Kytaroví velikáni - James Burton

James Burton - kytarový velikán
James Burton - kytarový velikán

"Načasování nahrávání jednotlivých partů, pocit ze studia jako takového a nálada mezi muzikanty a technikou jsou základní atributy úspěšnosti při natáčení, aby tak vznikla nahrávka nejen technicky dokonalá, ale aby tam bylo i ten tak důležitý feeling. Jakmile něco z toho nefunguje, chce to okamžitě zahájit diskusi a upravit to, nebo změnit studio."

 

James Burton, interview pro výroční věstník RCA Victor.

 

Už jsme si v rámci našeho seriálu přiblížili nejednoho kytaristu, který, ač ve stínu hlavní pěvecké hvězdy, se výraznou měrou podílel na úspěchu právě těch médii tolik hýčkaných zpěváků a svou hrou se zařadil k těm nejvýraznějším kytaristům, často velmi napodobovaným. James Burton, o němž dnes bude řeč, se ještě navíc stal průkopníkem několika kytarových technik, které si přiblížíme. Nejen v notových ukázkách, ale raději také s minimálním, avšak nezbytným slovním doprovodem.

 

James Burton je široké veřejnosti znám spíše jako kytarista doprovázející celou řadu významných osobností včetně samotného krále rock and rollu, Elvise Presleyho. Na rozdíl od Scottyho Moorea (Muzikus 2/2001), který s Elvisem prošel základní slavné období druhé poloviny padesátých let a pak se z hudebního světa v podstatě vytratil, se ale Burton k Presleymu dostal již jako proslulý kytarista s výraznými nahrávkami. Ani Elvisova smrt pak nezastavila jeho uměleckou dráhu.

 

Burtonův život

Burton se narodil 21. srpna 1939 v Shreveportu v Louisianě. Ještě před tím, než začal hrát, si oblíbil kytaru jako takovou: "Nevím, čím to bylo," uvádí ve vzpomínkách na své dětství, "prostě mi ten nástroj učaroval. Viděl jsem v něm mimo jiné i prostředek, jak se přiblížit k hudbě, kterou jsem již odmala rád poslouchal. Prý ještě dřív, než jsem začal chodit, jsem rukama napodoboval hru na kytaru."

 

Ve dvanácti letech se po prvních akustických nástrojích dostal ke své první elektrické kytaře. Byla jí Rex, kopie Gretsche. Pamětníci uvádějí, že kytaru uchopil do rukou a melodie se linuly jedna za druhou: "Nic jsem si nemusel vymýšlet," smál se později Burton, "protože jsem si už všechno vyzkoušel předtím jen tak na ruce, při tom napodobování hry." Samozřejmě že došlo i na několik lekcí, nejčastěji od jeho starších kamarádů. To ovšem netrvalo dlouho, protože Burton byl prý jako nenasytný a své přátele rychle předstihl. Začal poslouchat a učit se lickům Cheta Atkinse a Lese Paula, kteří ho už od začátku velmi inspirovali. Lekcím v tom pravém slova smyslu se vlastně vyhýbal - spoléhal se spíše na své ucho a intuitivní pochopení techniky. Když poznal, že Rex již tolik nevyhovuje jeho představám o kytaře, vydal se jednoho dne roku 1953 do obchodu a přinesl si odtud úplně nového červeného Fendera Telecastera: "Byla to láska na první pohled." A na rozdíl od mezilidských vztahů tento cit vydržel dodnes.

 

Shreveport neoplýval takovým hudebním zázemím, jako např. Memphis, Nashville nebo New Orleans, ale přece jenom zde bylo rádio Louisiana Hayride, které vysílalo soudobé populární country umělce, a to přímo - naživo. Burtonovi bylo tehdy čtrnáct let, takže nemohl vystupovat po místních barech, aniž by si opatřil potřebné policejní povolení ("a to vlastně ani nešlo, takže vždycky jedině načerno..."), ale jeho jméno se přesto dostalo do místního povědomí tak výrazně, že ho stanice Hayride angažovala jako člena své kapely. James si tak své první profesionální ostruhy vysloužil při doprovázení takových jmen, jako George Jones či Johnny Horton. A již tehdy do svého výrazu včlenil vytahování strun, bend-on, kterým se snažil napodobit zvuk dobra. Na dobro koneckonců začal hrát také, osvojil si i steel kytaru a nevyhýbal se ani technice bottleneck-slide.

