"Výsledný tón kytary je v prstech. To je to podstatné, co dělá kytaristu kytaristou, a ne jen pouhým interpretem předvádění obtížnosti technických fines."
Jeden z těch kytaristů, který by dnes mohl být řazen po boku takových současných, mediálně proslulých hvězd, jako jsou Joe Satriani, Steve Vai, Eric Johnson, Vivian Campbell, Steve Morse, Zakk Wylde, John Sykes, Yngwie Malmsteen a dalších generačních souputníků, nebýt ovšem osudových souher náhod. Ty zapříčinily, že Vandenberg, který proslul vlastně až na samém konci devadesátých let svým stálým členstvím u Coverdaleových sestav, je sice uznáván svým okruhem fanoušků a určitou částí fandů Whitesnake, ale širší kytarové veřejnosti je prakticky neznám. Když si ale vedle nahrávek s Whitesnake poslechnete jeho práci např. s Manic Eden či skupinou pojmenovanou jeho jménem, přínos kytarové hře je pak zcela zřejmý a neopominutelný. Nebýt právě těch náhod...
Členstvím u Whitesnake vstoupil sice Vandenberg do světa těch nejprestižnějších rockových osobností, ale naplno se tak stalo až v době, kdy tato hardrocková kapela, která v osmdesátých letech působila velmi kompaktně, začala na konci devadesátých let silně pokulhávat a opět se z ní stala spíše jen příležitostná doprovodná skupina Davida Coverdalea. Vandenberg měl ale jméno již před tím, než ho Coverdale poprvé oslovil. Přibližme si tedy tuto osobnost, která je mj. známa i pro své nepřehlédnutelné modely kytar a svým významem přímo navazuje na taková slavná jména holandské hudební scény, jakými byli či jsou např. skupiny Shocking Blue, bluesoví Cuby and Blizzards, Focus, Golden Earrings a samozřejmě vynikající Livin' Blues, nebo kytaristé jako Jan Akkerman, nemluvě o nepřehlédnutelné bratrské dvojici Van Halenů...
Adrian "Adje" Vandenberg se narodil 31. ledna 1954 v Holandsku. Už v šestnácti letech hrál se svou první kapelou Mother of Pearl, kde za bicími seděl Jos Zoomer, jeho věrný souputník dalšími skupinami. Repertoár kapely byl postaven na převzatých věcech, mezi kterými dominovaly skladby Cream a Mountain: "Nejdříve jsem hodně poslouchal Beatles, ale potom jsem se začal orientovat na skladby, které byly postaveny na výrazném kytarovém riffu," vzpomíná Vandenberg. "Přes různé kytaristy jsem se dostal až k tomu nejpodstatnějšímu, k Hendrixovi a Claptonovi. Poznal jsem blues a zjistil jsem, že bez takového feelingu není v muzice opravdovost. Až později se mi začali líbit kytaristé, kteří kombinovali tenhle bluesový náboj se současnější technikou hry."
Mother of Pearl hráli, kde se dalo, ale Adriana to táhlo výš. Roku 1972 přijal své první profesionální angažmá u Jaap Dekker Boogie a stihl zformovat svou další kapelu, Darling. S tou nahrál roku 1973 svůj první singl The Guitarman a o rok později jezdil po Německu v doprovodné sestavě Pointer Sisters a podílel se na nahrávkách Dekker's Boogie en Honky Tonk. O tři roky později vstoupil do Magic Box, kapely Specse Hildebranda, což byl pseudonym Thea Van Scherpenzela, countryrockového zpěváka a kytaristy.
Přes všechny ty zkušenosti Adrian cítil, že zase nastal čas zkusit to zcela podle svých představ. Tehdy ho velice zaujal zpěvák Jos Veldhuizen, který byl frontmanem skupiny Maddogs. Maddogs byli o třídu výš než Vandenbergovy formace, často jezdili za hranice Holandska a zpočátku se nechtěli s Adrianem vůbec bavit. Ke spolupráci nakonec došlo, ale výsledkem byla dlouhá, prakticky neúspěšná turné po Německu: "Po celou dlouhou zimu jsme se jen trmáceli v nevytopeném autě od štace ke štaci a nikam to nevedlo." Pozitivním výsledkem ale bylo to, že Veldhuizen uvěřil Vandenbergovu nadšení a rozhodli se zkusit to spolu ve vlastní kapele.
