Kytaroví velikáni - Frank Marino

„Kytara mne dostala z deprese, pomohla mi najít cestu zpátky.“

Dnes zde máme opravdovou raritu, kytaristu, který nebyl nijak zvlášť masově populární, jako ti, které ovlivnil, ale který si získal velké množství fanoušků, kteří ani po dlouhých letech nečinnosti na jeho feeling a tvorbu nezapomněli. A právě zájem těchto věrných posluchačů přiměl tohoto muzikanta po letech obnovit formaci, která kdysi prorazila i za oceán a byla počítána ve své době k zlatému fondu kanadské rockové scény. Pravda, nijak dlouho, ale to, že se o této kapele a o tomto kytaristovi vědělo i mimo kanadská a americká pódia, hodně napovídá. Ano, dnes bude řeč o Franku Marinovi a jeho Mahogany Rush.

Zmínili jsme se v úvodu o celkovém menším povědomí této hodně osobité kytarové osobnosti. Ano, Marino a jeho kapela se nikdy neubírali cestou hitových nahrávek. Lze to chápat všelijak, ironicky kladně i úsměvně negativně, ale v každém případě se jeho kytara a přístup dokázal zapsat do historie kanadské rockové scény. Pravda je, že takové skladby jako Requiem for a Sinner se zajímavým sólem, koketujícím s postupy harmonických stupnic, osloví hned na první poslech a zaujmou svou skladbou...

A ještě jsem chtěl uvést jednu myšlenku - občas zde uvedeme kytaristu, o kterém prohlásíme, že má pověst nebo spíše že patří do klubu nejlepších z obecně nejpodceňovanějších kytaristů. V tomto případě to platí také. Vždyť na tribute albu, vydaném k poctě jeho kytaře, se podílely takové osobnosti jako kupříkladu Ronnie Montrose, James Byrd, George Lynch a další. A navíc, při výběru tohoto muzikanta hrála také roli i skutečnost, že jeho kapela byla většinou trio - a pro ta mám většinou slabost. A ty pověsti o duchu Hendrixově - ale k tomu se také dostaneme...

Francesco Antonio „Frank“ Marino se narodil 20. listopadu 1954 v Montrealu v Kanadě (občas se dá narazit i na jiný údaj) jako jedno z celkem pěti dětí arabsko-italské rodiny. Na základní škole došel jen do sedmé třídy, protože byl zcela pohlcen dobovým silným vlivem celé kultury a filozofie hippies, dětí květin. „Na konci šedesátých let jsme všichni měli hlavně myšlenky na to, jak kamenovat všechny ty vojenské akce a snahy vlád a jak změnit svět prostřednictvím míru, lásky a tak. Poslouchali jsme tehdy Doors, Hendrixe, Beatles a další. Takže prostě nebyl čas na školu. Byly to krásné dny, naše generace byla prodchnuta pozitivními věcmi, ne jako dnes, kdy je všude jen plno násilí a negativních emocí. Dokonce se o nich i zpívá...“

Od bicích přes kolaps k Hendrixovi

Prvním nástrojem, který ho zaujal, byly bicí. Za ty si sedl dokonce už ve věku pěti let. Ve třinácti čtrnácti letech ale přesedlal na kytaru a nechal se ochotně inspirovat tehdejšími idoly, zejména Hendrixem. Nebyla to ale jen kytara, která ho v těchto dnech zaujala: „Tyhle dny přinesly i nevázanost v tom, co se dalo užívat. Takže se člověk dostal k LSD a tak. Všechno to vypadalo nevinně, v podstatě jako náhražka za alkohol a podobně. Ale nakonec mě to dostalo do nemocnice.“

Při kolapsu po předávkování pak údajně došlo k řadě věcí, o kterých se nejen hovoří, ale o kterých, alespoň o některých z nich, se zmiňuje i Marino. V tomto stavu prý přišel na názvy nejen skladeb či alb jako Child of the Novelty či Strange Universe, ale i na jméno souboru, Rush a posléze Mahogany. Vše to mělo dle jeho slov reflektovat zážitek z oněch dnů. Není možné se při této příležitosti nezmínit o fámě zjevení Hendrixova ducha či dokonce vstoupení čehosi z Hendrixe do osobnosti Marina: „Jo, je to slyšet dost často, že do mne vstoupil duch Hendrixe, který nedlouho předtím zemřel. A to mi prý mělo dát tu techniku hry a cítění všeho toho materiálu. Dokonce jsem slyšel i to, že jsem při autonehodě zemřel, ale díky Hendrixovu duchu jsem ožil a on se tak vrátil zpět v mém těle. Prostě nesmysly. Pravda je, že už předtím jsem se hodně zabýval tvorbou Jimiho Hendrixe, a poté co jsem se probudil z kómatu, mi právě kytara neuvěřitelně pomohla dostat se ze všeho toho srabu. A že jsem tehdy nejvíce poslouchal Hendrixe, že mi to nejvíce sedělo na kytaru, to už se tak seběhlo.“

