"Cvičil jsem dvanáct hodin denně, prsty jsem měl odrané do krve, jen abych získal stejný zvuk a návaznost tónů jako Elmore James. Trvalo to týdny a týdny a pořád nic, až mi někdo konečně řekl: Vezmi si bottleneck, chlapče, jako Elmore..."
Robbie Robertson, 1992, Rock and Roll Hall of Fame,
při slavnostním ceremoniálu k uctění památky Elmora Jamese
Král bluesové slide kytary, k jehož jménu neodmyslitelně patří takové trvalky jako například Dust My Blues, I Believe, My Time Ain't Long, The Sky Is Crying, Madison Blues, Hawaiian Boogie, Done Somebody Wrong či Shake Your Money Maker. V době, kdy kolem poloviny šedesátých let do sebe začala rocková hudba lačně vstřebávat vlivy bluesového feelingu, na britské scéně to tehdy vypadalo, jako kdyby bylo pro každou bluesrockovou kapelu snad přímo povinné nastudovat aspoň jeden z Jamesových hitů. Nejlepší na tom je, že vzhledem ke skutečnostem to není až taková nadsázka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vezmeme-li v úvahu vliv těchto kapel na další rozvoj rockové hudby, nepočítaje v to výrazné vlny bluesového revivalu (včetně jedné z největších v devadesátých letech), kdy se Jamesovo jméno skloňovalo ve stejných souvislostech jako například Howlin' Wolf, Son House, Skip James, Muddy Waters, John Lee Hooker či legenda slide hry Robert Johnson a další, tak není divu, že tento 'samouk od Mississippi' si své místo na našich stránkách víc než zaslouží.
Jamesovo výrazný tón a plynulá slide hra ovlivnila celou řadu osobností, z nichž Eric Clapton, Rory Gallagher, Johnny Winter, Duane Allman, Brian Jones, Mike Bloomfield, Elvin Bishop a ze současnějších třeba George Thorogood a Tony McPhee patří k těm nejtypičtějším. Celé sólové linky, vyhrávky či jenom součásti jeho sól se v průběhu času staly evergreeny na poli slide kytary. Jako charakteristický příklad může posloužit ukázka části jeho sóla, kterou uvádíme v notové příloze. Je velmi podnětné si kytaru přeladit do open D ladění (D-, A, D, fis, a, d), navléci bottleneck a zkusit si zahrát tyto nestárnoucí postupy...
Elmore James se narodil 27. ledna 1918 v Richlandu ve státě Mississippi patnáctileté Leole Brooksové. Vyrůstal v typickém prostředí tehdejšího způsobu venkovského života jihu USA a jako mnoho jeho vrstevníků, i on si v poměrně mladém věku našel zálibu provozovat hudbu brnkáním na diddley-bow, drát, natažený mezi dvěma hřebíky na vratech stodoly.
Násada od koštěte
Tento způsob mu samozřejmě nemohl dlouho vystačit a tak, nemaje ovšem žádných finančních prostředků, si postavil, jak sám říkal, svou "první kytaru Ä la přenosné diddley--bow". Základním materiálem mu byla násada od koštěte a vyřazené plechovky na sádlo.
V polovině třicátých let si za dvacet dolarů pořídil steelku National, osvojil si příjmení svého nevlastního otce Joea Willieho Jamese a roku 1937 se rozhodl udělat rázný krok směrem k častějšímu provozování blues, které ho začalo doslova fascinovat. Vzal si do podpaží svou kytaru (obal považoval za zbytečný) a usídlil se ve větším městě, Belzoni, kde potkal tehdy již proslulého bluesového slidemana Roberta Johnsona. I když se spolu setkávali vždy jenom krátce, na několika sessionech, přesto během nich dokázal James proniknout do podstaty Johnsonova stylu hry a přetvořit si ji do svého výrazu, jak je třeba možno doložit například v Sweet Chicago Blues či Ramblin' On My Mind. Celkový vliv Roberta Johnsona byl ve svém kontextu na Jamesovu hru hodně výrazný a v podstatě se dá říci, že tam, kde Johnson skončil, James navázal a šel dál.
Trumpet Records
Vedle Johnsona a ostatních muzikantů (jako byli Arthur 'Big Boy' Crudup, Johnny Temple, Luther Huff, Robert Junior Lockwood a další) se James v Belzoni setkal i s další výraznou osobností oněch dnů, se Sonnym Boyem Williamsonem II., virtuózním hráčem na foukačku. Williamson vycítil Jamesovo nadání pro tón a nezdolnou energii hrát blues, takže ho přemluvil ke společným vystoupením, která, s poměrně velkým ohlasem, absolvovali po celý zbytek třicátých let, až do doby propuknutí 2. světové války.
