Kurzy zvukové techniky XXXVIII - Důležité rady a praktické postřehy pro práci v hudebním studiu Vícestopý záznam - Letmý pohled nazpět (1)
Dnes už si asi těžko dokážeme představit situaci, kdy máme k dispozici pouze jedinou, monofonní zvukovou stopu, do které musíme zaznamenat celý hudební projekt. Těžko říct, zda bylo z hlediska nároků na zvukového mistra větším uměním pořídit slušnou hudební nahrávku s tak omezenými možnostmi, nebo zda lze celý proces považovat za komplikovanější dnes, kdy se nám nabízí pro záznam komfort neomezeného množství stop.
Záznam do jediné stopy ale nestavěl vysoko laťku pouze zvukařovi - především pro hudebníky určitě nebylo jednoduché zahrát skladbu od začátku do konce bez jediné chyby i s patřičným hudebním výrazem. Ti co na to neměli, tak tenkrát prostě nenatáčeli!
Byla to snaha po technické a muzikantské dokonalosti nahrávek, která v podstatě posouvala vývoj vícestopého záznamu kupředu. Již první dvoustopé a čtyřstopé multitracky totiž přinášely oproti záznamu do jediné stopy obrovské výhody.
Možnost postupného záznamu
K největším výhodám multitracku patřila možnost natáčet jednotlivé stopy po sobě, což bylo do té doby něco, o čem si muzikanti mohli nechat jenom zdát. Brzy se také přišlo na to, že pokud se používají stejné modely vícestopých, perfektně seřízených magnetofonů, není nezbytné pořizovat kompletní nahrávku v jediném studiu. Vícestopé pásy s roztočenými stopami začaly putovat po celém světě z jednoho renomovaného studia do druhého, což bylo tehdy v našich podmínkách něco nepředstavitelného. V dobách, kdy celý východní blok vlastnil tolik multitracků, že by se daly na prstech spočítat, v českých a slovenských zvukařských kuloárech se špitalo o tom, že nějaká skupina natočila základy v Londýně, pak se na to dozpívaly vokály v Los Angeles, dotočily smyčce v Bostonu a nakonec se to smíchalo někde úplně jinde... Kdyby nám v té době někdo vykládal, že si budeme za pár let nahrané stopy posílat po jakémsi internetu, a že natočené audiostopy budou putovat někde přes družice, asi bychom si ťukali na čelo.
Možnost letmého střihu
Další pokrok v rámci vícestopého záznamu přinesla možnost napojování jednotlivých částí na sebe, a to dokonce nezávisle v jednotlivých stopách. Letmý střih, ve zvukařské hantýrce nazývaný letmák, nepatřil v dobách magnetického záznamu mezi nedestruktivní operace, jak jsme tomu zvyklí dnes v DAW. Funkce nahrávacího inženýra (měl na starosti záznam do pásu) s sebou přinášela značnou zodpovědnost a vyžadovala pevné nervy, skvělou orientaci v aranžmá, hbitou levačku i neomylný úsudek - často se jednalo o tutéž osobu, která seděla za mixážním pultem. Umazat povedenou frázi zpěvákovi, kterého hýčkají statisícové davy na vyprodaných stadionech, patřilo k chybám, které se jen tak neodpouštěly.
Na čtyřstopý Studer J37 se začalo natáčet v Londýně už v roce 1964. Patřil mezi první profesionální vícestopé rekordéry a proslavil se například na beatlesáckém albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (dnes ho zhruba za pětistovku můžete shlédnout v muzeu).
Příště: Vícestopý záznam - Letmý pohled nazpět (2)
