Většina lidí si jméno tohoto technicky velmi šikovného kytaristy vybaví jen ve spojení s Ozzym Osbournem. I když zde odvedl vynikající práci a jeho vklad na deskách Bark At The Moon a The Ultimate Sin je neoddiskutovatelný, bylo by příliš jednostranné posuzovat jeho feeling pouze z tohoto hlediska.
"Muziku musíš cítit, to za prvé. Praxe s kapelou na pódiích, to jsou zkušenosti k nezaplacení. A za třetí, musí tě to bavit. Odzívání nějakého partu či hrát z donucení - to je úplně špatně."
Jake E. Lee (Guitar Masters, příloha Eighties)
Je pravda, že právě toto angažmá se mu stalo odrazovým můstkem k vynikajícímu hardrockovému projektu Badlands a dalším aktivitám, ale jeho jméno nebylo v období před vstupem do Ozzyho kohorty tak úplně neznámým pojmem. Leeova bleskurychlá technika na jedné straně a cit pro tón na straně druhé se zcela osobitým pojetím tvorby sóla vzhledem k melodice skladby, to vše ve svém celku ovlivnilo řadu dalších kytaristů. Což vzhledem k věku energií překypujícího kytaristy je přinejmenším pozoruhodné. Ve srovnání s jeho působením u Osbournea je také třeba vzít v potaz i relativně nijak ohromující ohlas na jeho vlastní, jinak velmi kvalitní, projekt Badlands. Zde si ovšem musíme uvědomit, že navázat na tak všeobecně profláklou osobnost a její tvorbu je opravdu dosti těžké, ne-li přímo nemožné - Zakk Wylde, pokud nebereme v potaz odkaz Randyho Rhoadse, se z tohoto hlediska dostal nejdál. O to více pak překvapí, že roku 2003 vznikl albový projekt, nazvaný A Tribute to Jake E. Lee. A už jenom tento fakt o lecčems napovídá.
Jakey Lou Williams se narodil 15. února 1960 v Norfolku ve Virginii. Rodina se často stěhovala, protože jeho otec sloužil ve válečném námořnictvu (mimochodem, matka byla Japonka). Nakonec zakotvili na delší dobu v San Diegu v Kalifornii. Jake projevoval zájem o hudbu už jako dítě předškolního věku. Již v pěti letech začal docházet na lekce klavíru. Jeho učitel byl z něj nadšen, protože Jake se do studia ponořil velmi energicky. Klasika ho ale brzy přestala bavit a, i když ho jeho lektor hodnotil jako velmi slibného klasického klavíristu, začal se zajímat o kytaru. Tehdy ho totiž přímo ovlivnila jeho starší sestra, která mu povolila poslouchat desky z její celkem rozsáhlé sbírky. A tak si mladý Jake začal donekonečna přehrávat Jimiho Hendrixe, Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Jeff Beck Group, Beck, Bogerts & Appice a další. Rocková muzika a kytara mu přímo učarovala a tak se ve třinácti letech rozhodl, že klavíru nechá. Lektor ve snaze neztratit nadějného žáka mu povolil skládat vlastní skladby, orientované do popu a jazzu, ale Jake byl již pevně rozhodnut: "Klasika je pro staré lidi a je to nuda."
Matka ho nechala zapsat na hodiny k místnímu lektorovi, ale ten po jediném měsíci prohlásil, že Jakea již nemá co učit, protože už zvládnul všechno, co ho mohl naučit...
Lee tehdy hrál v několika sestavách, které jezdily po místních klubech, jenže velmi rychle se v těchto partách dostával do konfliktu se zpěváky, protože ti velice rychle nabyli dojmu, že je Jake svou hrou vlastně zastiňuje. A právě zde jsou počátky problému, který se v jeho kariéře projevil dosti podstatným způsobem, a to dokonce i během jeho působení u Dia a Osbourna...