Z dalších svých velkých idolů kytary jmenuje Johna Cipollina (z Quicksilver Messenger), Duane Allmana, Johnnyho Wintera a Carlose Santanu.

Mahogany Rush

Roku 1970 se Marino obklopil dalšími muzikanty, baskytaristou Paulem Harwoodem a bubeníkem Jimmym Ayoubem a vzniklé trio si začalo říkat Mahogany Rush. Jejich vystoupení si poměrně rychle začala získávat stále širší a širší obec fanoušků, a tak za necelé dva roky existence se kapela vydala do studia, aby zde za pomoci dalších muzikantů, klávesistů Phila Becha a Johnnyho McDiamida, natočila debutové album, pojmenované Maxoom. Připomínám, že Marinovi bylo tehdy šestnáct let!

Album bylo v podstatě zasvěcené tvorbě a odkazu Jimiho Hendrixe. Jednoznačně tak později zdůraznilo ony pověsti o reinkarnaci Hendrixe. Čemuž ovšem také dost napomohla třeba skladba Buddy.

Skupina se pořádně rozjela, začal o ní být velký zájem i na prestižních festivalech, takže se čekalo, jak si povede i druhá deska, Child of the Novelty. Dvouleté čekání, vyplněné intenzivním hraním, se zde vyplatilo, protože album vystoupalo v Top 200 ankety Billboard na 74. místo. Žádná další deska toto umístění nepřekonala, a tak se toto album stalo nejúspěšnějším dílem kapely - neznamená to ovšem, že by další či jiná alba nebyla stejně dobrá. Doba se ale vydala již jinou cestou, což Marino a spol. nedokázali ani v rámci své tvorby nijak reflektovat. Album bylo různorodější než debut, zajímavý text, zlobný proti kritikům, je v Makin’ My Wave.

Další album. Strange Universe, se dokázalo také udržet v první stovce. Není divu, protože kolekce skladeb, ve kterých nechyběly skladby jako Tales of the Spannish Warrior, Moonlight Lady či Strange Universe předvedly trio v tom nejlepším světle. Spolu s Live, World Anthem a Eye of the Storm je to má nejoblíbenější deska Marina a spol.

Počínaje albem Mahogany Rush IV začal věhlas kapely rychle klesat. Deska nebyla špatná, ale nastalé změny na hudební scéně mohly přestát pouze autorsky a interpretačně velmi silné soubory či kapely s širokým zázemím a dlouhou, vyrovnanou historií. Celkový propad kapely se pak snažila zachránit velmi silná deska World Anthem, skupina se dostala i na jeden z nejprestižnějších festivalů, California Jam II, sestup byl pozastaven i výbornou koncertní deskou Live, ale konec se již nezadržitelně blížil. Po nevýrazném albu Tales of the Unexpected přišla kapela s celkem vyrovnaným What’s Next, které se dokonce opět dostalo do Top 100, ale skupina, která se tehdy již delší dobu prezentovala pod názvem Frank Marino & Mahogany Rush, ztrácela soudržnost. Osobnosti kytaristy a zpěváka a zároveň hlavního skladatele a producenta přestala zbylá dvojka vydatně sekundovat a skupina se roku 1980 rozpadla.