Roku 1977 tak vznikla skupina Teaser, kterou vedle Adriana a Jose tvořili baskytarista Peter Van Eyk a bubeník Nico De Gooyer. Tato sestava byla jednoznačně orientována k raným formám syrového hard rocku a z jejího projevu přímo čišela inspirace tvorbou skupin Free a Bad Company. Jediné LP, které kapela vydala, potvrdilo tuto hudební orientaci, ale ohlasy byly značně rozporuplné. Vandenberg v tomto přístupu přesto hodlal setrvat a to skupinu rozhodilo. Zvláště když Veldhuizen přestoupil k vynikající holandské bluesové kapele Flavium a Adrian byl kontaktován managementem Thin Lizzy s nabídkou členství ve skupině za odcházejícího Snowyho Whitea. Teaser se tedy prakticky rozpadli a Vandenberg začal zkoušet se Thin Lizzy. Po několika týdnech intenzivního zkoušení z plánovaného spojení sešlo. Dodnes se okolnosti jejich rozchodu tak trochu tají, oficiálně bylo uvedeno pouze to, že Vandenberg k Thin Lizzy nenastoupil, protože prý ze "sociálních důvodů" nezapadl do jejich kolektivu. Na jeho místo pak nastoupil John Sykes z Tygers of Pan Tang. První promarněná šance...
Adrian se ale z tohoto debaklu celkem rychle otřepal, vzpomněl si na své původní plány s Teaser a začal shánět nové členy. Díky svému tehdy přece jen již známému jménu to netrvalo dlouho a sestava se rychle dala dohromady. A dlužno přiznat, že si tím vzhledem k prvnímu složení Teaser vlastně polepšil. Mikrofonu se chopil Bert Heerink, na baskytaru přišel Dick Kemper z holandské kapely Turbo a za bicí usedl Adrianův bývalý spoluhráč Jos Zoomer.
Hned první nahrávka se stala proslulou i za hranicemi Holandska, v USA dokonce vystoupala na přední příčky hitparád. Díky tomu si skupina, tehdy již přejmenovaná z Teaser na Vandenberg (občas se mylně uvádí název Vandenburg), mohla dovolit v poměrně krátkém čase po svém vzniku podepsat smlouvu s Philem Carsonem z Atco, a nahrávat tak své první album a to rovnou ve studiu Jimmyho Pagea. Pilotní singl Burning Heart se stal v USA hitem a celé LP se neslo ve znamení vynikající práce Adriana a Zoomera, například ve skladbách Your Love is in Vain a Nothing to Lose. Album je Vandenbergem také i produkováno a celkový sound se blíží spíše k tvorbě Michael Schenker Group, Judas Priest či Scorpions. Tehdy také došlo k prvnímu kontaktu s Davidem Coverdalem, kdy kapela mu celá rozechvělá odevzdala své nahrávky k posouzení. I když Coverdale později tvrdil, že se s Vandenbergem seznámil spíše přes Adrianovu přítelkyni, která mu prý nemohla odolat, faktem je, že ho nahrávky velmi zaujaly. A to do té míry, že si vyžádal Vandenbergovo telefonní číslo, aby ho mohl kontaktovat v případě možné spolupráce. Ta situace nastala v okamžiku, kdy u Whitesnake končil Micky Moody a Coverdale za něj sháněl náhradu. Zavolal tedy Adrianovi a nabídl mu post kytaristy, jenže zrovna tehdy se debutové LP Vandenberg propracovalo na přední posty heavymetalových a hardrockových anket, a tak Vandenberg odmítl. Jeho místo nakonec dostal John Sykes. Druhá promarněná šance...