James byl odveden k námořnictvu, kde strávil celé tři roky. Po propuštění začal jednoduše tam, kde před válkou skončil - u vystupování s Williamsonem II. S ním také hrál na živo v přímých vstupech na místní rozhlasové stanici. Přes všechny tyto zkušenosti o sobě stále odmítal uvažovat jako o samostatném umělci se svými vlastními nahrávkami. Pamětníci tvrdí, že byl vždycky velmi nesmělý, když měla zaznít jeho Dust My Broom, stále si ani nijak zvlášť nevěřil ohledně svého slide způsobu hry na kytaru. K nahrávání se tedy dostal až jako člen doprovodné kapely Sonnyho Boye Williamsona II., který roku 1951 podepsal smlouvu s Trumpet Records.
Sám Williamson ale Jamesovu talentu naprosto věřil. Věděl ovšem o jeho rozpačitosti ohledně natáčení vlastních věcí, a tak se rozhodl udělat na něm malý podvod. Odebral se s ním do studia s tím, že má proběhnout jen takový session, který se ani nebude nahrávat a pokud ano, tak jen pro vlastní potřebu. James souhlasil, dokonce přijal zálohu za session (35 dolarů) a v jedné přestávce si vystřihl svou Dust My Broom. Management labelu pak tuto skladbu rychle vydal jako singl - a doslova přes noc se Jamesovo jméno dostalo do povědomí bluesového světa. Skladba se totiž stala hitem, v R & B anketách se dostala až do Top 10.
Whisky
Ačkoli bylo podepsání smlouvy s Trumpet Records dílem okamžiku, Dust My Broom je v podstatě jedinou skladbou, kterou James jako sólista pro tuto značku natočil. Odmítal další sessiony, Williamson II. ani další muzikanti a členové týmu studia ho častokrát nemohli dohledat celé týdny. Pokud vůbec byl k nalezení, tak většinou ve zcela nepoužitelném stavu, díky kvantům whisky, kterou si přes prohibici dokázal bez obtíží obstarat. Lapidárně řečeno, začal dělat problémy. Není také divu, že kvůli tomuto způsobu života se velmi rychle začaly zintenzivňovat problémy se srdcem, které se u něj projevily již v období vojenské služby. Narostla u něj i agresivita - pokud vůbec vystupoval s bandem Sonnyho Boye, tak členy komba i Williamsona samotného často fyzicky napadal. Nedostatek peněz řešil občas tím, že se vydával za kazatele v naději, že zmizí s vybranými milodary...
The Broomdusters
Tento stav se aspoň na chvíli částečně změnil, když ho začala lanařit konkurenční firma Modern Records. Její vlastníci, bratři Bihariové, byli po úspěchu Dust My Broom naprosto přesvědčeni o Jamesově talentu a nabídli mu výhodnou smlouvu, kterou Elmore roku 1952 podepsal. První nahrávky pro nový label tedy začaly vznikat v Chicagu, a to rovnou s jeho novou doprovodnou kapelou The Broomdusters, kterou tehdy tvořili klavírista Johnny Jones, bubeník Odie Payne a saxofonista J. T. Brown. James k tomuto kombu často přibíral i druhého kytaristu, většinou svého bratrance 'Homesick Jamese' Williamsona, nebo Eddieho Taylora, známého později z úzké spolupráce s Jimmym Reedem.
Následující léta byla pro Elmora velmi plodná. Ze studií v Chicagu, New Orleansu a Los Angeles vzešla pro společnost bratří Bihariů řada skladeb, často i velmi podobných Dust My Broom, jako třeba Dust My Blues, I Believe, I'm Worried, Coming Home a mnohé další (už jenom v úvodních sekvencích - tuto skutečnost jsem zvýraznil v první části notové přílohy, která udává všeobecný typ úvodního entrée jeho skladeb, takže na CD najdete více ukázek na tento zevšeobecňující příklad). Elmore tehdy i propracoval svou image, jeho band například jezdil v devítimístné dodávce, která měla na boku vymalované velké žluté koště (broom)...
