"... teprve až přestanou lidi chodit, bude čas to pověsit na hřebík. Ale pokud jsou sály plný, tak je úplně jedno, kolik je ti let..."
Albert Collins, Blues Guitar Legends 1990
Mistr Telecaster a Iceman, to byly dvě nejznámější přezdívky osobnosti, která svým osobitým stylem hry a feelingem patří mezi nejvýraznější jména bluesové kytary. Gary Moore, Robert Cray, Debbie Davies, Stevie Ray Vaughan, Jonny Lang, Susan Tedeschi, Kenny Wayne Shepherd, ale také například Frank Zappa, Jimi Hendrix, Janis Joplin - to jsou jen některá jména z celé plejády dalších, které Collins výrazně inspiroval.
Uvedli jsme zde dvě jeho nejznámější přezdívky. Ta první vznikla proto, že kytara Fender Telecaster byla jeho hlavním nástrojem. To je ovšem velice suché konstatování, protože, přesněji řečeno, telecaster se stal jeho poznávací značkou, doslova přímou součástí jeho osobnosti: "Proč mám rád právě telecastera, když hraju blues? No právě proto, že hraju blues!" Uvedl Collins v jednom ze svých posledních interview. "Telecaster má o něco lehčí zvuk než strat. Stratocaster je spíš pro rock`n0roll. Mám radši tu jemnost."
Druhá přezdívka souvisí s jeho "image chladu". Už od první proslulé nahrávky, The Freeze, se s jeho jménem nese určité spojení ledu, zimy, chladu a podobných teplotních úkazů. Koneckonců i názvy takových alb jako například Ice Cold Blues, Molten Ice, Icepickin`, Frostbite, Frozen Alive, Flash Frozen, Cold Snap a další včetně jména jeho doprovodné skupiny, The Icebreakers, rozhodně přispěly k utvrzení jeho "ledové" pověsti: "Collins mi jednou řekl, že ve všech skladbách je pořád slunce, pláž, palmy, horká láska, teplej večer a podobně. A tak proč by prej nemohl být první v tom, že nechá promluvit blues z odvrácený strany... Osobně si myslím, že to mělo spíše co dělat s jeho ostrým, až mrazivým stylem hry a tvrdým, nekompromisním tónem," prohlásil na začátku sedmdesátých let Bill Szymczyk, tehdejší producent jeho nahrávek. Pravda bude spíše asi v jednom Collinsově prohlášení z počátku devadesátých let, kdy uvedl, že ho inspirovaly nápisy u krajních poloh ovládání topení na přístrojové desce jeho autobusu - chladno a teplo...
Collins proslul nejen kvůli vlastnímu stylu hry, používání kapodasteru, přelaďování potahu a fixaci na telecastery (jeho signature model si zcharakterizujeme v kapitole Kytary), ale i způsobem svého vystupování. Díky své několik desítek metrů dlouhé šňůře se rád během hry vmísil mezi své obecenstvo. Jednou, na vystoupení v Antones, dokonce opustil budovu, ve které hrál. Jeho kytara ale pořád zněla. Po chvíli se vrátil na jeviště a za okamžik za ním vešel prodavač ze stánku naproti přes ulici a nesl mu horkou pizzu! Collins si totiž během hry "odskočil" objednat...
Albert Collins se narodil 1. října 1932 v Leoně v Texasu, což je asi sto osmdesát kilometrů severně od Houstonu. Jako dítě poslouchal spíše piano nebo varhany než kytaru. V jeho rodině sice hrál na kytaru strýc Campbell Collins, ale Albertovo největší přání bylo stát se varhaníkem - někteří publicisté vysledovávali tento prvotní Albertův cíl v jeho typickém vedení akordů a funky rytmů pravé ruky. Začal se dokonce na varhany učit a když mu bylo deset let, jeho největším vzorem byl Jimmy McGriff, který hrál na hammondy, Collinsův vysněný nástroj. Faktem tedy zůstává, že klavír a varhany byly jeho prvními nástroji a kdyby mu jednoho dne nebyly ukradeny přenosné klávesy, jméno Alberta Collinse by bylo spojováno spíše s jazz `n0 bluesovými klávesáky než s nejlepšími bluesovými kytaristy 20. století.
