Japonci mají takový hezký zvyk. Pokud chtějí uznat celoživotní úspěch nějaké osobnosti, která podstatným způsobem ztělesňuje tradice jejich kultury, tak ho ověnčí termínem Živoucí národní poklad. Pokud by něco takového existovalo v USA, jedním z nejpřednějších kandidátů by jistě byl Clarence "Gatemouth" Brown.
"Mě oslovuje každá muzika. Nejsem jenom bluesman, jazzman, countrista nebo tak podobně."
Clarence "Gatemouth" Brown, NME, 1975
I když se nejvíce proslavil jako zpěvák a kytarista a je uctíván bluesovými a bluesrockovými kytaristy po celém světě, tak je tento legendární, ve svém vysokém věku osmdesáti let stále vitální, umělec znám i jako výrazný multiinstrumentalista, který často překračuje hranice hudebních žánrů. Brown si totiž velmi rád zahraje i na housle a violu (a to i na pódiu), dále ovládá mandolínu, bicí, baskytaru, harmoniku a ve svém repertoáru se vedle blues věnuje i jiným žánrům: "Já dělám tak trochu do všeho. Country, jazz, funky, swing, bluegrass, cajun (lousianský hudební styl, součást country, později infiltroval do blues pod názvem zydeco a do rockové hudby jako swamp rock či bayou rock a la Creedence Clearwater Revival) a hlavně blues. Ale není to vyloženě delta blues z Mississippi nebo chigagský styl. Já se nikam nazařazuju. To bych vlastně ani nemohl svým posluchačům udělat! Já nevím, ale mně se prostě nelíbí, když nějaký kytarista hraje dnes stejně, jako když jsem ho slyšel v padesátých letech. Vám by se taky líbilo jíst čtyřicet let každý večer pořád stejný jídlo?"
Přes všechny tyto skutečnosti se do povědomí kytarového světa přece jenom zapsal hlavně jako bluesman s velmi širokým stylovým záběrem - koneckonců, vždyť jeho podstatný vliv na svůj feeling uvádějí či uváděly takové osobnosti jako Albert Collins, Guitar Slim, Jimi Hendrix, Eric Clapton, Joe Louis Walker, Johnny "Guitar" Watson a další.
Clarence Brown se narodil roku 1924 ve Vintonu v Louisianě a vyrůstal v Orange, malém městečku na pomezí Texasu. Jeho otec, "Fiddlin' Tom" Brown, byl známým místním hráčem na všechno, nač se dalo zahrát, a přivedl svého syna k muzice již v útlém věku. Už od pěti let začal malý Clarence brnkat na kytaru, a když mu bylo deset, začal zkoušet i další nástroje, zejména housle.
První cenné rady dostával od svého otce, který mu mj. poradil, aby se nikdy nesoustřeďoval jenom na jeden žánr a nepoužíval zbytečně moc not tam, kde to není potřeba: "Tímhle jsem se řídil pořád. Táta říkal, že zaprvé lidi musí být vždycky zvědaví na to, co na pódiu zahraju, jinak prostě ztratí zájem. Říkal taky, že se musím snažit oslovit všechny, co si mě přijdou poslechnout, protože jednou holt zaplatili a ty jim musíš dát to, co chtějí. A za druhé mi pořád vtloukal do hlavy nehrát zbytečně moc not tam, kde stejnou úlohu splní not jenom několik, ale zato dobře posazených a zahraných. Je to výraznější, říkal. Jo, měl pravdu."
Country, bluegrass a cajun byly prvními styly, jimiž se Clarence zabýval. Ale již na střední škole, kde dostal od svého učitele přezdívku "Gatemouth" pro svůj hlas podobající se zvuku skřípajících vrat, se nadchl zvukem velkých bigbandových swingových těles. Začal poslouchat nahrávky Counta Basieho, Lionela Hamptona a Dukea Ellingtona. Ještě více ho však oslovilo blues, kde ho nejvíce přitahovala tvorba "Blind Lemon" Jeffersona: "Zajímal jsem se o víc bluesmanů, hlavně Texasanů, ale u Jeffersona jsem cítil tu zemitost, takovej ten základ."
První kapelou, s níž začal aktivně hrát, byla Gay Swingsters. Její tvorba se orientovala na bluesové, countryové a jazzové standardy. I když se Brownovi líbila menší komba, přesto v něm začala sílit touha hrát s většími tělesy: "Vždycky jsem si sám sebe představoval, že stojím na vrcholu nějakého big bandu."
