Uši jsou pro muzikanta základní pracovní a komunikační nástroj a jako o takové je třeba o ně pečovat a chránit je. Stejně jako například paličky totiž podléhají časem opotřebování a ztrácejí funkčnost a pro nás bubeníky, kteří cvičíme na dosti hlasitý nástroj, je tento problém obzvláště markantní. Je mnoho mladých muzikantů, kteří na to nedbají, a také mnoho starších, kteří hořce litují, že toho za mlada nedbali, takže si z těch druhých vezměme příklad a uši si chraňme.
První způsob chránění sluchu je ten, že snížíme hluk v prostoru, kde se pohybujeme. To může ale bubeník udělat jen omezeně, takže přichází na řadu ochrana pomocí různých chráničů sluchu. Ty je možné rozdělit na dvě skupiny: velká sluchátka, která zakryjí celé uši (popřípadě „hluchátka“ bez kabelu, která nehrají a pouze tlumí), a dále špunty, které aplikujeme přímo do zvukovodu.
Hybridem jsou pak tzv. „in eary“, což jsou malá sluchátka velikosti špuntů, která tlumí hluk a zároveň slouží jako odposlech či zdroj kliku (o kliku jste si mohli přečíst v jednom z předchozích dílů). Pokud cvičíme s metronomem či nahrávkami, nejlepšího efektu dosáhneme, když signál hraje z velkých sluchátek, pod kterými máme ještě špunty. Někteří bubeníci si pouštějí klik naopak z malých in earů nebo pecek pod velkými sluchátky, ale pak už k takovému útlumu nedochází, protože metronom jim hraje rovnou do hlavy. Sluch je však třeba chránit, i když zkoušíme s kapelou, nebo dokonce hrajeme koncerty - cesty se nabízejí stejné, najděte si, co vám vyhovuje. A pokud spoluhráči brblají, že je zabíjíte dvoukopáky a sami si užíváte ticha, není nic jednoduššího, než jim koupit špunty taky (v lékárně či prodejně pracovních oděvů stojí jeden pár okolo pěti korun, v hudebninách pak seženeme i různé vychytanější výrobky).
Jakékoliv zakrytí uší vždy změní frekvenční charakteristiku zvuku, který vnímáme, a bubny pak hrají zdánlivě jinak. Můžou se nám zdát zvukově chudší, na druhou stranu tlumení odfiltruje dozvuk bubnů a činelů a jednotlivé údery pak slyšíme konkrétněji. Každopádně ze zatlumeného zvuku budete v první chvíli překvapeni, ale za pár (desítek) minut si zvyknete. Například i česká legenda Lukáš „Doxa“ Doksanský říká, že bubny „naživo“ už neposlouchá vůbec, vždycky používá nějakou ochranu sluchu, podobné je to u většiny (nejen) české bubenické špičky. Inspirujme se tedy bubnujícími velikány nejen ohledně techniky a výrazu, ale i v péči o svůj sluch!
