Kytaroví velikáni - Brad Gillis

Ano, tak už to bývá. Existují kytaristé, kteří se stanou proslulí díky jedné, často i dosti krátké, spolupráci s profláklou osobností či kapelou, a jakmile ona součinnost skončí, zapomene se na ně stylem sejde z očí, sejde z mysli. A to i přesto, že jde o muzikanty, kteří nejen dlouhá léta před onou spoluprací a po ní v podstatě úspěšně koncertují a vydávají desky, ať už sami nebo se svou kapelou, ale dokázali si mj. vytvořit třeba i svůj osobitý, snadno rozpoznatelný styl. A to je případ Brada Gillise.

Pokud tedy doplníme ty neznámé v rovnici, kterou jsme nastínili v úvodu, tak onou kapelou jsou Night Ranger, sestava, která za svou existenci prodala něco přes šestnáct miliónů alb a přispěla řadou hitů, jako Don’t Tell Me You Love Me, Sister Christian, When You Close Your Eyes, Goodbye a (You Can Still) Rock in America, k definování melodického metalu osmdesátých let. Tou osobností je Ozzy Osbourne v období alba Speak of the Devil a součástí onoho stylu je pak Gillisův styl hry, zvuk a zejména práce s pákou. A rozhodně bychom neměli zapomenout ani na jeho sólovou činnost, protože třeba Honest to God dosáhl roku 1993 mezi dvacítku nejúspěšnějších singlů v kategorii AOR...

Rubicon

Brad Gillis se narodil roku 1957. Po prvních studentských kapelách, které měly nanejvýše regionální ohlas, nastoupil v devatenácti letech do sanfranciské skupiny Rubicon, jejíž repertoár stavěl na funkrockovém materiálu, převzatém a posléze i vlastním. Během tří let natočili a vydali dvě alba. I když místní ohlas nebyl špatný, očekávaný výrazný úspěch se nedostavil a kapela se rozpadla. Na vině byly i rozdílné názory na muziku. Gillis s dalšími dvěma členy směřoval do vod hard rocku, zbytek chtěl pokračovat v nastavené stylové linii.

A byl to právě Gillis se zbývajícími členy Rubicon, baskytaristou a zpěvákem Jackem Bladesem a bubeníkem Kellym Keagym, kteří se rozhodli vytvořit nyní již ryze hardrockovou partu. Jako trio se rozhodli pro název Stereo, ale když přijali ještě další dva členy, kytaristu Jeffa Watsona a klávesistu Alana „Fitz“ Fitzgeralda, změnil se název nejdříve na Ranger. Poté, co kvintet zjistil, že v Kalifornii existuje country kapela stejného jména, změnili si název na Night Ranger. A to už byla jiná.

Brad za Randyho

Nová kapela si rychle svým melodickým cítěním a řízným zvukem získávala příznivce. Její hvězda šla rychle vzhůru, ovšem tehdy se přihodila zvláštní věc. Kapela Ozzyho Osbournea se v této době vyrovnávala s tragickou smrtí svého kytaristy Randyho Rhoadse. A protože stoupající věhlas Night Ranger se nedal přehlédnout (a Osbourne potřeboval technicky nadupaného kytaristu, který by byl ještě tvárný podle jeho představ, čili ne zavedenou hvězdu), oslovil Ozzyho management Gillise s výzvou, aby nahradil Rhoadse. A Gillis? Ten souhlasil: „Prostě jsem se rozhodl, že to všechno budu stíhat - Ozzyho i Night Ranger.“