Cesta dolů

Marino nelenil a vydal se okamžitě cestou sólové tvorby. No, sólové - v podstatě šlo o pokračování činnosti kapely, ale pod jeho jménem - vždyť na předchozích albech šlo také o jeho autorskou tvorbu a navíc i na prvním jeho sólovém počinu, Power of Rock’n’Roll z roku 1981 se opět podíleli jeho spoluhráči s Mahogany Rush, Harwood a Ayoub. I když zde najdeme zajímavé skladby, jako Play My Music, Young Man či Stay with Me, na vlažném přijetí, které desku dostalo až na 202. místo Billboardu, se vedle nijak výrazného materiálu určitě podepsal i hloupý, dobově chybný obal, nad jehož vznikem Marino kontrolu neměl. O trochu lépe si vedlo následné album Juggernaut, které sice vyskočilo o trochu výš v anketách, ale byla to doslovně labutí píseň. Ayoub byl nahrazen nevýrazným Timem Bierym a jedině skladby s hitovým potenciálem, Strange Dreams a Stories of a Hero, dokázaly desku udržet v určité pozornosti.

Marino se autorsky stahuje z hudební scény a věnuje se nejrůznějším hostováním a účastem na albových projektech. K dalšímu albovému pokusu se odhodlává až za několik let. Výsledkem je Full Circle, album, na kterém okamžitě zaujme první skladba Breakin’ Away. Když si ji pustíte, řeknete si - no pane jo, Marino je zpět. Jenže jde, aspoň z mého hlediska, právě a pouze o tuto úvodní skladbu. Není tedy divu, že deska zcela propadla. I když se blížil konec osmdesátých let a začaly se pod dojmem sílících hlasů o renesanci hudby druhé poloviny šedesátých let a první poloviny let sedmdesátých probouzet staré kapely, Marino tuto možnost hned nevyužil. Správně a rychle ovšem usoudil, že fanoušci by spíše uvítali reunion kapely jako takové. Skupina se tedy i několikrát sešla, vydala si i na poměrně delší turné po menších scénách a nedá se říci, že by nezaznamenala určitý úspěch. Její jméno ale pořád nevyvolávalo v té době takový hlad po nových autorských počinech, a tak vždy po těchto turné se kapela opětně rozpadla. Výsledkem byla jen alba Double Live a dobře udělaná kompilace DragonFly: The Best of Frank Marino & Mahogany Rush.

Síla fanoušků

Ani sólová tvorba Marina si nevedla dle očekávání a na počátku let devadesátých se Marino z hudebních scén v podstatě úplně stáhnul. Občasná hostování na této věci nic nezměnila, ale potom se přihodila zajímavá věc. Na základě věrnosti svých fanoušků, z jejichž řad pomalu, ale jistě sílilo volání o opětném návratu kapely, se až v roce 2001 Marino rozhodl pro reunion: „Vždycky jsem věděl, že fanoušky máme,“ prohlásil zpětně k této situaci v roce 2005 v Guitar Playeru. „Ale když jsem na webu zjistil, že je jich přes půl miliónu, tak to mě vzalo.“ Výsledkem bylo velmi silné a vyvážené album, které zaujme na první poslech, zvláště silné kytarové part, například na Heat of the Moment, Window to the World (krásný návrat do sedmdesátek) či dlouhá a rozvětvená He’s Calling. Marino tím hodně potěšil svůj zástup obdivovatelů, a i když nejde zcela o klasický návrat power tria ze sedmdesátých let, tak v každém případě Marino a spol. dokázali setřást tu tíhu nečinnosti předchozích období. Rozvinula se jeho studiová činnost, celkem dobře si v rámcích možností vedlo i koncertní Real Live!.

Frank Marino, který ovlivnil řadu dalších kytaristů, k čemuž se hlásí například Zakk Wylde, Eric Gales či Paul Gilbert, a jehož charakteristický tón ho v jedné anketě Guitar Playeru dostal po boku Jeffa Becka, Eddieho Van Halena a Edgeho, se stále nevzdává. Nežene se nijak dopředu, dobře ví, že doba je trochu jiná a koneckonců pro oslovení širší posluchačské veřejnosti nepřineslo jméno Mahogany Rush takové úspěchy, jak se stalo jeho daleko slavnějším kolegům z rockové Kanady, takže i navázání na kdysi známé jméno bylo rozhodně problematičtější. Jak se ale zdá, jemu to nevadí. Tím pádem jeden z jeho osobitých stylů, kdy licky prohání často volume pedálem, takže vzniká často efekt „hraní pozpátku“, rozhodně ještě uslyšíme.

Skladba: instruktážní skladba

Autor, autoři: Frank Marino

Interpret: Frank Marino

Album, zdroj: Guitar School 2010

www:

www.mahoganyrush.com