Ratt
Když byl z tohoto důvodu z jedné kapely vyhozen, sestavil si vlastní skupinu, nazvanou Teaser, s níž se v oblasti San Diega stal ve velmi krátkém čase vyhlášenou osobností. Tehdy ale při jednom automobilovém neštěstí zemřela jeho sestra, a tak Lee sebral svůj starý Fender Stratocaster a přestěhoval se do L. A. Pověst výborného technika ho ale předcházela - a tak vedle nespočetných sessionů začal být vyhledávaný i jako lektor (jedním z jeho žáků byl Warren De Martini, pozdější kytarová hvězda Ratt). Na jednom z vystoupení se také setkal se Stephenem Pearcym, který mu nabídl místo sólového kytaristy v jeho projektu, Mickey Ratt. Jake souhlasil, ale i když kapela začala hrát s čím dál větším ohlasem po místních klubech, zkrátila si jméno na Ratt a vyprodukovala první nahrávky, cítil, že si představoval lepší uplatnění. Podle jeho vzpomínek se skupina začala zvláště z hlediska stavby skladby rychle stylizovat do předem daných mantinelů propukajícího hair metalu, takže se rozhodl ze sestavy vystoupit. Na jeho doporučení za něj nastoupil Warren De Martini.
Lee se na krátkou dobu nechal najmout do Greg Leon Invasion, ale poté přestoupil do Rough Cutt, kapely s již renomovaným oblastním jménem. A tehdy začaly události nabývat spád.
Ozzy Osbourne
Ozzy Osbourne tenkrát hledal stálou náhradu za tragicky zesnulého Randyho Rhoadse. Jeho požadavek zněl, aby nový kytarista byl technicky dobrý, ale relativně neznámý. Lee se o tomto konkurzu dozvěděl, poslal do Anglie demo pásku se svým materiálem a na celou věc brzy zapomněl, protože za prvé nevěřil, že by to mohlo vyjít, a za druhé ho kontaktoval další velký pěvec, Ronnie James Dio. Ten byl jeho schopnostmi nadšen, takže dokonce došlo k tomu, že Jake se stal členem jeho nové kapely. Jenže velmi brzo, prakticky již na prvních zkouškách, na něj začal naléhat Dio, aby trochu zmírnil svůj výbušný styl hraní, což Jakeovi tehdy moc nesedělo. Když pak nastaly i takové situace, že Dio mluvil přímo do stylu jeho hry, tak se Lee rázně rozhodl a u Dia skončil. V tisku pak proběhla oficiální prohlášení obou stran, kde se citovaly profesionální a osobní rozdíly.
Po několika týdnech ho pak ráno probudil telefon a zeptal se ho hlas, zda by mohl být druhý den v Hollywoodu, kde se bude konat závěrečné kolo konkurzu na kytaristu pro Ozzyho Osbournea. Jake, naprosto vyšokovaný, souhlasil, rychle vyběhl ven, koupil si Diary Of a Madman a naučil se Crazy Train a I Don't Know.
Druhý den přišel na zkoušku skoro o hodinu později, což je jeho osobní charakteristický rys. Nedal se nijak zvlášť zviklat zkoumavým pohledem Ozzyho, ani kritickým okem Sharon, jeho manželky, během 15 minut vystřihnul pár běhů a riffů - a dostal práci.
Následné LP, Bark at the Moon, nakonec získalo platinu a ukončilo tak věčné dohady kritiků a fanoušků, zda se vůbec najde kvalitní nástupce Randyho Rhoadse: "Navazovat na dobrýho kytaristu je opravdu těžký. Navazovat na osobnost, která zemře a stane se z ní legenda (ať mi Rhoads promine), je prakticky nemožné."
Výrazné zvláštnosti techniky hry tohoto období
Mimochodem, až u Osbournea na sebe Lee upozornil i díky svým technickým finesám. Nebyly sice nijak zvlášť objevné, zato jím zhusta používané a vytvářející v této době výrazným způsobem jeho feeling. Jde zejména o tři techniky. Při první z nich ohýbá tón nahoru tak, že vyvíjí tlak na struny za nultým pražcem, za ořechem. Jde o starou fintu, kterou proslul již Tony Iommi (viz např. intro k Iron Man) a používají ji zejména ti kytaristé, kteří chtějí zvýšit tón znějící prázdné struny, nemají na kytaře vibrapáku a nehodlají lámat nástroj ohýbáním krku a korpusu.
Následuje další způsob, jak ohýbat tón prázdných strun, tentokrát dolů, kdy levá ruka tlačí na hlavu směrem od kytaristy a pravá ruka vyvíjí tlak na korpus nástroje blízko napojení krku, tentokrát směrem ke kytaristovi. Jako gibsonista tento způsob zavrhuji, u nástrojů, jejichž krky jsou ke korpusům přišroubovány, se tato již také letitá technika provádí s menším nebezpečím poškození nástroje, ale v každém případě se mi to prostě nelíbí. Jistě, Slash se tohoto způsobu neobává, ale znáte rozsah sbírky jeho Les Paulů? Je to prostě velmi osobní. Jeden můj student, sběratel kytar, tímto způsobem zničil na jedné trochu veselejší session Gibson SG ze sedmdesátých let...