Samozřejmě, že nová sestava, respektive sestava s novým kytaristou, byla v ohnisku zájmů Osbourneových fanoušků, takže Gillis se ocitl ve zcela jiném světě. A to ale ze všech možných stran. K tomuto období se totiž váže i jedna historka, na kterou vzpomíná jako na svůj největší trapas: „Když jsem vystoupil poprvé s Osbournem, tak jsem se předtím učil po čtyři dni celý jejich repertoár. Problém ale byl, že jsem si nikdy nezahrál s kapelou jako celkem. Dokonce i na zvukové zkoušce před koncertem, kdy jsme zahráli sedm nebo osm skladeb, jsme nebyli kompletní, protože tam nebyl zase Ozzy. Ten první koncert byl v New Yorku a bylo beznadějně vyprodáno. Začali jsme hrát a přišla řada na Revelation (Mother Earth), což je pomalá skladba s rychlejším středem. Do toho jsem ale nastoupil moc brzy. Že je zle, jsem zjistil z toho, jak po mně Ozzy šlehl pohledem. A před dalším koncertem ke mně do šatny přišla Sharon a řekla - Brade, chci, aby tohle vystoupení byla velká show - takže to nezkurvi.“

Gillis natočil s Osbournem album Speak of The Devil s předělávkami hitů Black Sabbath a spousta fanoušků se dohadovala, jak to bude dál. Night Ranger totiž také jeli a jejich věhlas se stále zvětšoval. Nedalo se to sice srovnávat s Ozzyho kapelou, ale osmdesátá léta byla v rozpuku a melodický metal (tehdy dobově spíše hard ‘n’ heavy) měl všudypřítomnou zelenou. Jak tato skutečnost tak i další stylové směřování Osbourneho kapely (kdy začal vyhovovat styl hry spíše dalšího adepta, Jakea E. Leea) nakonec přimělo Gillise k tomu, že od Ozzyho odešel a vrátil se na plný úvazek k Night Ranger.

Bouřlivá osmdesátá

Debut Dawn Patrol byl tedy natočen v sestavě Gillis, Blades, Watson, Fitzgerald a Keagy a přinesl řadu silných skladeb. Vedle jednoznačných hitů, jako otvíráku Don’t Tell Me You Love Me zde můžeme najít i závěrečnou Night Ranger. V podstatě název této skladby od Jacka Bladese výrazně přispěl k pojmenování kapely, když na začátku své existence uvažovala o názvu...

Už hned další album, Midnight Madness, se stalo jejich nejprodávanější deskou (milión kopií jen v USA) a to zejména díky hitu Sister Christian. To ovšem nebyla jediná skladba, která zabodovala u posluchačů. (You Can Still) Rock in America a určitě i When You Close Your Eyes vytáhly desku hodně nahoru. V podstatě se dá říci, že album nemá slabé místo. Gillis se autorsky podílí pouze na třech titulech.

Trojka, neboli deska, která většinou rozhoduje o další existenci kapely, Seven Wishes, přinesla pouze jeden hit, závěrečnou skladbu Goodbye. Skupina v té době jezdila dlouhá turné, účastnila se řady festivalů, takže budoucí problémy nikde vidět prozatím nebyly. Ovšem hudební scéna se začala připravovat na změny. I v oblasti heavy metalu začaly kvasit snahy o různé transformace, melodika jako taková nemusela už stačit, pokud nebyla doprovozena silným skladatelským či aranžérským nápadem. A i když se kapela cítila právě v tomto období spíše jako hardrocková parta, ani to ji nemuselo přinést klid na duši, protože už zanedlouho měl propuknout boom zájmu o muziku přelomu šedesátých a sedmdesátých let. A tam skupina, postrádající punc klasiky a navíc i řadu silných nápadů, už vůbec nemusela mít jakoukoli šanci.

Navenek ovšem vše fungovalo perfektně. Zvláště, když další deska, Big Life, zaznamenala opět úspěch a to díky The Secret of My Success, který se díky uvedení ve filmu vyšplhal do Top 40. Špatně si nevedla ani skladba Hearts Away. Na albu ale některé klávesové party hrál David Foster, což naznačovalo první problémy v sestavě. Ty začaly expandovat při realizaci následného opusu, Man in Motion, kdy Fitzgeralda nahradil Jesse Bradman. Album se nijak zvlášť neuchytilo a pod dojmem těchto událostí, nastalých změn na hudební scéně (vedle návratu starých celebrit zde hodně „zoral pole“ grunge) a určité „ponorky“ se skupina ke konci dekády rozpadla.