Jenže tehdy to tak chmurně nevypadalo. Adrian a jeho skupina šli rychle nahoru, uspořádali vlastní americké turné, předskakovali před Ozzym Osbournem a na evropském turné hráli před Michael Schenker Group. I druhé LP, Heading for a Storm, se povedlo (zvláště bych upozornil na Welcome to the Club a Different Worlds) a roku 1984 si vedle dalšího vlastního rozsáhlého turné po USA zahráli řadu vystoupení jako předskokani Kiss. Japonské turné se neslo jednoznačně ve znamení úspěchu a na podzim roku 1985 jim vyšlo Alibi, velmi vyzrálé album s dvěma profláklými baladami (How Long a Once in a Lifetime), vynikající instrumentálkou Kamikazi a mohutnou Fighting against the World. Jenže tehdy se ze zdravotních důvodů zhroutil Bert Heerink a Adrian začal hledat vhodnou náhradu. Vzniklou přestávku vyplnil nesčetnými jam sessiony, a když za Heerinka nastoupil Peter Struyk, zdálo se, že krize je zažehnána. Zvláště když nové nahrávky se setkaly s příznivým ohlasem a klubové turné po Německu s Janem Akkermanem a zpěvačkou Julií Lo'Ko se vydařilo. Ale právě tehdy opět zavolal David Coverdale a nabídl Vandenbergovi nejdříve možnost přearanžovat a dohrát kytarové party na nově vznikajícím LP 1987 (největší prostor dostal v Here I Go Again) a poté i místo stálého člena. Tehdy už Adrian neváhal a jeho nástupem k Whitesnake skupina Vandenberg ze dne na den zanikla.
Roku 1987 se Whitesnake spolu s Adrianem valili světovými koncertními arénami a úspěch stíhal úspěch. Vandenberg se s kapelou dokonale sžil a vedle svého kytarového umění se začal projevovat i autorsky. A to dost výrazně, protože je až na jednu výjimku podepsán pod všemi skladbami dalšího připravovaného LP Whitesnake, Slip of the Tongue. Už už to vypadalo, že Vandenbergova kytara bude konečně na velké, celosvětově úspěšné a známé desce, ale opět zapracovala náhoda a nešťastné zranění ruky znemožnilo Adrianovi skladby nahrát. Nabídku tehdy dostal a bez váhání přijal Steve Vai. Třetí uniklá šance...
Vandenberg se po uzdravení do Whitesnake vrátil a spolu s bubeníkem Tommym Alridgem a posléze Dennym Carmassim tvořil stálejší jádro Coverdaleovy skupiny, která se v devadesátých letech potýkala s velmi častými personálními změnami. Postupem let vytvořil kytarový tandem se Stevem Vaiem, Warrenem De Martinim a Stevem Farrisem, v období od podzimu 1995 do března 1997 dokonce obstarával veškeré kytarové party sám (Whitesnake tehdy působili v pěti: Coverdale, Vandenberg, Guy Pratt - bg, Denny Carmassi - dr, Brett Tuggle - key). Adrian, ač vlastně nehrál prozatím na žádné z desek Whitesnake, si své jméno členstvím v této kapele, jakkoli již rozkolísané, ještě více proslavil a našel si čas i ke svým vlastním projektům: "Ani jsem nijak zvlášť netoužil po vlastní desce, to už jsem si užil dost a dost. Vždycky mě spíše lákaly sessiony a hostování jak na deskách, tak hlavně na různých koncertech."
A tak např. roku 1990 se připojil k tehdy velmi nadějně se tvářící hardrockové partě Thunder, aby si s nimi na londýnském koncertě zahrál klasickou Can't Get Enough od Bad Company, v následujícím roce začal natáčet s legendárním anglickým rockerem Johnem Waitem, členem kapely Bad English (společný projekt se ale kvůli Waiteovým smlouvám neuskutečnil), roku 1993 dal dohromady příležitostnou koncertní partu, ve které se sešel se svým starým souputníkem, bubeníkem Josem Zoomerem, a spolu s baskytaristou Barendem Courboisem a zpěvákem Benem Holmanem (ex-Gin on the Rocks) vystupovali a hráli skladby od Bad Company, Free, Jimiho Hendrixe a Jamese Browna. Roku 1994 se jeho aktivita ještě více vystupňovala. Nejen, že se podílel na desce Chronicle Paula Rodgerse, ale dal dohromady hardrockovou kapelu, která by klidně mohla snést přízvisko superskupina. Až na zpěváka Rona Younga, který přišel od Little Caesar, ji spolu s Adrianem tvořili jeho kolegové z Whitesnake: Rudy Sarzo (bg, znám také i z Quiet Riot a od Ozzyho Osbournea a dalších) a Tommy Alridge (dr, proslul také např. u Black Oak Arkansas, Ozzyho Osbournea, House of Lords a dalších skupin). Tedy všechno ostřílení muzikanti s obrovskými hráčskými zkušenostmi. Pod jménem Manic Eden natočili stejnojmenné album, které, ač plné vynikajících hráčských výkonů, se ale nesetkalo s valným zájmem. A tak po několika krátkých šňůrách, během kterých vystoupili na některých výjimečných akcích jako např. Randy Rhoads Memorial, kde hráli Crazy Train, či festival Power Rock Today v Japonsku, se sestava rozešla. Důvody byly dva. Prvním z nich byl nečekaně malý ohlas na desku a koncerty skupiny a druhým byl opětný Coverdaleův telefonát s nabídkou členství v obnovovaných Whitesnake a zároveň na natáčení desky.