V další formaci, W. M. Bimbo & The Brownskin Models, sice více koncertoval a jezdil po širším okolí, ale stále to nebylo ono: "Chtěl jsem větší variabilitu, hlavně v aranžmá."
Po krátkém pobytu v armádě se přestěhoval do San Antonia, kde začal jako bubeník vystupovat v místním big bandu, třiadvacetičlenném orchestru Horta Hudgeho. A to jako zpívající bubeník, což tehdy rozhodně nebylo nijak obvyklé. I proto upoutal roku 1947 svým výkonem na vystoupení Dona Robeyho, jednoho z prvních úspěšnějších promotérů afro-americké hudby a majitele vyhlášeného nočního hudebního klubu Bronze Peacock v Houstonu. Robey Browna kontaktoval a navrhnul mu, aby se u něj někdy v klubu zastavil. Peacock byla tehdy opravdu vyhlášená scéna, kde vystupovali jak nastupující, tak i zavedená jména jazzové a bluesové scény. Není proto divu, že "Gatemouth" opustil jistotu nasmlouvaného stálého hraní na sanantoniovských scénách a hned druhý den se vydal za Robeym. A právě tehdy začala ta neuvěřitelně dlouhá linie Brownovy kariéry.
Roku 1947 byl texaskou kytarovou jedničkou bezesporu T-Bone Walker. Jeho sóla, označovaná vrstevníky jako jednotónové linky (do té doby bylo zvykem hrát spíše ve dvouhlasých či přímo akordových sekvencích), které v podstatě předznamenávaly vývoj sólové kytary jako takové, a jeho orientace na přednosti elektrifikace nástroje z něj spolehlivě udělaly modlu tehdejších kytaristů (zajímavou se jeví paralela s Brownovým osudem - Walker byl také dlouho neznámý jako kytarista, působil spíše jako tanečník a zpěvák...). "Gatemouth", známý tedy spíše pro své bubnování a zpěv, neměl do té doby možnost pořádně předvést své kytarové umění. Když ale přišel do klubu Peacock, kde zrovna T-Bone hrál, potvrdila se mu správnost jeho vize být sólovým kytaristou před silně obsazeným bandem. A potom došlo v průběhu večera k oné opravdu až neuvěřitelné události, jež měla vliv na budoucí Clarencův život.
Walkerovi se během jeho vystoupení udělalo zle. Není divu, v tomto období prožíval bohaté alkoholové excesy a k celkovému zdravotnímu stavu nepřispívaly nijak zvlášť ani jeho žaludeční vředy. Na tomto večerním show prostě zkolaboval, položil kytaru (v podstatě ji odhodil) a vypotácel se do zákulisí. Jeho band zatím vařil dál, ale T-Bone se nevracel, takže nastala přestávka v produkci. Co ale nikdo nečekal, byla reakce přihlížejícího Browna. Ten vyskočil na scénu, vzal do ruky odloženou Walkerovu kytaru a vypálil na ní velmi spontánní boogie. Obecenstvo bylo tak překvapeno a velmi záhy i nadšeno, že během několika minut naházelo ke Clarenceovým nohám hromadu peněz - částka se pohybovala kolem šesti set dolarů.
Nejenom ovšem z peněz a reakce davu měl "Gatemouth" radost. Sice ho téměř okamžitě vyhodil z pódia T-Bone, jenž překonal svou nevolnost a, přilákán hřmotem publika, vpotácel se zpátky na scénu, ale Don Robey, vida reakci davů, rychle podepsal s Brownem smlouvu. Byl jeho vystoupením tak nadšen, že mu dokonce koupil za 700 dolarů Gibsona L-5! Šlo o model s velkým korpusem, který byl vyráběn po roce 1934. Kytara byla osazena snímačem a "Gatemouth" po několika bouřlivých koncertech byl Robeym vyslán do Hollywoodu, aby zde pro společnost Alladin natočil nějaké věci s Maxwell Davis Orchestra.
Výsledné sessiony ale nevedly k ničemu, a tak Robey, jenž věřil v Clarenceův úspěch, založil svou vlastní gramofonovou společnost Peacock Records. V období mezi roky 1949 a 1955 realizoval s Brownem na čtyřicet nahrávek, v nichž převládaly bluesové skladby. Vedle baladicky laděných písní tu byly zejména skladby z oblasti jump blues a věci postavené na výrazných bluesových riffech. Brownova kytara a zpěv zde na bigbandových podkladech zní s takovou intenzitou, jež předznamenávala následující rockandrollovou revoluci. Jeho jméno se díky těmto nahrávkám a řadě vystoupení sice dostalo do celostátního povědomí, ale přesto byl jeho věhlas spíše jen oblastní.