 

Hayride neměla samozřejmě takové renomé, jako např. nashvillská Grand Ole Opry, přesto to ale byla uznávaná bašta country hudby. Burtonovi to ale rychle přestalo vyhovovat. Nechtěl utrácet čas v místním rádiu. Přesto tato sezení měla za následek to, že se dal dohromady se zpěvákem Dalem Hawkinsem, a to zrovna v tom okamžiku, kdy přišel na nádherný úvodní riff, z kterého pak vznikla skladba Suzie Q (jednu z nejpovedenějších převzatých verzí natočili Creedence Clearwater Revival). "Líbil se mi tehdy styl Cheta Atkinse a bluesová naléhavost Muddyho Waterse. No a Hawkins přidal text a nahráli jsme to."

 

Přibližně ve stejné době začali ve větším množství produkovat pro Sun Records své nahrávky Elvis Presley se Scottym Moorem, a tak zde, na jihu USA, vznikla vlastně dvě ohniska hudby, pro niž se brzy vžil název rockabilly.

 

Bob Luman byl dalším zpěvákem, který prostě nutně a neodkladně (fráze přejatá z pozvánky adresované Burtonovi) potřeboval služby stále proslulejšího Jamese Burtona. Ten neváhal a s Lumanem se podílel na vzniku dalších klasických rockabilly titulů, jako např. My Gal Is Red Hot a Red Cadillac And A Black Moustache. Singly zaznamenaly neobvyklý úspěch. Luman dostal angažmá v Hollywoodu, což znamenalo, že i Burton, tehdy ještě sedmnáctiletý, zanechal Shreveport za zády a namířil si to do Los Angeles.

 

Zatímco kapela pracovala na filmovém soundtracku pro Imperial Records, mladý začínající zpěvák a kytarista Ricky Nelson (vl. jménem Eric Hillard Nelson) se zastavil ve studiu, aby po jejich frekvenci nahrál jednu skladbu do svého každotýdenního vystoupení v show Each Week a sitcomu Ozzie And Harriet. Kytarové party mu tam měl nahrát Joe Maphis, ale Nelson si usmyslel, že by k sobě potřeboval spíše mladšího kytaristu. A tak se ti dva setkali: "Slyšel a viděl jsem ho hrát vůbec poprvé v tom studiu a hned jsem si řekl - wow! Tak to je to pravý!" Nelson po skončení nahrávání požádal Burtona, jestli by aspoň několikrát nezahrál v jeho TV pořadech, a James souhlasil. Počátkem roku 1957 se tak Burton stal stálým členem Nelsonovy kapely.

 

Vůbec první skladbou, kterou Burton pro Nelsona natočil, byla nadupaná Believe That You Say. James zde uplatnil jak svůj styl doprovodné hry, tak sólových postupů, plných bend-on a razantního snappingu, což ho vyneslo nad celý zástup technicky sice dokonalých, ale osobnostně nevýrazných studiových kytaristů. Stal se tak hlavním tahounem Nelsonovy kapely po dalších osm roků, kdy nahrál řadu nadčasových hitů, jako např. Hello Mary Lou, It's Late nebo Travellin' Man. Jeho hra na kytaru začala být tak proslulá, že podle dobových svědectví týden co týden zírali kytaristé po celé Americe na obrazovku v naději, že se jim podaří odkoukat další Burtonovy licky. Samozřejmě že Jamesův telefon začal čím dál částěji zvonit. Dostával spoustu nabídek ke spolupráci od ostatních umělců a producentů. Ovšem Nelson byl velmi neoblomný a obměkčil se až roku 1965, kdy Burton mohl začít působit v kapele Shindogs, která doprovázela v rámci pořadu Shindig známé umělce. Burton si tak zahrál s výraznými osobnostmi a skupinami, namátkou můžeme jmenovat např. Muddyho Waterse, Johnnyho Cashe, Rolling Stones nebo Kinks.

