V rámci našeho seriálu se věnujeme kytaristům z nejrůznějších žánrových oblastí, kdy vedle běžně uznávaných velikánů širokého rockového a bluesového spektra zařazujeme občas i představitele okrajovějších, nebo, aby to neznělo tak nepřístojně, méně ve všeobecnou známost uváděných žánrů.
Přesto samozřejmě existují oblasti, kterých jsme se dotkli zatím jen okrajově nebo v jiných souvislostech (např. v rámci seriálu Letem kytarovým světem). A právě jednou z nich je punkrocková scéna, zejména ta současná, jejíž kořeny tkví značnou měrou v devadesátých letech, kdy se tato hudba, nesoucí se částečně i na doznívající vlně revivalu punku a odkazu post-grungeového hnutí, začala pod nejrůznějšími přídomky Ä la neo/new/pop punk mohutně a nepřehlédnutelně rozvíjet.
Navíc, v případě dnešního kytaristy, rozhodně nejde o nějakou žánrovou úlitbu. Armstrong se svými Green Day totiž dokázal i v této době převládající stylové rozháranosti na jedné straně a zářnosti zavedených celebrit na straně druhé inspirovat svou kytarou již celou řadu kapel a kytaristů, a to nejen v jednotlivých, oddělených kategoriích, jako jsou styl hry, doprovod, spojení doprovodu a sóla, sólo, skladba atd., ale celkově, celým svým feelingem, přístupem zahrnujícím všechny tyto jednotlivé prvky dohromady ve vzácné soudržnosti.
Bylo by totiž velkou chybou, abychom přešli tuto kapelu - a tím pádem i jejího jednoznačného protagonistu - jen prostým zařazením do šuplíku pop punk či new punk. Nejenže by toto označení mohlo být zejména vzhledem k některým žánrovým výkyvům jeho kapely i tvorby více či méně nepřesné, ale z hlediska bohatosti forem kytarové hry by si jeho neoddiskutovatelný přínos rozhodně zasloužil větší pozornost.
Stačí, když si například uvědomíme Armstrongovu úlohu při stírání rozdílů mezi sólovou a doprovodnou kytarou (což u většiny klasických punkových skupin druhé poloviny sedmdesátých let nebylo tak určující) a tedy pokračování v cestě naznačeném již Petem Townshendem (Armstrong si tohoto velikána velmi váží). Patří sem i výrazný cit pro skladbu a jednoznačné podřízení se jejímu celkovému vyznění ("... záleží na písničce, ne na tom, co předvedu..."), smysl pro tón a samozřejmě i omračující energie hry. Že vám jsou tyto atributy povědomé? Že byste je našli i u ostatních kytaristů? Ano, to je ono. A právě proto nás dnes na těchto stránkách čeká Billie Joe Armstrong.
Jistě, je samozřejmé, že už jenom žánr (a koneckonců i obsazení) Green Day do značné míry předurčuje styl jeho hry, ale uvědomme si počet podobných kapel. Ne, již při poslechu takových desek jako Dookie, Insomniac či diskutabilnější Warning, nemluvě o současném hitu American Idiot, je patrné, že, lapidárně řečeno, vztah kytarista - styl hry - tón - skladba - feeling je právě v tomto konkrétním případě přece jenom jiný, než by se v této oblasti hudby obecně předpokládalo. Otázkou ovšem je, zda se opravdu jedná o vnitřní, muzikantský vývoj osobnosti, nebo, jak občas prohlašují jejich ortodoxní fanoušci z prvotního, syrového, echt-punkového období, jde v jejich případě spíše o zběhnutí od ideálů punku a postupného vyprodávání se... Nebo že by se ani v těchto vodách úspěch neodpouštěl?
... udělat pacientům radost
Billie Joe Armstrong se narodil 17. února 1972 v Rodeo v Kalifornii jako nejmladší z šesti dětí. Jeho otec byl nadšeným amatérským jazzovým muzikantem, takže malý Billie se s hudbou setkával už odmalička. Motal se kolem různých nástrojů, rád pozoroval muzikanty při hře, bavil ho zpěv. Podle pamětníků již v pěti letech chodil kolem nemocnic a zpíval na celé kolo, aby, podle jeho slov, udělal pacientům radost...