Třetí technikou Lee vyloženě ohromil, a to i v technicky nadupaných osmdesátých letech. Jde o to, že palcem levé ruky dokázal nahradit na části sól kapodastr! Postupoval tak, že palec levé ruky položil vnější hranou (čili ne klasické držení a překládání palce na basových strunách Ä la Jimi Hendrix či Richie Havens) na nějaké políčko přes všechny struny, tím si uvolnil další prsty levé ruky, které zvládly až třítónový hammer-on a pull-off (příklep a odtah) a k tomu Jake dodával ještě tapping prstů pravé ruky (až dvoutónový). Výsledkem byla neuvěřitelná kaskáda tónů.
Badlands
Přes všechny úspěchy se vztahy mezi Leem a Ozzym začaly prudce zhoršovat. Ozzyho tripy a následná náladovost se začaly podepisovat na chodu kapely. I když The Ultimate Sin byla také velmi úspěšnou záležitostí, Lee se přesto dozvěděl, že Ozzy ho hodlal omezit i jako sólového kytaristu! Takže stejný problém jako u Dia a předchozích formací. To už Lee "nevydýchal", a protože si byl vědom toho, že jeho jméno má určitý zvuk, z kapely nakonec odešel.
Tehdy podle jeho vzpomínek stačilo, aby jen tak nenápadně prohodil, že hledá spoluhráče pro svůj nový projekt - a demo pásky se mu hrnuly ze všech stran. Nakonec si vybral Raye Gillena, nedoceněného zpěváka (jedno období Black Sabbath, Blue Murder), Grega Chaissona (bg) a Erica Singera(dr, Lita Ford, Gary Moore, Black Sabbath, později Kiss). Výsledkem byla kapela Badlands, hardrocková parta se silnými názvuky k bluesrockovému, syrovému vyznění skladeb. Pokud se při jejich poslechu vybaví určitý vliv Led Zeppelin, tak to není zcela od věci. Debutové LP sklidilo velký ohlas, stejně úspěšně si vedlo i druhé album, Voodoo Highway, které ještě více proniklo do bluesrockových struktur. Skupina zněla velice kompaktně a dynamicky: "Dáváme do toho hodně pocitu, nikdo z nás není žádný egoista, hrajeme jeden na druhýho."
O to větší bylo zklamání fanoušků, když se Gillen rozhodl odejít. Jeho náhrada, John West, ale vzniklou situaci nezachránil a skupina se rozešla (Gillen zemřel roku 1993 na AIDS).
Lee se zaměřil na několik vlastních sestav (nejznámější byla Wicked Aliance) a hostování (např. World War III) včetně studiové práce pro japonské muzikanty (Ann Lewis, Air Pavillion...), vydal i své vlastní sólové LP, ale tyto aktivity zcela vybledly před jeho precizními vklady na různých albových projektech, kterých se ve větší míře účastnil (viz závěrečný seznam).
Nejnovější aktivity
Poslední dobou se ale opět snaží dostat ze stínu svého angažmá u Ozzyho a vrací se hudebně ke svým vzorům. Tomu odpovídá i prozatím poslední a zároveň nejzajímavější novinka z jeho činnosti: od listopadu 2004 začal intenzivně pracovat na albu, kde vzdal hold muzice sedmdesátých let. Spolu se zpěvákem Chrisem Loganem (např. od Michael Schenker Group...), legendárním baskytaristou Timem Bogertem (např. Vanilla Fudge, Beck, Bogert & Appice...) a vynikajícím bubeníkem Ansleym Dunbarem (např. Whitesnake, UFO, Zappa, Jefferson Airplane, Journey...) nahrál coververze skladeb od takových kapel a umělců jako např. Free (I'll Be Creepin'), Grand Funk (I'll Come Tumblin'), Montrose (Rock Candy), Trapeze (Way Back To the Bone), Cactus (Evil, tuto skladbu hráli Badlands živě), James Gang (Woman), Robin Trower (I Can't Stand It), Johnny Winter (Guess I'll Go Away) a dalších. Celé album jsem ještě neslyšel, ale těch pár ukázek, k nimž jsem se jako člen jeho fanklubu dostal, stojí opravdu za to. Jde o syrový, ničím nepřikrášlený hard rock či spíše power/ blues rock, v podstatě má posluchač pocit, že se Jakovi podařilo alespoň částečně vzkřísit ducha raných sedmdesátých let s přihlédnutím k možnostem současných studií (za pultem seděl Michael Lardie, kdysi klávesák, kytarista a zpěvák hard & heavyrockových Great White - a je to znát). V každém případě jde o velmi příjemnou záležitost.
