Pretenders byla jedna z kapel, která definovala New wave jako odpověď na rozpad rockového establishmentu v polovině sedmdesátých let. A vedle protagonistky této kapely, Chrissie Hynde to byl právě James Honeyman-Scott, který charakterizoval sound a směr této kapely.
A není od věci si také uvědomit, že právě ona první alba, která znamenala pro Pretenders onen zásadní průlom (a na nichž jediných kvůli předčasnému úmrtí Honeyman-Scott i hraje) už nebyla, možná až na jednu výjimku (možná, možná Learning to Crawl), nikdy kapelou překonána. Tím je řečeno v podstatě hodně.
James Honeyman-Scott
Honeyman-Scott se narodil 4. listopadu 1956 v Herefordu v Anglii. Jeho prvním nástrojem nebyla kytara, ale klavír - noty ho nikdy moc nebraly, tak se učil hlavně podle sluchu. To mu bylo sedm let, ale brzy převládl zájem o kytaru. Během tří let absolvoval kurz hry na kytaru a soustředil se na poslech alb zejména (a nejdříve) Erica Claptona a Hanka Marvina. Samozřejmě, že přišly na řadu i regionální kapely, jako byli The Enid, progresivní kapela, kde se seznámil s klávesistou Robertem Johnem Godfreym z Barclay James Harvest), The Hawks, The Hot Band, a zejména soubor Cheeks. Tam se již setkal s bubeníkem Martinem Chambersem, budoucím kolegou, dále s klávesistou Verdenem Allenem (z Mott the Hoople) a baskytaristou Kelvem Wilsonem. Kapela odrážela další kytaristovy vzory, jako Cream (čili opět Eric Clapton), Allman Brothers Band, poslouchal i Dave Edmundse a další osobnosti. Kdo ví ovšem, kam by to celé vedlo, kdyby se roku 1973 nepřestěhovala do Londýna jedna kočka z Ohia.
„... jeden z nejoriginálnějších kytaristů New wave přelomu 70. a 80. let.“
(Greg Pratto, allmusic.com)
Chrissie
Jmenovala se Christine Ellen Hynde a pracovala nejdříve v týdeníku New Musical Express, objevila se i jako prodavačka v obchodech Malcolma McLarena. Zkusila i pár kapel, ale ty měly velmi krátkou životnost. To už více uspěla, když se točila kolem kapel jako Damned či Clash. Tohle všechno ji inspirovalo k tomu, že začala skládat vlastní songy a roku 1978 je přehrála Daveu Hillovi z Anchor Records. Tomu se to tak líbilo, že Hynde zařídil studio, kde tyto věci nastudovali Hynde, baskytarista Mal Hart a bubeník Phil Taylor. Cože? Ten z Motörhead? Ano.
Pretenders
Zkouška proběhla, Dave Hill byl nadšen a bylo jasné, že Hynde, aby prorazila (a aby také měl klienta pro nový label Real Records), potřebuje kolem sebe stálou kapelu. A to byl onen základní impuls k vytvoření The Pretenders, jedné z nejvýraznějších skupin New wave. V prvním složení se tak vedle Hynde objevil Pete Farndon (bg, hrál v některých skupinách s Honeyman-Scottem), bubeník Gerry McIlduff a právě James Honeyman-Scott. Nová skupina, zatím bez jména, nahrála pět zpěvaččiných skladeb a hned po prvních úspěších došlo k výměně bubeníka. Stal se jím Martin Chambers a kapela získala i jméno - Pretenders. S tímto názvem přišla Hynde - dle jejích slov to byla skladba od The Platters (Great Pretender) a měl ji rád jeden z jejích milenců.
První singl s coverem od Kinks Stop Your Sobbing vyšel v lednu 1979 a získal kapele velkou pozornost. Stejně dobře si vedl i další singl Kid, ale ten správný průlom nastal se singlem Brass in Pocket (spoluautorem je Honeyman-Scott), který vylétl v Británii na první místo. Co mohlo následovat jiného než album?