David Coverdale se pro opětné sestavení kapely rozhodl mj. také ze dvou důvodů. Za prvé se potřeboval zbavit určitého pocitu neúspěchu, který získal z projektu Coverdale/Page. Šlo o projekt Jimmyho Page, kde se pěveckých partů, původně určených pro Roberta Planta, ujal Coverdale (dalšími členy byl baskytarista Ricky Phillips - ex Bad English a bubeník Denny Carmassi - ex Montrose, Sammy Hagar, Michael Schenker Group...). Výsledek byl přímo excelentní, ale načasování desky (Coverdale Page, 1993, EMI) a produkce celého turné se prostě nepovedly, takže ohlasy nebyly takové, jak se očekávalo. Druhým důvodem bylo podle Coverdaleova managementu vedle navrácení jména Whitesnake na výsluní rockového světa i určitý kolegiální dluh vůči Vandenbergovi, který vlastně jako kytarista nevydal s Davidem žádnou desku.
Výsledkem těchto snah byla velmi příjemná deska Restless Heart, kde se Vandenberg konečně perfektně uvedl. Sóla jsou vytříbená s důrazem na melodii a skvěle dokreslují Coverdaleův neuvěřitelně vyzrálý projev. Škoda jen, že po vydání desky tehdejší sestava nevydržela a nastala celá řada změn a to nejdříve na postech baskytary a kláves. Ohlas na LP byl ale velmi výrazný, tandem Coverdale - Vandenberg se ukázal jako skladatelsky výkonný a muzikantsky precizní, takže vzájemná spolupráce se rozvíjela k oboustranné spokojenosti. Roku 1997 spolu nahráli unplugged CD Starkers in Tokyo, ale během následujícího roku došlo v obsazení skupiny k dalším změnám a s těmi odešel i Adrian: "S Davidem jsme ale stále přátelé a jakákoli spolupráce v budoucnosti není vyloučena," prohlásil Vandenberg bezprostředně po svém odchodu.
Jenže ztráta členství u Whitesnake byla přece jenom příliš velkou změnou a Adrian se z obecného povědomí prakticky ztratil. K významnějším akcím patřilo roku 1998 jen vystupování s Golden Earrings a pak se až do roku 2001 stáhl do soukromí, zabýval se rodinnými záležitostmi a také i svým zdravotním stavem, nalomeným obrovskou zátěží z předešlých koncertních světových turné. Teprve až koncem roku 2001 se podílel na jednom projektu holandské televize a zároveň vydal dvě skladby, I Can't Explain a No Perfect World, které v anketě singlů vyletěly na sedmou pozici. Podle posledních zpráv přemýšlí o dvou projektech, kde v prvním by se opět vrátil ke svým bluesrockovým vzorům a ve druhém by aspoň studiově zkusil oživit fenomén Manic Eden: "Bluesový feeling je pro mě podstatný. Čím jsem starší, tím více poslouchám stará hardrocková alba nebo aspoň desky těch, kteří se jimi nechali inspirovat. Spousta mladých nadšenců nejdříve do sebe napere spousty techniky, rychlosti a hrozně složitých licků a běhů, ale pak přijde na to, že základ kytarové hry je někde úplně jinde. A kdyby na to přišli dřív, můžou si ten čas, promarněný bezduchým cvičením stupnic za doprovodu metronomu, ušetřit..."