 

Jakmile se rozkřiklo, že Burton už není vázaný smlouvou na Nelsona, začal telefon v jeho bytě vyzvánět prakticky bez přestávky: "Tenkrát mi to nevadilo, byl jsem mladý a říkal jsem si, že to všechno vyřídím sám, na co bych měl zaměstnávat ještě nějakého manažera či co. Nejlepší přehled o svém čase a schopnostech mám přece já sám, ne? Ale ten telefon fakt někdy zvonil v jednom kuse třeba hodinu. Hned, jak jsem zavěsil. A protože jsem musel také hrát, management byl najednou více než nutný." Došlo to dokonce tak daleko, že James se běžně účastnil až pětadvaceti nahrávání týdně. Mezi tím množstvím natáčení (i pro televizi a film) se jako perla zaleskla jeho spolupráce s kalifornským zpěvákem Merlem Haggardem, s nímž mj. natočil The Fugitive, klasickou The Bottle Let Me Down a známou a přebíranou Working Man's Blues. Výrazně přispěl i k úspěchu Judy Collinsové, se kterou natočil roku 1968 hit Someday Soon, vynikající byla i spolupráce s Nancy Sinatraovou, Buffalo Springfieldem a dalšími (viz závěrečný seznam).

 

Roku 1967 natočil spolu se steel kytaristou Ralphem Mooneym dnes velmi vzácné a vyhledávané LP Corn Pickin' And Slick Slidin', kde zúročil předcházející roky a představil se jako zcela vyzrálý, osobitý kytarista s vlastním výrazem a rozpoznatelnou technikou a zvukem. Už v tomto období měl Burton renomé kytarové legendy, ale největší pocty se mu dostalo, když ho oslovil sám Elvis Presley. Ten tehdy plánoval oživení své skomírající popularity (uvědomme si tu dobu, na scéně byly už přece jenom žhavější osobnosti a kapely), jejíž start se měl konat v International Hotel v Las Vegas. Presley dokonce nabídl Burtonovi, aby dohlédl na složení celého doprovodného tělesa, TCB Bandu (Taking Care A Bussiness Band)! Scotty Moore, nejklasičtější a původní Presleyho kytarista, nabídku totiž odmítl (viz náš článek v čísle 2/2001). James měl už takové jméno, že Elvisův management mu ponechal zcela volnou ruku pro další jeho aktivity (pokud to vůbec šlo zvládnout). Ze sedmdesátých let pak můžeme vyzdvihnout jeho hostování u Joni Mitchellové, Grama Parsonse, Emmylou Harrisové a dalších. Presleyho smrt roku 1977 tak jeho kariéru neukončila. Seznam prestižních osobností, se kterými nahrával, rozšířili Roy Orbison, John Denver, Jerry Lee Lewis a také Elvis Costello, britský zpěvák, kytarista, skladatel, producent a významný představitel britské new wave: "Hodně lidem vadila osmdesátá léta," říká Burtonův manager. "Ale James se dokázal postavit i k úplným novinkám a lidi, co měli rádi čistý zvuk kytary, ho prostě brali."

 

K jeho odkazu se nejvíce hlásí či hlásili Albert Lee, Brian Setzer, Danny Gatton a Pete Anderson. "Burton a Telecaster mají stále co říct," prohlásil jednou Danny Gatton.

 

V současné době nejraději spolupracuje se svým synem Jeffreym: "Zpívá, hraje na kytaru a je frontmanem své kapely, nazvané Influence. Má velký talent." Podle nejposlednějších zpráv připravuje James své sólové album včetně promo turné, hrává s kapelou ve svém James Burton's Rock And Roll Café ve Shreveportu a stále proniká do tajů kytary: "Když vezmete do ruky housle, tak by měly zaznít housle, ať už jakkoli nazvučené. Vlastně se to i očekává. Ale kytara má takové možnosti, že se můžete rozhodnout. Buď z ní budete chtít dostat ten pravej kytarovej zvuk, nebo můžete experimentovat a vypravit se až na samé hranice zvukových a výrazových možností, kde jste v podstatě ovlivněni pouze svou fantazií. Pořád jsem tak na začátku cesty."

 

 

Technika a prostředky

Podívejme se krátce na Burtonovu techniku hry. On sám ji charakterizuje takto: "Nejde o to, jak moc toho zahrajete, ale o to, co zahrajete a kde, pro koho. Celé to tajemství je v jednoduchosti, stylovosti a osobitosti. Vy totiž nejdete hrát na pódium pro jiné muzikanty, vy se tam nejdete předvádět. Kdybyste to začali takhle praktikovat, tak umřete hladem. Hrajete totiž pro lidi. Lidi na vás přišli, ne muzikanti, zkoumající každý váš tón."