Lightnin`...
Kdo vlastně inspiroval Alberta k tomu, aby vzal do ruky kytaru? Především to byl John Lee Hooker, jehož Boogie Chillun byla vůbec první skladbou, kterou se Albert naučil. Dále to byla akustická síla starého bluesmana Lil` Son Jacksona a vitalita skvělého Lightnin` Hopkinse, který byl dokonce jeho příbuzným z matčiny strany a často hrával svá typická blues na rodinných sešlostech. "Hopkins mě viděl vyrůstat. A když hrál na těch našich rodinných setkáních, vždycky byly okolo něho davy lidí, jenom aby ho slyšely. To bylo perfektní. Lightnin` to ani nebral jako práci. Jenom prostě pořád hrál na kytaru."
Rhythm Rockers
Už na přelomu čtyřicátých a padesátých let začal Collins vystupovat s různými malými komby. Nejznámější se stala jeho formace ve složení kytara, bicí a piano. Objížděl takto množství hudebních klubů, kde nejčastěji hrál skladby Lightnin` Hopkinse. Vystoupení se setkávala s výborným ohlasem, jeho jméno se během padesátých let stalo v houstonských a posléze i texaských klubech pojmem. Zvláště, když stále větší a vzdálenější scény začal objíždět se svou další kapelou, desetičlennými The Rhythm Rockers.
Freeze, Frosty a další ledy
Roku 1958 se Collinsovi podařilo natočit singl The Freeze (na druhé straně singlu byla Collins Shuffle), který se stal hitem. Na základě ohlasu na tento debut vyprodukoval v následujících letech řadu dalších úspěšných nahrávek, jako například Sno-Cone, Icy Blue, Don`t Lose Your Cool nebo Defrost, které ho postupně vynesly na stejnou pozici, jakou tehdy zastávali třeba T-Bone Walker, Gatemouth Brown či Guitar Slim. Přes všechny tyto úspěchy se mu ale pořád nedařilo tak, jak by předpokládal. A to ani tehdy, když roku 1962 vyšla Frosty, skladba, která jednoznačně charakterizovala jeho styl a feeling, stala se pro něj takovou poznávací ochrannou známkou. Už jenom ten fakt, že se jí v dobách, kdy byl zájem médií nasměrován na surf music, prodalo přes milion kusů, svědčí o lecčems.
Kytara na hřebíku
Roku 1968 se setkal s Bobem Hitem, zpěvákem bluesrockových Canned Heat, který mu pomohl k podpisu smlouvy s labelem Imperial Records. Tehdy Collins získal možnost představit svou hru i v celonárodním měřítku, ale alba, která vznikla pod touto značkou, nezaznamenala nijak zvláštní úspěch. Pokud vůbec natáčel, tak jen pro malé, lokální společnosti, jako byly Great Scott, Brylen či TFC. Celé to nakonec vedlo k tomu, že od muziky úplně zběhl, v období od roku 1972-73 až do konce sedmdesátých let v podstatě nenatočil vůbec nic, jeden rok dokonce pověsil kytaru na pověstný hřebík. Živil se tehdy námezdnou prací, což pro něj během jeho kariéry nebyla zase taková novota - a to i z dob, kdy se mu potencionálně dařilo - v padesátých letech se živil jako řidič dodávky, v letech šedesátých míchal a připravoval barvy na automobily...
Odvahu mu ale nakonec dodala jeho žena Gwendolyn, nejbližší přátelé a obdivovatelé, a Collins to začal zkoušet znovu s pevnou vírou, že přece jenom musí jednou přijít ten zlom v kariéře, ten zlom s velkým Z.