Mezi sedmým a desátým rokem si začal osvojovat základy hry na řadu nástrojů. Učil se na klavír, rád si sedl za bicí soupravu, zkoušel to na harmoniku, mandolínu a i saxofon. Všechno šlo ale stranou, když "objevil" kytaru. Ta mu doslova učarovala, takže po poslechu celé řady desek, mezi nimiž bychom našli většinou nahrávky Who, Van Halen, Def Leppard, AC/DC a dalších, se dostal ke své první elektrické kytaře, kterou byla kopie stratocastera od Fernandes. Armstrong ji dal název Blue, zapojil ji do svého prvního komba Hohner a začal spřádat velké plány. Jenže v té době také došlo k tomu, že jeho otec zemřel na rakovinu. Matka se sice za dva roky vdala znovu, ale Billie se s otčímem nikdy nesmířil. Své pocity jí dával dost najevo, později je zařadil i do svých textů.
Sweet Children
Armstrongovi bylo už jedenáct let, když se rozhodl založit kapelu. Tou první byla The Truant, kterou spolu s ním tvořil i jeho blízký kamarád Mike Dirnt (bg): "Bylo nám jedenáct let a hráli jsme Runnin' With the Devil od Van Halen, Back in Black od AC/DC, High'n'Dry od Def Leppard a tak..."
K daleko vážnějšímu pokusu o skupinu došlo až roku 1988, kdy s Dirntem, se kterým hudebně naprosto souzněl, a s bubeníkem Alem Sobrantem (vl. jménem John Kiffmeyer) vytvořil trio Sweet Children. Koncertní debut si odbyli 17. října 1988 v Hickory Pit, hospodě ve Vallejo, kde Armstrongova matka pracovala jako číšnice.
Kapela začala obrážet místní kluby a do jejího repertoáru se pomalu dostávaly i vlastní věci. A právě zde se začal rozvíjet Armstrongův nepopíratelný talent pro napsání chytlavé, energické skladby. Leccos z tohoto nadání se projevilo i v jeho v podstatě první písničce, kterou složil již ve čtrnácti letech, Why Do You Want Him.
Lookout! Records
Zásadní zlom ve vývoji kapely přišel na konci roku 1988, kdy Sweet Children hráli na jednom školním večírku ve Willitsu. Spolu s nimi tam vystupovali Lookouts, jejichž zpěvák a kytarista, Larry Livermore, založil v Berklee nezávislý label Lookout! Records. Ve svých vzpomínkách na tento společný koncert uvádí, že i když při vystoupení Sweet Children vypadla elektrika, takže Armstrong a spol. museli přitáhnout generátor (na aparát) a svůj set dohrát při svíčkách (místo světel), tak i přesto se do toho položili s takovou vervou, jako kdyby, podle jeho slov, to byli Beatles na stadiónu Shea. Jenom dodejme, že publikum tvořilo asi pět spolužáků...
Livermoreovi se prostě Sweet Children natolik zalíbili, že jim nabídl smlouvu na jejich první desku. Ta začala vznikat již na počátku roku 1989 a výsledkem těchto snah bylo EP 1,000 Hours. Další zásadní změna pak proběhla zhruba týden před vydáním desky, v březnu 1989, kdy se kapela rozhodla změnit si svůj název na Green Day, což je vlastně slangový výraz pro celodenní kouření trávy. Koneckonců, Billie již v této době měl na střední škole přezdívku 'dvoudolarový Bill', protože si přivydělával prodáváním jointů za dva dolary...
Green Day
Skupina byla schopně našláplá, takže vedle stále častějšího koncertování stihla natočit a vydat další EP Slappy. Navíc při Lookout! Records realizovali vydání svého staršího materiálu, který ještě pod hlavičkou Sweet Children nahráli pro místní značku Skene Records. Tyto snahy byly ale zastíněny faktem, že se kapela, díky stále vzrůstajícímu ohlasu na koncerty a poptávce po nahrávkách, nakonec rozhodla, že vydá své první album. To nakonec vyšlo v dubnu 1990 a v létě skupina vyrazila na své první větší turné. Jenže tehdy také proběhla zásadní personální změna, kdy kapelu na přelomu léta a podzimu opustil Al Sobrante, který se rozhodl vrátit se ke studiu. Armstrong a Dirnt tehdy oslovili Tre Coola, který byl členem The Lookouts již od svých dvanácti let. Lookouts v tomto období tak trochu stagnovali, takže Cool souhlasil s tím, že na nějaký čas by mohl zaskočit. Jenže Sobrante se za prvé již nehodlal vrátit a za druhé se nové obsazení rozjelo s daleko větší energií a precizností, takže Coolovi bylo brzy nabídnuto stálé členství. A Tre souhlasil.