Podívejme se nyní na jeho kytary. Nejznámějšími modely jsou bezesporu jeho signované nástroje Peavey s reverzní hlavou (ladící mechanika je umístěna na hlavě typu "hokejka" zespodu, takže hrot tvaru hlavy míří vzhůru), které byly postupně vyvíjeny v období let 1988 až 1992. První tři řady jsou z topolu, mají přišroubovaný krk s ebenovým hmatníkem a liší se pouze typem mechaniky tremola: Kahler 2700, Kahler Spyder a Floyd Rose Peavey. Řada Custom Vandenberg má průběžný krk, kytary jsou z mahagonu a hmatník je buď ebenový, palisandrový či javorový. Proslulá kytara s povrchovou úpravou Puzzle Piece vychází z řady Custom Vandenberg, ale má bílé či černé (raritní) vykládání hmatníku. "Vždycky jsem byl zvyklý si kytary tak trochu upravovat, nebo si je dokonce stavět a skládat je z různých nástrojů dohromady," uvádí Adrian. "Na videu v Burning Heart jsem použil svůj první postavený model s reverzní hlavou. Myslím, že nebylo moc lidí, co hráli na kytary s reverzní hlavou. Vyvíjel jsem nové modely hlavně ze dvou důvodů. Prvním z nich byla snaha mít nástroj, na který by se mi hrálo podle mých představ a měl by mnou požadované zvukové možnosti. A za druhé jsem vždy chtěl kytaru, která by už na pohled z dálky vypadala jinak, aby se už při zběžném pohledu řeklo - to je Vandenbergův model. A obojí se mi podařilo."
Adrian si pohrál i se snímači a s jejich zapojením. Jeho klasické modely např. nemají ovládání tónové clony: "Nikdy jsem nepoužíval tónové clony na kytaře a nehovořil jsem nikdy s žádným kytaristou, který by je používal. Vždycky mi připadalo, že jejich použití zbytečně filtruje výsledný zvuk, který tak ztrácí hodně ze své harmonické bohatosti." Jeho nástroje jsou v základních řadách osazeny dvěma humbuckingy či humbuckingem a singlem, kde HB mají rozpínatelné cívky: "Jednak absence tónových clon a také snaha o širokou variabilitu tónu mě vedla k těmto způsobům osazení. S výrobcem jsem dlouho hledal takový snímač, který je sice silnější, než bývá běžné na kytarách Peavey, ale ne zase moc přehnaně. Chtěl jsem prostě dosáhnout tlustého, hendrixovského tónu i na čistý zvuk. A právě ta možnost spojení jedné cívky z humbuckingu a singlu u krku vám dává pocit, který je velmi podobný zvuku vintage kytar."
Vandenberg dokonce patří mezi ty kytaristy, kteří průběžně kontrolují kvalitu svých signature modelů a to i tím způsobem, že nějakou dobu hrají na nástroje, koupené v běžných obchodech: "Znáte to, firma vám s velkou slávou vyrobí precizní prototyp, na který pak hrajete, a ostatní kytary, vyráběné již sériově, prostě ty, které jdou pak do obchodů, kolikrát nedosahují takové kvality, hlavně pak ve zpracování. Na předposledním turné jsem tak hrál nejen na dva prototypy, ale důkladně jsem si na pódiu vyzkoušel i modely, které byly v obchodech. A dokonce mohu prohlásit, že se mi zvukově zdály příjemnější právě ty běžně dostupné modely z obchodů. Firmě se to fakt povedlo, jsem na ty kytary opravdu hrdý..."
Reverzní hlavy mají i jeho modely kytar firmy Fernandes. Vandenberg 1 je z lípy, šroubovaný krk z javoru a hmatník z palisandru. Kytara je osazena třemi snímači v kombinaci HB/SC/SC a mechanikou Floyd Rose. Model Vandenberg 2 (FR-120AV) je z jasanu, průběžný krk je z javoru a ořechu a hmatník z ebenu. Osazení je stejné jako u předchozí kytary, jen snímače jsou aktivní. Vandenberg 3 je určena vyloženě pro japonský trh a vychází z variant obou předcházejících modelů.