Návrat ve velkém stylu
Roku 1978 uzavřel smlouvu s Alligator Records a výsledná deska s názvem Ice Pickin` zaznamenala opravdu velký úspěch. Collins začal být najednou žádán na všech velkých a důležitých přehlídkách, turné po Americe, Evropě a Japonsku se povedla, i další nahrávky a desky se setkávaly s odpovídajícím ohlasem. Collins se tak vrátil do středu dění. Album Showdown, které natočil s Johnnym Copelandem a se svým skalním obdivovatelem Robertem Crayem, získalo Grammy, hostoval na celé řadě nahrávek, stal se hvězdou mnoha prestižních festivalů, kde byla jeho vystoupení považována za jeden z vrcholů akce (například s Georgem Thorogoodem na Live Aid, s Buddym Guyem na Crystal Palace American Music Festival0¦): "Poslední dobou to vypadá, jako kdybych hrál více pro ty mladší, sedmnácti a osmnáctileté," uváděl v jednom interview Collins v červnu 1990. "Mají hodně energie a já jsem rád, že chtějí přijít a poslouchat moje blues. Spousta lidí si myslí, že bluesmani jsou jenom takoví staří opilci, ale odtud já nejsem. Mám rád muziku, miluji hraní. Je to ve mně a jsem šťastný, že se mi dostalo takového požehnání a já jsem schopen vystoupit trochu víc na světlo."
Jeho hvězda stále stoupala i po roce 1991, kdy uzavřel smlouvu s Pointblank Records. Výsledné LP, The Iceman, stálo i přes nablýskanější produkci za to. Zajímavé bylo i Collins Mix, album obsahující nově pojaté verze jeho nejznámějších nahrávek. Jenže...
24. listopadu roku 1993, ve věku šedesát jedna let, zemřel Albert Collins na rakovinu plic. Jeden z nejoriginálnějších kytaristů bluesového světa odešel...
"Albert Collins? To je náš duchovní táta," říkal v roce 1987 Robert Cray. "To je pan Někdo, kdo na telecaster opravdu umí. Poprvé jsem ho viděl v roce 1969, hrál jako šílenec, kytaru si házel na záda, svou strašně dlouhou šňůru využíval beze zbytku, protože jeviště mu bylo malý - no prostě zážitek. Když jsem později hrál v jeho kapele, naučil mě Albert strašně moc o smyslu cesty a tak..." To jsou naprosto shrnující slova.
Kytary
Collins se pokoušel svou první kytaru vyrobit sám. Základem se mu stala krabice od cigaret. "Tenkrát sehnat kytaru byl opravdu problém. No a to, co jsem vyrobil - to bylo fakt divný. Nemohl jsem s tím nic dělat, a tak jsem do toho prostě mlátil."
Druhý nástroj si nechal zhotovit od místního truhláře. Aby mu lépe zněl, vyzkoušel zajímavou a originální věc, na kterou, nadneseně řečeno, můžou přijít snad jen v Texasu - dovnitř kytary si dával chřestidla z chřestýše, nebo malé měděné mince, penny. Tuto fintu ho naučil Lightnin` Hopkins: "... kytaristi z Texasu kvůli tomu loví chřestýše. Je to neuvěřitelný, ale je to tak! Máš čtyři až pět chřestidel, usušíš je a dáš do dutiny kytary. Potom nemusíš tou kytarou třást, přesto se z ní při hraní ozývají takový zajímavý zvuky a celkový zvuk je průraznější."
První lepší elektrickou kytarou byla lubová Epiphone, ale tím pravým nástrojem pro něj se mu roku 1952 stal Fender Esquire. To bylo v období, kdy mezi jeho favority patřili T-Bone Walker, Lowell Fulson, Gatemouth Brown a Guitar Slim. Ještě více však začal vzhlížet k Freddiemu Kingovi a zvláště B. B. Kingovi, který dal jednou jednadvacetiletému Collinsovi radu - vida jeho úsilí nastudovat jednotlivé kytaristy do podrobností, vzal si ho stranou a řekl mu, že jediná cesta, jak se dostat na vrchol, je najít si vlastní interpretační totožnost a směr. Albert ho poslechl, takže díky tomu se postupem času zařadil mezi tu celkem vzácnou plejádu kytaristů, jejichž tón věrně napodobit prostě nejde: "Hodně kytaristů je nervózních z toho, že ti ostatní jsou lepší než oni," prohlásil na začátku devadesátých let Collins. "Nikdy jsem si tohle nepřipouštěl. Naposlouchal jsem jich hodně, ale nechtěl jsem být jen jejich stínem. Chtěl jsem být Albertem Collinsem."
