Věřte nebo ne, uběhlo to jako voda, a je tu padesátý díl bubenické školky pod mojí taktovkou... totiž paličkou. A ke svému velkému překvapení zjišťuji, že jsem se za ty čtyři roky ještě nevěnoval nejdůležitější části bicí soupravy. Malý buben? Kopák? Blány nebo paličky? Nikoliv, považuji za ni stoličku! Důvod je jednoduchý: Právě stoličku totiž při hře na soupravu bicích nástrojů používáme nejčastěji, totiž pořád. Správné sezení je
základem dobré techniky a ta zase předpokladem našich hudebních vyjadřovacích schopností. Pohodlný a ergonomický posez je zároveň cestou ke zdravým zádům a šlachám, takže pokud je vám dvacet a chcete hrát na bicí i v padesáti, nezapomínejte na to. (A pokud je vám dvacet a ve třiceti chcete odejít do hor a zemřít, stejně pro jistotu seďte rovně, kdybyste si to náhodou pak rozmysleli.)
Nejdříve něco málo o technických aspektech bubenické stoličky. Pravidlo číslo jedna zní: nešetřit. Říká se, že lepší je koupit levnou soupravu a více investovat do činelů, než naopak. Zařaďte úplně na začátek stoličku, pak teprve činely a nakonec bubny. Až příliš často jsem byl za své kariéry prodejce bubnů svědkem situace, kdy vše dopadlo opačně a zákazník si odvážel ucházející bubny, špatné činely a stoličku, která by byla vhodná spíš pro jeho pětiletého syna. Jasně, za dobrou stoličku vás nikdo cizí nepochválí, ale o to víc vás pochválí vaše budoucí já. Dostatečně velký sedák, ze kterého nebudete sjíždět, je základ. Určitě je také lepší silnější vrstva tvrdého polstru než tenká vrstva měkkého. Co se železa týká, trojnožka by měla mít dostatečně širokou základnu, aby se nekymácela (i když těžiště bubeníka by se při hraní nemělo příliš posouvat, takže tato podmínka teoreticky nutná není), a silně doporučuji středovou tyč se závitem, protože hladké trubky takřka nikdy nedrží ve své poloze a je třeba je aretovat paměťovou objímkou. Výběr ze dvou základních tvarů sedáku (trojúhelníkový motosedák anebo kulatý sedák) lze nechat na osobních preferencích každého bubeníka.
Ohledně sezení samotného je důležité nesedět příliš vysoko ani nízko (nohy v kolenou by měly svírat přibližně pravý úhel, případně o něco tupější), být dostatečně blízko u všech komponent soupravy, tak aby nebylo nutné natahovat ruce ani nohy, a mít uvolněný a zároveň rovný posez, který začíná od spodní páteře (tedy žádná spartakiádní vypnutá hruď a ramena dozadu, stačí narovnat spodní část zad a zbytek se dorovná sám, jak demonstruje přiložený obrázek).
Tolik padesátý díl školky, a těším se na cestu ke stému!