Billie, Mike a Tre naplno!
Stále vzrůstající ohlas na novou sestavu přiměl label Lookout! Records vydat znova jejich první album, ale tentokrát značně doplněné o skladby předcházejících dvou EP. To nakonec vyšlo roku 1991 a kromě uvedených nahrávek obsahovalo i jeden bonus, I Want to Be Alone. LP přineslo i několik menších, již na předchozích vydání ověřených hitů, jako Green Day, I Was There či At the Library. I když nahrávky vzhledem k dalším opusům kapely zněly hodně syrově, přesto šlo o důležitou desku, která připravila půdu pro nyní již daleko vyzrálejší alba.
Hned to druhé, Kerplunk, bylo nakonec oceněno platinou a jenom v USA se ho do dnešních dnů prodalo na 650 tisíc kusů. Na albu najdeme vedle většiny Armstrongových věcí i autorský vklad Tre Coola a zajímavě udělanou předělávku My Generation, proslulé skladby Who.
Kapela se nyní rozjela na plné pecky, jejich turné se po americkém úspěchu rozlétlo i do evropských zemí včetně tehdy ještě Československa. Ovšem to hlavní mělo teprve přijít.
Grammy! Platina! Diamant!
Během roku 1993 se Green Day rozhodli opustit společnost Lookout! a ze všech možných nabídek si nakonec vybrali Reprise Records. A výsledné LP, Dookie, opravdu stálo za to. Kapela se stala doslova přes noc americkou a díky MTV a takovým videoklipům jako Longview či When I Come Around i celosvětovou senzací. Album bylo oceněnou cenou Grammy za nejlepší alternativní desku, časopisem Rolling Stone bylo zařazeno mezi 500 nejvýraznějších desek rockové historie (na 193. místě) a do dnešních dnů se ho prodalo tolik, že získalo diamantové ocenění (tzn. že se ho prodalo přes deset miliónů).
Samozřejmě, že následovala obrovská turné, skupina se účastnila i takových prestižních festivalových akcí, jako Lollapalooza či Woodstock 1994, prostě, Green Day stanuli na vrcholu. Je ovšem těžší se na vrcholu udržet, než se na něj dostat...
Následující LP Insomniac sice nebylo tak jednoznačně přímočaré jako předcházející titul, ale přesto se umístilo na 2. místě v žebříčcích Billboardu a celkově dosáhlo až na dvojnásobnou platinu. Po menší přestávce se pak na trhu objevilo velmi zajímavé LP Nimrod, které nabídlo trochu více experimentu, než se od takto stylově orientované party čekalo. Přes všechny rozporuplné reakce fanoušků a kritiků jde o hodně povedený, dalo by se říci i ctižádostivý projekt, na kterém najdeme vedle očekávaných skladeb i houpavou King for a Day, jemnou Redundant, instrumentálně narvanou Last Ride In či akusticky pojatou baladu Good Riddance (Time of Your Life), která se nakonec stala jedním z největších hitů kapely.
Další LP Warning, které vzniklo po téměř dvouleté přestávce, dosáhlo pouze na zlato a přimělo hodně fanoušků k úvahám, že se Green Day zpronevěřili svým punkovým začátkům a snaží se včlenit do poprockových struktur. Deska ovšem nebyla tak špatná, po hudební stránce se opět jednalo o přemýšlivější záležitost, jenže kapele bylo jasné, že pokud nepřijde s opravdovou
bombou, tak se její jméno prostě rozplyne. Těmto úvahám napomáhalo i to, že se na trhu objevily i kompilace jejich největších hitů a výběry z B-stran singlů...
American Idiot
Sedmé studiové album se nakonec onou příslovečnou bombou stalo. Na obou stranách Atlantiku se procpalo až na 1. místa anket nejen díky nesporným hudebním kvalitám, ale také i pro silné texty, vyjadřující se dost otevřeně jak k politickým praktikám George Bushe, tak i k problémům mladých lidí. Řada nominací Grammy, vítězství v kategorii Nejlepší album roku, sedm cen v MTV a řada dalších úspěchů jen signalizovala, že tímto albem se Green Day vrátili opět na výsluní zájmu. Album je navíc zajímavé i tím, že je postaveno na jednotící koncepci centrální myšlenky, která celou desku představuje jako soudržný projekt, a to až do té míry kompaktnosti, že se hovoří dokonce o mini-rockové či přímo punkrockové opeře (zejména v souvislosti s celkem Jesus of Suburbia) či protiválečné alegorii. Pravdou je, že Armstrong sám se nikdy netajil svým obdivem k Petu Townshendovi a jeho operám Tommy či Quadrophenia.
