Kytaroví velikáni - Dan Auerbach

„Jsme vlastně bluesrocková kapela.“

Auerbach se svými Black Keys je velmi zajímavá hudební záležitost. Svým syrovým rockem, na nic si nehrajícími aranžmá, bluesovými kořeny a orientací na přehlednost a čitelnost skladeb a v neposlední řadě i stále vysokým tempem získávají zaslouženou pozornost.

Navíc ne hned prvními alby (to v řadě případů u současných umělců vede k rychlým rozpadům), ale dokázali vydržet se svým nasazením až do prvních úspěchů, kdy výraznější průnik do anket přineslo až album Magic Potion. To, že v současnosti lámou celonárodní žebříčky těch nejprestižnějších anket, je jen důsledkem jejich osobitého feelingu. Zajímavostí ovšem také budiž, že Black Keys jsou v podstatě jen duo. Na live vystoupení je sestava doplněna vždy jen tour muzikanty...

Daniel Quine Auerbach se narodil 14. května 1979. Jeho matka byla Mary Little, rozená Quine (tedy přízeň s již zesnulým kytaristou Robertem Quine, otec, Charles Auerbach byl napůl Polák židovského vyznání. Oba rodiče měli rádi hudbu a díky tomu se mladý Auerbach stal velkým fanouškem blues, které slýchával z vinylových desek svého otce. Nevyhýbal se ale žádné muzice - podle jeho vzpomínek prvním koncertem, na který se dostal, byla Whitney Houston, druhým bylo vystoupení Grateful Dead. Hodně ho také ovlivnili i jeho strýcové, kteří hráli bluegrassovou muziku.

Na škole ho jako kytaristu hodně ovlivnilo další jméno, Junior Kimbrough: „Poslouchal jsem ho tak moc, že jsem kvůli tomu zanedbával studium. A také i další kytaristy.“ Jako teenager se tedy obrací i k dalším vzorům a snaží se co nejvíce získat z jejich hry do svého výrazu. Mezi jeho tehdejší oblíbence patřili Robert Johnson, R. L. Burnside, Robert Nighthawk, T-Model Ford, Hound Dog Taylor, Mississippi Fred McDowell, Kokomo Arnold, Son House, ale také třeba countrysta Clarence White či RZA z hiphopových Wu-Tang Clan.

První větší kapelou byli The Barnburnes, trio, které spolu s ním tvořili Jason Edwards a Kip Amore. Svůj blues rock předváděli ve stále zvětšujícím se počtu klubů na severu Ohia, a dostali se dokonce i k tomu, že natočili a vydali EP The Rawboogie se šesti skladbami. Na tomto albu byla mj. i skladba Meet Me in the City, předělávka od Juniora Kimbrougha, kterou pak Auerbach použil už s Black Keys na CD Chulahoma.

Black Keys

K vytvoření tohoto dnes tak úspěšného jména došlo vlastně již hodně dávno. Oba protagonisté, Auerbach a bubeník Patrick Carney, se setkali již ve svých osmi devíti letech. Oba totiž pocházeli ze stejné čtvrti, z Akronu v Ohiu, a oba měli výrazné hudební zázemí. Jak už jsme uvedli, Auerbach je bratranec kytaristy Roberta Quina, klasika newyorské avantgardní scény, a Carney je synovec saxofonisty Ralpha Carneyho, který hrál třeba na albech Toma Waitse. Na střední škole jejich přátelství pokračovalo, i když Auerbach byl kapitánem fotbalového týmu a Carney patřil k těm největším lauzrům. Hudebně to začali dávat dohromady už v roce 1996, kdy Auerbach se učil na kytaru a Carney vlastnil čtyřstopý rekordér a vlastní bicí soupravu.

O pár let později se Auerbach živil tím, že hrál po barech, ale nechtěl se s tím spokojit. Ne že by přemýšlel hned o profesionální dráze, ale chtěl se dostat do dalších barů a scén v jiných městech. Uvědomil si, že bez pořádného dema to nedokáže. A protože neznal nikoho jiného se čtyřstopým zařízením než svého kamaráda Carneyho, tak ho oslovil, zda by u něj nemohl natočit pár skladeb. A že by mu k tomu Carney zabubnoval. I když se nejdříve domnívali, že k sobě přitáhnou další muzikanty, nakonec se tak nestalo a pouze ve dvou, kdy Auerbach natočil všechny party mimo bicích, vzniklo šestipísňové demo, které rozeslali několika labelům. A ozval se jeden, Alive, se kterým podepsali smlouvu. Black Keys byli na světě.

20. března 2002 odehráli své první veřejné vystoupení, kdy v publiku bylo asi osm lidí. K navýšení zájmu nepomohlo ani vydání prvního alba, The Big Come Up, které trpělo mizernou produkcí. I když se později stalo kultovní záležitostí, i když přineslo předělávky od R. L. Burnsidea a Lennona-McCartneyho, bylo jasné, že label musí být změněn. Což se také stalo a Black Keys podepsali smlouvu s Fat Possum Records. Výsledkem bylo album Thickfreakness, které vzniklo během 14 hodin, opět u Carneyho ve sklepě po odmítnutí producenta Jeffa Saltzmana, kdy jím navrhované úpravy zněly podle obou členů příliš rádiově. Přesto album sklidilo velmi dobré kritiky a jméno skupiny se začalo dostávat do kurzu. Zvláště v tomto období, kdy celková obliba tzv. garážových kapel vzrůstala raketovou rychlostí (díky vlivu White Stripes). První vstup do žebříčků (i když skromně) zaznamenalo třetí album, Rubber Factory, ale až u CD Magic Potion se dalo mluvit o výraznějším úspěchu. To už duo bylo pod křídly společnosti Nonesuch Records. Přesto, anebo právě proto, album opět vzniklo ve sklepě bubeníka Carneyho. Jak uvedl Auerbach, chtěl, aby tam bylo slyšet to podzemí, ty staré zdi, betonová podlaha, pult jen tak posazený na starém stole...