Koncerty se všeobecně setkávaly s velkým ohlasem. V podstatě se dá říci, že Elmore a jeho Broomdusters se stali jedněmi z prvních představitelů výrazných elektrických bluesových show: "Když dal James volný průchod své kytaře, tak lidi přímo šíleli, rvali se o to, aby mohli být co nejblíže jemu a kapele, házeli na jeviště bankovky," vylíčil ve svých vzpomínkách Jamesova vystoupení belgický bluesový historik Georges Adins.
Roku 1957 skončila jeho smlouva s bratry Bihariovými, ale James pokračoval plným tempem dál a natáčel pro další labely, zejména pro Chief (např. It Hurts Me Too) a legendární Chess (např. The Sun is Shining, Madison Blues atd.). Stejně tak se však odvíjela i jeho stále těžší závislost na alkoholu, a tím samozřejmě narůstaly i zdravotní potíže. Sice se pokusil o jakous takous nápravu, ale jeho záliba ve whisky vždy převládla.
Roku 1959 se uchýlil pod značku Fire Records, kde vznikly jedny z jeho největších hitů jako např. The Sky Is Crying, Shake Your Money Maker, Look on Yonder Wall a také One Way Out, kterou později přebrali Sonny Boy Williamson i Allman Brothers Band. James tehdy také vydal svou verzi It Hurts Me Too od Tampy Reda, která zabodovala jak v R & B žebříčcích, tak i v popověji orientovaných anketách.
The Sky Is Crying...
Vedle Dust My Broom se přes řadu hitů stala jeho nejznámější nahrávkou The Sky Is Crying, kterou napsal během jednoho sessionu v listopadu roku 1959, když venku za okny hustě pršelo: "Řekl jsem tehdy - hele, venku leje jak z konve," vzpomíná Bobby Robinson, majitel labelu Fire. "Elmore tehdy na to poznamenal, že to vypadá, jako kdyby nebe plakalo. Mně se název hrozně líbil, tak jsme nad tím sedli a výsledkem byl hit." The Sky Is Crying nakonec dosáhla roku 1960 na 14. příčku v celostátních R & B anketách a stala se bluesovým standardem, přebíraným i takovými osobnostmi jako třeba Albert King či Stevie Ray Vaughan.
Roku 1961 se Elmore dostal do velkých potíží pro neplacení poplatků organizaci Musician Union, která mu za to zakázala natáčení a vystupování. Tyto skutečnosti, spolu se stále zhoršujícím se zdravotním stavem, vedly Jamese k tomu, aby se načas stáhl do soukromí. Rozhodně se s tím nesmířil, a svá hoře čím dál více (pokud to ještě bylo vůbec možné) utápěl ve whisky. I když se za něj přimlouvalo u Musician Union více hudebníků, teprve až vlivný chicagský DJ, známý pod přezdívkou Big Bill Hill, přesvědčil organizaci k odvolání zákazu. Elmore se tak mohl vrátit do Chicaga, aby tam na květen naplánoval svůj návrat na koncertní pódia, a to v klubu Copacabana. Jenže 23. května 1963 ho v odpoledních hodinách našel na podlaze v křečích jeho bratranec Homesick James. 24. května pak Elmore James zemřel.
Elmore ovlivnil celou řadu kytaristů, a to zejména slide hrou a doprovodnou hrou. Preferoval open-D ladění (D-, A, D, fis, a, d), svá sóla a vyhrávky "situoval" nejčastěji kolem dvanáctého pražce. Doprovod, u kterého upřednostňoval souzvuky na basových strunách, nehnal nijak zvlášť dopředu. U pravé ruky hodně používal nejen palec (což je mimochodem typické pro většinu představitelů nejdřevnější bluesové muziky), ale i další prsty, postupem času do hry více zapojoval trsátko. Určitou zajímavostí jeho repertoáru je skutečnost, o které jsem se již zmínil - svá oblíbená témata (např. z Dust My Broom či The Sky Is Crying) používal velmi často bez jakékoli výraznější změny i u jiných skladeb. To, že tyto sekvence byly vlastně zahajovacími, úvodními takty těchto skladeb, je přece jenom, mírně řečeno, méně obvyklé. Nejedná se o zavedené postupy, typické pro určitý styl, nejedná se o tzv. otvíráky blues (viz oddíl C učebnice Rocková kytara II), nejedná se ani o žánrově "profláklé" sólové licky - Elmorovi se prostě jeden z jeho postupů tak zalíbil, že ho použil prakticky beze změny v několika dalších skladbách...