Kytary
Z velkého počtu kytar dává Jake dlouhodobě přednost značce Charvel. Určitým paradoxem je pak fakt, že jeho nejoblíbenější kytarou je, jak on sám říká, "charvelizovaný" Fender Stratocaster. Jedná se v podstatě o hybrid, základ tvoří stratocaster z poloviny sedmdesátých let s javorovým krkem a palisandrovým hmatníkem, do něhož jsou vsazeny pražce Gibson. Kobylka je mosazná, bez tremola. Původní hlava, kde je instalována mechanika Gotoh, tedy odpovídala svým tvarem modelům éry CBS, takže zde najdete i Bullet, konec táhla výztuhy. Jake si ji nechal svým známým kytarářem od Charvela přeprofilovat, natřít na bílo a díky této úpravě se na hlavě ocitlo logo firmy Charvel.
Kytara je osazena jedním HB Seymour Duncan Alan Holdsworth u kobylky a dvěma SC DiMarzio SDS1. Singly nejsou situovány kolmo ke strunám, jak bývá obvyklé u SC uprostřed a u krku, ale jsou postaveny šikmo; a to tak, že magnety k vyšším strunám jsou blíže krku než magnety ke strunám basovým: "Chtěl jsem tak dosáhnout toho, že když už přepnu na tyto snímače, aby zvuk strun ,e' a ,h' nebyl tak pisklavý a aby ještě víc zhutněl."
V průběhu své kariéry se Jake pokoušel několikrát své snímače obměnit, zkoušel to např. s modely Seymour Duncan Jeff Beck či dokonce s WD Lipstick, ale vždy se vrátil k této sestavě. Je také ovšem pravda, že se o tyto zásahy pokoušel často sám, bez svého technika, a nijak se přitom nezabýval kvalitou vzájemného "prodrátování". Na některých fotografiích je možno vidět, jak přímo od jackové zdířky vede drát kvůli uzemnění ke kobylce - a to jen tak, po těle kytary...
Jake si značku Charvel oblíbil i díky řadě dalších kytar, např. modelů Holdsworth, které měl osazeny pouze jedním humbuckingem Seymour Duncan JB. Tyto nástroje (nejčastěji modrý s černým krytem a červený s bílým krytem) používal v období, kdy hrál u Ozzyho Osbournea. U Badlands hrál spíše na Charvely Customy, mezi nimiž dával přednost modelům Blue Burst a Purple Burst. Tyto kytary byly osazeny HB Seymour Duncan JB a dvěma singly DiMarzio SDS1.
Vedle Charvelů upřednostňoval Lee nějakou dobu kytary ESP. Tato firma mu dokonce v polovině devadesátých let vyprodukovala i signature model. Tělo bylo z olše, hmatník z javoru či palisandru s pražci jumbo a snímače byly standardní ESP. Lee se tak zařadil do celkem rozvětvené rodiny kytaristů, jimž firma vydala jejich modely. Patří sem mj. Kirk Hammett, Dave Mustaine, Jeff Hanneman (Slayer), George Lynch a řada dalších. Vedle tohoto modelu hrál Jake na další modely ESP, nejčastěji řadu SEJ-250 Custom.
Z ostatních značek, které patří do jeho sbírky, můžeme jmenovat např. Gibsony; a to vedle jednoho Firebirda zejména SG-TV z roku 1961 a Gibson Les Paul Junior, vždy s jedním snímačem P90 u kobylky a řadu Jacksonů Customů v úpravách Oil (s černým krytem, na videu The Last Time), Gold Sparkle a White (obě s bílým kryty), kdy tyto modely měly stejně situované snímače jako u Charvelů či základní Jakeovy kytary, "charvelizovaného" Strata.
Na své nástroje natahuje většinou struny o síle .010, .014, .018, .028, .040 a .052.
Aparáty
Z aparátů jednoznačně preferuje Marshally. Jak u Ozzyho, tak i u Badlands hrál většinou přes JCM800, většina tracků z Badlands je nahrána na letitou 45wattovou hlavu JTM45. Do jeho sbírky bychom mohli započítat modely z přelomu 60. a 70. let včetně Plexi, patří sem i 1959SLP Reissue z poloviny let osmdesátých...