Kytary
V současné době jsou Billieho hlavními nástroji Gibsony Les Pauly Juniory. Předtím byl ale fixován na stratocastery, a to jak Fendery, tak i modely firmy Fernandes. K Les Paulům a obecně ke Gibsonům ho v podstatě přivedly snímače vintage P-90 a reissue P-100: "Hodně lidí snímače P-100 zrovna nemusí, ale mně se jejich zvuk líbí. A P-90, to je něco. Tyhle snímače dokonale reagují na vaši práci s volume knoflíkem. Stačí jím trochu otočit a máte zcela rozdílný tón."
Armstrong si tedy z celé své artilerie nejvíce cení dvou kytar: Gibsona Les Paula Juniora z konce 50. let v TV úpravě a '59 Les Paula Speciala, reissue modelu z roku 2002. Tím ovšem seznam jeho Gibsonů nekončí. Již na Warning nahrál řadu stop např. s Goldtopem, dále vlastní "esgéčko" Standard, patří sem i kytary řady ES, a to ES-355 a zejména ES-135, osazený P-100: "Ta zní opravdu dobře. Použil jsem ji například ve Fashion Victim."
Přes jeho orientaci na Gibsony tvoří stále významnou složku jeho sbírky Fendery. Figurují zde např. Stratocaster Custom Shop, '68 Telecaster, Telecaster Custom Shop, Jazzmaster, Jaguar a další. Čestné a v podstatě nejvýznamnější místo v této kolekci má stále Fernandes, model (či spíše kopie) stratocastera s humbuckerem u kobylky, na kterém si Billie vytvořil a lety vybrousil svůj feeling a styl hry (Armstrong tuto svou základní kytaru pojmenoval Blue).
I přes víceméně stylové prohlášení, které jsme použili v úvodu našeho článku, ví Armstrong samozřejmě moc dobře, na které akustické kytary hraje. Ve druhé polovině devadesátých let to byly např. modely Guild D-55 (významnou roli měly na Warning) a Taylor 514C (např. v Time of Your Life). "Všechny ty pověry o tom, že akustika zní na rockový desce nevýrazně a otřepaně, jsme hodili za hlavu," prohlásil Armstrong. "Je prostě nutné umět to sejmout tak, aby to mělo ten správný perkusivní attack. Jako třeba v Hold On." V současnosti dává přednost kytarám Yairi a modelu Gibson J-200 a celkem v dost velké míře je kombinuje s party elektrických kytar: "Na akustiky hraju rytmicky to, co Tre dělá na bicí. To dodá nahrávkám ten správný razantní zvuk."
Co se týče jeho stylu hry na akustiky, můžeme uvést i další zajímavosti. Za prvé, pokud Billie chce, aby v nahrávce zazněla dvanáctistrunná kytara, nebo lépe řečeno zvuk dvanáctistrunné kytary, tak to nahrává na šestistrunné nástroje, které několikrát vrství. Navíc, a to je další zvláštnost, používá při této práci občas i Nashville ladění, což je způsob, kdy na kytaru natáhnete ty struny z dvanáctristrunky, které se v tomto potahu používají pro ladění oktávových strun. Výsledkem je pak ladění, označované jako Nashville či tuning high (následující sada není tisková chyba, opravdu začínáme strunou, umístěnou na místě běžné struny E): e, a, d, g', h, e'. Vedle svého countryového původu proslulo toto ladění i v rockových kruzích; můžeme ho slyšet např. u Kansas (Dust in the Wind), Davida Gilmoura (Hey You či Confortably Numb) a dalších.
Dodejme ještě, že na své kytary natahuje většinou Ernie Ball Super Slinky či GHS Boomers, u trsátek preferuje Dunlop Tortex Standard o síle 0,88 mm.