Když mu byl Esquire koncem šedesátých let v Los Angeles ukraden, nahradil ho Telecasterem z roku 1961, který měl v pozici u krku instalován humbucker Gibson. Tuto kytaru si oblíbil i proto, že: "... vydrží toho hodně. Ani na cestách ji nikdy nic nezničilo. Jenom jsou na ní škrábance." V průběhu času si zkusil zahrát i na jiné značky, vyzkoušel Gibson ES-335 (ten se mu nelíbil podle jeho slov až přílišnou jemností), gibsona les paula ("... ten je zase příliš těžký na moje pravé rameno"), fendera stratocastera, ale nakonec se vždy vracel k telecasteru.
Collins se po svém znovunavrácení na světovou scénu stal natolik známou osobností, že firma Fender nakonec přikročila k vývoji signature modelu jeho telecastera. Ten se stal vzhledem k dalším signaturovaným tele-modelům, jako jsou například kytary řad James Burton, J5, Jerry Donahue, Danny Gatton, Waylon Jennings a Merle Haggard výrazným nástrojem a jeho obliba se dá srovnávat snad pouze s modelem Muddy Waters. Tělo je ze dvou kusů světlého jasanu, krk i jednadvacetipražcový hmatník profilu C jsou z javoru, mechanika je vintage řada Fender/Gotoh, kobylka American Vintage má šest kamenů, kytara je v pozici u krku osazena humbuckerem Seymour Duncan Custom `59, u kobylky je instalován singl Tele Custom Texas Special.
Některé z osobitých prvků jeho hry
Collins hrál většinou prsty a trsátko prakticky nepoužíval. Přesto svým stylem hry často ničil jednu strunu za druhou, dokonce i E-strunu. "Asi je to kvůli tomu tahu a tření. Přemýšlel jsem o tom, že bych ladil níž. Určitě by se mi pak struny tolik neničily. Stevie Ray to tak dělal. Možná, že to zkusím taky." Stejně jako Albert King i Albert Collins totiž používal vyšší ladění, které v podstatě převzal od svého bratrance Willowa Younga, hráče na steelku. Albert měl kytaru naladěnou většinou do open Fmi (F, C, f, ab, c, f`). Někdy, aby nemusel tak vysoko posouvat kapodastr, ladil kytaru do open Dmi nebo do open Emi (E-, H, e, g, h, e`). Na své kytary natahoval struny Fender, většinou o síle .010, .013, .015, .026, .032 a .038.
Kapodastr - to byla další jeho poznávací značka. Na jeho používání ho přivedl Clarence 0Gatemouth0 Brown a T-Bone Walker: "Hlavně Brown mě inspiroval. Zezačátku jsem hrál bez toho, ale když jsem viděl Gatemoutha, tak mě to škrtidlo, jak jsme tomu tehdy říkali, hrozně vzalo. Dneska si neumím představit, jak bych bez toho hrál." Albert si kapodastr posunoval vždy podle každé skladby jinak, někdy dokonce až do XII. polohy! Většinou šlo ale o pátou, sedmou či devátou polohu. V jeho sbírce bylo hodně kapodastrů, ale většinu mu na různých pódiích ukradli.
Na jevišti neustále používal minimálně třicet metrů dlouhou šňůru, bezdrátovým spojením se zásadně vyhýbal: "... několikrát jsem zkusil bezdrát, ale měnilo mi to zvuk při pohybu na jevišti, tak jsem toho nechal."
Aparáty
Collins si od roku 1972 zvykl na lampové kombo Fender Quad Reverb, osazené 4 x 12 ". "Volume mám vždy nadoraz, výšky a středy také, jen basy mám úplně stažené. Reverb mám tak kolem čísla 4."
Aby mohl takhle vytavený aparát i na menších pódiích vůbec používat, často ho umístil do nejvzdálenějšího kouta jeviště a ještě k tomu ho otáčel zády k sobě, jen aby mohl zachovat onen specifický zvuk maximálního výkonu.
Efekty
Až na krátké období, kdy používal wah pedál, nezařazoval mezi kytaru a kombo vůbec žádný efekt. Svůj zvuk měl, jak se říká, zcela ve svých rukou...