Power trio

Gillis samozřejmě nevydržel dlouho nic nedělat. Účastnil se na realizaci albového projektu Guitar’s Practising Musicians, Vol. 2, kde se uvedl vedle dalších jmen jako Steve Lukather, Steve Morse, Jason Becker, Eric Johnson, Nuno Bettencourt, Blues Saraceno, Reeves Gabrels a další. Natočil také svou první sólovou desku Gilrock Ranch s řadou muzikantů, mezi kterými nechyběli ani Gregg Allman a Carmine Appicea a seskupil kolem sebe i kapelu pod názvem Mega-Mega. Skupina se sice uvedla na soundtracku Don’t Tell Mom the Babysitter’s Dead, ale šlo spíše o přechodnou záležitost. Zvláště, když Gillis zjistil, že jeho starý parťák Keagy by byl také rád, kdyby se obnovili Night Ranger a znovu vyrazili na cesty. Je faktem, že v době, kdy toto rozhodnutí uzrálo, by se záměr mohl povést. U starých, nově se objevivších dinosaurů rychle vyschla autorská invence, grunge v syrové podobě už vlastně neexistoval a zájem se přesouval i na další žánry osmdesátých let. Výsledkem bylo album Feeding off the Mojo, kde zpívá a na baskytaru hraje nový člen, Gary Moon.

Reunion

V devadesátých letech se toto trio doplnilo a personálně opět promíchalo, takže výsledkem byla s velkou slávou uvedená nová deska staré sestavy, Neverland. Pětice Blades, Gillis, Watson, Keagy a Fitzgerald tak sice trochu opatrně, ale přesto s velkým nadšením uvedli kolekci skladeb, která nese znaky jejich hudební i skladatelské vyzrálosti. Z desky nevzešel sice nějaký ultra hit, ale Forever All over Again se v rádiích usídlil na poměrně dlouhou dobu.

Kapela využila probuzeného zájmu o svou tvorbu a prakticky každý rok jezdila společná turné s různými dalšími velkými jmény hardrockové scény, jako jsou REO Speedwagon, Styx, Journey, Bad Company, Loverboy, Poison, Cinderella, Boston, Sammy Hagar, Kansas, Cheap Trick a další.

V novém tisíciletí Night Ranger stále a nezničitelně objíždějí štace a čas od času vydají album. To prozatím poslední, Hole in the Sun, není vůbec špatné. Je ovšem pravda, že osloví zejména milovníky osmdesátých let. Což ale nemusí být vůbec špatné vysvědčení, ba naopak.

V současné době kapela existuje v pozměněné sestavě, kde původní členy Bladese, Gillise a Keagy doplnili Joel Hoekstra (g) a Christian Cullen (key). Hoekstra své zkušenosti získal spoluprací s řadou osobností, jsou jako Joe Lynn Turner, Eric Martin (Mr. Big), Tommy Shaw (Styx), Rik Emmett (Triumph), Tom Keifer (Cinderella) a další. Multiinstrumentalista Cullen je známý studiový muzikant a producent, i on může uvést řadu jmen, jako například America, Alan Parsons, REO Speedwagon atd.

Kytary

Gillis vystřídal řadu kytar (jeho sbírka má kolem sto padesáti nástrojů), ale některé se pro něj staly typickými. Jsou to zejména Fendery stratocastery, z nichž vyčnívá hlavně červený custom model s mechanikou Floyd Rose. V nástroji pod ochranným krytem je wireless, spínač je na místě výstupního jacku. Kytara má tenký profil krku, tenčí než obvykle, což bylo Gillisovo další přání. I pražce jsou prakticky à la fretless. Nástroj je osazen třemi snímači Seymour Duncan, které jsou rozpínatelné (spínač je mezi Volume a pěticestným polohovým přepínačem snímačů). V jeho sbírce pearlcasterů, jak své custom straty nazývá, jsou tedy Quiltcaster v úpravě Blueburst, Angelcaster, Korinacaster, Peachcaster, Rosecaster a další, lišící se většinou jen použitým materiálem.

