockovou kapelu posunul svou hrou k celkově monstróznějšímu pojetí a stal se důstojným nástupcem celé řady předcházejících kytaristů. Ihned po oficiálním ohlášení jeho vstupu do Whitesnake letěl do USA k dotáčkám a přetočení některých věcí pro americké vydání jejich velmi silného LP Slide It In.

Sykes se projevil jako velký kytarista a dokázal se prosadit i vedle tak individualistické osobnosti, jako byl Coverdale. A to nejen na pódiu, ale i autorsky. Vlastně celé následující album 1987 bylo autorsky zcela ve znamení dvojice Coverdale-Sykes. Jenže právě tehdy ve Whitesnake začaly velké personální problémy. Před dokončením turné odešel Powell a pro dokončení zájezdu a na natáčení byl angažován Ansley Dunbar. Výsledné album se stalo komerčně velice úspěšné, manažer Whitesnake prohlásil, že se prodávalo "po lopatách", ale celková situace uvnitř skupiny byla velmi nepřehledná a napjatá. Přestože Sykes nahrál až na superhit Here I Go Again všechny kytarové party, dostal výpověď. Nebyl sám, spolu s ním odešli Neil Murray i Ansley Dunbar, a tak se na celkovém zvuku při několika málo dotáčkách podíleli i další muzikanti - Bill Cuomo (key), Don Airey (key), Mark Andes (bg), Denny Carmassi (dr), Adrian Vandenberg (g) a Dan Huff (g). Dodnes se ani jedna strana nezmiňuje přesně o tom, co bylo základním popudem k Sykesovu vyhazovu. Většina jeho fanoušků samozřejmě nekompromisně uvádí, že to v tehdejší době byla Coverdaleova největší chyba. Pravdou je, že svou úlohu zde určitě sehrálo i zpěvákovo pověstné velké ego, protože Sykes jako osobnost hodně vyrostl. Druhá strana zase nejvíce udávala snahu o změnu. Jisté ale je, že ať už to bylo dobou či výměnou Sykese za další kytaristy (Adrian Vandenberg, Steve Vai a řada dalších), kapela začala dost ztrácet na své přesvědčivosti.

Dál už po vlastní ose

Po návratu do Anglie díky proslulosti získané členstvím v Thin Lizzy a hlavně u Whitesnake nebyl pro Sykese problém sestavit si po všech těch letech konečně vlastní kapelu, která by se v podstatě stala doprovodnou skupinou na jeho sólové dráze. A tak vznikla skupina Blue Murder, kterou vedle Sykese tvořili Tony Franklin (bg) a Carmine Appice (dr).

Po prvních nahrávkách, včetně hitu Jelly Roll, po jehož předvedení naprosto bez problémů uzavřeli smlouvu s Geffen Records, vyrazila skupina na turné, kde zazněly nejen Sykesovy nové věci, ale také Still of the Night, monstrózní skladba, kterou Sykes složil na LP 1987. Roku 1989 Blue Murder vydali svůj albový debut, obsahující vedle Jelly Roll i Valley of the Kings, kterou Sykes napsal spolu s Tony Martinem od Black Sabbath.

Po singlu Don`t Say Goodbay, který, míněn jako hold Johnu Lennonovi, vyšel pouze v USA, vydala kapela další LP až roku 1993. I když Nothin` but Trouble trpělo nedostatkem propagace, přesto se prodávalo dobře a přineslo řadu silných skladeb, jako She Knows, Love Child, Cry for Love i I`m on Fire, stejně jako Itchycoo Park převzatá od Small Faces.

Sykes

Předzvěstí dalších plánů se pak stala realizace alba Screaming Blue Murder - Dedicated to Phil Lynott. Jde o unikátní záznam koncertů v Japonsku, kde můžeme vedle jejich vlastních skladeb slyšet i Cold Sweat a Dancing in the Moonlight z období Thin Lizzy či Still of the Night z doby Whitesnake. Druhá část názvu alba pak poukazovala na skutečnost, že již několik let předtím začaly mezi Sykesem a ostatními členy bývalých Thin Lizzy probíhat rozhovory o možném znovuobnovení Thin Lizzy. Scott Gorham (g), John Sykes, Brian Downey (dr), Darren Wharton (key) a Marco Mendoza (bg) tedy vyjeli na turné jako A Tribute to Phil Lynott a ohlasy fanoušků i kritiků byly tak nadšené, že myšlenka dát se dohromady začala být reálná. Všichni zúčastnění ovšem cítili, že věc se nesmí v žádném případě uspěchat, a tak se Sykes, který byl jedním z hlavních propagátorů nových Thin Lizzy, vrátil k činnosti svých dobře rozjetých a uznávaných Blue Murder. Skupina mezitím již přestala vystupovat pod tímto jménem a začala se prezentovat pod názvem Sykes.

