Vytváření stereofonního obrazu
Způsob vytváření stereofonního obrazu lze v zásadě rozdělit na dva zcela odlišné přístupy. Prvním je stereofonní snímání nástrojů či hlasů v přirozeném akustickém prostředí, kam patří nejen veškeré komorní, symfonické či sborové nahrávky klasické hudby, ale také akustické nástroje snímané do folkových, jazzových, rockových či dalších projektů. V některých případech se snažíme co nejpůsobivěji napodobit reálnou skutečnost (poslech v koncertním sále), zatímco jindy se pokoušíme sejmout nástroje ve stereu co nejatraktivněji, přičemž se vůbec nemusí jednat o klasické snímací metody XY, AB či MS.
Stereofonní obraz však nevzniká pouze stereofonním snímáním nástrojů či hlasů v příslušném prostoru. Výrazný stereofonní efekt přináší také každá monofonní panoramatická kombinace dvou různých zdrojů signálu na stereofonní bázi. Nejvýraznější stereofonní efekt získáváme při umístění podobných zvuků proti sobě (doleva a doprava). V populární hudbě se tímto způsobem pracuje zejména s doprovodnými registry, které plní obdobné funkce a vzájemně se buď rytmicky nebo barevně doplňují. V rockových nahrávkách se takto mohou kombinovat dvě rytmicky ostře frázované kytary nasměrované na bázi do opačných kanálů. Folk se dvěma akustickými kytarami nabádá k témuž postupu, ale co funguje bezvadně ve chvíli, kdy hrají oba nástroje či registry společně, to rychle ztrácí smysl, pokud se některý z obou zvuků objeví v některé části skladby samostatně. Vytváření tohoto efektu tedy úzce souvisí s aranžováním příslušného díla.
Většina stereofonních nahrávek je kombinací obou metod. Hlavní snímací stereopár například v symfonickém orchestru bývá doplněný monofonními mikrofony snímajícími příslušné nástrojové skupiny – ty se potom umísťují na stereobázi podle reálné situace a případné disproporce v hloubce prostoru se kompenzují zpožďovací linkou nastavenou podle vzdáleností od hlavního stereopáru. Obdobou tohoto postupu je bicí souprava snímaná jako celek ve stereu párem zvaným overhead v kombinaci s kontaktními mikrofony u jednotlivých bubnů, které doplňují razanci sady, často za asistence dynamických procesorů.
Prakticky každá současná popová nahrávka je kombinací výše uvedených postupů. Ve stereofonním obraze jsou vzájemně zkombinovány prvky klasické stereofonní snímací techniky (akustická kytara, klavír, sborové vokály, živě hrané smyčce, bicí a perkuse) se stereofonními či monofonními syntetickými registry či samply, až po monofonní zvuky (baskytara), u nichž je možné stereofonní efekt vytvořit například pomocí zpožďovacích linek a dozvukových procesorů (sólové vokály, saxofon, trubka) nebo modulačních efektů, jako jsou chorusy, phasery, pitch shiftery apod. (elektrická kytara). Způsobů rozšíření monofonních signálových zdrojů do stereofonní podoby je celá řada, stejně jako možností zvýraznění již hotového stereofonního zvuku (stereo expandery). Současné digitální audiosystémy jsou vybaveny také graficky velmi zajímavě řešenými indikačními prvky.
Příště: Stereofonní funkce efektových procesorů