 

Burton je mistrem v ojedinělém způsobu vybrnkávání riffů a doprovodu, který spočívá v tom, že kombinuje úder trsátka, běžně drženého mezi palcem a ukazováčkem, s hrou prsty - zejména prostředníčku, na kterém má navlečeno kovové prstové návlekové trsátko. Tento způsob doprovodu si můžete vyzkoušet na prvním příkladu, kterým je úvod k Suzie Q. Basové noty hrajte trsátkem (úder směr dolů), můžete lehce přitlumovat dlaní pravé ruky. Prostředníkem (nebo ostatními prsty) hrajte melodii. Je lepší začít velmi pomalu a tempo postupně zrychlovat.

 

Příklad č. 2 zobrazuje Burtonův styl, nazvaný chicken pickin', kdy jde o ohyb strun, bend-on s následným vytlumením, které je po úderu trsátka provedeno prostředníčkem pravé ruky, netlumená struna (v tomto případě e-struna) je opět hrána prsty.

 

Další příklad dokumentuje Jamesovu zálibu ve zvuku pedal steel kytary, kterému se snažil přiblížit na Telecasteru. Abyste získali autentický Burtonův zvuk, musíte v prvních třech taktech tóny na páté a čtvrté struně stále držet, i během ohýbání tónů na struně g (tu ohýbejte směrem dolů, abyste udrželi znějící doprovodné tóny čisté).

 

Vedle open ladění, která nejvíce využívá při hře na dobro, se nevyhýbá úpravám ladění ani na svém Telecasterovi: "Občas si E-strunu podladím až do C." Další zajímavou technikou, kterou Burton proslul jako první, je jeho stlačování strun za nultým pražcem, ořechem, nut. Např. v Ain't Living Long Like This hraje přirozený flažolet na 5. pražci g-struny o znělosti tónu g a levou (!) rukou pak stlačí g-strunu tak, aby výška tónu znějícího flažoletu zvedla o dva tóny, až k h (Zkoušel jsem to, skutečně to jde, ale opravdu jenom s bendžovými strunami - pozn. aut.).

 

Podívejme se nyní na jeho nástroje. James Burton je v podstatě jednou z největších osobností Fendera Telecastera. Podílel se např. spolu s Muddym Watersem na definování jeho zvuku a patří k těm, kdo na tomto nástroji vystavěli svou tvář (vedle něj to byli či jsou např. Keith Richards, Francis Rossi a Rick Parfitt, Danny Gatton, Albert Collins, Mike Stern, Jerry Donahue, Bruce Springsteen a další). Svého prvního Telecastera dostal do ruky ve svých třinácti letech, roku 1952: "V podstatě šlo o to, že se mi ta kytara jako taková hrozně líbila, padla mi prostě do ruky," uváděl James po letech v jednom z interview. "Vlastně až počátkem sedmdesátých let jsem přišel na to, že jsem zvolil dobře, protože Telecaster je velmi variabilní nástroj, takže ho můžete použít do všech možných stylů hudby. Dokáže být ostrý a cinkavý jako Stratocaster, vycítíte tam i to nezbytné dřevo, jako je tomu např. u Les Paula."

 

Na svého prvního Telecastera hrál až do roku 1969, kdy se objevil vedle Elvise na pódiu v Las Vegas s růžovým modelem '69 Paisley Telecaster, který je vedle barvy nápadný i svou dekorativní úpravou povrchu korpusu. Burton tento nástroj začal brát i na vystoupení s jinými umělci včetně studiových aktivit, a proslavil tak tento typ do té míry, že mu firma Fender v druhé polovině osmdesátých let nabídla, že podle jeho požadavků postaví signature model, který zařadí do svého katalogu. Výsledný Fender James Burton Telecaster má také dekorativní úpravu povrchu (místo růžové jsou zde zlaté ornamenty na černém podkladu). Na rozdíl od klasického Paisley je ale osazen třemi snímači Fender-Lace Sensor (od krku ke kobylce - typem Blue, Silver, Red), přepínač je pětipolohový, kobylka není typická pro Tele (jde o American Standard se šesti kameny), korpus je na rozdíl od lipového Paisley zhotoven z topolu: "Kytara má tak ještě větší variabilitu, vlastně ani tak nemusím přemýšlet, jakou jdu nahrávat desku, s jakým interpretem budu točit, protože moje Tele mi poskytuje široké zvukové a výrazové možnosti."