Kytary
Jamesovým nejznámějším nástrojem byla akustická Kay s vestavěným snímačem. Podle všech pramenů by mělo jít o DeArmond Rhythm Chief 1000. Na některých snímcích se sice zdá, že snímač měl pouze pět pólů, ale ve skutečnosti nechyběl žádný. Pouze pod h strunou byl magnet Jamesem extrémně snížen pro vyrovnání síly signálu této struny vůči strunám dalším.
Na některých dobových fotografiích vidíme snímače dva, ale podle pamětníků nepoužíval James na vystoupeních zadní snímač u kobylky, pokud zkoušel jeho zvukové vlastnosti, tak ponejvíce ve studiu.
James také experimentoval s různými úpravami při přepínání snímačů, ale většinou zůstalo jen u pokusů. Rád si své nástroje "přikrášloval" všelijakými nálepkami, náhradní trsátka strkal za struník...
Vedle akustických Kay si Elmore zahrál i na elektroakustické či přímo masivní elektrické kytary, ale v jeho výrazu tyto nástroje nehrály rozhodující roli: "Elmorův zvuk byla opravdu velká záležitost," prohlásil o jeho tónu Ry Cooder. "On a jeho Kay tvořili naprosto soudržný celek, člověk ani nevěděl, zda se Elmore vyjadřuje skrz kytaru, nebo zda kytara skrz Elmora."
Aparáty
Tato skutečnost není dobovými prameny nijak přesně (a hlavně spolehlivě) specifikována. James používal řadu různých komb, zejména ve studiu, ale přesto můžeme prohlásit, že si pravděpodobně nejvíce oblíbil Gibson GA-53 s dvěma reproduktory, desetipalcovým a dvanáctipalcovým.
DISKOGRAFIE
James patří, stejně jako řada dalších z dřevních bluesmanů, k těm osobnostem, u nichž je trochu problém s kompletací přehledu nahrávek a jejich zařazení. Jde o to, že řada firem vydala desky sice se stejným titulem, ale s více či méně odlišným obsahem a naopak. U některých alb se tak setkáme s tím, že, ač jiného či lehce změněného názvu, obsahují prakticky identický materiál. Mnohé desky také vznikly způsobem prostého doplňování starších nahrávek novými. Proto jsem zde zvolil spíše výběrovou diskografii, kde jsou tyto matoucí možnosti eliminovány. Také musíme mít na paměti, že některé firmy se u tohoto kytaristy, ve snaze zmapovat jeho tvorbu, nezdržují přísným dělením na profilovou, základní desku, rarity či kompilace. Takže často dochází ke stírání rozdílů mezi těmito kategoriemi třeba už jen tím, že k remasterovanému starému albu se přidá jen několik skladeb, často třeba jen jedna - a máme zde úplně nový titul, řazený do profilových alb. Důležitá je také otázka singlů a EP desek, které měly nemalý vliv na raný vývoj jeho osobnosti - pro velký počet a matoucí názvosloví je zde uvádíme pouze v základním přehledu, jelikož si klademe za cíl prezentovat přehlednější seznam nejsignálnějších Jamesových nahrávek. Dílo Elmora Jamese, přes svůj všeobecně uznávaný odkaz hry, techniky, feelingu i skladby jako takové, nebylo totiž dodnes ještě podrobněji zkatalogizováno takovým způsobem, jako tomu je například u Lightin' Hopkinse, Johna Lee Hookera, Howlin' Wolfa atd:
A) ELMORE JAMES - SÓLOVĚ, VČETNĚ NAHRÁVEK & HIS BROOMDUSTERS:
A.1) výběr nejsignálnějších nahrávek, které vyšly (a zabodovaly) jako singly či součást EP (poznámka pro sběratele - některé skladby vyšly několikrát pod zcela jiným názvem i při malých úpravách - např. Lost Woman Blues/Please Find My Baby, Coming Home/Go Back Home Again či Country Boogie/Tool Bag Boogie...)
Např. Dust My Brown (1951), Hawaiian Boogie (instrum.), Lost Woman Blues, One More Drink, I Believe (1952), See My Baby, Strange Kinda Feeling (1953), Sunny Land, Late Hours at Midnight (1954), Dust My Blues (1955), So Mean to Me (1956), Cry for Me Baby, Knocking at Your Door (1957), The Sky Is Crying (1959), Rollin' and Tumblin', I Need You, Stormy Monday Blues (1960), My Kind of Woman, Shake Your Moneymaker (1961), Every Day I Have the Blues, Can't Stop Loving My Baby (1962-63)...