Z jeho prvních SP desek tak lze z hlediska komerčního úspěchu vyzdvihnout Mary is Fine a My Time is Expensive, která roku 1949 dosáhla na osmé místo R & B anket. Z dalších skladeb dosáhly velkého ohlasu např. Atomic Energy, Just Before Dawn, klasicky jižanská Dirty Work at the Crossroads, velmi energické Boogie Rambler, Gate Walks to Board, Boogie Uproar a zejména Okie Dokie Stomp, pravděpodobně jeho nejznámější hit. Právě tyto desky inspirovaly řady kytaristů, o nichž jsme mluvili v úvodu. A to nejen z hlediska stylu či způsobu hry. Např. Albert Collins se dostal k telecasteru jenom proto, že ho viděl na jednom z koncertů v Brownových rukách.
V tomto bodě je také nutné vyzdvihnout Brownovo průkopnictví. Jako jeden z prvních totiž začal používat masivní nástroje. Musíme ovšem také poctivě přiznat, že hlavním důvodem k přechodu k těmto kytarám byla jeho divoká jevištní show, při níž by lubovky neměly takovou šanci přečkat bez větší úhony.
Brown pokračoval ve spolupráci s Peacock Records až do roku 1959, ale poté došlo k rozchodu. Důvodem byly jeho stále sílící neshody s Donem Robeym. Ano, Robey Browna vytáhl z místních podmínek a udělal z něj hvězdu, ale také měl, jak se říká, své ruce hluboko v "Gatemouthových" kapsách a připravoval Clarence o velkou část jeho příjmů. Bez jeho vědomí si dokonce připisoval spoluautorství jeho skladeb, podepi- soval se pod pseudonymem Deadric Malone.
Když začala šedesátá léta a nastal boom malých, pouze několikačlenných rock'n'rollových, pak beatových a posléze rockových kapel, velké big bandy a jejich aranžmá šly v ohlasu a prodejnosti prudce dolů. Tento trend pocítil i Brown, ale nenechal se tím nijak zvlášť zviklat. Přes celé toto hodně bouřlivé období hrál po různých klubech na Jihozápadě, usadil se v New Mexico City, a dokonce tam dělal jednu dobu zástupce šerifa.
Roku 1965 přesídlil na nějaký čas do Nashville, kde se účastnil televizní R & B show The Beat, spolupracoval s místními rádii a nahrál zde country skladby jako May the Bird of Paradise Fly Up Your Nose (od Little Jimmyho Dickense), které přece jenom znamenaly velký odklon od jeho nahrávek z období Peacock Records. "Neřaďte mě do nějakých kategorií," komentoval to tehdy "Gatemouth". "Jsem prostě muzikant a hraju svou hudbu. Hraju to, co je americké."
Jak už to tak ale bývá, evropští fanoušci daleko rychleji ocenili Brownovo umění a jeho přínos americké hudbě, což vedlo k tomu, že byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let kontaktován mnohými anglickými, francouzskými a německými promotéry. Roku 1971 se tak realizovalo jeho rozsáhlé evropské turné s bluesovým tělesem All Stars. Nejen v jejím průběhu, ale během i následujících turné natočil několik vynikajících alb (výběr z těchto nahrávek lze slyšet na albu Pressure Cooker, nominovaném roku 1986 na cenu Grammy) a vystoupil také poprvé na jazzovém festivalu v Montreaux. Právě tato turné znamenala, že se z běžné, i když uznávané, ale přesto v Americe nijak zvlášť protěžované osobnosti stala hvězda mezinárodního významu. Brownovy koncerty se staly hlavními taháky nejrůznějších prestižních festivalů, turné nabývala už jenom svým počtem vystoupení nebývalých rozměrů. Z hlediska bluesmana tedy určitě. Brown tehdy koncertoval i po východní Africe (Botswana, Lesotho, Zambie, Tanzanie, Madagaskar, Keňa, Sudán a Egypt) a roku 1979 dokonce zabrousil i do Sovětského Svazu, kam byl vyslán na popud Ministerstva zahraničí USA.