 

Na všechny své kytary (má jich asi 150) natahuje slabé struny, light sady (většinou Fender nebo GHS), a to v této hybridní sestavě: 009, 010, 012, 024, 032 a 038. Zvykl si na tyto "lehčí" struny už v dobách svých začátků, kdy se light sady prostě nevyráběly a Burton na kytaru začal natahovat struny z bendža (s problémem nedostupnosti tenčích strun se ve svých začátcích muselo potýkat více kytaristů, včetně např. Tonyho Iommiho). Bendžové struny natahoval místo strun e, h, g a D, sadu doplňoval běžnými strunami A a D, ale ty zase natahoval na místo strun E a A. Jednak měl rád hodně nízké action a jednak ho vždy fascinoval zvuk steel kytar, ke kterému se snažil přiblížit typickým ohýbáním strun, bend-on: "Nechtěl jsem si tolik namáhat prsty, a protože jsem rád hrál prakticky pořád, v jakoukoli denní či noční dobu, musel jsem hledat co nejtenčí struny. A tehdy žádný výrobce neměl v katalogu nabídku na 008. A tak jsem to řešil bendžovými strunami. Ty měly ovšem tu nevýhodu, že velmi často praskaly. Pocit ze hry a to, že jsem nijak zvlášť nenamáhal ruce, a tím pádem jsem mohl hrát skoro furt, mi ale tento nedostatek plně nahrazovalo."

 

Z aparátů preferuje komba Fender, zejména řady Deluxe a Twin, oblíbil si i značky Music Man a Yamaha. "Music Manů mám několik," říká Burton. "Ale některé z nich můj technik, Brian Ahern, předělal. A protože mám rád zvuk Fenderů, najdete v některých komponenty blackface '64 Fender Deluxe. Tuto modifikaci jsem použil např. ve skladbě Too Far Gone. A co se týče fenderů jako takových, Twiny jsou prostě úžasný. Jestliže máte dobrou kytaru s dobrým tónem, nedopusťte, aby vám to zkazil výběr nesprávného aparátu. K presenci přistupujte opatrně, je důležitá, ale mnohem důležitější je, abyste získali basy a výšky bez ztráty středů! Ty jsou na výsledném kytarovém zvuku velmi důležité."

 

K efektům má Burton trochu opatrný přístup. Není jejich velký příznivec, přesto si ze všech možných značek a typů nejvíce zvykl na Yamahu E1010, analogový delay, najdeme u něj klasické "šlapky" MXR Phase 90, BOSS Chorus a Electro-Harmonix Small Stone a občas zapojuje i volume pedál: "Ostatní efekty nemám nijak v lásce. To, jestli je nakonec použiji, záleží na producentovi. Jistě, je velmi dobré a pro image každého umělce důležité udržovat si svou tvář a standard. Ale já jsem hlavně studiový muzikant, takže když mě ve studiu požádají, abych zapojil nějaký fuzz či další efekty, nedá se nic dělat. A to radím všem studiovým a session muzikantům - musíte mít v této situaci na paměti, že ten chlap, co vám to zrovna říká, vás platí za to, abyste to udělali tak, jak on si představuje. A to je mnohdy dost těžký."

 

Diskografie:

Při tak obrovském počtu nahrávek jsme v zájmu lepší přehlednosti museli Burtonovu diskografii rozdělit na jeho hlavní a vedlejší spolupráce a hostování. Ale i u těch hlavních jsme byli nuceni uvést jen informativní přehled těch nejvýznamnějších nahrávek. Pouhý výčet jeho studiových aktivit by totiž zabral celý rozsah tohoto článku. U nahrávek s Elvisem Presleym jsme postupovali prakticky stejně jako u Scottyho Moorea, kdy jsme tuto kategorii rozdělili na singly (SP) a LP. Zvláště u Elvise je totiž nutné si uvědomit, že singly tehdy hrály daleko důležitější roli než samotná alba. Jednotlivými názvy skladeb si tak i lépe připomeneme některé nestárnoucí tituly a tím i úlohu Jamese Burtona. Rád bych také upozornil na konec tohoto přehledu, kde jsme uvedli albové tituly, které podle mě nejlépe a nejpřehledněji charakterizují Jamesův přínos elektrické kytaře.

 

A) James Burton sólově:

James Burton nahrával ve svých počátcích sólově několik singlů, a to nejen pod svým jménem (Love Lost / Jimmy's Blues), ale i pod názvy Jim And Joe (s Joe Osborne - např. Fireball Mail / Daisy Mae), Jimmy Dobro (Swamp Surfer / Everybody Listens To The Dobro) a s formací The Shindogs (např. Who Do You Think You Are / Yes, I'm Coming Home).

