Dnes si po předchozích techničtějších dílech dáme zase něco poněkud „filosofičtějšího“. A jedná se o téma, které skutečně patří do bubenické školky, na které by měl každý aspirující bubeník myslet od svých prvních bubenických krůčků. Tímto tématem, nebo spíš axiomem, který by měl být pod vším hraním přítomný, je čistota hry. Co to znamená?
Začnu trochu oklikou. Před časem jsme navštívili festival Meinl Drum v Německu, kde vystoupili hráči jako Benny Greb, Chris Coleman nebo Anika Nilles. Když se člověk zamyslí nad tím, co měla jejich vystoupení ve své různorodosti společného, pak vystoupí jeden aspekt, a tím je čistota a perfekcionismus. Nehledě na to, jak komplikované věci zrovna hrají, všechno je pod kontrolou, nikde není jediný úder mimo rytmus, všechno je očividně velmi promyšlené. Stejnou věc můžete pozorovat na koncertech známějších kapel (v současném období letních festivalů jich můžete vidět spousty) - nejen bubeník, ale všichni hráči mají své party celkem jasně dané a hrají tak, aby nezastínili melodii a myšlenku skladby.
Tak a teď jak toho dosáhnout (resp. dosahovat, lepší je chápat snahu o čistotu jako nikdy nedokončený proces)? U těch opravdu dobrých hráčů vše vypadá velmi přirozeně, ale obvykle se jedná o výsledek velkého úsilí a vloženého času. Pravidlo číslo jedna je dodržovat dynamiku. Vědět, které noty chci hrát nahlas a které potichu, a opravdu je tak hrát, obvykle to nelze přehnat. K tomu jsou všechna ta cvičení na akcenty, která jste možná podstoupili. Další pomůcka je stavět doprovody do kapely od jednoduché základní myšlenky (kopák, akcenty na bubínek) a pak teprve dodávat další vrstvy (ghost notes, složitější ostinata na hi-hatě) s tím, že ty další vrstvy tam být nemusí, přidejte je, pouze když vám dávají smysl! Dobrá technická pomůcka (kromě samozřejmého cvičení pomalu) je cvičit jednotlivé končetiny zvlášť - možná vás překvapí, jak těžké je například zahrát doprovod bez opory osmin na hi-hatě.
Aby bylo jasno, nikdo vám samozřejmě nezakazuje sednout si za soupravu a experimentovat, jít za hranice svých schopností. Terapeutická i vzdělávací hodnota čisté improvizace bez snahy o kontrolu je nepochybná. Veškeré apely, které jsem se snažil předat, se týkají jednak cvičení, ale hlavně vystupování a hraní s kapelou - tam si, pokud chcete podávat profesionální výkony, nemůžete dovolit žádnou rozmlženost a horším prohřeškem je hrát nejasně než jednoduše (protože hrát jednoduše často není prohřeškem vůbec).