Mezi jeho další oblíbené nástroje patří Gibsony Les Paul. Posledních několik let tvoří tyto kytary významnou součást jeho pódiové i studiové prezentace. Nejvíce hraje na Les Paul Heritage z poloviny devadesátých let a na standarda ze sedmdesátých let: "Tak, jak jsem si je pořídil, tak je i nechávám. Na rozdíl od ostatních kytar ctím v těchto nástrojích klasiku a lety prověřenou solidnost a zkušenost." Najdeme u něj i několik fenderů stratocasterů, na kterých si cení zejména snímačů: "Stejně jako vintage Les Pauly, tak i staré fendery miluju pro jejich hutný, pevný tón a jeho barvu, charakteristickou pro každý nástroj. Les Pauly se mi navíc líbí pro svůj design, je v tom hodně z klasické kytary. Pořídil jsem si tyto staré, slavné značky hned, jak jsem si to mohl dovolit, a to i z toho důvodu, že na ně hrály ty největší osobnosti rockové kytary, které jsem jako teenager obdivoval a dodnes stále obdivuji."
Neopomenutelnou zvláštností je pak jeho custom-made Strat, který stavěl s Dickem Dukmanem z Huygens Music v Hengelu: "Vyšli jsme z tvaru levorukého stratocastera, kde jsme natáhli struny normálně, pro praváka. Tak se změnila znělost strun už jenom vzhledem k jejich tenzi, protože vysoké sólové struny "e", "h", "g" jsou kratší ke kolíkům a basové struny "D", "A" a "E" jsou delší. To je vlastně myšlenka Gibsonu Firebirdu." Dvouvrstvé tělo je z javorové desky a z cedru. Krk není z Fendera, ale ze Schectera, i veškerý hardware je z kytar Schecter. U kobylky je instalován humbucking L500 Bill Lawrence, druhým snímačem je Schecter Tapped Strat: "Na Billa Lawrence jsem přišel v Los Angeles. Vešel jsem do jeho obchodu a on mi hned začal nadšeně vysvětlovat výhody svých snímačů, ve kterých, na rozdíl od jiných firem, zůstal u vinutí věrný starým prověřeným materiálům a to i tehdy, kdy značně stouply v ceně a mnoho výrobců přešlo k levnějším modifikacím včetně počtu vinutí."
Z aparátů hraje v poslední době na lampové Peavey, které kombinuje s hlavami soldano: "Mike Soldano mi postavil dva zesilovače pro nahrávání ve studiu a já jsem si je tak oblíbil, že je tahám sebou i na pódium. V kombinaci obou značek je pak výsledný zvuk přesně to, co chci. Peavey je trochu více drsný, nakřáplý, spíše k marshallům, a soldano produkuje neuvěřitelně průzračný, čistý a čitelný tón."
Firmě Peavey je Vandenberg věrný i v mnoha dalších ohledech. Struny jsou firemní a i v bednách používá jejich Vintage 30 reproduktory. Z efektů občas zapojí Peavey digital reverb a některé wah pedály, které využívá spíše jako parametrické ekvalizéry: "Efekty opravdu moc neužívám, nejsem příznivce velkých, dlouhých pedalboardů. Občas použiji i chorus, ale jen v pomalých skladbách a to opravdu jen někdy, protože mám rád konkrétní tón a chorus, když se neuhlídá, vyprodukuje takový obtížně identifikovatelný a celkově rozplizlý tón. Jsem velký zastánce teorie ,zapoj kytaru do aparátu a hraj.' Je to ve feelingu, technice hry a v prstech."
Diskografie:
A) Adrian Vandenberg + Teaser:
Teaser (1978/1980, druhé vydání obsahuje navíc tři bonusy, Don't Tease Me a dva mixy hitu Oh Theresa, Vertigo/Pseudonym)
B) Adrian Vandenberg + Vandenberg (včetně kompilace):
Vandenberg (1982/1999/2002, Atco/WEA Int./Wounded Bird)
Heading for a Storm (1983/1999/2002, Atco/MVP Japan/Wounded Bird)
Alibi (1985/2000/2002, Atco/WEA International/Wounded Bird)
The Best of Vandenberg (1990, podařená kompilace, Atlantic)
C) Adrian Vandenberg + Whitesnake:
1987 (1987, spolu s Johnem Sykesem a Danem Huffem, Liberty/Geffen/EMI)
Slip of the Tongue (1989, kvůli zranění ruky zejm. autorsky, EMI)
Restless Heart (1998, EMI)
Starkers in Tokyo (1998)
D) Adrian Vandenberg + Manic Eden:
Manic Eden (1994, Steamhammer/SPV)
E) Významné spolupráce a výrazná hostování:
- s Paulem Rodgersem: Chronicle (sólo v Fire & Water)
- japonská kompilace Rock Guitarists Forever Best