?
Způsob nošení kytary
Collins měl kytaru pověšenou zásadně vždy přes pravé rameno - přitom to byl ale pravák! Tento ne zcela běžný způsob držení nástroje vysvětlil jednoduše: "Kdybych to držel jako většina ostatních kytaristů, tak bych se cítil jako spoutaný. Nesnáším totiž ani bezpečnostní pásy v autě."
diskografie
A) Albert Collins sólově:
A.1) profilové, řadové desky včetně vybraných live snímků i tzv. polokompilací (přeházení původního materiálu a doplnění o několik nových skladeb) a reedicí starších titulů:
The Cool Sound of Albert Collins (1964/1965/1969/1998, kompilace jeho raných singlů, Crosscut/TCF Hall/M.I.L. vyhledávané je vydání u Blue Thumb, které roku 1969 vyšlo pod názvem Truckin` With Albert Collins)
Trash Talkin` (1968/1969, první řádné profilové album, Imperial)
Love Can Be Found Anywhere (1969, Imperial)
Alive & Cool (1971/1984, Red Lightnin`)
There0s Gotta Be a Change (1971, Tumbleweed)
Ice Pickin` (1978, vynikající, Alligator)
Live (1978/1979/1996, live, & Barrelhouse, Munich)
Frostbite (1980, Alligator)
Frozen Alive! (1981, Alligator)
Don0t Lose Your Cool (1983, album získalo prestižní ocenění asociace W.C.Handy v kategorii Nejlepší bluesové album roku, Alligator)
Live in Japan (1984, live, Alligator)
Cold Snap (1986, nominace na Grammy, Alligator)
Ice Cold Blues (1986, komp. album, Charly)
The Iceman (1991, Pointblank)
Molten Ice (1992, komp. album, Red Lightnin)
Truckin` With Albert Collins (1992, reedice vydání u Blue Thumb + bonusy, RCA)
Iceman Cometh (1996, komp. album, Collectables)
Rockin` With the Iceman (1998, komp. album, Culture Press)
Live (1999, live, Charly)
Live at the Filmore West (2000, live, Catfish/Red Lightnin)
If Blues Was Money (2002, komp. album, Catfish)
Traw Out at the Filmore (2004, live)
The Iceman at Mount Fuji (2005, live, Fuel2000)
A.2) Albert Collins + Icebreakers:
Albert Collins and The Icebreakers: Live 092-`93 (1995, live, tyto snímky byly nahrané několik týdnů před jeho smrtí, Pointblank)
A.3) Shrnující kompilace (výběrový seznam titulů shrnujících jeho tvorbu komplexněji):
The Complete Imperial Recordings (1991, kompilace tří alb vydaných u labelu Imperial, EMI)
Collins Mix (1993, Pointblank/Virgin)
Deluxe Edition (1997, Alligator)
A.4) Rarity:
Frosty (první syrové nahrávky, Brylen)
Iceman at Mount Fuji (2003)
A.5) Videa + DVD (výběr):
The Iceman at Mount Fuji (2003, Varése)
Albert Collins in Concert: Ohne Filter (2003, Music Video)
Albert Collins: Warner Bros. Classics (2005, Warner Brothers)
B) Významné spolupráce a účast
na projektech:
- s Robertem Crayem a Johnnym Copelandem - Showdown! (1985, cena Grammy, Alligator)
C) Další spolupráce a hostování:
Například s Koko Taylorem, Garym Moorem (Still Got the Blues, After Hours, Blues Alive), Lightin` Hopkinsem (Texas Blues), Johnem Lee Hookerem (Mr. Lucky), Johnem Mayallem, Big Walterem, B. B. Kingem, Robertem Crayem, Joe Walshem, Debbie Davies, Jackem Brucem...
D) nezapomeňme ani na jeho účast
na některých soundtraccích:
Např.: Jason` Lyric (1994), Labyrinth (1986), Feds (1988)...
E) Kde ještě nalezneme jeho skladby?
Celkem na asi sto tematicky zaměřených výběrech, jako Guitars That Rule the World (1992), Fender 50th Anniversary Guitar Legends (1996), Whole Lotta Blues: Master (1999)...