 

The Guitar Sounds Of James Burton (1971/2001, A&M/Polygram)

 

B) James Burton + Elvis Presley (pouze nejvýraznější tituly):

a) SP (u RCA Victor):

Kentucky Rain / My Little Friend, The Wonder Of You / Mama Liked The Roses, You Don't Have To Say You Love Me / Patch It Up, I Really Don't Want To Know / There Goes My Everything, Burning Love / It's A Matter Of Time, Always On My Mind / Separate Ways, Take Good Care Of Her / I've Got A Thing About You Baby, Help Me / If You Talk In Your Sleep, It's Midnight / Promises Land, Hurt / For The Heart, Moody Blue / She Thinks I Still Care, Way Down / Pledging My Love a další

 

b) významná LP (včetně některých vydařených kompilací):

Elvis In Person (From Memphis To Vegas) (1970, RCA Victor)

 

On Stage: February 1970 (1970/1999, live, RCA Victor/BMG)

 

That's The Way It Is (1970, RCA Victor/BMG)

 

Back Im Memphis (1970, RCA Victor/BMG)

 

Elvis As Recorded At Madison Square Garden (1972, live, RCA Victor)

 

He Touched Me (1972, RCA Victor/BMG)

 

Raised On Rock (1973, RCA Victor)

 

Elvis Recorded Live On Stage In Memphis (1974, live, RCA Victor)

 

Promised Land (1975, RCA Victor)

 

Today (1975, RCA Victor)

 

Welcome To My World (1977, dobrá kompilace, RCA Victor)

 

Moody Blue (1977, RCA Victor/BMG)

 

C) Informativní přehled nejvýznamnějších a z hlediska jeho uměleckého vývoje nejvýraznějších spoluprací:

s Ralphem Mooneym - Corn Pickin' & Slick Slidin' (1968/1994, Capitol/See For Miles, vynikající Burtonova hra na dobro a Telecaster)

 

s Rickym (Rickem) Nelsonem - Ricky Nelson (1958, Imperial), Rick Is 21 (1961, Imperial)

 

s Gramem Parsonsem - Grievous Angel (1973, Reprise/WEA), Sleepless Nights (1976, s The Flying Burrito Brothers, A&M)

 

s Emmylou Harrisovou - Elite Hotel (1976, Reprise/WEA), Cimarron (1981, Reprise/WEA/EMI)

 

s Johnem Denverem - Autograph (1980, RCA Victor), Dreamland Express (1985, RCA Victor)

 

s Elvisem Costellem - King Of America (1986, RCA/F-Beat/CBS/Demon), Sweetwater (1995, CBS)

 

D) a další výrazné spolupráce a vynikající hostování (ten nejkvalitnější a nejužší výběr):

James Burton vystupoval, jezdil a natáčel s těmito dalšími osobnostmi či kapelami: s Buffalo Springfield (Buffalo Springfield Again), Byrds, J. J. Calem (Travel Log), Johnnym Cashem, Judy Collinsovou, Delaney & Bonnie (Genesis), Duanem Eddym, The Everly Brothers, Arlo Guthriem (Running Down The Road), Merlem Haggardem (Same Train, Different Time), Dalem Hawkinsem (retrospektivní Oh Suzie Q), Jerrym Lee Lewisem (Rocket '88, Heartbreak), Joni Mitchellovou (For The Roses), The Monkees (!) (Instant Replay), Royem Orbisonem (Black & White Night Live - i jako video), Carlem Perkinsem, Johnem Phillipsem (Album), Hankem Williamsem Jr., Neil Youngem (Lucky Thirteen) a celou řadou dalších. Najdeme i na mnoha tematicky zaměřených výběrech a albových projektech.

 

E) Alba, která zvlášť doporučuji těm, kteří chtějí poznat jeho kytaru komplexněji:

Rick Nelson - 25 Greatest Hits (EMI, Burtonovo raná kytara)

 

Merle Haggard - The Best Of Merle Haggard (Capitol, Jamesova polovina šedesátých let)

 

Emmylou Harrisová - Pieces Of The Sky (Reprise, leader Hot Band, 1975)

 

...a nezapomeňme ani na jeho instruktážní video The Legendary Guitar Of James Burton.

Psáno pro časopis Muzikus