Vedle Marshallů se Jake čas od času objevil na pódiu i s jinými značkami (např. Roland JC-120, Peavey EVH-5150, Budda TwinMaster...), ale to se jednalo pouze o nijak zvlášť dlouho trvající výjimky. Ve svém domácím studiu používá občas i preampy jako Tech21 SansAmp PSA-1 či Avalon VT737SP Tube (i jako kompresor), při realizaci nahrávek s Loganem, Bogertem a Dunbarem použil na některé skladby hlavy Soldano.
Efekty
Krabiček vystřídal Jake opravdu velké množství. V podstatě neexistuje žádný významnější efekt, který by nevyzkoušel. Pokud budeme jmenovat za každou obecnou kategorii vždy dva produkty, jím nejpoužívanější a historicky nejkurióznější, u zkreslovadel to jsou např. Ibanez Tube Screamer a Roger Mayer Axis Fuzz, u modulačních efektů pak CE-1 Chorus Ensemble a Tycobrahe Pedal Flanger, u wah pedálů Jim Dunlop Cry Baby a Vox V847, zpožďovadla by mohly charakterizovat Boss DD-3 Digital Delay a Electro-Harmonix 16 Second Digital Delay, nemluvě o dalších kategoriích: "Vintage kusy produkují vintage zvuk. Ovšem najít ten pravý..."
DISKOGRAFIE
A) JAKE E. LEE + ROUGH CUTT:
LA's Hottest Unsigned Rock Bands (1983, výběr z lokálních kapel, Lee hraje ve dvou skladbách, pouze na vinylu, Backhouse Records)
B) JAKE E. LEE + MICKEY RATT:
In Your Direction (1981, CA/Muzik/B.M.I.)
Rattus Erectus Complete Best Of 1979 - 1982 (2004, kompilace, Muzik/B.M.I.)
C) JAKE E. LEE + RATT:
Ratt (1983, spíše EP, Time Coast/Music for Nations)
D) JAKE E. LEE + OZZY OSBOURNE:
Bark at the Moon (1983, Epic/Sony)
The Ultimate Sin (1986, Epic/Sony)
+ najdeme ho i na kompilaci The Ozzman Cometh (1997, Bark at the Moon, Shot in the Dark, Sony) i na videích s Ozzym - Bark at the Moon (1984, Moonbark/Monowise), The Ultimate Ozzy (1986, CBS/Fox)
E) JAKE E. LEE + BADLANDS:
Badlands (1989, Titanium/Atlantic)
Voodoo Highway (1991, Atlantic)
Dusk (1999, live, Pony Canyon)
+ včetně videí jako Badlands - Dag the Giblets (1991, Atlantic) či na tematicky zaměřeném snímku Metalhead Volume II: Video Magazine (1990, BMG)
F) JAKE E. LEE SÓLOVĚ:
A Fine Pink Mist (1996/2000, Pony Canyon)
G) VÝRAZNĚJŠÍ SPOLUPRÁCE A HOSTOVÁNÍ:
- s Ann Lewis - Meiki (1988), Rude (1990), K-Rock (1992), Rockadelic (1993, Victor)
- s Tedem Nugentem - Bulletproof Fever (2001, Cleopatra)
H) ÚČASTI NA ALBOVÝCH PROJEKTECH (uvádíme kvůli výraznému počtu, který může leccos napovědět o jeho feelingu):
Např. Guitar's Practicing Musicians Vol. 3 (1993, Guitar's Practicing Musicians), Jeffology: Jeff Beck Tribute: A Guitar Chronicle (1996, Triage/Shrapnel), Dragon Attack: A Tribute to Queen (1997, Triage/ DeRock) a Stone Cold Queen: A Tribute (2001, Triage/Shrapnel), Randy Rhoads Tribute (2000, East West), A Tribute to Van Halen (2000, Eagle), Metallic Assault: A Tribute to Metallica (2000, Eagle), Fire Woman: A Tribute to The Cult (2001, Versailles), The Lords Of Karma: A Tribute to Vai/Satriani (2002, Versailles), Covered Like A Hurricane: A Tribute to The Scorpions (2000, Deadline)...
I) DALŠÍ SPOLUPRÁCE:
Mj. na projektu Raid, Working Man, Thunderbolt, dále s Air Pavilion, Stephenem Pearcym atd.