V roce 1995 vydali standardní desku Out of My Tree a po účasti na realizaci albového projektu k poctě bluesového velikána Stevieho Raye Vaughana Sykes přece jenom zreformování Thin Lizzy inicioval. Spolu s Gorhamem, Downeym, Whartonem a Mendozou se sešli znovu na řadě koncertů a slovo úspěch nevystihuje míru ohlasu. Taktéž i deska Loveland, kterou Sykes vydal pod svým jménem jako své první sólové album, se setkala s velmi dobrým ohlasem.

Po výrazně hardrockovém 20th Century s úvodním hitem Look in His Eyes a Nuclear Cowboy, vydal Sykes své další sólové album, Bad Boy Live!, kde ho doprovázejí dlouholetí souputníci Marco Mendoza (bg, znám mj. i od Davida Coverdalea, Teda Nugenta, Tommyho Shawa0¦), Tommy Alridge (dr, spolupráce mj. s Black Oak Akransas, Ozzym Osbournem, Patem Traversem, Whitesnake, Vinniem Moorem, Tedem Nugentem, House of Lords0¦) a Derek Sherinian (key, spolupracoval mj. s Dream Theater, Planet X, Kiss, Alicem Cooperem, Gilbym Clarkem, Yngwie Malmsteenem, Billym Idolem0¦). Deska přináší kolekci vlastních skladeb i silných cover verzí od Thin Lizzy a Whitesnake a je dokonalou ukázkou sehranosti téhle party, která v současné době patří k tomu nejlepšímu, co může hardrocková scéna nabídnout.

Kytary

Základními nástroji jsou Gibsony Les Pauly, z nichž hlavní kytarou je černý Les Paul Custom. Přes některá Sykesova tvrzení o starším ročníku pochází kytara z roku 1978. Zajímavostí je malá číslice 2, která je téměř neznatelně vyražena pod sériovým číslem. Dlouho se mluvilo o tom, že jde o kazový výrobek, pravděpodobně v oblasti konečné barevné úpravy. Ať už se tam ta dvojka dostala z jakéhokoli důvodu, pravdou je, že dnes se to již asi nezjistí. Kytara za ta léta vykazuje dosti značný stupeň opotřebení, lak s barvou na zadní straně těla je více než z poloviny zcela sedřen, rýhy jdou kolikrát i hluboko do dřeva. Vedení firmy Gibson dokonce varovalo Sykese, že pokud bude opotřebení korpusu kytary pokračovat stejným tempem, tak se výsledek může negativně odrazit na kvalitě zvuku nástroje.

Kytara má již jinou ladicí mechaniku, standardní gibsonovská byla nahrazena mechanikou Grover. Ořech je mosazný a původní snímač u kobylky Gibson "Dirty Fingers" před několika lety dosloužil a byl nahrazen klasickým PAF. Kytara je již několikrát přepražcována, v současné době mají pražce velikost Jumbo Standard a podstatně se tak liší od klasických "freetless wonder" pražcových drátů na Les Paulech Customech. Action, dohmat, je nejen na této kytaře, ale na všech jeho nástrojích velmi nízký. Na Customech si John cení i ebenového hmatníku, který mu tónově i pocitově vyhovuje lépe než palisandrové hmatníky na Standardech.

Na současných turné s novými Thin Lizzy je jeho kytarou č. 2 velmi hezký 1991 Gibson Les Paul Classic Gold Top. I tato kytara má mechaniku Grover a mosazný ořech. Někdy tuto kytaru v úloze záložníka Johnova hlavního nástroje střídá Gibson Les Paul Standard `57 Reissue či 1959 Les Paul Standard Sunburst, reissue model z roku 1985.