Aparáty
Armstrong se sice nebrání vyzkoušet si i jiné aparáty, než na které je již léta zvyklý (zejména ve studiu), ale i přes tyto úlety, jak říká, je jeho hra zejména ve znamení Marshallů (včetně powerampů 9200 Dual nebo 8008 Valvestate) a Parků. Z marshallských hlav preferuje v poslední době 1959 Super Lead: "Les Paul a Marshall - to má teprve ten zvuk ty pořádný koule! Nechat to, ať to takhle zní - to jsou ti praví Green Day!" K této jeho poznámce můžeme ještě dodat názor jejich producenta, Roba Cavalla: "Na předchozích deskách jsme zkoušeli sejmout Armstrongovu kytaru z více aparátů, ale na American Idiot ne. Když totiž vrstvíš různé zvuky, tak sice dostaneš harmonicky rozvrstvenější paletu zvuků, ale na druhé straně můžeš jako producent lehce ujet do nepřirozeného zvuku. Navíc se s barvou těch stop už nedá nic moc dělat - proč taky, když už se to nahrává pro jiný zvuk. Na American Idiot jsme se rozhodli jít na to co nejpřirozeněji. A taky, hodně z těch obdivovaných klasických nahrávek, které vytvořili například Jimmy Page nebo Van Halen, vzniklo tak, že se všechno nasnímalo jedním mikrofonem..."
K Billieho dalším oblíbeným aparátům patří např. hlava Fender Bassman, kterou zapojuje do marshallských beden: "Snímače P-90 a Bassman, tato kombinace zní tak dokonale, že to vypadá, jako by byly vyrobeny jeden pro druhého." Dále do jeho sbírky patří i komba Gibson GA-40, Line 6 a Fendery řad Deluxe a Twin, má rád i hlavy Hiwatt, zejména Custom 100, které také staví na bedny Marshall.
DISKOGRAFIE
A) BILLIE JOE ARMSTRONG + GREEN DAY (včetně materiálu vydaného nejdříve pod hlavičkou Sweet Children a později zařazeného k repertoáru Green Day):
A.1) základní, řadová alba (včetně titulů a vydání s bonusy z předchozích EP):
39/Smooth (1990, roku 1991 bylo nově vydáno pod názvem 1,039 Smoothed Out Slappy Hours, obsahující jeden bonus a materiál z EP Slappy a 1,000 Hours, Lookout! Records)
Kerplunk (1992, později znovu vydáno i s bonusy z EP Sweet Children, Lookout! Records)
Dookie (1994, Reprise)
Insomniac (1995, Reprise)
Nimrod (1997, Reprise)
Warning (2000, Reprise/Adeline)
American Idiot (2004, Warner Brothers)
A.2) nejvýraznější doporučené kompilace + rarity:
International Superhits (2001, Warner Brothers/Reprise)
Shenanigans (2002, B-strany singlů, Reprise)
Bullet in Bible (2005, live, CD + DVD, Warner Brothers/Reprise)
A.3) EP (v rámci našeho seriálu uvádím tento formát nosičů zcela výjimečně, přesto jsem k tomu přistoupil, protože EP hrály v historii Green Day významnější roli, než tomu u tohoto typu nosičů bývá a v neposlední řadě jsou tyto desky fanoušky a sběrateli dosti ceněny. Pokud neuvádím jinak, tak každý titul obsahuje 4 skladby):
Sweet Children (1987, Skenel)
1,000 Hours (1989, Lookouts! Records)
Slappy (1990, Lookout! Records)
Live Tracks (1994, 6 live skladeb včetně Longview, Reprise)
Bowling Bowling Bowling Parking Parking (1996, 7 live věcí, Reprise)
Foot in Mouth (1996, 11 live skladeb, Reprise)
B) NEJVÝZNAMNĚJŠÍ HOSTOVÁNÍ:
Zejména s Iggy Popem (Skull Ring) a The Go-Go's, jako producent se podílel i na nahrávkách Dead & Gone, Penelope Houston, One Man Army a dalších
C) VIDEA + DVD:
Např. International Supervideos (2001), The History of Green Day (2005)...
D) Kde ještě můžeme slyšet jeho kytaru?
Např. na tematicky zaměřených kompilacích typu Generations I (1997), Every Dog Has It's Day (2002) či na souhrnných výběrech a projektech, jako např. The Big One Compilation (1990) či Woodstock 1994 (1994), nesmíme zapomenout ani na soundtracky, jako Jerky Boys (1994), Angus (1995), Godzilla (1998), Varsity Blues (1999), Austin Powers: The Spy Who Shagged Me (1999), Friends Again (1999), Freddy Got Fingered (2001), American Pie 2 (2001), The New Guy (2002)...