Z klasických modelů Fenderů má i Pink Paisley Telecaster z roku 1968 a Floral Telecaster, ročník 1969.

V jeho sbírce bychom ale našli i Gibsony, a to vedle Goldtop z roku 1952 například modely Explorer z osmdesátých let, a dokonce i Moderne, což není zase tak úplně obvyklé. Tyto kytary se v reedici objevily v osmdesátých letech, ale původní designy z konce padesátých let se na trhu, pokud vím, v období jejich vzniku, vůbec neobjevily.. Modely Moderne měly velmi netradiční tvar, s nadsázkou lze říci, že šlo o nepovedený hybrid mezi tvary Flyng V a Explorer. Firma se tehdy snažila mermomocí modernizovat své portfolio, ovšem jen dva, respektive tři, modely se dočkaly uznání - i když dosti později (nejvíce Flying V, poté Explorer, nejméně Firebird s reverzní hlavou). Model Moderne se tedy neujal: „Lidi tomu říkají někdy Flinstoneova kytara. Je opravdu šeredná, ale zní hodně zajímavě.“

Z dalších Gibsonů bychom mohli jmenovat ES-175, a to světlý model - blondýnu: „Tu si nechávám hlavně pro doprovod pro ten zvuk lubů.“ Vlastní dokonce i vzácnou ES-175 z roku 1949, tedy z období jejího uvedení (jeden jednocívkový snímač, hrazdový struník).

Neměli bychom zapomenout ani na Fernandes z roku 1986, do jeho kolekce patří i basové kytary, nejvíce Jazz Bass a Precission Bass.

Aparáty

U aparátů se Gillis pustil zajímavou cestou. Na dlouhých, nekonečných šňůrách už léta jako kapela dávají přednost tomu, že si aparát nasmlouvají na místě koncertu. „Hrát na nájemné vybavení má své výhody. Pořadatel se chce ukázat a připraví vám to nejlepší a vy se nemusíte strachovat, jestli vám ten aparát, jak byl natřásanej po cestě a házelo to s ním v letadle, bude večer vůbec hrát.“

Přesto existuje značka, kterou si Gillis oblíbil, a to Mesa/Boogie - Dual Rectifier nebo Triple Rectifier: „Vozím si s sebou pár starých beden Hiwatt, který s těma hlavama Mesa/Boogie souzní perfektně. Jednou se mne jeden fanoušek ptal, jak jsem docílil zvuku v Sister Christian a zpětné vazby v tom sólu. Jednoduše. Abych dosáhl toho mohutného zvuku a nepřišel přitom o uši, tak jsem si zapojil dlouhou šňůru, aparáty jsem pořádně vytočil a sedl jsem si s kytarou do režie. A to, že jsem si dveřmi přimáčkl šňůru - to mi teda nevadilo.“

Doma si ovšem hýčká řadu aparátů a komb, jako například Fendery, a to řady a modely Black Face, Vibrochamp, Princeton, Bassman z roku 1959 atd. Nevyhýbá se ani dalším značkám, oblíbil si i hlavu Soldano Decatone: „Hodně lidí si myslí, že Fender Stratocaster s Floyd Rose dodává spíše takový tenký, kovový zvuk. A právě s hlavou Soldano se mi daří dostat z toho hodně tlustý, silný zvuk. A to i ve studiu.“

Efekty

Krabiček bychom u něj příliš nenašli: „Nejlepší je hrát přímo do hlavy, maximálně přes ladičku a delay. Jo a přepínání kanálů. Jinak si vystačím s volumem na kytaře.“