Na konci sedmdesátých let se přestěhoval do New Orleans a podepsal smlouvu s Real Records, nahrávací společností Jima Batemana v Bogaluse. Výsledkem bylo jeho první ryze americké LP BlackJack, realizované na značce Music is Medicine. Roku 1979 začala jeho spolupráce s Royem Clarkem na countryově laděném albu Makin' Music. Dalším velkým úspěchem byla po sérii televizních pořadů (např. Austin City Limits, Hee Haw atd.) vynikající bluesová deska Alright Again!, jež roku 1982 získala cenu Grammy za Nejlepší bluesovou nahrávku a v Německu byla zvolena za Album roku. Téhož roku byl také ověnčen prestižní cenou W. C. Handy v kategorii Instrumentalista roku, kde došlo k všeobecnému uznání jeho multiinstrumentálních schopností. Tutéž cenu převzal později ještě sedmkrát (!).
V dalších letech se jako řada jeho generačně a stylově spřízněných souputníků věnoval zejména hektické koncertní činnosti, která ho vedle běžných amerických, evropských a japonských scén zavedla opět do exotických oblastí včetně banánových republik ve střední Americe. Na dotaz od reportéra New York Times, proč jezdí do tak politicky nestabilních zemí, "Gatemouth" odpověděl: "Ti lidé nemohou přijít ke mně, takže já musím za nimi."
Vedle řady vysoce hodnocených alb začal spolupracovat studiově i koncertně se spoustou osobností, jako Eric Clapton (s tím nejčastěji), Ry Cooder, Amos Garrett, Jim Keltner, Maria Muldaur, Leon Russell a další, získal prestižní ocenění Pioneer Award od nadace Rhythm and Blues a byl také uveden do Bluesové síně slávy.
Po celá devadesátá léta, kdy se celosvětově obnovil zájem o bluesovou muziku, neúnavně koncertoval a nahrával a stal se tak inspirací pro další generaci kytaristů, kteří se začali zajímat o kořeny bluesového feelingu. Reedice a různé kompilace pak pomohly zmapovat jeho dílo včetně těch nejranějších nahrávek a přispěly tam k tomu, že "Gatemouthova" kytara se tak nesmazatelně vepsala do historie bluesové kytary. Sám Brown stále jezdí po klubech a festivalech a rozhodně odmítá jakoukoli debatu o něčem, co jenom vzdáleně připomíná termín "hudební důchod".
V příloze jsem vám uvedl tři příklady jeho hry. Gate (jak se mu také někdy říká) používá hodně kapodastr a hraje prsty. Mezi jeho vzory patřili vzhledem ke stylu vedení sól spíše dechoví hráči (jako Dizzy Gilespie a alt saxofonista Louis Jordan) než kytaristé (výjimkou pak byl T-Bone Walker). Jeho doprovodné kapely vždy obsahovaly vynikající dechaře, namátkou můžeme jmenovat Johnnyho Boarda či Ala Greye. A právě v prvním příkladu můžeme vysledovat až jazzové prvky akordových ozdob, jež byly a jsou typické jak pro jeho kytaru, tak i pro dechovou sekci. Brown, který se nikdy nenaučil číst a psát noty a odmítal jakoukoli teorii o aranžmá a rozpisu jednotlivých nástrojů, totiž vždy vyžadoval, aby dechy kopírovaly jeho kytaru a obraty akordů. V tom se také trochu lišil od svého vzoru a pozdějšího konkurenta T-Bone Walkera, o němž prohlásil: "Je to největší bluesman všech dob, ale neměl žádnou rychlost a fantazii." To je sice trochu tvrdé tvrzení, ale pravda je, že zatímco T-Bone hrál decentně a jeho linky souzněly s podkladem a klasickými standardy, "Gatemouth" byl více agresivnější a nebál se experimentovat. Je ovšem otázka, co bylo pro sólovou kytaru větším přínosem.
Příklad č. 2 pak ukazuje jeho cit pro melodiku, kterou měl včetně smyslu pro dynamiku a rytmus podobnou s Walkerem.
Při přehrávání si třetí ukázky zkuste hrát prsty. Gate hrál často tak, že používal při tvorbě tónů palec a ukazováček, takže struny lehce nadzvedával, tak, jak je tomu při technice snap. Mimochodem, někteří moji studenti stále dumají nad tím, jak omezit přehršel tónů a zkusit hrát pomaleji a výrazněji, s větším rozmyslem. Tehdy jim právě radím, ať si zkusí na bluesové podklady zahrát sólové linky palcem. Výsledek je dosti výrazný...