Dalšími jeho oblíbenými Les Pauly jsou 1995 Classic Plus v úpravě transparentní žlutá, Gary Rossington Signature, dva Juniory z padesátých let, černý Custom z padesátých let, Gold Top z roku 1956, 1992 Classic, 1997 Historic, Standard z roku 1974, Sykes také vlastní letitého Customa v původně bílé, dnes spíše smetanově nažloutlé barvě, kterého získal od Billyho Duffyho z The Cult, k jeho oblíbeným nástrojům také jednoznačně patří model Jimmy Page Signature a Sunburst z roku 1959. S touto kytarou je vyfocen na obálce alba Loveland.

V jeho sbírce zaujímají výrazné místo i Fendery, a to zejména 1962 Stratocaster, který John použil při nahrávání partů čistých zvuků s Whitesnake na albu 1987 a 1965 Telecaster.

Další kytarou je Charvel z raných osmdesátých let s hlavou ve stylu strata. Nástroj měl původně červeno-žlutou sunburst úpravu, ale John Sykes má na kytarách velký odpor k této kombinaci, a tak skelným papírem sedřel z celého korpusu barvu až na dřevo.

Za zmínku stojí černá kytara ve stylu strata, kterou pro něj postavil Toru Nittono, loutnař z Los Angeles. Byla postavena na Johnovu objednávku a měla se zvukem aspoň trochu přiblížit jeho hlavní kytaře, černému Customu. I rámečky na humbuckery, které jsou na nástroji instalované, jsou z pochromovaného kovu. Nittono je jinak hlavním opravářem Johnových kytar a autorem veškerých případných úprav.

Z ostatních kytar můžeme uvést Ibanezu, model Joe Satriani, superstrat Charvel s tremolem Floyd Rose a nízkolubovou elektroakustiku Gibson Chet Atkins SST.

V současnosti na své kytary natahuje struny Ernie Ball Regular Slinky, tedy sady o síle .010-.046. Nedávno sice používal sady .011-.048, ale přestalo to prospívat jeho levému zápěstí. Z trsátek si nejvíce zvykl na výrobky firmy Jim Dunlop, a to buď na kovová trsátka z nerezu, či na klasická custom Tortex Extra Hard o síle 1,14 mm.

Vedle standardního ladění Sykes občas přelaďuje, a to do tří způsobů - dropped D ladění (D-, A, D, g, h, e`), transponované ladění o půl tónu níž (Eb-, Ab, Db, gb, b, e`b) a kombinovaný způsob, kdy se celý potah podladí o půl tónu a E-struna se navíc podladí ještě o celý tón. Vznikne tak dropped C# (či dropped Db) ladění (Db-, Ab, Db, gb, b, e`b).

Aparáty

Během své kariéry se Sykes spolehl nejvíce na dvě značky, Marshall a Mesa/Boogie. Základními hlavami jsou pak padesátiwattové Marshally JCM 800, kdy základní pódiovou sestavu tvoří čtyři tyto hlavy a jedna stowattová JMP (ta např. zní v Is This Love).

Při nahrávání 1987 a na první nahrávky Blue Murder hrál Sykes přes dvě třistawattové hlavy Mesa Boogie Coliseum s pre-ampem Mark III a šesti lampami 6L6 v power-ampu, což znamená značně vyšší výkon. Z ostatních hlav jmenujme několik Mesa Boogie Mark IIC a Simul-Class Mark III, dále do racku instalované dvě Mesa Boogie Dual Recto, Tri-Axis pre-amp a dále power-ampy Strategy 500 a H&H V800. Z beden pak John dává přednost klasickým Marshallům 4 x 120ť, potom Mesa Boogie Half Back s kovovou mřížkou a Recto, vždy osazené 4 x 120ť.