Debutové Pretenders (1979, Sire Records) předvedlo kapelu v osobité směsi nové vlny, zahrnující podněty rocku, odeznívající punkové rebelie a popových melodií. A ono to vyšlo. Deska vylétla na první místo v Anglii a získala zlato, dobře si vedla i na druhé straně Atlantiku, kde se v Billboardu vyšplhala na úctyhodné deváté místo a byla oceněna platinou. No, začátek nemohl být lepší. No jo, jenže...
Kapela se dostala na výsluní zájmu fanoušků i médií a po smršti koncertů se znovu vypravila do studia, aby natočila dvojku. Pretenders II tak vyšlo roku 1981, ale celkový dojem z kapely byl trochu unavenější. V Anglii šlo o sedmé místo, ovšem ve Státech to byla pořád pecka, kdy LP obsadilo desátou pozici a získalo zlato. Pořád to ale byl určitý posun dolů. V kapele to moc nefungovalo, řada členů bojovala se závislostmi na alkoholu a drogách, Hynde také nebyla žádná holubička, a tak došlo k tomu, že nejdříve na podzim 1981 musela kapela zrušit turné, protože si Chambers ošklivě pořezal ruku. Ovšem kvůli extra nadměrnému požívání drog byl z kapely 14. června 1982 vyhozen i Farndon. Ale o dva dny později, 16. června 1982, Honeyman-Scott umírá na infarkt (dle lékařské zprávy jako přímý důsledek nadužívání heroinu). V kapele tak zůstali jen dva, Hynde a Chambers... V průběhu hledání nových členů 14. dubna 1983 zemřel i Farndon (heroinem omámený se utopil ve vaně). Skupina se ocitla před rozpadem...
Pretenders se pak dokázali ještě nějakou dobu udržet, na přelomu osmdesátých a devadesátých let ale šlo spíše jen o jméno Hynde. Kapela se dala dohromady v průběhu roku 1994 a pokusila se o comeback. Díky silné osobnosti Hynde a neutuchající činnosti je faktem, že jejich alba nikdy nezmizela z anket Anglie a Států - a to je hodně dobré vysvědčení...
Kytary
Honeyman-Scott byl ve znamení zejména dvou značek - Gibson a Zemaitis. Což neznamená, že by si nezahrál i na něco jiného, ale třeba od Gibsona vlastnil model 1964- ES335 TDC (hrál na něj na debutovém albu), dále Les Paul Jr. z roku 1957 (půjčoval si hoi od Micka Ralphse z Mott the Hoople), klasického Les Paula použil také na prvním albu kapely, patří sem i Ice Blue Firebird (hrál na něj na jednom z prvních koncertů roku 1978, také i 1963 Firebird se třemi snímači...
Od druhé značky, Zemaitis, toho vlastnil také více. Dva kusy Metal Front, také i Pearl Front, Dragon, Scorpion, MSCF-1, také i klenutý S24DT.
Z ostatních značek můžeme uvést jím hodně oblíbené kytary Hamer (měl tři custom kusy, Red One, jeden bílý a jeden tvaru Explorer - šlo o typ1978 Hamer Standard), od Music Man hrál na Stingray, u Rickenbackera šlo o dvanáctku 360/12, v jeho výbavě nechyběla ani dobově odvážná Danelectro Longhorn a ani Fendery Stratocaster a Telecaster.
Ještě před působením u Pretenders hrál také na Ibanez Explorer, vlastnil i Vintage National steelku (to byl dárek od folkaře Jacksona Browna).
Z akustických kytar preferoval Gibson Dove, Martin D-28 a dvanáctistrunnou Guild.
Aparáty
Aparáty? Marshall. Rychlá odpověď. Šlo o stacky se stowattovými hlavami Marshall Super Lead.
Efekty
Tady toho také moc nenalezneme. Vedle Electro Harmonix The Clone Theory se soustředil zcela na efekty Boss a to CS-1 Compression Sustainer, OD-1 Overdrive, CE-1 Chorus Ensemble a CE-2 Chorus.