A.2) LP: základní katalog:
Blues After Blues (1960, Crown)
Blues After Hours (1961, Crown)
A.3) LP: posmrtná vydání (včetně rarit), považovaná za součást základního katalogu řadových, profilových alb:
Original Folk Blues (1964, United)
I Need You (1965, Sphere Sound)
Something Inside of Me (1968, Bell)
The Late Fantastically Great (1968, Ember)
Tough (1968, Blue Horizon)
Blues in My Heart, Rhythm in My Soul (1969, Custom)
Whose Muddy Shoes (1969, MCA/Chess)
Dust My Blues (1990, Globe)
Slidin' (1996, Charly)
A.4) vybrané a doporučené kompilace (celkový počet by přesáhl číslo 100):
The Best of Elmore (1965, stylový výběr, Sue)
The Sky Is Crying (1969, Sphere Sound)
Legend of Elmore James (1970, United Artists)
History of Elmore James, Vol.1 (1971, kompletizující výběr, Trip)
History of Elmore James, Vol.2 (1975, kompletizující výběr, Trip)
One Way Out (1980, Charly)
King of the Bottleneck Blues (1986, Crown)
Greatest Hits (1987, Blue City)
The Complete Fire & Enjoy Sessions, Pt. 1, Pt. 2, Pt. 3, Pt. 4 (1989, vyčerpávající čtyřdílná kolekce jeho nahrávek včetně bonusů a raritních snímků, Collectables)
The Last Session (1990, raritní nahrávky, Relic)
King of the Slide Guitar (1992, 2CD, Capricorn)
The Sky Is Crying (1993, Charly)
Charly Blues Masterworks Volume 28: Standing at the Crossroad (1993, Charly)
Shake Your Money Maker (2002, Collectables)
včetně alb, vydaných v rámci stylově zaměřených edicí jako např.: Blues Masters (1972), vynikající Collection: 20 Blues Greats (1985), Golden Classics (1989), Best Blues Masters (1998), King of the Slide Guitar: The Complete Trumpet, Chief and Fire Sessions (2005), Anthology of the Blues Legend (2006)...
B) KDE JEŠTĚ MŮŽEME SLYŠET JEHO KYTARU?
Na skoro dvou stovkách různých kompilací a tematicky zaměřených výběrech jako např. Blues Legends, Blues Greats, Blues Classics, Anthology of..., Blues Guitar Greats, Legends of Music, včetně nejrůznějších selektivních počinů vydavatelských firem, z nichž nejvýraznějšími jsou edice labelu Chess - můžeme jmenovat např. Chess Story, Chess Blues Guitar, Best of Chess Blues atd.
C) KDE JEŠTĚ NALEZNEME JEHO FEELING A SKLADBY?
Například na nahrávkách a deskách Big Joea Turnera, Chicka Webba, Juniora Wellse (Blues Hit Big Town), Nighthawks, Chicago Hound Dogs, B. B. Kinga, Erika Claptona, Johna Mayalla, George Thorogooda, Paul Butterfield Blues Bandu, Allman Brothers Bandu, Canned Heat, Fleetwood Mac (Night at the Marquee), Ikeho Turnera, Billyho Wymana, Alberta Kinga, Jimiho Hendrixe, Sonnyho Boye Williamsona, Led Zeppelin a celé řady dalších kapel a kytaristů, nezapomeňme ani na soundtracky, jako třeba Rage in Harlem (1990), Box of Moonlight (1997), The Road to Memphis (2003)...
DIDDLEY-BOW
Tento způsob vyluzování zvuků, pokud nebudeme hovořit přímo o hudební produkci, byl zejména v oblasti delty poměrně rozšířen. Výška tónu byla určena posouváním láhve po nataženém drátu-struně. Pokud zde vidíte paralelu k položení základů slide stylu hry s bottleneckem u těchto kytaristů, máte pravdu. Náklady žádné, nějaká láhev se vždycky našla (to byla asi ta největší investice) a produkce mohla začít prakticky všude...
OTÁZKA ŠÍŘE VLIVU ROBERTA JOHNSONA
Vliv tohoto legendárního bluesmana bývá obecně trochu přehlížen, je to však chyba. Vedle Jamese můžeme vysledovat jeho vliv či skladby u takových osobností, jako jsou Howlin' Wolf, Skip James, Son House, dále Muddy Waters, Alexis Korner, John Mayall, Eric Clapton, Robin Trower či Johnny Winter. Nemluvě o úpravách jeho skladeb v repertoáru kapel jako Led Zeppelin, Allman Brothers Band, Fleetwood Mac a mnoha dalších...