Za natočení zaplatili jen pět tisíc dolarů (to bylo zejména za vypůjčení nástrojů a aparátů) a za masterování dalších tři sta padesát. Takže náklady stále minimální, ale ohlas - už i díky jejich zavilému přístupu a samozřejmě i době - šel velmi strmě nahoru. Attack & Release získává zlato v USA i v Kanadě a v Billboardu debutuje na 14. pozici. Ještě větší úspěch zaznamenává CD Brothers, platinové album v USA a Kanadě, kdy se dá už mluvit o jednoznačném úspěchu a proražení směrem k vrcholu. Všechny party mimo bicích točí opět Auerbach, na albu tentokrát není žádný host. Celosvětový úspěch ale kapela zaznamenává následnou deskou El Camino, která vystoupá do nejvyšších pozic ve většině zemí a je například v USA, Anglii a Kanadě oceněna platinou (v Kanadě dokonce trojnásobnou, platinu získává např. ve Francii, Irsku, Novém Zélandu, Austrálii...). Album kompletuje oblíbené vlivy obou protagonistů z období 50. až 70. let, kdy jsou v rozhovorech uváděna nejčastěji jména The Beatles, Sweet, Clash, Ramones, T. Rex, Cars a Johnny Burnette. Duo se svými najatými muzikanty brázdí nejprestižnější festivaly a scény po celém světě - například lístky na jejich koncert v Madison Square Garden jsou vyprodány během patnácti minut...

Jejich prozatím poslední album, Turn Blue, je nesmírně úspěšné také (první týden se ho prodalo na 164 000 kopií a porazilo tak posmrtné Xscape Michaela Jacksona...) a jsem přesvědčen, že svých vzácných kovů se dočká také. Tahle dvojka si to zaslouží.

Kytary

„Nejsem nijak zvlášť vybíravý. Myslím tím nějakou tu fixaci na určitou značku. Ať už je to Teisco Del Rey, Harmony, Supro, Silvertone, National nebo Les Paul z roku 1963, vždycky je to o tom, jaký máte styl. A ten, když vejde ve známost, tak je lidem úplně jedno, na co hrajete...“

Auerbach má nástrojů opravdu hodně a nutno říci, že v některých případech nejde o zrovna standardní, obecně používané značky. Klasikou je Fender Telecaster, a to signature Jerry Donahue, který byl pro něj typický zejména v počátcích kariéry. Patří sem určitě i 1956 Gibson Les Paul Goldtop Reissue osazený P90 a zajímavostí je pak Ibanez Custom SG, kopie bílého Gibsona SG se třemi snímači. Ještě bychom k těm klasickým značkám přidali Rickenbackera 360 a Gibsony Firebird, Les Paula Deluxe ze 70. let, Les Paula Standard s tremolem Bigsby a krásné SG Junior z let šedesátých.

A pak už následují značky, které se vlastně staly pro Auerbacha typickými. Musíme ale poznamenat, že se stále jedná o klasiky v tom historickém slova smyslu, takže i po této stránce doplňují předcházející seznam. Jde zejména o kytary Harmony, a to modely H78, Strato Tone H47, Heath TG-46 a Rocket. H78 je celolubovka a Auerbach si ji oblíbil pro neopakovatelný tón. „Hraji na ni hodně dlouho a patří k mým nejoblíbenějším kytarám. Ten zvuk neuslyšíte nikde jinde.“ Modely Rocket a Strato Tone jsou dodnes hlavními modely této firmy. Jedním ze specifických znaků těchto lubovek je posuvná, tedy neupevněná, kobylka...

Dalšími elektrikami jsou National Westwood 77, Supro Martinique s piezo snímačem, pololubová Custom Kraft (použitá na albu Turn Blue), Guild S-200 Thunderbird z roku 1964, kytary Silvertone U1 a 1454, Teisco Del Rey SS-4L, ’56 Danelectro Reissue a další.

Aparáty

U aparátů už tak rozmáchlý není, jeho hlavní značkou je Fender, a to jejich komba. Klasikou jsou zde modely Twin Reverb, Blues Junior, Super Reverb a Quad Reverb, osazený dvěma Greenbacky a dvěma Vintage 30s. Má rád i Marshally a to stack JTM45 s vintage bednou 8x 10” a hlavu Plexi 1959SLP.

Z dalších značek můžeme jmenovat comba Ampeg B12XT 2x 12”, klasické Magnatone s 10” reproduktorem a další, včetně Victoria Dual Deluxe.

Efekty

Na svém pedalboardu má hlavně krabice Boss, a to PH-3 Phase Shifter, OC-3 Super Octave, TR-2 Tremolo, PS-5 Super Shifter, RV-3 Digital Reverb, a ladičku TU-2. Doplňuje to zkreslovadly Electro-Harmonix Sovtek Big Muff Pi, Ibanez Standard Fuzz a Shin-Ei Companion, používá ekvalizér MXR M-108, switch Tonebone JX-2 Pro, expression pedál Mission Engineering EP-1 a kvákadlo Rosac Electronics Nu-Wa Fuzz.

Ovládací jednotkou je pak RJM MasterMind MIDI foot controller.

Skladba: I’ll Be Your Man

Autor, autoři: Dan Auerbach, Patrick Carney

Interpret: Dan Auerbach

Skupina: Black Keys

Album, zdroj: The Big Come Up (2002, Alive)

www:

www.theblackkeys.com