Efekty

Sykes je znám mimo jiné i tím, že patří mezi ty nemnohé kytaristy, kteří se často spolehnou pouze na sestavu kytara - aparát. Nebylo tomu v jeho kariéře tak vždy, ale zase nešlo o pouhé krátké epizody. Pokud sledujete můj miniseriál Pódiové sestavy slavných kytaristů, víte, že značné procento hardrockových a metalových kytaristů má v cestě svého signálu menší či větší elektrárnu. Sykes samozřejmě není výjimkou, ale např. na posledních turné s Thin Lizzy hrál "pouze" na Les Pauly a Marshally0¦

Jinak k jeho oblíbeným krabičkám patří letitý MXR Phase 90, řada efektů Boss, Jim Dunlop Crybaby wah pedal, Lexicon PCM 41 a Lexicon PCM 70. Oblíbenou hodnotou u delay time je 350 ms.

diskografie

1. John Sykes + Tygers of Pan Tang

1.1 Základní, profilová alba (včetně live alb, která jsou běžně přiřazována k základnímu katalogu):

Spellbound (1981, MCA/Universal Victor)

Crazy Nights (1981, MCA/Universal Victor)

The Cage (1982, Sykes pouze ve dvou skladbách, Danger in Paradise a Love Potion No. 9, MCA/Universal Victor)

Live at Nottingham Rock City (2001, nahráno roku 1981 v rámci Spellbound Tour, Edgy Records)

1.2 Vybrané kompilace + rarity:

Best of John Sykes With Tygers of Pan Tang (1984, MCA)

Singles (1992, MCA/Universal Victor)

Big Game Hunting: The Rarities (2005)

2. John Sykes + Thin Lizzy

2.1 Základní, profilová alba (včetně live alb, která jsou běžně přiřazována k základnímu katalogu):

Thunder and Lightning (1983, Mercury)

Life (1983, live 2LP, Mercury)

BBC Radio One - Live in Concert (1983, ROIR)

One Night Only (2000, live, CMC International/SPV)

2.2 Vybrané kompilace + rarity:

Wild One - The Very Best of Thin Lizzy (1996, kompilace, Sykes hraje pouze ve dvou skladbách, Cold Sweat a Thunder and Lightning, Mercury)

Inside Thin Lizzy 1971-1983 (2004, Mercury)

3. John Sykes + Whitesnake

3.1 Základní, profilová alba (včetně live alb, která jsou běžně přiřazována k základnímu katalogu):

Slide It In (1984, Sykesovy přetáčky pouze na americkém vydání, Liberty)

1987 (1987, EMI)

3.2 Vybrané kompilace + rarity:

Greatest Hits (1994, kompilace, Sykes hraje pouze v několika skladbách)

Here I Go Again: The Whitesnake Collection (2002)

4. John Sykes + Blue Murder

Blue Murder (1989, Geffen)

Nothin` But Trouble (1993, Geffen)

Screaming Blue Murder - Dedicated to Phil Lynott (1994, live, Geffen)

5. John Sykes + Sykes

Out of My Tree (1995, Mercury)

20th Century (1997, Mercury)

Nuclear Cowboy (2000/2001, Mercury/Union Jack)

6. John Sykes sólově

Loveland (1997, Mercury)

Bad Boy Live (2004, JVC)

7. Celkové výběry, zahrnující jeho sólovou činnost (včetně Blue Murder a Sykes)

Chapter One (1998, Mercury)

Best of John Sykes: Chapter One (2000, většinou reedice Chapter One se třemi jinými skladbami, Mercury)

8. Hostování, spolupráce, účasti na projektech

8.1 Výrazné záležitosti:

- s Philem Lynottem, Brianem Downeym a Darrenem Whartonem: Please Don`t Leave Me (1992/1999, se singly s Tygers Of Pan Tang, MCA, MVP)

- na albovém projektu Merry Axemas Vol. 2 (1998, Sony)

- na albovém projektu Crossfire - A Tribute to Stevie Ray (1996, v japonském vydání jeden bonus se Sykesem: Love Struck Baby, Triage)

- s Hughes-Turner Project: Hughes-Turner Project (2002)

8.2 Další záležitosti:

Např. na albových projektech projektech Rock Ballads (1996, EMI/Stardust), Rock D`A`ZE (1997, Stardust), Heavy Metal Box (2007, Rhino) a dalších, dále kupříkladu s Derekem Sherinianem (Mythology, 2004, Inside Out) atd.

9. Rarity (výběr)

9.1 EP:

Crazy Dream (z období Streetfighter)

I Don`t Wanna Live My Life Like You (1995, Mercury)

9.2 SP:

If You Ever Need Love (1995, Mercury)

Jelly Roll (1989, Geffen)

Valley of the Kings (pouze jako promo, vyšlo jen ve Španělsku, 7")