Za ta dlouhá léta vystřídal Brown celou řadu kytar. Ne všechny se ovšem staly jeho hlavními nástroji, na nichž stavěl svůj feeling. V padesátých letech hrál hlavně na již vzpomínaný Gibson L-5 od Dona Robeyho. V následujících desetiletích si oblíbil zejména Gibsona Firebirda, který se stal jednou z jeho základních kytar. Těmi dalšími pak byly pololubové nástroje - a to vedle Gibsonů ES-335 a ES-355 zejména Washburn HB35. Z akustických kytar preferuje Gibsona D-35.
Kytary zapojuje většinou do komb, nejvíce Music Man či Fender Twin Reverb, která si někdy nechává různě upravovat (různé reproduktory, druhy lamp, úrovně vstupního a výstupního signálu...). Efektů u něj nenajdeme mnoho, za všechny můžeme jmenovat aspoň MXR Phase 90, na němž má sweep nastavené nepatrně, ale zato prakticky neustále.
Diskografie:
A) Clarence "Gatemouth" Brown sólově (včetně live desek a alb, jež byla původně míněna jako spolupráce, ale Brownův skladatelský a interpretační podíl přesahuje rámec pouhého hostování. Zařadil jsem do této kategorie i ty desky, které by na první pohled mohly spadat pod kompilace, ale fanoušci je berou jako standardní, profilová alba, protože vedle znovu vydaných skladeb jsou zde další věci, ovšem nejsou míněny jako bonusy):
The Blues Ain't Nothin' (1971/1972, Black & Blue)
Sings Louis Jordan: The Definitive Black & Blue Sessions (1973, Black & Blue)
The Drifter Rides Again (1973, Barclay)
Cold Storage (1973, Black & Blue)
San Antonio Ballbuster (1974, nahrávky z 40. a 50. let, Red Lightin')
Down South in Bayou County (1975, Barclay)
Gate's on the Heat (1975/1993 včetně bonusu, Barclay/Polygram)
Black Jack (1975/1977/1999, Music Is Medicine/Sugar Hill)
Bogalusa Boogie Man (1976, Barclay)
Alright Again! (1981/1982/1991, cena Grammy, Rounder)
One More Mile (1982, nominace na Grammy, Rounder)
More Stuff (1985, Black & Blue)
Real Life (1987, live z 4. až 7. září 1985, Rounder)
Standing My Ground (1989/1990, nominace na Grammy, Alligator)
No Looking Back (1992, Alligator)
Live 1980 (1994, live, Charly)
The Man (1995, nominace na Grammy, Verve)
Long Way Home (1996, nominace na Grammy, hosté jako Eric Clapton, Ry Cooder, Leon Russell a další, v Top 10 po 7 týdnů, Verve/Polygram)
Gate Swings (1997, Polygram/Verve)
American Music, Texas Style (1999, Verve/Blue Thumb/GRP/Polygram)
Back to Bogalusa (2001, Blue Thumb)
Hot Club Drive (2003, P-Vine Records)
B) Výrazné, vybrané a doporučené kompilace ze sólové tvorby:
Atomic Energy (1984, nahrávky ze 40. a 50. let, Blues Boy)
Pressure Cooker (1985/1990, nominace na Grammy, nahrávky z Francie z roku 1973, Alligator)
Texas Swing (1988/1990, Rounder)
The Original Peacock Recordings (1990, nahrávky z 50. let, Rounder)
The Best of Clarence Gatemouth Brown: A Blues Legend (1995, Verve)
Okie Dokie Stomp (1999, výběr z dvou studiových alb nakl. Rounder, Rounder/Bullseye Blues)
Guitar in My Hand (2000, Catfish)
1947-1951 (2002, & His Guitar & Orchestra, Classic Jazz)
House of the Blues, Vol.3 (Blues Star)
The Guitar According to Gatemouth (Homespun Tapes)
Texas Guitarman (Ace)
Box of the Blues (2003, & His Guitar & Orchestra)
C) Výrazné spolupráce:
- s Ericem Claptonem - In the Blues with Eric Clapton, Pt.1 (2002)
- s Johnnym Copelandem - Catch Up with the Blues (1994)
Najdeme ho také na více než 80 tematicky zaměřených kompilacích, z nichž k nejzajímavějším patří např. Kings of the Blues Guitar (1992), Texas Guitar Greats (1994, vynikající!), pětialbová edice Blues Masters (1995), Texas Blues Guitar (1997), Texas Blues Party (1997), Essential Blues, Vol.3 (1999), Retro Jump (1999), Roots Music: An American Journey (2001) a další.
Bez povšimnutí by neměla zůstat ani jeho videa, např. The Blues of Clarence "Gatemouth" Brown (1999, Storyville).
