V bubenické školce už jsme se zabývali dvojpedálem, laděním velkého bubnu i jeho tlumením, ale zatím jsme se nedostali k tomu nejdůležitějšímu, tedy jak na něj hrát. Dnes si proto ukážeme rozdíl mezi dvěma základními technikami, a těmi jsou heel up (pata ve vzduchu) a heel down (pata na pedálu).
V roce 1909 William Ludwig představil první pedál ve víceméně současné podobě a odstartoval tak éru moderní bicí soupravy. Trvalo ale ještě dlouho, než se vyvinul i současný způsob hry. Basový buben v té době sloužil většinou jen k držení tempa a nebylo obvyklé na něj hrát nic jiného než čtvrťové nebo půlové noty. Kopáky měly výrazně větší průměr a hrálo se tišeji, takže tón neměl zdaleka takový atak. Přirozeným způsobem tedy byla hra s patou položenou na zemi, která dává bubeníkovi větší stabilitu a zároveň lepší možnost ovládat dynamiku. Nedáte sice tak hlasitou
akcentovanou pecku, ale na druhou stranu snadno zahrajete velmi tiché údery. Hraní s patou na pedálu bylo dominantní technikou během éry bigbandů od dvacátých do čtyřicátých let a nezměnilo se ani s nástupem bebopu v letech čtyřicátých a dále. Bubeníci v té době sice již začali pronikat k synkopovaným rytmům i v rámci basového bubnu, nicméně požadavek tichého hraní byl v jazzovém triu ještě výraznější než v bigbandu, takže pata pravé nohy si na svůj velký zvedací okamžik musela ještě pár let počkat.
Ten okamžik přišel s vynálezem elektrické kytary a příchodem rock ‘n’ rollu. Nároky na hlasitost soupravy se razantně zvedly a hra se zvednutou patou byla logickou odpovědí. Z konce šedesátých let pochází například i historka Keitha Moona z The Who, který údajně používal dva kopáky v unisonu jen proto, aby mohl konkurovat zvukové stěně kytary Peta Townshenda. Nejde samozřejmě jen o samotnou hlasitost, rocková hudba si žádá mnohem konkrétnější zvuk kopáku a ten dostaneme právě při hlasitějším hraní.
V současné době jasně převládá hra se zvednutou patou. Díky tomu je tón hlasitější, konkrétnější a bubeník má také možnost využívat další techniky, jako je skluz, což bohatě vyvažuje mírnou ztrátu stability posezu. Nicméně i tak doporučuji strávit nějaký čas i s patou dole, a to ze dvou důvodů: Jednak nikdy nevíte, kdy si budete chtít zahrát s bigbandem nebo barovou bluesovkou, a hrát celý večer tiché čtyři na kopák se zvednutou patou je dost únavné. Zadruhé je hraní heel down skvělým cvičením pro posílení některých svalů nohy (však rychle poznáte kterých) a vůbec celkové šikovnosti.
